Kdo „vysílá“ na ČT 24: novináři nebo diváci?

Vyberte si, ve které z těchto situací najdete diváka ČT24?

A) „Co to zatraceně má být! To si dělaj pr…! Mámo, podej eště pivo! Se na to musím sakra napít, jak je poslouchám.“

B) „Co to zatraceně má být! To si dělaj pr…!“

Jak to máte vědět? Že jsem mimo? Ano, chápu Vás.
A co když k druhé situaci doplním, že hned po výkřiku zoufalství uslyšíte klepání do klávesnice…?

Neříkám, že každého diváka zpravodajské „čtyřiadvacítky“ najdete ve druhé situaci – podstatné ale je, že má možnost v ní být. Může být tím, kdo reaguje, kdo jen „nenadává“, být tím, kdo řekne, co si myslím, tím, kdo dá informaci, názor, otázku.
Nemůže si sice sednout druhý den vedle moderátora ve Studiích 24, nebo proti němu v Interview. Může ale ovlivnit to, co ostatní uslyší. Jako argument nabízím tři klíčová slova: Facebook, ČT24, povodně.

Facebook zná snad každý, je ale jen málo těch, kteří ho dokážou využívat jako skutečný komunikační kanál. Přetvořit ho v obrovský zdroj aktuálních (!) informací přímo z místa (!), kde se děje něco, co ovlivní náš život. To je to, co od zpravodajské televize chceme – že nám řekne, kde přesně se co přesně právě teď děje.

Kolektivní povodňové zpravodajství
Letos v srpnu zalila především severní Čechy blesková povodeň. Zdůrazňuji „blesková“, což znamená, že se na ni nikdo nemohl připravit – ani média. Způsob, jakým se k nové situaci postavila ČT24 je ukázkovým spojením využití tzv. nových médií, kolektivní inteligence a produsage.

Doslova minutové zpravodajství se rozběhlo na facebookové stránce ČT24. Lidé z různých míst a v různých situacích informovali ostatní, co přesně se právě u nich děje, jaké je počasí, jak to „u nich“ vypadá. Varovali ostatní, když se k jejich domům valily bouřkové mraky a zbytku republiky ukazovali, jaká je skutečně situace. Psalo se o stavu vody, počasí i průjezdnosti silnic – lidé psali o tom, co by sami chtěli vědět. Uživatelé si navzájem odpovídali a přidávali komentáře k jednotlivým příspěvkům. ČT24 dokázala podle mého názoru situaci nejen zvládnout, ale zajistit maximum informací pro diváky. V živém zpravodajství se tak objevovaly informace, které posílali lidé na facebookovou stránku – zpravodajství tak bylo maximálně aktuální a přímo hyperlokální. Problematická může být kvalita (relevance) poskytnutých informací. Myslím, že v tomto případě bylo vše ve vysoké kvalitě. Česká televize informace ověřovala, jak jen bylo možné, než je „pustila“ do vysílání. Co je ale hlavní - a co vidíme i u nejznámějšího projektu kolektivní inteligence světa (Wikipedie) - sami přispěvatelé se hlídali navzájem a nechtěli dávat špatné informace.

Během povodní také rapidně vzrostl počet fanoušků – lidé brali ČT 24 jako jasný komunikační kanál nejen v televizi, ale také na Facebooku.
Hned jak se začaly řeky a potoky vracet do svých koryt, jednoznačně se ukázalo, že nešlo jen o nějaké „chvilkové vzedmutí“ a na Facebooku se psalo dál – především se organizovala pomoc, která tak mohla být skutečně maximálně efektivní.

Zůstala také trvalá záložka, ve které lidé najdou informace o možné pomoci a samozřejmě mohou stále přidávat komentáře.
Pro představu, jak velká byla účast lidí během povodní na facebookové stránce ČT24 si na ni přejděte a zkuste se „proklikat“ až na začátek srpna – bude vám to trvat hezkých pár desítek minut.

Volíme do Parlamentu – mluvíme na Facebooku
Druhým podobným důkazem, jak silná je komunita lidí spojená s ČT24 na Facebooku, jsou podzimní volby do obecních zastupitelstev a do Senátu.
O síle sociálních sítí se jednoznačně nepochybovalo, když se pravidelně aktuálnímu dění na Facebooku věnovala moderátorka, která komunikovala s hlavním vysílacím studiem. Komentářů a reakcí byly stovky, zaměřím se ale čistě na dvě situace, které dokládají, jak lidé na Facebooku ovlivnili vysílání.
Prvním je zveřejnění chybné informace. Česká televize odvysílala zprávu, že v komunálních volbách uspěl 102letý Stanislav Spáčil. Odkázala se na ČSÚ, který tuto informaci vydal. Nakonec ji musela dementovat, protože se jednalo o chybu. Na ČT se na Facebooku snesla vlna kritiky za to, že by neměla zveřejňovat informace, které nemá ověřené. Nedlouho poté se už otázka řeší živě ve studiu - řeší se právě díky lidem, kteří se ozvali, díky aktivnímu publiku.

Druhým příkladem je pak uzavření volebního speciálu otázkou: „Chodí Václav Moravec na WC?“

Běžný provoz
Umět skutečně pracovat s Facebookem není nic jednoduchého. O úspěšnosti nerozhoduje jen počet členů skupiny, ale především jejich aktivita na dané stránce. Řada uživatelů se připojí prakticky do jakékoli skupiny, ale už nikdo do ní nezavítá – nesleduje ji.
Na facebookové stránce zpravodajské „čtyřiadvacítky“ se objevuje za normálních okolností tři až pět příspěvků denně – většinou odkazy na nějaký článek vydaný na ct24.cz, popřípadě anonce večerního vysílání (konkrétně pořadů Hyde Park a Události komentáře). Témata jsou velmi rozmanitá, někdy i „lehčí“. Ve většině případů doprovází publikovaný odkaz nějaká otázka, popřípadě výrok, kterým autor jasně vyzývá k diskusi. Jen z tohoto krátkého výčtu je jasné, že Facebook je využíván jako jeden z kanálů naprosto cíleně a organizovaně. Je vidět, že správce profilu nad „posty“ přemýšlí a nestřílí jen tak od boku. Na počtu reakcí, kterých jsou v drtivé většině případů desítky, je jasně vidět, že tento způsob komunikace je úspěšný.
O něco podobného se snaží prakticky všechna média. Většina z nich je ale kvalitativně hodně zpět – i když někteří se ve svém facebookovém maratonu snaží tak, že mají virtuální jazyk až na tričku. Mimochodem, uvědomit si, že běží maraton, nikoli sprinterskou stovku, je prvním krokem k úspěchu…

Je to cesta budoucnosti?
Není. Tedy respektive není to hlavní cesta.
Na jedné straně jsme my – ti kteří se chtějí něco dozvědět – a na druhé straně je událost (=něco se stalo). Média staví cestu, která nás s danou událostí spojí. Jet se dá po prašné cestě, stačí, aby aspoň trochu držela pohromadě – nestihnete sice dojet k tolika událostem, ale přeci jen k cíli dorazíte. Pak ale také můžete jet po nově vyasfaltované cestě bez jediného kazu – u cíle budete rychle a pohodlně.
Myslím si, že nová média nikdy zcela nenahradí klasickou práci novinářů (podobně jako LinkedIn nevytěsní headhuntery), jsem ale přesvědčen, že právě nová média mohou být oním asfaltem. Díky němu (nim) budeme vědět víc, rychleji a pohodlněji. Že je to možné už Česká televize dokázala.