Videohry a cenzurní zásahy

Debaty o etice ve videohrách a morální odpovědnosti herních designérů se otevírají v pravidelných intervalech a sahají až k pravěku arkádových automatů. Ke kontroverzi a otázkám o škodlivosti her se staví právní aparáty každého státu jinak.

Nezodpovězené otázky o cenzuře některých scén vyvolalo vydání nového RPG na motivy úspěšného televizního seriálu South Park s podtitulem The Stick of Truth. Přestože má hra certifikát 18+, byly některé scény ve formě pro Evropu vystřiženy samotným vydavatelstvím Ubisoft. Má se jednat o šest dvacetisekundových sekvencí z verzí pro Xbox 360 a PS3 – mimo jiné zobrazujících potrat. Tiskoví mluvčí cenzuru zatím nezdůvodnili. Počítačová verze se zdá být úplná. Pouze v Německu mají být odstraněny symboly odkazující k nacismu. 

Legislativa každé země rozhodující o závadnosti videoher se totiž liší. Příkladem může být kontroverzní mise No Russian ze hry Call of Duty: Modern Warfare 2 z roku 2009, kde je vaším úkolem připojit se v utajení ke skupině ruských ultranacionalistických teroristů a podílet se na masakru v prostorách letiště. Přestože můžete projít i bez střílení do civilistů, v Rusku musela být mise smazána. Ve verzi pro Japonsko a Německo jste zas automaticky skončili, když vaším přičiněním zemřela nevinná oběť. 

Čínský kyberprostor je na jakékoliv narážky velice háklivý, proto není divu, že čtvrtý díl militaristické série Battlefield dostal úplný zákaz. To znamená, že se o něm nemůže nikde psát, nesmíte si hru stáhnout ani hrát demoverzi. Děj je postavený na válce USA proti Rusku a Číně, při které zemře mimo jiné hodně čínských vojáků. 

Jedním z momentů, který vyvolal v 90. letech morální paniku, bylo vydání prvního dílu kultovních zabijáckých závodů Carmageddon od Stainless Group v roce 1997. Hra podle tvůrců hledala inspiraci ve filmu Death Race 2000 se Sylvestrem Stallonem a kromě klasického závodění byla okořeněná tím, že body navíc získáváte za zabíjení chodců a demolování aut soupeřů. V Brazílii byla hra zakázána úplně, v mnoha zemích bylo první vydání Carmageddonu cenzurováno – civilisty nahradili zombíci se zelenou krví nebo roboti s olejem místo krve. Byla to také první hra, které Britská rada pro klasifikaci filmu nedala certifikát. Po deseti měsících svolila k označení 18+. V Portugalsku a Austrálii prošla bez problémů s doporučením, že je vhodná pro hráče nad osmnáct let. Britský bulvár Daily Mail se podle serveru Edge dokonce paranoidně pustil do jednoho z charakterů hry Die Anna – spojoval ho s úmrtím princezny Diany při tragické autonehodě v srpnu 1997, přestože Carmageddon vyšel už v červnu. 

Kontroverze se s videohrami vlečou už od dob revolučního Wolfensteina 3D a sahají ještě dál. A můžeme si být jisti, že se ve veřejné debatě budou objevovat znovu a znovu.

Framing internetového zpravodajství

Vycházíme-li z předpokladu, že současný svět je silně medializovaný, lze médiím přisuzovat velký podíl na formování názorů veřejnosti. Americké politoložky Karen J. Callaghan a Frauke Schnell ve své publikaci Framing American politics podotýkají: „Pochopit účinky médií je velmi důležité. Žijeme v medializovaném světě. To znamená, že se o většině událostí dozvídáme skrze média, ne přímo z vlastní zkušenosti. Protože média popisují a interpretují skutečnosti, s nimiž se málokdo běžně střetává, hrají velmi důležitou roli v utváření politických preferencí čtenářů tím, jak události rámcují. (…) Dokonce i názoroví vůdci a další vlivné osobnosti závisí na medializovaných sděleních a teprve na základě nich vyhodnocují politické otázky.“ (CALLAGHAN, Karen; SCHNELL, Frauke. 2005) Zmíněné rámcování, neboli framing je jedním z nástrojů, které tvůrcům mediálních obsahů umožňují skrytě manipulovat s názory konzumentů těchto obsahů. Jako takový nástroj se framing pochopitelně velice snadno uchytil i v prostředí internetových médií, ačkoliv zrod konceptu rámcování datujeme už do 70. let minulého století.

Vědomé, či nevědomé zkreslování skutečnosti?

Framingem rozumíme „výběr určitých aspektů vnímané reality a jejich vypíchnutí v textu za účelem podpory určité definice problému vedoucí k povrchní interpretaci, skrytému morálnímu poselství a/nebo návodu k uchopení daného problému.“ (ENTMAN, Robert M. 1993) Pohledy na analýzu rámcování a její využití v mediálních studiích se různí. Jedni ji chápou jako vhodnou metodu ke zkoumání způsobu, jakým je skutečnost interpretována médii, a zároveň jako ucelené výzkumné paradigma. (CALLAGHAN, Karen; SCHNELL, Frauke. 2005) Druzí spíše jako soubor na sobě nezávislých metod analýzy diskurzu s určitou teoretickou návazností na Goffmanovu koncepci framingu.  (SCHEUFELE, Dietram A. 1999)

Kromě mediálních studií, kde jsou hlavními propagátory analýzy rámcování stanfordský profesor Shanto Iyengar a jeho kolega z The George Washington University Robert Entman, se tato koncepce rozšířila i do dalších oblastí – managementu (Kahneman & Tversky) nebo studií sociálních hnutí (Snow & Benford). V mediálních studiích zastává rámcování pozici tzv. analýzy druhého stupně (second level agenda-setting) podobně jako třeba priming nebo jiné kvalitativní a kvantitativní metody zkoumání. Od analýz prvního stupně (first level agenda-setting) se tyto analýzy liší tím, že nezkoumají pouze vztah mezi veřejnou a mediální agendou, nýbrž i způsob, jakým jsou témata zobrazována, tedy jaký rámec jim je přidělen.

Co konkrétně je tedy rámec? Jak jej lze rozeznat? Goffman tvrdí, že rámec je jakási základní struktura sdělení, která podvědomě ovlivňuje způsob, jakým ono sdělení vnímáme. (GOFFMAN, Erving. 1974)  Goffman dále uvádí, že tyto rámce často nejsou vytvářeny vědomě, mohou souviset s novinářskou rutinou, se stylem toho kterého média (seriózní noviny/bulvár) či s vnitřní intencí autora. Mohou však být využity i záměrně. Každopádně, rámce neexistují samostatně a vznikají až při samotném aktu komunikace, kdy si je příjemce sdělení „podvědomě přisvojuje“. Rámce lze dělit do dvou skupin: a) rámce vztažené ke konkrétní události (issue specific frames); b) obecné rámce (generic frames).

Internetové zpravodajství v zajetí rámců

Tento článek samozřejmě neposkytuje dostatek prostoru na to, abychom v něm mohli zevrubně prozkoumat prosakování framingu do internetového zpravodajství. Nicméně, lze alespoň uvést několik příkladů, aby bylo patrné, jak vlastně framing funguje. Výmluvnou ukázkou bude třeba rámcování nedávné ruské invaze na Krym, tedy veřejného problému vyvolávajícího četné názorové disonance. Zkoumanými médii zvolíme iDNES.cz, Novinky.cz a Aktuálně.cz, které patří mezi nejčtenější zpravodajské portály na českém internetu a které se tomuto tématu hojně věnovaly. Z mnoha užívaných rámců vybereme jeden, pokud možno dominantní a k němu uvedeme konkrétní příklady.

Tím dominantním rámcem, který se ve článcích o tzv. Krymské krizi objevoval, byl bezesporu Rámec agrese. Tento rámec vykresloval krymské události jako akt agrese ze strany Ruska, akt bezdůvodné zlovůle silnějšího vůči slabšímu. Rámec agrese zjednodušuje jinak velice složitou situaci na Krymu a nenápadně čtenářovi podsouvá verzi, v níž jsou aktéři konfliktu jasně rozděleni na „hodné“ a „zlé“. Ať už s tímto vnímáním Krymské krize souhlasíme, či nikoliv, realita je pochopitelně daleko složitější a nejde ji takto trivializovat. Rámec agrese je z hlediska Goffmanovy typologie rámcem specifickým (týkajícím se specifických témat a událostí), tematickým (poskytujícím hlubší vhled do kontextu, zdůrazňujícím obecné trendy a popisujícím především proces) a strategickým (uspořádávajícím politický konflikt jako střet politických zájmů a vzájemně neslučitelných strategií).
 

Příklady:
 

a) Krymští Tataři žádají o pomoc Ankaru. Na Stalinův teror nezapomněli. (iDNES.cz, 6. 3. 2014) – užití slovního spojení Stalinův teror a podvědomé přirovnání krymských událostí k éře Stalinovy diktatury.
 

b) Rusové vytvářejí u Krymu minová pole, říkají Ukrajinci. (Aktuálně.cz, 9. 3. 2014) – záměrné a explicitní užití nekonkrétních pojmů Rusové a Ukrajinci a stavění těchto pojmů do opozice, ve článku navíc nejsou uvedeny zdroje tvrzení.
 

c) Po anexi Krymu láme Putinova obliba rekordy. (Novinky.cz, 20. 3. 2014) – užití termínu anexe (de iure trvalé připojení cizího státního území k jinému státnímu celku), přestože se o anexi nejednalo (Krym zatím není součástí Ruska). 

Piráti z internetu

Ukradli byste v obchodě rohlík? Jistě, že ne! Tak proč většina z nás s klidným svědomím stahuje data, aniž by za ně komukoliv zaplatila? Existují jistě služby, kde si můžeme naši oblíbenou kapelu poslechnout zcela legálně a přitom za to nemusíme zaplatit ani korunu. Nevěříte ?

Není krádež, jako krádež. Navíc je to jen pro mou potřebu. To jsou slova, která vyvstanou na mysli kdejakému uživateli. Ovšem je to pravda? Můžeme s klidným svědomím prohlásit, že vše co je legální, je také morální? Kde končí svoboda a začíná zákon?

Samotné stahování souborů z internetu, ať už odkudkoliv, trestné není, pokud stahujete pro svoji osobní potřebu. Problém je však se sdílením autorsky chráněných souborů. Vysokému riziku se vystavujete, pokud používáte při stahování tzv. peer-to-peer (P2P) sítě, kde v průběhu stahování sdílíte obsah s ostatními účastníky. Tak tomu je především u stále populárních Torrentů.

Na bázi torrentu, funguje nová filmová aplikace Popcorn Time, která se tváří jako obdoba  Netflixu či obchodu iTunes. Avšak  vězte, že se nejedná o nic jiného, než úchvatně provedenou mutaci bittoretového klienta. Tudíž jakmile začnete koukat na vámi vybraný film, stanete se součástí P2P sítě a pokud si na vás posvítí ČPU budete nejspíš považováni za piráta.

Jako příklad lze uvést příběh sedmnáctiletého mladíka, který na svém webu zveřejňoval pouhé odkazy na stránky, kde jste si mohli stáhnout filmy zdarma. Ačkoliv tedy sám stahování filmů ze svého webu přímo neumožňoval, byl před soudem shledán vinným. O jeho případu dokonce rozhodoval Ústavní soud, který došel k závěru, že se skutečně jednalo o kriminální čin.

A co vám tedy podle českých zákonů při porušení autorských práv hrozí? Pokud stahujete filmy, hudbu, e-knihy či audio-knihy např. z Ulož.to jen pro svou potřebu, můžete zůstat bez obav. Svoji odpovědnost budete hájit u soudu pouze tehdy, jste-li provozovatelem serveru, který chráněný obsah poskytuje, nebo pokud autorsky chráněný obsah veřejně sdílíte. V tom případě podle současné legislativy můžete ve správním řízení zaplatit pokutu do výše 150 tisíc korun a pokud byste způsobili opravdu rozsáhlou škodu, můžete si sednout do vězení až na osm let. Majitelé práv, se s vámi dále mohou soudit o způsobenou škodu, která se může vyšplhat až do miliónů. Otázkou zůstává, zda-li je to tak správně.

Bloger Igor Indruch, který se otázkou stahování neplaceného obsahu zabýval, došel k závěru, že v historii nikdy neplatilo, že se za to, čemu dnes říkáme autorské dílo či intelektuální vlastnictví muselo za každou cenu platit. Umělecká tvorba byla vnímána jako specifická kategorie. Vždy zde byla určitá benevolence a významnou roli hrála ochota publika zaplatit např. při obcházení s kloboukem po vystoupení. Na druhou stranu je vysoce nemorální přisvojovat si výsledky cizí práce bez odpovídající kompenzace tomu, kdo tuto práci vytvořil. Problém je o poznání větší, pokud současně tvrdíme, jak že nás nějaké dílo obohacuje, pomáhá nám překonávat problémy všedních dnů, že daného autora milujeme, obdivujeme, ctíme, ale nezaplatíme mu.

Pojďme se tedy podívat na některé služby, které by měly poskytnout umělci náležitou odměnu.

Za málo peněz, hodně muziky. Nebo ne?

V poslední době, se doslova roztrhl pytel se streamovacími službami, které vám umožní za malý měsíční poplatek či za přetrpění několika reklam zcela legálně sledovat filmy nebo poslouchat hudbu, přičemž by ani tvůrci neměli zůstat bez odměny.

Mezi takovéto služby patří např.: Spotify, MusicJet, Google play, Rdio, Last.fm a Deezer. Pro filmové fanoušky byla zase vytvořena služba Netflix, u které bohužel stále čekáme, až oficiálně vstoupí na český trh. Zatím se tedy musíme spokojit s videopůjčovnu Voyo.cz, službou ivio.cz od Hollywood Classic Enterteinment nebo iVysíláním České televize.

Tyto služby by měly být jasnou alternativou vůči kamenným prodejnám, být cenově dostupné a tím pádem snížit úroveň nelegálního stahování. Díky internetu by tak mělo být pro umělce snazší šířit vlastní tvorbu v zahraničí a tím oslovit nové publikum. Avšak opravdu pomohou streamovací služby samotným umělcům k větší popularitě a vyšším příjmům?

Doteď platilo, že umělci v oblasti hudebního průmyslu získávali jen malé procento z prodané desky. Mnohem větší díl si ukrojili hudební vydavatelství, producenti a prodejci. Svůj díl požaduje rovněž stát v podobě 21% daně, OSA (ochranný svaz autorský) která si účtuje 8% ze zisku a poté řada spolutvůrců z řad fotografů a grafiků. Nemalé náklady byly spojeny se samotnou pořizovací cenou CD či DVD disku. V konečném důsledku tak na samotné umělce — tedy na autory, textaře, instrumentalisty a interprety zbylo jen pár procent.

Mohlo by se zdát, že prodejem hudby přes internet se umělci oprostili od řady nákladů a zbytečných prostředníků, avšak to je velký omyl. Řada mezičlánků sice odpadla, ale nabalili se nové z řad softwarových společností, IT vývojářů, programátorů a hardwarových výrobců, kteří si také chtějí ukousnout svůj kus koláče. Nesmíme totiž zapomenout na to, že se nebavíme pouze o umění, ale především o hudebním a filmovém průmyslu.

Otázkou však je, zda-li tyto nově vznikající tržiště s hudbou a filmy budou zvyšovat nabídku, rozšiřovat pestrost žánrů a budou nám pomáhat objevovat nové talenty, nebo zda-li budeme svědky jen další lobby z řad vlivných producentů, kteří své klienty protlačí na přední příčky playlistů a postupně ovládnou celou nově rodící se platformu. Je těžké dopředu vynášet soudy, kam tento trend povede a chtěl bych být v této věci optimistou. Pokud bude umožněno každé kapele vstoupit se svou nahrávkou do databáze streamovacích služeb a tato celá sjednocená databáze bude za paušální poplatek zpřístupněna všem uživatelům, nevidím důvod, proč by ona neznámá kapela nemohla být na základě posluchačových kritérií objevena. Vznikne tak místo, kde budou všechny žánry pohromadě, pěkně seřazeny do přehledných kategorií, a vy se budete mezi nimi moci procházet jako kdysi v obchodu s deskami, kde měl každý hudební styl svůj vyhraněný kout.

Malé začínající kapele stream pravděpodobně velké zisky nezaručí. Snad jí aspoň umožní aby mohla být objevena. A pokud se to podaří, pak se mezi posluchači jistě najdou takoví, kteří nebudou váhat a časem si zajdou na její koncert, kde si koupí její tričko nebo placku a nebo si stáhnou její nahrávku a zaplatí za ni zcela dobrovolně, podle vlastního uvážení a přitom si nebudou muset hrát na piráty.

Jak jsem poznal vaši matku v režii fanoušků?

Jak jsem poznal vaši matku v režii fanoušků?

Čtvrtý nejoblíbenější seriál uživatelů serveru Česko-Slovenská filmová databáze s 86 procentním hodnocením se letos 31. března po devíti sériích a devíti letech natáčení konečně dočkal svého posledního dílu a hlavní hrdina Ted Mosby, v podání Joshe Radnora, potkal ženu svých snů. Jak se ale fanoušci seriálu z dílny americké televizní stanice CBS dozvěděli, šlo vlastně celou dobu o něco úplně jiného, než o to, jak Ted poznal matku svých dětí. Šlo však vůbec o finále?

Poslední díl byl legen... počkejte si... dární! Asi takovouhle reakci by rádi slyšeli tvůrci pořadu od svých fanoušků. Jenže nepřišla. Naopak. "Fail" a podobné výrazy padaly na českém fanouškovském fóru. A nejenom u nás. I fanoušci jinde po celém světě konec seriálu přijali veskrze negativně. A o co šlo? Místo devíti sérií, které měly vygradovat šťastným koncem, dostali diváci nálož hořkosladkého pohoštění. U obrazovek při americké premiéře se jich přitom sešlo rekordních 13,13 milionů. 

Seriál nastartoval pilotním dílem z 25. září 2005 svou sledovanost necelými 11 miliony diváků (10,94 mil.). Během devíti dlouhých sezón (každá čítala od 20 do 24 epizod) se čísla propadla k 6,41 milionům diváků (9. května 2011 při 23. epizodě 6. série) a vyšplhala nejvýše k 12,22 milionům diváků v USA (9. září 2011 při 2. epizodě 7. série).

Většina fanoušků podle vývoje seriálu očekávala, že se v posledním díle se Ted potká s Tracy, jeho budoucí manželkou a matkou svých dětí (kterým celý seriál retrospektivně vypráví), jež už čtveřice jeho kamarádů během poslední série poznala. To se také doopravdy stalo. Jenže to nebylo všechno. Kromě momentu, ke kterému se diváci celých devět sérií jen po malých krůčcích pomalu přibližovali a který dostane v posledním dvojitém díle pouhých pár minut vysílacího času, přičemž zbytek 44 minutové episody se odehraje v duchu skokového převyprávění života tohoto páru i ostatních hlavních postav seriálu, přijde i drsná rána (obzvláště pro fanouška očekávajícího šťastný konec). 

Ted se sice seznámí s Tracy, mají spolu dvě děti, jenže Tracy záhy zemře a Ted se vrací k "tetě" Robin, jejichž seznámením před devíti lety seriál odstartoval. Z tématu "jak jsem poznal vaši matku" se rázem stává "jak moc miluji tetu Robin". Chápavé ratolesti svému otci sami navrhují, aby se k Robin vrátil. Fanoušci už ovšem tak shovívaví nejsou. Ani osudy ostatních postav se totiž nevyvíjí  zrovna podle osnov pravého hollywoodského "happy endu". Celý seriál je přitom vystavěn právě na nerealistických základech téměř pohádkových klišé. Poslední díl celou tuto výstavbu boří. A fanouškovská fóra se plní spoustou nekonformních příspěvků.

Seriál můžeme považovat za ukázku transmediálního vyprávění. Kromě samotných televizních dílů, je příběh How I Met Your Mother podpořen i dalšími mediálními kanály. Na YouTubu se dají nalézt celé verze hudebních videí Robin Sparkles. Další postava Barney Stinson má vlastní blog  http://www.barneystinsonblog.com/ a vyšly také tři knihy, kde vedle Matta Kuhna vystupuje i tato postava jako autor. Pořad má samozřejmě své oficiální stánky i na sociálních sítích. Při komunikaci na Facebooku dotvářejí tvůrci pořadu též atmosféru a svět HIMYM. Speciální video s hlavními hrdiny bylo například odhaleno jako překvapení při překročení hranice 10 milionů fanoušků.¨

Fanoušci jen nekonzumují informace, ale vytváří svou vlastní kolektivní inteligenci a v rámci ní možné scénáře vývoje postav a seriálu. Tak to běžně chodí. Jenže fanoušci HIMYM si v tomto případě vydobyli vyšší pozici a tvůrce donutili k "nápravě". Hned čtyři dny po odvysílání negativně přijatého posledního dílu totiž televizní společnost oznámila, že DVD 9. série seriálu bude obsahovat i "šťastnou" verzi finálního dílu. Otázkou ovšem zůstává, do jaké míry přispěla vlna fanouškovské nevole k tomu, aby se televize odhodlala natočit nový poslední díl a do jaké míry byl celý závěr pouze promyšleným marketingovým tahem. Rekordní sledovanost "nepovedeného" poslední dílu teď může hravě trumfnou jeho nová a "lepší" verze. Nebylo by totiž překvapením, kdyby nezůstala pouze na DVD, ale po úspěšném prodeji nosičů přeskočila i na televizní obrazovky CBS.

Zdroje:

http://forum.himym.cz/index.php

http://www.cbs.com/shows/how_i_met_your_mother/

http://www.csfd.cz/film/221411-jak-jsem-poznal-vasi-matku/

http://www.barneystinsonblog.com/my-books/

http://time.com/50456/how-i-met-your-mother-happy-ending/

http://en.wikipedia.org/wiki/List_of_How_I_Met_Your_Mother_episodes

Literatura:

Henry Jenkins: Transmedia 101, http://www.henryjenkins.org/2007/03/transmedia_storytelling_101.html
Pierre Lévy: Collective Inteligence z https://is.cuni.cz/studium/predmety/index.php?id=fc24f7343184ce469987bca89383680e&tid=&do=download&did=29658&kod=JJM085

Konec agenda-setting na síti?

Teorie agenda-setting už je na světě nějaký ten pátek, ale nabízí se otázka, jestli se s rozvojem sociálních médií neblíží její konec. Platí ještě v době, kdy si lidé mohou vytvořit vlastní prostředí a sami si filtrovat informace, že mediální agenda určuje tu veřejnou? A kdo místo tisku a televize říká lidem, o čem mají přemýšlet?

Pohled do historie

Před více než čtyřiceti lety definovali McCombs a Shaw nový pohled na mediální účinky. Svoji teorii nazvali agenda-setting neboli nastolování agendy. Svůj výzkum zaměřili na politické kampaně a říkali, že „masová média nastolují agendu pro každou politickou kampaň tím, že ovlivňují míru důležitosti názorů k politickým tématům.“ Média nám tedy neříkají, co si máme myslet, ale o čem máme přemýšlet. Rogers zase vnímá „proces nastolování agendy jako neustálou soutěž mezi těmi, kteří se snaží prosadit témata. Tato teorie nám dává odpovědi na to, proč se některá témata do médií dostanou nebo získají větší prostor než témata jiná. Tato témata později také formují veřejné mínění a hrají podstatnou roli v určování směru, kterým se společnost ubírá.

McCombs a Shaw

Změna?

S novými médii však přicházejí změny. Přichází i konec teorie agenda-setting? Nové technologie totiž umožňují lidem vytvoření vlastního personalizovaného informačního prostředí, které je odřízne od hlavních zpravodajských kanálů ve společnosti prostě tím, že uživatelům poskytne větší možnost výběru a kontroly nad konzumovaným obsahem. Toto tvrzení předpokládá, že lidé se oprostí od zpravodajských webů, které jsou ve vlastnictví velkých mediálních společností jako dříve tisk nebo televize. Pouze tím, že lidé přestávají číst noviny a sledují zprávy v prostředí internetu, se totiž nic nemění. O tom, jaký bude obsah na webu nebo v papírovém vydání, rozhodují ti samí lidé. A stejně jako při listování novinami a klikání na odkazy na webu je jen na nás, které články si přečteme a které vynecháme.

Bubliny

Druhou možností, která už stojí za zamyšlení, jsou takzvané filter bubbles. Tyhle bubliny jsou vlastně výsledným stavem situace, kdy algoritmus vybere pro uživatele informace, které by se mu mohly líbit a které by mohl považovat za zajímavé. Z opačného pohledu to také znamená, že nám automaticky odepírá ty, které by nás primárně zajímat nemusely. To ale nemusí přímo naznačovat, že nás nezajímají vůbec alespoň pro rozšíření všeobecného přehledu. Také názory jiných lidí a jejich výměna obohacují člověka odjakživa a potřebuje je k zvažování mnoha alternativ. Když fandím Arsenalu, neznamená to, že mě nezajímají výsledky Liverpoolu v boji o titul. Přesto například Google a Facebook ví, jaké informace nejčastěji vyhledáváme. Ví také, kde bydlíme a kdo jsou naši přátelé. I oni ovlivňují, co se nám přes den objeví na hlavní stránce. Protože Facebook ví, co jsme si prohlíželi dříve a čí příspěvky si nejvíc zobrazujeme. Na základě všech informací, které o nás má, vytvoří bublinu, ve které nám zobrazí jen takové příspěvky, které by nás podle výpočtů mohly zajímat. S pojmem filter bubbles přišel před čtyřmi lety Eli Pariser, který napsal stejnojmennou knihu a o tématu také přednáší. Jednu z přednášek bylo možné sledovat v rámci TED a je dostupná i na Youtube.

Pozoruhodné je, že hodně uživatelů stále netuší, že se něco takového děje. Ale přesto jsou toho součástí. Ze sociálních sítí dnes většinou získáváme také přehled o zpravodajství. V tenhle moment už si nevybíráme články sami, ale jsou nám servírovány na stříbrném podnose. Tím se většinou nevědomky vyhýbáme informacím, které nás primárně tolik nezajímají. Ale děláme to vlastně my sami? Jistě se částečně podílíme, ale hlavní slovo nemáme.

Zpět do budoucnosti

A jsme zase zpět u teorie agenda-setting. V 70. letech říkaly lidem, o čem mají přemýšlet, tisk a televize. Tehdy se přesunuly politické kampaně z osobní úrovně na tu mediální. Posouvají se dnes ještě dále na sociální sítě? A jaké to má následky? Podnikateli Facebook vyfiltruje příspěvky pravicových stran a ekologovi hlavní stránka zezelená. Ale nikdo neví, koho volí, pouze předpokládá a tím mu vlastně vkládá do hlavy myšlenky pouze z jedné strany spektra. Pokud jde o nerozhodnutého voliče, který dostává informace pouze z jednoho pytle a do dalšího se ani nepodívá, má teorie agenda-setting ještě šanci.

Zdroje:

http://www.elon.edu/images/e-web/academics/communications/newsletter/spring11/shaw.jpg

http://www.popuppoems.com/wp-content/gallery/whos-afraid-of-the-big-bad-algorithm/i-want-to-control-my-filter-bubble.jpg

McCombs, M.E., and D.L. Shaw. (1972) The Agenda-Setting Function of Mass Media. Public Opinion Quarterly, Vol. 36 p.176-187

SCOTT L. ALTHAUS, DAVID TEWKSBURY (2002) Agenda Setting and the “New” News: Patterns of Issue Importance Among Readers of the Paper and Online Versions of the New York Times

Dearing, J.W., Rogers, E.M. 1996. Agenda-Setting. Thousand Oaks, California: Sage Publications. 

The Pirate Bay – konec jedné éry?

 

Zdroj: http://en.wikipedia.org/wiki/The_Pirate_Bay

Filmový festival Dny evropského filmu, který probíhal tento týden v pražských kinech Lucerna a Světozor, uvedl do českých kin dokument švédského režiséra Simona Klose TPB AFK – Příběh The Pirate Bay, který měl premiéru v loňském roce na festivalu Berlinale. Klose v dokumentu sleduje soudní proces s trojicí zakladatelů největšího světového portálu, který umožňuje sdílení souborů. Film je již od svého uvedení v Berlíně volně ke zhlédnutí na webových stránkách filmu, případně ho lze stáhnout právě na torrentu. Režisér Klose tak podněcuje k tomu, aby se dokument dostal k co nejširšímu okruhu lidí, a na webových stránkách filmu tvrdí, že autorské právo se pro něj stává výraznou překážkou mezi ním a publikem.

TPB = svoboda internetu

            Děj filmu začíná v roce 2009, kdy tři hlavní protagonisté Peter Sunde, Fredrik Neij a Gottfrid Svartholm alias brokep, TiAMO a anakata přicházejí ke Stockholmskému soudu, kde jsou později odsouzeni k jednoletému trestu a k zaplacení pokuty za vytvoření a administraci portálu, který umožňuje porušování autorských práv. Po odvolání je o rok později jejich trest snížen, ale pokuta navýšena. Po dalším odvolání je v roce 2012 vyhlášen finální rozsudek Nejvyššího švédského soudu, který další odvolání zamítá. Film přibližuje fungování portálu a zmínky o organizovaném zločinu v průběhu procesu se zdají absurdní v porovnání s tím, co popisují tři švédští mladíci, kteří si zároveň pevně stojí za tím, že webová stránka funguje na principu svobody slova a ne za účelem komerčního výdělku. Další rovinu konfliktu představuje generační střet, v němž na jedné straně stojí žalobci, soudce a politická garnitura podporující velké korporace, které, co se virtuálního světa týče, zůstávají v úplně jiné době, a na straně druhé trojice mladých počítačových nadšenců a milióny jejich příznivců. Jak tvrdí Loz Kaye, současný vůdce Pirátské strany UK, „Pirate Bay reprezentuje punkovou muziku 21. století“ a symbolizuje tak pro mnohé internetovou svobodu.

                                          Zdroj: http://babysharkminorityreport.wordpress.com/2013/02/10/tpb-afk-the-pirate-bay-documentary/

Konec nebo nekonečná odolnost TPB?

The Pirate Bay je jednou z nejhouževnatějších webových stránek, která ve své více než desetileté historii čelila mezinárodním žalobám či různým typům výhružek ze strany korporací vlastnících autorská práva. Přesto se i po loňském velkém procesu, který autory portálu dohnal za mříže, stále drží na webu, mění domény (v minulém roce se doména TPB změnila dokonce šestkrát) a drží se v provozu, jak to jen jde. Nicméně stále častěji se ozývají hlasy doporučující ukončení této webové ikony. Mezi nimi nechybí ani zakladatel TPB Peter Sunde, dnes již bývalý člen pirátské organizace, který web opustil právě kvůli jeho ustrnutí na jednom bodu. Dle Sundeho TPB již nevytváří nic nového a je třeba se posunout dál. Podobně se na věc dívá i další bývalý spolupracovník TPB Tobias Andersson, který tvrdí, že je třeba uvolnit prostor pro něco lepšího a novějšího. Jiný názor má zakladatel Torrentfreak blogu, Ernesto van der Sar, který si myslí, že fungování TPB podněcuje k novým a lepším vynálezům obhájce autorských práv, jen je třeba počkat, až vytvoří něco, co fungování TPB překoná.

Zdroje:

http://www.bbc.com/news/technology-23587447

http://www.theguardian.com/commentisfree/2013/aug/12/pirate-bay-birthday-internet-freedom

http://watch.tpbafk.tv/

http://thepiratebay.se/search/tpb%20afk/0/99/0

http://www.techweekeurope.co.uk/news/peter-sunde-pirate-bay-privacy-interview-121447

http://www.theguardian.com/technology/2013/dec/13/pirate-bay-domain-address-filesharing

http://cs.wikipedia.org/wiki/The_Pirate_Bay

http://babysharkminorityreport.wordpress.com/2013/02/10/tpb-afk-the-pirate-bay-documentary/

Tinder – randící aplikace, která je in

Tinder je mobilní aplikace sloužící k seznamování, kterou před rokem ještě spousta lidí neznalo a na různých internetových serverech byla zatracovaná k neúspěchu, protože podobných aplikací již v minulosti bylo mnoho. V dnešní době má Tinder 10 milionů aktivních uživatelů a v posledních 3 měsících se počet „matchů“ zvojnásobil, což mluví o tom, že Tinder je nyní v kurzu.

Ale zpátky, k tomu, co to vlastně je a jak to funguje.

Jedná se o mobilní aplikaci, kde si profil vytvoříte na základě propojení se svým facebookovým účtem. Aplikace si z něj stáhne pouze vaše křestní jméno, věk, přátelé, zájmy, sítě a místo, kde se aktuálně nacházíte najde pomocí GPS. A pak už jenom Tinder vyhledává lidi ve vašem okolí, které byste třeba rádi poznali. Jeho síla je v jednoduchosti. U nabídnutého profilu můžete vidět fotku, jméno, věk, krátký popisek a případnou shodu mezi informacemi získanými z vašeho facebookového profilu. Zde dochází na hru „líbí-nelíbí“, kdy fotku posunete doleva (nelíbí) a nebo doprava (líbí). Pokud si nejste jistí, profil lze rozkliknout a získat další informace. Například více fotografií, společné zájmy či přátelé. Pokud oba dva kliknete na srdíčko pod fotografií, objeví se vám okamžitě obrazovka s tím, že máte „match“ a možnost, jestli chcete dotyčnému poslat zprávu a nebo pokračovat ve výběru. U Tinderu se nemusíte bát odmítnutí. Strach je odstraněn faktem, že váš „like“ se daná osoba dozví až poté, co vám sama jeden dala. Tento princip psychologicky velmi dobře funguje, jinak by Tinder v současné době nemohl mít průměrně 750 milionů označení denně a z toho průmerně 10 milionů „matchů“.

Zdroj:rightstartups.com

K čemu dalšímu může Tinder sloužit?

Aplikace může sloužit k seznamování se za různými účely, ale díky svému geografickému vyhledávání lidí může být i zajímavým pomocníkem na cestách. Například, když chcete v daném místě poznat lidi, kteří vás mohou provést či jen dostat tipy, které se v průvodci nedočtete. Média informovala i o hojném využívání Tinderu v průběhu olympijských her v Soči. Strategií tvůrců Tinderu není reklama, proto žádnou v aplikaci nečekejte. K čemu byl ale Tinder v roce 2013 využit, byla kampaň proti AIDS, což vyvolalo negativní ohlasy, především na její podobu. Byly vytvořeny falešné profily krásných žen, u kterých se dalo předpokládat, že o ně bude velký zájem. Ty pak měly v profilu několik fotek, kde na každé byly po boku jiného muže. Po shlednutí fotek a projevení zájmu, se vám objevil vzkaz, že evidentně nejste jediní a nabádali k bezpečnému sexu.

Zdoj: thegloss.com

Tinder jako prostor pro projevy narcismu

Stejně jako například Facebook, Instagram či jiné médium, které propojuje lidí a umožňuje vkládání fotografií, je i Tinder úrodnou půdou pro projevy narcismu. Počínaje faktem, že máme naprostou kontrolu nad prezentací své osoby tím, že si vybere fotky, na kterých se považujeme za atraktivní/zajímavé/vtipné, až po informace, které o sobě napíšeme – možnost vytvořit si svůj sebeobraz podle toho, jaký dojem bych chtěl/a na lidi dělat. Podle asi nejvýraznějšího reprezentanta dramaturgického interakcionismu Ervinga Goffmana hrajeme v sociálních interakcích divadlo. Protože každý jedinec přizpůsobuje své chování tak, aby na jevišti působil co nejlepším dojmem, a v tomto případě je Tinder pouze jevištěm, kde dokud člověka nepoznáte osobně, není možné poznat zákulisí.Virtuálě umožňuje navazovat velké množství vztahů, pro které je typické, že kvantita kompenzuje nedostatek kvality. Což může vyplývat z toho, že jedinci do těchto interakcí vstupují s vědomím, že takovým provázáním schází podstatná složka a tou je to, co o sobě na těchto sítích nesdělujeme, a tudíž můžeme pochybovat o kvalitě vztahů na tomto založených.

Proč Tinder?

Výhody

- jednoduchost a lehké používání, ideální k vyplnění pár minut při čekání na autobus

- rychlost, žádné zdlouhavé procházení profilů

- víceméně přirozenost, kdy supluje výběr na první dojem

- funkce zobrazování společných přátel, kdy si můžete „ověřit“, co je to za člověka

- eliminace strachu z odmítnutí

- žádné nevyžádané zprávy, poslat zprávu vám může jen člověk, se kterým máte „match“ a pakliže by začal být obtěžující, lze ho jednoduše zablokovat a nebo nahlásit

Nevýhody

-s minimem informací je to víceméně loterie

- vysoké procento osob hledající pouze sex, pokud ale nesdílíte stejný postoj, není nic lehčího než dotyčnou osobu blokovat či neragovat na vzkazy

- dobré pokrytí ve velkých městech, horší již mimo ně

- těžké se soustředit na jednoho člověka, jelikož běžný uživatel stráví denně na Tinderu průmerně 60 minut, může mu to za den vygenerovat několik „matchů“ a je těžké si vzpomenout, s kým jste si psal předevčírem, což pak snižuje počet lidí, se kterými se můžeme seznámit v realitě

- je to silně návykové :)

Zdroje:

GOFFMAN, Erving. Všichni hrajeme divadlo : sebeprezentace v každodenním životě. Erving Goffman. Vyd. 1. Praha : Nakladatelství Studia Ypsilon, 1999.

http://www.wired.com/2014/04/tinder-valuation/

http://www.lupa.cz/clanky/tinder-novy-startup-nova-seznamka-staronove-napady/

http://www.m-journal.cz/cs/aktuality/raketove-rostouci-randici-aplikace-tinder-dela-reklamu-kravatakum__s288x9978.html

http://www.sport.cz/zoh/ostatni/clanek/548880-v-olympijske-vesnici-je-velkym-hitem-aplikace-na-rande.html

http://www.lui-magazine.cz/novinky/item/3074-cool-nov%C3%A1-kampa%C5%88-v-boji-proti-aids-rand%C3%ADc%C3%AD-aplikace-tinder

http://psychologie.cz/facebook-jako-symbol-narcisticke-doby/

Koukej, kam jdu dneska!

Je klasické surfování na netu passé?

Využívání Facebooku jako prostředku pro propagaci není žádnou novinkou. Od vzniku sociálních sítí tráví lidé daleko více času na internetu. Osobní mezilidské kontakty sice nelze zcela nahradit těmi virtuálními, nicméně v některých případech komunikace tato náhražka postačí, má řadu výhod a komunikaci zjednodušuje. Fenomén Facebooku s sebou sice nese to, že jeho uživatelé, což je dnes v České republice už zhruba 4 200 000 lidí, tráví daleko více času na internetu, ale na druhou stranu klesá návštěvnost jiných internetových stránek. Často jsou jiné stránky navštěvovány hlavně z toho důvodu, že se odkaz na ně šíří Facebookem, na který lidé klikají. Dá se říct, že co se týče mladé generace, tak ten, kdo nemá svůj profil na Facebooku, je do jisté míry sociálně diskvalifikovaný. Uniká mu tím pádem spoustu (někdy zbytečných) informací, nedozví se o různých událostech a celkově je pro své přátele méně dostupný (a oni pro něj). Když někdo z mladých lidí nepoužívá Facebook, je pro některé lidi ze svého okolí divný nebo asociální.

Uživatelé, kteří se stanou fanoušky konkrétní facebookové stránky, si často jsou v nějakém smyslu podobní. Jejich podobné zájmy se protínají právě prostřednictvím společně sledovaných stránek. Tím se vytváří určitá virtuální komunita, i když se spousta do ní náležících uživatelů osobně nezná. Ta je živá především ve virtuálním prostoru a díky virtuálnímu prostoru. Funguje de facto jako neplacené PR a díky možnostem Facebooku se může neustále aktualizovat a růst. Záleží pouze na informacích z určitého zdroje, který spravuje administrátor dané stránky, a ty se pak šíří díky této komunitě dál. I když zpětná vazba často neodpovídá rovnocennému přístupu, fanoušek stránky může mít i tak pocit, že se díky možnostem Facebooku stává spolutvůrcem obsahu (přispívání na stránku, komentáře, sdílení, rozesílání pozvánek přátelům atd.).

V poslední době se objevuje trend, kdy si některé kluby ani nezakládají vlastní internetové stránky a mají jen svoji stránku na Facebooku. Kolem té se utváří okruh fanoušků, kteří tuto stránku sledují. Informace o daném klubu a akce, které se zde konají, se tedy prvotně šíří jen prostřednictvím Facebooku. Jako příklad lze uvést třeba nedávno vzniklé pražské kluby Neone nebo Terminal B. Ačkoli nemají vlastní webové stránky, bývají v pátek večer narvané k prasknutí. A to i přesto, že akce zde pořádané obvykle nejsou zdarma. Základem pro úspěch této formy propagace je nejprve nasbírat dostatečný počet těch správných fanoušků. To se děje nejčastěji efektem sněhové koule – tedy, že někdo se stane fanouškem stránky daného klubu, což zaznamenají jeho faceboookoví přátelé, některé to zaujme, na stránku se podívají a také se stanou fanoušky. Tito fanoušci si pak vzájemně posílají facebookové pozvánky, případně pozvou další své přátele. Na stránkách pozvánek je vidět, kdo odklikl účast na dané události. A i když to zdaleka není závazné, může to k účasti nalákat další uživatele. I tady funguje efekt sněhové koule. Vybírat si akce ale jen podle toho, kdo na ní na Facebooku přislíbil účast, je dost zrádné. Kamarád tam nakonec vůbec nemusí být a účastník se může octnout sám na koncertě trash metalu.

Faktem je, že ne vždy PR stojí pouze na fanouškovské základně a jejím samovolném rozšiřování. Mechanismy Facebooku využívají určitých algoritmů, vycházejících z historie uživatele a zaměření jeho profilu, a podobně jako Google nabízejí stránky a události, které by ho mohly zajímat. Můžeme vděčit programátorům Marka Zuckerberga, že tento mechanismus funguje velmi spolehlivě. Za tuto výpomoc s propagací se Facebooku však platí, ale nakonec jde vždy o to získat co nejvíc fanoušků, kteří odvedou PR práci k nezaplacení. Což je ve finále možné i bez placené propagace.

Mezi uživateli se můžou vyskytnout jisté „elity“, které svou prestiž z reálného života přenášejí i na Facebook. Autorčinu okolí je známý příklad Holanďanky, která se s jistotou pohybuje v amsterdamském a berlínském uměleckém prostředí. Díky jejím společenským vazbám je najímána na propagaci různých akcí přes Facebook, za kterou dostává víceméně stabilní příjem a obstojně se tím živí (a současně má pozvánky na nejvíc „trendy“ akce).

Faktem je, že kluby, které takto využívají Facebook, získávají věrné návštěvníky. Ti se na akcích pravidelně potkávají, a dostávají tak pocit sounáležitosti s nějakou skupinou, a s tím se do jisté míry pojí dojem příslušnosti k určité elitě. Další výhodou pro klub je to, že tam naopak většinou nepřijde nikdo, kdo by mohl tento pocit narušovat. A i proto se tam budou fanoušci dále vracet. Otazníkem ale je, jakým způsobem bude Facebook fungovat v budoucnosti a zda bude možné tímto způsobem pokračovat. To asi neví ani Mark Zuckerberg.

Chyba krvácejícího srdce

Nedávno se stalo něco závažného, ale vlastně ani nevíme, kdy, jak a proč. Jakýkoliv významnější software je dnes tak sofistikovaný, že mu dokáže porozumět stále méně lidí.

Mezi lidmi je dnes asi jen málokdo, kdo by v poslední době nezaznamenal alespoň něco o chybě zvané Heardbleed, což je v doslovném překladu: krvácející srdce. V podstatě se jedná o docela banální záležitost, kterou je chyba v softwaru. Takových chyb je mnoho, ale proč je tahle považována za jednu z nejzávažnějších bezpečnostních trhlin v historii internetu?

Zde jde o chybu, která umožní jednomu počítači zcela nepozorovaně a beze stop nahlédnout do paměti jiného přístroje a dostat se tak k naprosto všemu, co se v konkrétní paměti přímo nachází. Nejčastějším cílem jsou jména, hesla, klíče apod. Bylo postiženo půl miliónů internetových stránek a milióny uživatelů, kteří se nedozvědí, zda jejich data byla zkompromitována. Tato globální chyba postihla i některé síťové komponenty, což její dosah dále násobí.

Znepokojující je fakt, že Národní agentura pro bezpečnost (NSA) o chybě krvácejícího srdce věděla a využívala ji dlouhodobě pro přístup k citlivým informacím. NSA se tím mohla dostat k chráněným datům včetně soukromých hesel uživatelů internetu. NSA se snažila existenci chyby utajit, neboť jejím prostřednictvím hodlala monitorovat potenciální hrozby pro bezpečnost USA nebo také osoby spjaté s terorismem. Tajná služba však dlouhodobé využívání chyby oficiálně popírá. Nepříjemné je, že zneužití této chyby po sobě nenechá jakékoliv stopy a tak nelze identifikovat. Podle testů společnosti Qualis se chyba týkala například serverů Yahoo nebo Flicker. Servery Amazonu, Google a eBay však na seznamu zatím nejsou.

O tom, zda americká NSA věděla nebo nevěděla o chybě Heardbleed po celou dobu její existence, můžeme jen spekulovat a domnívat se. A to je právě na celé této chybě to fatální. Nevíme, zda a jak dlouho ji někdo zneužíval. Jestli se jednalo o subjekty ty NSA, nebo zda to byla nějaká část kriminálního podsvětí, zaměřena na cokoliv, co má nějakou hodnotu a dá se odcizit.

Další velké znepokojení spočívá v bortění  dosavadních mýtu a dogmat o výhodách fungování otevřeného softwaru, o kterých se může kdokoliv sám přesvědčit. Ale tento problém si silně koresponduje s faktem, že rostoucí složitost a rozsáhlost jakéhokoliv významnějšího softwaru znamená, že stále méně a méně lidí mu dokáže porozumět.

Chyba Heartbleed nám všem ukázala významný fakt a to že na přehnané obezřetnosti koncových uživatelů nemusí vůbec záležet. Tedy jen pokud se úplně neodpojí od internetu a dalších moderních prostředků elektronické komunikace a nepřejdou na jiný způsob, např. kouřové signály.

Zdroje:

http://www.novinky.cz/internet-a-pc/333323-usa-o-chybe-krvacejiciho-srdce-vedely-dlouhodobe-ji-zneuzivaly-ke-smirovani.html

http://nazory.aktualne.cz/komentare/ponauceni-z-krvacejiciho-srdce-it/r~f9096592c47411e392710025900fea04/

http://www.denik.cz/ekonomika/odstranovani-chyby-krvacejiciho-srdce-muze-zbrzdit-internet-20140416.html

http://www.ceskatelevize.cz/ct24/ekonomika/269908-krvacejici-srdce-muze-zpomalit-internet/