Když jsem byl mladý, sotva plnoletý dostala se mi do ruky kniha od Ultra Violet o jednom velmi zajímavém umělci. Kniha se jmenovala Má léta s Andy Warholem (VIOLET, Ultra. Má léta s Andy Warholem. Praha : IK, 1991. 291 s.)
Začal jsem se o tohoto umělce díky této knize velmi zajímat. Zjistil jsem, že přes to, že byl za svého života velmi známý a slavný, o něm většina lidí mnoho neví. To co mě na něm zaujalo většina lidí ani netuší. Jeho umění je převážně prezentováno jen z části a to ještě podle mě z té méně zajímavé. Kromě známých sítotisků jako je Cambellova polévka nebo Marilyn se zabýval i něčím co mě opravdu upoutalo.
Začal jsem se o tohoto umělce díky této knize velmi zajímat. Zjistil jsem, že přes to, že byl za svého života velmi známý a slavný, o něm většina lidí mnoho neví. To co mě na něm zaujalo většina lidí ani netuší. Jeho umění je převážně prezentováno jen z části a to ještě podle mě z té méně zajímavé. Kromě známých sítotisků jako je Cambellova polévka nebo Marilyn se zabýval i něčím co mě opravdu upoutalo.
V bohaté líhni 60 let začal skládat dohromady různé druhy umění a představil na tu dobu unikátní multimediální show. Tato show se jmenovala Explodující plastická nevyhnutelnost (anglická zkratka EPI).
http://en.wikipedia.org/wiki/Exploding_Plastic_Inevitable
V té době se okolo kapely Velvet Underground, s jejímiž členy se Andy Warhol blízce přátelil, odehrávalo něco neskutečně zajímavého. Andy se rozhodl toho využít a seznámil je s charismatickou zpěvačkou Nico. Potom na této kapele vystavěl svojí EPI. Filmová projekce, tanec, barevná světla, grafické umění, prostě plnohodnotná multimedální show v intencích doby a veskrze zajímavý psychedelický zážitek.
Jakkoliv to tak vypadá, tak spolupráce publika na vytváření samotného díla není záležitostí poslední doby, jen je vše možná jednoduší. A ani multimedálnost, či chcete-li intermediálnost, nepřišla až s masivním rozšířením počítačů.
Andy Warhol vlastně nebyl autorem svých nejslavnějších děl, tak jak se autorství běžně definuje. Byl spíše takovým mistrem, který ve své továrně angažoval každého kdo o to stál. Místo kde sídlil byla skutečně stará továrna a taky se jí také tak říkalo. V Factory se vytvářely sítotisky, někdy točily filmy, hrálo se tam a tančilo. Byl to takový nekonečný umělecký mejdan.
Docela jsem zatoužil zažít něco podobného a také jsem v té době zkoušel pár věcí zorganizovat. Nakonec to však vyšumělo do prázdna a já se zase bavil něčím jiným. Nebylo kolem mě dost lidí, kteří by byli ochotní se zapojit a internet byl tehdy opravdu v plenkách. Nechal jsem to tedy být a dávno se věnoval jiným věcem.
Po čase, kdy jsem vystřídal různé kapely a styly, jsem zakotvil u taneční muziky, kterou jsem se pokoušel obohacovat živými vstupy na příčnou flétnu (živá improvizace s dj a efektor na mikrofonu flétny dávaly dohromady velmi zajímavý zážitek). Nejdříve jsem to zkoušel do stylu jménem drum'n'bass, ale nebylo to úplně to pravé ořechové. Díky internetovým serverům a možnostem komunikace jsem se brzy seznámil se správnými lidmi, kteří se dozvěděli o tom co dělám. Slovo dalo slovo a byl jsem pozván zahrát na svojí první, jak z hlediska návštěvníka tak z hlediska účinkujícího, psytrancovou párty. To mě přivedlo ke stylu, který ideologicky vychází z hnutí hippies, pokud se to tak dá říct, ovšem je zabalený do moderního hávu.
Jakkoliv to tak vypadá, tak spolupráce publika na vytváření samotného díla není záležitostí poslední doby, jen je vše možná jednoduší. A ani multimedálnost, či chcete-li intermediálnost, nepřišla až s masivním rozšířením počítačů.
Andy Warhol vlastně nebyl autorem svých nejslavnějších děl, tak jak se autorství běžně definuje. Byl spíše takovým mistrem, který ve své továrně angažoval každého kdo o to stál. Místo kde sídlil byla skutečně stará továrna a taky se jí také tak říkalo. V Factory se vytvářely sítotisky, někdy točily filmy, hrálo se tam a tančilo. Byl to takový nekonečný umělecký mejdan.
Docela jsem zatoužil zažít něco podobného a také jsem v té době zkoušel pár věcí zorganizovat. Nakonec to však vyšumělo do prázdna a já se zase bavil něčím jiným. Nebylo kolem mě dost lidí, kteří by byli ochotní se zapojit a internet byl tehdy opravdu v plenkách. Nechal jsem to tedy být a dávno se věnoval jiným věcem.
Po čase, kdy jsem vystřídal různé kapely a styly, jsem zakotvil u taneční muziky, kterou jsem se pokoušel obohacovat živými vstupy na příčnou flétnu (živá improvizace s dj a efektor na mikrofonu flétny dávaly dohromady velmi zajímavý zážitek). Nejdříve jsem to zkoušel do stylu jménem drum'n'bass, ale nebylo to úplně to pravé ořechové. Díky internetovým serverům a možnostem komunikace jsem se brzy seznámil se správnými lidmi, kteří se dozvěděli o tom co dělám. Slovo dalo slovo a byl jsem pozván zahrát na svojí první, jak z hlediska návštěvníka tak z hlediska účinkujícího, psytrancovou párty. To mě přivedlo ke stylu, který ideologicky vychází z hnutí hippies, pokud se to tak dá říct, ovšem je zabalený do moderního hávu.
www.psytrance.cz
Nejdříve jsem nevěděl o co se vlastně jedná, tím že jsem vždycky byl spíš v "rockové partě" jsem moc od sebe hudební styly na taneční scéně neodlišoval. Samozřejmě, že hraní na dnb má svoje specifikum, protože rytmus je odlišný, ale ty ostatní věci, atributy každého stylu jsem neznal. O to milejší a příjemnější překvapení mě čekalo, když jsem na tu akci dorazil.
Nejdříve jsem nevěděl o co se vlastně jedná, tím že jsem vždycky byl spíš v "rockové partě" jsem moc od sebe hudební styly na taneční scéně neodlišoval. Samozřejmě, že hraní na dnb má svoje specifikum, protože rytmus je odlišný, ale ty ostatní věci, atributy každého stylu jsem neznal. O to milejší a příjemnější překvapení mě čekalo, když jsem na tu akci dorazil.
Asi správně tušíte, že jsem narazil na něco co mě velmi připomnělo moje poblouznění z mládí. Explodující plastická nevyhnutelnost, ale v novém tisíciletí. Jistě doba se změnila, vše je trochu jiné, ale to je jenom na venek. Touha po splynutí pomocí hudby a dalších uměleckých prostředků je stále stejná.
Musím konstatovat, že mi toto pojetí kultury vyhovuje mnohem více, než například přijet na klasický rockový festival, nechat se prošacovat a zavřít za ohrádku. To není kultura, ale koncentrák. Protože stále mám rád i rockovou muziku, tak jednou za čas navštívím i takový festival a většinou mě to na dlouhou dobu zklame. A bohužel musím konstatovat, že se to pořád zhoršuje. Proto se budu nadále s velkou chutí podílet na budování té druhé, intermediální a přátelské kultury, která mi zároveň umožňuje se aktivně podílet.
Michal Mayer
No comments:
Post a Comment