Novinářem proti své vůli

„Každý člověk je kněz,“ tvrdil Martin Luther s odkazem na to, že každý z nás má právo si vykládat Bibli po svém. O mnoho let později, v 90. letech 20. století, jeho výrok parafrázoval Oh Yeon-ho, zakladatel tzv. občanské žurnalistiky slovy: „Každý občan je novinář.“ Oh tím poukazoval na to, že člověk se zajímá o své okolí, interpretuje jej a tyto interpretace sděluje ostatním. Zároveň hledal způsob, jak takovému člověku umožnit, aby novinářem skutečně byl. Jeden takový projekt, nazvaný Naše adresa, vznikl i v České republice. Neměl dlouhého trvání, ale v mnohém byl vizionářský.

Pilotní projekt Naší adresy fungoval od června 2009 do srpna 2010 na střední Moravě a v severních Čechách.

S projektem přišla společnost PPF Media – dceřiná společnost skupiny PPF Petra Kellnera. Naše adresa měla přinést do Česka fenomén tzv. hyperlokální žurnalistiky, která si klade za cíl podávat čtenáři informace přímo z místa, kde žije. Projekt se dočkal pilotní fáze, ale poté byl ukončen, oficiálně kvůli změně strategie skupiny PPF. Mnozí komentátoři projektu vytkli příliš velké ambice, přesto je projekt zajímavou ukázkou trendu, kterým by se žurnalistika mohla v budoucnu vyvíjet.

Roman Gallo, duchovní otec projektu Naše adresa

Rozruch na vsi

Hyperlokální žurnalistika je přístup známý zejména ze Spojených států, Austrálie či Skandinávie. Cílem je pokrývat témata, o kterých celostátní, ale i lokální tisk, nemá prostor informovat, a sice informace z čtenářova bydliště. Většinou se jedná o webové stránky zaměřené na aktuální informace z určité lokality. Zatímco za lokální média můžeme v našem prostředí považovat týdeník Sedmička či regionální deníky skupiny Vltava-Labe-Press, které přinášejí informace z určitého kraje či okresu, Naše adresa chtěla jít ještě níže, na úroveň měst, městských částí či menších obcí. Tím se do jisté míry odlišila i od amerického hyperlokálního zpravodajství, kde je lokalita chápána v mnohem širším měřítku. Je také nutné porozumět tomu, proč je hyperlokální žurnalistika právě v těchto zemích populární. Zejména v Austrálii či Skandinávii nacházíme mnoho míst, která jsou velmi vzdálená od okolního světa a informace o lokálním dění jsou zaměřeny na tuto malou lokalitu.

Zapojení obyvatel lokality do tvorby mediálních obsahů, tedy to, co je odborně nazýváno produsage, není pravidlem, ale většinou zde určitá míra aktivity čtenářů funguje. Diváci na webových portálech nejen zprávy komentují, ale často zprávy také sami tvoří. Právě v této možnosti tkví síla hyperlokálních médií, neboť čtenáři získávají pocit, že se na tvorbě událostí spolupodílejí a že jsou to tedy skutečně jejich události. V tom Naše adresa v podstatě nepřišla s ničím zcela novým ani v rámci české mediální scény. Vždyť například dopisy čtenářů jsou v novinách otiskovány odnepaměti. I televize Nova ve svém odpoledním zpravodajství apelovala na diváky, aby do redakce posílali svá vlastní videa toho, co se děje u nich právě teď. Podobné projekty spustily například i Novinky.cz v sekci Vaše zprávy nebo ČT24 v projektu Digináves.

Naše adresa však právě zapojení čtenářů do tvorby zpravodajství pojala jako jádro celého konceptu, což bylo jednak velmi inovativní, ale také to pravděpodobně byla největší slabina projektu. Výše zmíněné pokusy jiných serverů zapojit do tvorby diváky se setkaly jen s malým ohlasem. Zajímavým prvkem však bylo zapojení profesionálních žurnalistů, kteří měli - spíše než jako tvůrci - fungovat jako mentoři, kteří měli pomoci amatérským žurnalistům dát svému článku profesionálnější formu.

Kavárna jako médium

Součástí projektu měly zároveň být kavárny v každém okresním městě, kde by tito novináři byli příchozím k dispozici. Po tištěném deníku a jeho webové verzi měla být kavárna vlastně třetím médiem komunikace. Zde se mohl příchozí dozvědět nejnovější informace a zároveň přinést vlastní, prodiskutovat je s přítomnými a novinář mu pomohl dát jeho informaci formu zprávy.

S trochou odvahy zde tedy nacházíme určité transmediální uspořádání. Tímto uspořádáním zároveň vstupuje internetová komunikace do zcela nové dimenze. Internet jako médium umožňuje vytvoření zcela nového prostoru pro komunikaci, který je nezávislý na prostoru fyzickém a který utváří zcela nové typy komunit. Ovšem v rámci tohoto projektu se internet pokouší formovat skutečný fyzický prostor zcela novým způsobem. Kavárna umožňuje utvářet fyzickou komunitu lidí žijících na jednom místě a skrze ni se tato komunita přenáší do prostoru internetového. Hyperlokální žurnalistika zapojující čtenáře aktivně do tvorby zpravodajství se tak pokouší zároveň nově vymezovat role jedinců v rámci komunity.

Jak vydělat?

Pro každý takový nápad je však důležité, aby byl ekonomicky životaschopný. A právě to je u různých velkých internetových vizí mnohdy problematické. Každé médium žije z čtenářů a inzerentů. Poměr toho, co na chod přispívají inzerenti a co čtenáři se liší podle média. Zpoplatňování internetových informačních serverů je v současné době velké téma.

Obchodní model Naší adresy počítal s tím, že většina příjmů bude pocházet z inzerce. Webová verze zpoplatněna nebyla, tištěná verze stála 10 Kč. Autoři projektu předpokládali, že osloví zcela novou skupinu inzerentů, a sice lokální podnikatele či drobné živnostníky, pro které je reklama ve větších médiích nedostupná. Víra v to, že hyperlokální médium si najde svůj typ inzerentů, kteří ocení možnost cílit svou reklamu hyperlokálně, se však nenaplnila. Nutno dodat, že projekt byl ukončen příliš brzy na to, aby se zjistilo, zda takový model může fungovat.

Sci-fi nebo budoucnost?

Nebudeme se zde zabývat tím, zda projekt Naše adresa měl u nás šanci uspět či ji bude mít někdy v budoucnu. Je každopádně jisté, že snaha přiblížit co nejvíce média čtenáři a aktivně jej zapojovat je směr, kterým se ubírají i běžná média, a to nejen svými zábavnými obsahy, ale i obsahy zpravodajskými. Ukázkou úspěchu v tomto přiblížení se divákovi budiž týdeník Sedmička. V tomto ohledu byla Naše adresa projektem vizionářským a nechme na posouzení čtenáře, zda nepatřila kamsi do oblasti sci-fi. Pro nás, kdo se zajímáme o vývoj médií, je to ukázkou toho, kam se s nemalou pravděpodobností může v budoucnu žurnalistika ubírat.