Sociální sítě v syrské občanské válce

Jakou roli mají nová média v oblastech zmítaných válečnými konflikty a občanskými nepokoji? Jak se pod vlivem nových médií mění charakter tradičního zpravodajství? Jaký je potenciál a kde hledat meze občanské online žurnalistiky? Podobné otázky si ve svém nedávno publikovaném výzkumu položili vědci z Univerzity George Washingtona a z Americké univerzity.

Studii Syria's Socially Mediated Civil War vydal v lednu letošního roku United States Institute of Peace jakožto projekt volně navazující na dva již dříve realizované výzkumy, jež mapovaly užívání sociálních sítí po vypuknutí arabského jara. Nejnovější výzkum je zaměřen na fungování sociálních médií v probíhající syrské válce, přináší však zajímavé postřehy a podněty, které je možné částečně přenést a uplatnit také v analýze dalších konfliktů 21. století. Autoři vycházeli jednak z výsledků samostatně realizovaného výzkumu více než 38 milionů příspěvků uveřejněných na síti Twitter v letech 2011-2013, jednak čerpali informace z konference se syrskými aktivisty, americkými a západoevropskými novináři a politology, která se v roce 2012 konala ve Washingtonu.

Dění v Sýrii se do historie zapsalo jako první občanský konflikt, jenž je okolnímu světu v dosud nebývalé míře zprostředkováván právě sociálními médii. Velká část informací, které se veřejnost dozvídá o již tři roky trvající válce, pochází z videí, analýz a komentářů šířených prostřednictvím sociálních sítí. Příspěvky ze sociálních sítí přebírají ve velké míře analytici a tradiční média, jimž charakter a nebezpečnost konfliktu značně ztěžuje přímý vstup do míst dění. Skutečnost, že informace pocházejí ze sociálních médií, může příjemce vést k představě, že se dostávají k záznamům přesným a zevrubným, věrohodně zachycujícím realitu. Autoři studie však před touto iluzí varují a upozorňují, že se stále jedná o informace mediované, které proudí a jsou pečlivě spravovány sítěmi aktivistů a ovlivněny konkrétním narativem. Tato správcovská centra přitom mohou hrát podobnou roli a mít stejnou moc, jakou mají gatekeepeři v tradičních médiích.

Gatekeeping v sociálních médiích

Zprvu jednotní syrští aktivisté bojující proti režimu Bašára Asada se za účelem získání domácí a mezinárodní podpory snažili prostřednictvím videí zveřejňovaných na kanále YouTube a hashtagů na síti Twitter vzbuzovat dojem nenásilných demonstrací podobných těm, které provázely počátek arabského jara v Tunisku či Egyptě. Jako kontrast k nenásilným demonstracím byly v sociálních médiích prezentovány násilnosti páchané Asadovým režimem na zatčených aktivistech. Syrský režim naproti tomu vykresloval situaci jako vzpouru radikálních islamistů. Počáteční opoziční jednota však brzy vzala za své. S tím, jak se sama opozice začala štěpit na ozbrojené frakce mající odlišné zájmy a vnější podporovatele, rozrůznila a vyhrotila se i její rétorika. Udržet obraz nenásilné revoluce již nebylo déle možné, stejně tak byl neudržitelný jednotný narativ v rámci sociálních sítí. Roztříštěná opozice se snažila dosáhnout svých partikulárních cílů a získat podporu odlišných stran a zemí. Každá skupina si proto začala střežit svou online produkci, rozhodovat o tom, co bude šířeno a co nikoli a jaké má být vyznění příspěvků. Zpravodajské techniky pro i protirežimních aktivistů se staly důvtipnější a jejich verifikace a interpretace obtížnější.

Vedle samotných sítí probíhala selekce také na úrovni redakcí vysílacích médií. Televizní stanice, které čerpaly ze sociálních médií zejména videa, podrobovaly výběr a zpracování zpráv svým zavedeným hodnotám a normám. Zprávy obsahující násilí a krvavé konflikty tak měly větší šanci, že jim bude věnována pozornost a budou zveřejněny, než záznamy poklidných demonstrací. Proto byla jejich produkce ze strany aktivistů masovější. Takové zásahy však ve výsledku značně zkreslovaly představu veřejnosti a zahraničních mocností o tom, co se v Sýrii odehrává.

Sýrie na Twitteru 

Autoři výzkumu dále upozorňují na jeden důležitý posun, totiž na markantnější užívání sítě Twitter v mateřském jazyce demonstrantů. V syrské válce již Twitter není nástrojem, který by převážně využívala  jen anglicky hovořící arabská elita, jak tomu bylo v případě arabského jara, kde navíc anglické tweety sledovaly hlavně čtenáři z nearabských zemí. Tweety v arabštině se v Sýrii už od počátečních protestů začaly objevovat častěji než ty anglické a témata probíraná v arabštině byla jiná než ta, o kterých se diskutovalo v anglickém jazyce. Arabská komunita také tweety častěji šířila jen mezi sebou, a tak žebříčku nejsdílenějších příspěvků začala od roku 2012 vévodit výhradně arabština. Anglicky hovořící komunita pak byla prakticky odstřižena od širších trendů a témat, které vévodily arabskému diskurzu. Nutno však dodat, že ani samotný arabský diskurz nebyl s postupujícím se vývojem situace jednotný tak, jako tomu bylo v jeho počátku, a začal se postupně tříštit na izolované a vzájemně soupeřící narativy.

Sociálním médiím autoři přiznávají jednu nespornou výhodu, a to schopnost šířit do veřejného prostoru informace o porušování lidských práv v míře, která před vznikem internetu nebyla možná. V před-internetové době měly vládní režimy nad tokem informací mnohem větší kontrolu. Současně se však ukazuje, že i sociální média v sobě skrývají potenciál k manipulacím a bias, které je mnohdy těžké odhalit, a mohou směšovat fakta s fikcí. Vyvstává tedy otázka, jakou sílu a důsledky může mít obsah šířený skrze sociální sítě, jenž se pyšní devizou autentičnosti, a stejně tak využívá naprosté falše. Na to autoři na základě své studie zatím odpovědět nedokáží, avšak prostřednictvím formulace problémů, jež by mohly být předmětem budoucích studií, možné implikace nastiňují: Je možné na základě informací pocházejících ze sociálních sítí předvídat další vývoj konfliktu, případně zabránit krvavým střetům? Je vyšší polarizace uvnitř online komunit známkou většího rozdělení společnosti? Které skupiny a trendy jsou před veřejností akcentovány a kterým se naopak pozornost upírá? Jak mohou online obsahy ovlivňovat zahraniční mocnosti při rozhodování o intervenci v konfliktních zónách?   

V důsledku trvajícího technologického rozvoje a narůstajícího počtu tvůrců, šiřitelů i konzumentů obsahu nových médií lze očekávat, že se výše nastíněné trendy budou uplatňovat a rozvíjet i v dalších konfliktech. V době probíhajících nepokojů na Ukrajině a ve Venezuele je zkoumání fungování nových médiích nanejvýš aktuální. Doufejme tedy, že další studie tohoto fenoménu na sebe nenechají dlouho čekat.




Zdroj:

LYNCH, Marc; FREELON, Deen; ADAY Sean: Syria's Socially Mediated Civil War. Blogs and Bullets III. Washington, DC: United States Institute of Peace, 2014. ISBN 978-1-60127-204-1. Dostupné z: http://www.usip.org/publications/syria-s-socially-mediated-civil-war