Mediální proroci

Friday, April 18, 2014

Stop motion video Shakespeare Vs. Shatner

Krátký film z produkce texaské společnosti AMAA Productions s názvem Action Bill uvádí na scénu Williama Shakespeare a Williama Shatnera. Posledně jmenovaný se přenese do Shakespearových dob s cílem vyřídit si účty s jedním z nejznámějších dramatiků vůbec. William Shatner se proslavil svou rolí v seriálu Star Trek, kde ztvárnil postavu kapitána lodi USS Enterprise Jamese T. Kirka. Méně známým faktem je, že v divadle začínal jako herec, který hrál většinou role ve hrách právě Williama Shakespeara.

Režie se ujal Gareth Witte, produkce Dustin Butler a Rachel James, scénář pak vytvořili společně Kenneth Haney, Witte, Butler a James.Vytvoření tohoto krátkého pěti minutového filmu trvalo týmu 14 dní a použity byly pouze Lego kostky.

K ději již není třeba dále nic prozrazovat – jak celý příběh a střetnutí dvou postav dopadne se podívejte sami v následujícím videu.

Z hlediska teorie nových médií se v tomto krátkém filmu projevují prvky konceptu kolektivní inteligence, který byl definován kanadským filosofem Pierrem Lévy. Lévy tvrdí, že nejvyšším účelem internetu je právě kolektivní inteligence. V tomto případě se předpokládá všeobecná znalost Shakespearova díla a doby, zároveň je možné při zkoumání a chápání filmu zacházet do větší hloubky a to pomocí rozkrývání dalších a dalších detailů, které posléze předpokládají detailnější a hlubší znalost dramatikových děl. Na druhé straně se od diváka očekává i alespoň povrchní znalost osoby Williama Shatnera a seriálu Star Trek obecně.

Dále zde můžeme spatřovat prvky intertextuality, tedy odkazování daného textu na texty jiné, v tom smyslu, jak koncept rozvinuli Roland Barthes nebo Michel Foucault. Ve filmu se odkazuje jak na Shakespearova díla tak na seriál Star Trek, jak již bylo řečeno výše.

Tento krátký film může být brán jako jeden z mnoha příkladů transmediálního vyprávění, tak jak ho definoval Henry Jenkins, a to hned v několika rovinách. Jenkins tvrdí, že integrální prvky fikčního vyprávění jsou systematicky rozptylovány skrze mnoho komunikačních kanálů za účelem vytvoření jednotného a koordinovaného zážitku ze zábavy. Koncept transmédia, transmediálního vyprávění, můžeme v tomto případě spatřovat v použití Lego kostek pro vytvoření samotné scény. Lego kostky, které původně vznikly jako hra pro vlastní imaginaci nejen dětí, si postupem času začaly vypůjčovat příběhy z jiných platforem vyprávění (knih, filmů, a dále) pro vytvoření dalšího možného vyprávění a scénářů právě skrze Lego kostky. Tím se vytvořila v podstatě nekončící možnost výrobců Lega pro uvádění nových edicí na trh.

Na druhou stranu můžeme sledovat i tendenci v podstatě opačnou, jako v tomto případě – pro rozvinutí nového příběhu jsou použity právě Lego kostky, jako již plně zavedený a známý koncept, který celému filmu dodá prvek kolektivně známé možnosti vyprávění.

V souvislosti s transmediálním vyprávěním je často skloňovaným pojmem marketing. Někteří, nejen mediální, experti tvrdí, že konceptu transmédií tvůrci využívají právě proto, že je nejen ekonomicky výhodný, ale zároveň i skvěle využitelný pro marketing. Firma Lego, zdá se, tohoto trendu umí velmi dobře využívat. Příběhy Lega jsou komunikovány skrze televizi, časopisy, online, ve video hrách, mobilních aplikacích a dokonce i offline v Legolandech, tedy zábavních parcích rozptýlených po celém světě.