Mor aneb ženské časopisy

Pokud zadáte do vyhledávače pojem "magazín pro ženy", tak vám strýček Google vyhledá neskutečné množství odkazů od plátků určených teenagerkám až po časopisy pro „zralé ženy“. A stejné množství článků brojících proti nim. V nich se obvykle dozvídáme, že podobné časopisy škodí ženám, jsou plytké, nemají hlavu ani patu a je to vlastně takový ženský bulvár (který je ovšem nad očekávání žádaný). Čím si tedy tyto rady do života, návody na věčnou krásu, mládí a ďábelský sex vysloužily svoji pevnou pozici na trhu? A vlastně skutečně ji mají? A jak tomu bylo kdysi?

Na vratkých nožkách se na trh vydaly první dámské časopisy kolem poloviny 19. století a to především s rozvojem emancipace. Orientovaly se na vzdělávání a informování, kulturní aktuality, přinášely praktické rady pro všední den. Otevřela se jim cesta k polovině lidstva, která mohla poprvé v historii svéprávně (či nesvéprávně) utrácet své peníze a vychutnávat svobodu a žádala si praktické rady, jak na to. Vše se změnilo v roce 1948, kdy trh s dámskými periodiky ovládlo nakladatelství Mona, vydávající týdeník Vlasta a časopisy s módními tématy (Žena a móda, Praktická žena). Žena byla v médiích prezentována jako matka, hospodyně a hlavně vzorná komunistka! Komunistická žena byla činná jak stranicky, tak doma, dokázala pilně budovat krásné zítřky a zároveň být vzornou manželkou i matkou. Zkráceně řečeno byly podobné časopisy k uzoufání nudné a tak, když se někomu dostal do rukou zahraniční magazín jako třeba Burda, koloval mezi kamarádkami ještě dlouhé měsíce. Nikoho tedy nepřekvapí silné nadšení a láska k novým módním časopisům, která přišla po revoluci. Zřetelná žízeň po rubrikách zabývajících se zdravím, partnerskými problémy, právy, starostmi s dětmi nebo třeba radami jak uspět v práci byla konečně uhašována. Díky principu kolektivní inteligence, který tato média využívají či se tak alespoň tváří, měly ženy náhle pocit, že nejsou se svými problémy a nejistotami samy. V časopisech se nacházely články, které napsal „sám život „(nebo-li nějaká zcela normální žena jako já), ženy si vzájemně radily a učily se, jak na to. Kolektivní inteligence je do značné míry popisovaná jako společné řešení problémů a sjednocování a shromažďování zkušeností s danou problematikou. Pokud by takto dámské časopisy skutečně fungovaly, jak si ženy myslely, pak by to bylo v pořádku. Realita ale byla ta, že nedocházelo ke společnému postupnému řešení problémů a k vyvíjení názorů, ale spíše k demagogickému určování proudu a myšlenek. To se názorně ukázalo například v odporu proti feminismu, jednotných módních směrech, v trendu hubnutí a krásy atd. To by nebylo samo o sobě tak varovné, pokud by existovala mezi časopisy určitá diverzita. Ta ale nebyla a stále není. Výběr je prakticky stejně omezený jako byl za komunistů. Máme sice měsíčníky, čtrnáctideníky, týdeníky, exkluzivní, středně drahé a levné, tlusté a tenké, pro dospívající či již dospělé, avšak výběr to je jen na oko. Podle periodicity se liší jen v tom, že jedny vám ty samé hlouposti naservírují jednou měsíčně a ty další dvakrát. Podle ceny časopisu se odráží ceny zboží v něm reklamované. No a podle věkového rozlišení? Nemáte – li ve 14 letech kluka, jste údajně looser. Nemáte- li v 40 letech manžela, jste looser. Ve 14 vám nabídnout tisíc tipů, jak se zbavit akné! Ve 40 letech tisíc tipů proti vráskám! Ve 14 napoví, jak už mít sex a ve 40 zas jak ještě mít sex, no nekupte to!


V 90. letech s rozvojem internetu se stalo postupným zvykem přidávat k tištěnému obalu ještě nějakou tu internetovou verzi. Občas dokonce v rámci šetření mít už jenom internetovou verzi. Stále zvyšující se popularita internetových časopisů je způsobena jednak lehkou dosažitelností a mimo jiné produsage, jenž publikum láká na možnost vlastní kreativity a ovlivňování daného periodika. K tomu dochází prostřednictvím diskusních fór, kde můžete zanechat své připomínky, díky možnosti publikovat vlastní příběhy a články, skrz hlasování v anketách, které vám dává možnost vyjádřit své stanovisko atd. V tomto směru vedou jasně nad tištěnými magazíny určité internetové servery jako třeba žena- in, kde je vždy vyhlášeno nějaké téma a značnou část článku k němu napíšou samy čtenářky. Mimo jiné geniální způsob, jak nic nedělat a přesto si říkat novinářka.

V současné době se překvapivě zdá, že trh ještě stále není podobnými periodiky přesycen. Objevují se nové a nové ženské servery a málokteré staré zanikají, jak se obvykle děje v jiných oblastech. Svým způsobem je to zarážející, zvlášť pokud člověk přihlédne k faktu, že podobných rad/příběhů/názorů se nám dostává každý den z mnoha jiných stran nepočítaně. Tento proud a styl totiž pronikl i do jiných médií než jsou jenom ženské časopisy. Filmy, které jsou natočeny jako příručky jak si najít muže/jak ztratit muže/jak poznat, že ztratíte muže. Knihy, kde jsou vám prezentovány nejlepší rady na líčení, cvičení, jaké plavky si vybrat. Televizní programy, kde jste informování jen o drbech ze světa celebrit. Tak proč o tom ještě číst? Možná lidé tak netouží znát nový drb o Agáte Hanychové, ale když otevřou média, tak mají dojem, že nic jiného smysluplného se v nich prostě nenachází.