Kolektivní velký bratr

Pojem velký bratr je znám z antiutopického románu George Orwella 1984, kde tak byl pojmenován absolutistického vůdce státu Oceánie. Dnes se toto zonačení používá všeobecně pro sledování a další zásahy do soukromí. A za oním pojmem nestojí jeden člověk, ale spíše celý aparát.

Jedním z největších nástrojů dnešního velkého bratra jsou kamerové systémy, též se můžeme setkat s označením CCTV (z anglického Closed-circuit television). S pozornými oky bezpečnostních kamer jsme se jistě všichni setkali, již snad není větší město, které by se obešlo bez kamerového systému. Další tisíce těchto očí hlídají soukromé instituce, bytové domy, mapují dálnice či nás sledují v metru. V poslední době se také mimo jiné diskutovalo o možnosti instalování kamer přímo do autobusů MHD, zvláště po incidentech, kdy byli napadeni řidiči či cestující. V některých autobusech již dokonce kamery fungují, avšak ne zcela na bázi kamerového systému, nejsou totiž napojeni na centrální dispečink, řidiči mají pouze možnost při incidentech spustit záznamové zařízení.

Překotný technický rozmach posledních let se dotkl i bezpečnostních kamer a jejich možností, nehledě na to, že základní systémy jsou mnohem více dostupné (cenou i svým rozšířením mimo specializované obchody) a pro nadšence tak není složité postavit si vlastní kamerový systém. Naštěstí se však přizpůsobila i legislativa a nad ochranou soukromí bdí Úřad na ochranu osobních údajů, například není tak jednoduché získat povolení pro umístění kamery (sledování bytového domu) tam, kde by mohla být poškozena osobnostní práva dalších občanů. Otázkou však zůstává, kolik takových kamer existuje bez nahlášení.

A jeden z nejzajímavějších a zároveň i nejpodivnějších projektů ohledně sledování bezpečnostními kamerami byl nedávno spuštěn ve Velké Británií.

Velká Británie = VB = velký bratr?

Velká Británie je státem, který má zřejmě nejhustší kamerový systém. Odhady o celkovém počtu se různí, je však velmi pravděpodobné, že již dávno překročil 5 milionů. Udává se, že průměrný občan britského města je denně zachycen objektivem 300 kamer. Rozmach bezpečnostních kamer nastal v Británii v roce 1994, na základě zprávy ministerstva vnitra, kde byl dosavadní provoz shledán jako úspěšný. Vláda se rozhodla tyto systémy ve městech více financovat a byla odstartována vlna velkolepého zřizování kamerových systémů. Další velký nárůst počtu kamer přišel po 11. září 2001, podle odhadů je na britských ostrovech 20 % CCTV kamer světa. V současnosti jsou kamerovým systémy snímány školní třídy, interiéry dopravních prostředků, kaváren, parky apod.

Jedním z důvodů, proč se zde kamery ve srovnání s jinými evropskými zeměmi rozšířily tak rychle, je právě centrální financování. Druhým důvodem byl naprostý nedostatek zákonné regulace. V zemích, jako je Německo nebo skandinávské státy, je právo na soukromí obsaženo v ústavě. Jedinou zákonnou úpravou, která nějak ovlivnila zavádění kamer v Británii, bylo zmírnění regulace vztahující se k projektování staveb. Jedním z cílů bylo usnadnit výstavbu stožárů pro sítě mobilních telefonů v zájmu jejich rychlejšího rozšíření. Důsledkem bylo, že se rozšířily i bezpečnostní kamery.

V Anglii většina lidí uznává názor, že pokud nemáte co skrývat a nic špatného neděláte, tak vám nemusí vadit, že vás sledují. A občané se ke kamerovým systémům vyjadřují opravdu spíše pozitivně, dle jednoho z průzkumů odpoví na otázku, zda jsou bezpečnostní kamery dobrá věc, 90 % Britů kladně. Snad ještě více o britském vztahu ke kamerám hovoří fakt, že více než polovině Britů nevadí bezpečnostní kamery na veřejných toaletách.

Internetové oči

A právě ve Velké Británii byl nedávno v betaverzi spuštěn projekt Internet Eyes, který je založen na kolektivní inteligenci, velké množství internetových uživatelů služby sleduje náhodné sekvence z kamer rozmístěných po celém Království a pokud se na nich děje něco podezřelého, stisknou tlačítko, které zalarmuje provozovatele. Každá sekvence trvá cca 300 sekund a poté se spustí kamera z úplně jiného koutu země. Teoreticky tak tedy nemáte možnost někoho cíleně sledovat, pozorujete záběry neznámých lidí a míst (údaje o umístění kamery na webu samozřejmě nejsou). Uživatel může navíc sledovat několik kamer najednou, stejěn jako tomu chodí na dispečincích kamerových systémů.

Samozřejmě však vyvstává spoustu otázek, co když náhodou při sledování narazíte na někoho známého (nejlépe ve smyslu všeobecně známé osobnosti), kdo zrovna dělá něco, při čem by byl nerad viděn – třeba se lascivně vede s dámou, která rozhodně není jeho manželkou. Za tuto informaci by jistě bulvár štědře zaplatil (v Anglii zvlášť). Pravidla služby do jisté míry na soukromí myslí a zakazují v neupravené (nerozostřené) podobě data z kamer poskytovat dál, avšak to je jenom malá překážka.

Další pochybnosti se vedou nad nedostatečným zabezpečením služby a tedy dejme tomu k možností se do ní nabourat a volit si kamery cíleně.

Ve většině demokratických zemí by se proti tomuto druhu sledování asi zdvihl odpor, ale v Británii tomu tak nebylo a ani tamější média se projektu Internet Eyes nějak zvláště nevěnovala, možná to bylo i tím, že předpokládala, že regulační úřad tyto snahy zastaví, ale nestalo se tomu tak (Internet Eyes učinil jisté úpravy a regulátor již mu nedokázal zabránit). A jak již bylo řečeno, v Británii je ke kamerovým systémům velmi vstřícný přístup.

Zajímavá brigáda nejen na léto

Nosným prvkem tohoto systému je právě armáda internetových uživatelů (registrovat se mohou všichni občané EU), kteří mu dodávají inteligenci spočívající v rozhodnutí, zda se zrovna na obrazovce děje něco, čemu by měla být věnována pozornost. Tvůrci projektu původně předpokládali, že budou za tuto inteligenci platit, každý uživatel měl dostávat částku úměrnou době sledování kamer a speciální bonusy za úspěšně nahlášené situace, tedy okamžiky, kdy by měl provozovatel kamery konat, neboť se doopravdy něco děje.

S možností avizované brigády je to však nakonec trošku jinak, jelikož se projektu nakonec přece jenom dostalo jisté mediální pozornosti, přihlásil se obrovský počet zájemců (a je otázkou jaké je k tomu vedly důvody…) a zřejmě v důsledku toho se Internet Eyes rozhodl pozměnit model placení. Stále jste odměňování za čas, který u kamer strávíte, avšak nejprve musíte uhradit vstupní poplatek, abyste se do systému mohli vůbec zaregistrovat. Důležitým prvkem však zůstává i odměňování nejúspěšnějších uživatelů, tedy těch, kteří stiskli upozorňovací tlačítko v pravou chvíli.

Je zřejmé, že kdyby měli všechny kamery sledovat na dispečincích zaměstnanci bezpečnostních složek, tak by to vyšlo mnohem nákladněji. Respektive vzhledem ke kapacitám by to vůbec nebylo možné, což je jedním z důvodů neefektivnosti kamerových systémů, zločiny jsou sice na nich zaznamenány, ale v reálném čase na ně často nemůže někdo upozornit, protože daná kamera zrovna není sledována.

Společnosti tedy mají možnost do projektu za poplatek zapojit své kamery a mělo by se jim dostat oněch internetových očí, takový je ve zkratce obchodní model služby. Důvěryhodnost služby je otázkou, svěřit své kamery internetovým uživatelům nemusí být nejlepší volba, avšak je to teprve jeden z prvních pokusů (dalším je například Texas Border Watch, kde sledujete možné nelegální události na americko-mexické hranici), a tak se (ne)musíme bát, že se dočkáme dalších sledovacích vylepšení.

Tímto sledováním dochází k extrémnímu dosažení principu produsage, totiž příjemce se stává aktérem a naopak. Svět před kamerami je vytvářen lidmi a zároveň stejnými lidmi pozorován.

Encyklopedie plná ničeho

Věděli jste, že Brno je hlavním městem Moravistánu a jeho logo je původní předlohou pro to pražské, že v Praze zastavuje metro na zastávce Jiřího Paroubka, tramvaj je vulgární název pro šalinu, lehčítko je pravým opakem těžítka, jehovisté jsou lidé trpící jehovirem, dcerou Chucka Norrise je Zuzana Norrisová a Mnichovská dohoda je důsledkem řešení sporů mezi Československem a jeho Sudetoněmeckými obyvateli o pivo? Jestli jsou to pro vás nové informace, nelekejte se, nemusíte se znova přihlásit do základní školy. Jenom byste měli čas od času sbírat informace o okloním světě i z Necyklopedie.

Když Jimmy Wales v roce 2001 rozjížděl Wikipedii, chtěl vytvořit globální encyklopedii přístupnou všem a doplňovanou všemi. Podařilo se mu tak rozjet projekt, který dnes denně obslouží cca 60 milionů požadavků. Nejobsáhlejší anglická verze má téměř 3,5 milionů článků. Encyklopedie má pomáhat rozšiřovat vědomosti o celém světě do celého světa, a to rychle, kvalitně a hlavně zadarmo. Wales tehdy asi netušil, že do pár let se narodí i její mladší bratříček, který bude plnit přesně opačnou úlohu.
Necyklopedie, jinak známá též jako Uncyclopedia, je parodií Wikipedie a vznikla v roce 2005, původně jako anglofonní projekt Jonathana Huanga. Od té doby se projekt rozšířil do několika desítek jazyků (např. hebrejštiny nebo latiny). Česká verze běží od roku 2006, první český článek se věnoval Rossovi Hedvíčkovi, dnes jich má přes dva tisíce a jejím hslem je: Necyklopedie může obsahovat sprostá slova a jiné nevhodné formulace a obrázky, proto by ji nikdo neměl číst. Používá obdobný vzhled jako Wikipedie, také stejný software MediaWiki, s Wikipedií však organizačně nic společného nemá.
Necyklopedie je charakteristickým nostielem znaku produsage, který známe především z projektu Wikipedia. Publikum se aktivně podílí na tvorbě obsahů, které může po registraci volně vkládat. Autoři však požadují jedno kritérium, a to, aby články byly satirické a vtipné. Ve své charakteristice dobrého článku autoři uvádějí, že musí být zaujatý, ne příliš dlouhý a autor musí projít bezpečnostními prověrkami. Jestliže se chce čtenář o těchto prověrkách dozvědět více, zobrazí se mu článek, kde je popsána funkce BIS (jde o jednou z nesčetných tajných služeb Republiky Česko, která je oficiálně zřízená pro odposlechy, špiclování a tyranizování nepohodlných občanů, především Moravistánců, kteří odmítli násilné počeštění a při sčítání lidu stále uvádějí moravskou národnost).

Jako jedno z nosných téma se zdá konflikt Brno – Praha. O těchto městech jsou také vypracovány nejlepší články. Brno má poměrně „kvalitně“ zpracované jednotlivé městské části, text o Praze je zase celý v hantecu. Dozvíme se zde, že Brno bylo poprve součástí nějakého vyspělého státního útvaru, kterému se podle legendárního prvního slovenského byznysmena též někdy říká Sámova říše nebo že Hradčany jsou pražskou městskou částí, která se původně jmenovala Velká strana, protože její obyvatelé byli odjakživa bázlivci a poserové a dodnes se vyznačují neuvěřitelnou schopností podělat cokoli, na co jen sáhnou. Přispěvovatelé stránky mají vzhledem k tematice článků zřejmě blízko k jihomoravské metropoli (velmi zdařilý je např. článek o novém brněnském nádraží). Autoři tak s nadsázkou zpracovávají téma, které je dodnes pro mnohé obyvatele naší země konfliktní. Neznamená to, že by stranili jedné nebo druhé straně. Například vznik samotného názvu města Brna popisují následovně: Praotec Morav, unaven jednak vyčerpávající cestou a druhak vínem z úrodného dolnomoravského úvalu, kterým na cestě z rodných mongolských stepí musel projít, dospěl na obzvláště odporné místo na soutoku dvou veletoků, Zvratky a Slintavy, bažinaté, nezdravé, a vůbec odpuzující. Zhnuseně se rozhlédl a pravil: "Br! ...no, co naděláme, ale když už jsme tady, tak tu zůstaneme...

Řekli jsme, že Necyklopedie je typickým představitelem produsage, na její tvorbě se tedy může podílet kdokoliv. Bylo by zajímavé sledovat počet jejich přispěvovatelů. Oproti Wikipedii totiž mnohem více vyžaduje osobní kreativní myšlení, aby byla dodržena zásada vtipnosti, aby však zároveň nedošlo k zbytečnému natahování délky článků nebo přehnání míry vtipnosti. Na Wikipedii se snadno uplatní ten, kdo třeba jen přepisuje různé definice, poučky či vysvětlení. Necyklopedie však tím, že si klade jako požadavek parodii a nereálnost uváděných dat, zároveň však trvá na smysluplnosti textu, oslovuje zcela jiné produsery. Sami autoři Necyklopedie ale přiznávají, že necyklopedisti jsou speciální druh wikipedistů, že normální wikipedisti si sem chodí schladit žáhu. Čili je to mimo jiné i odpočívadlo pro ty, které už nebaví sedět v obležení fakt a dat rádi si procvičí své kreativní myšlení.
Necyklopedie svou podsatu okopírovala od Wikipedie, kterou má parodovat, proto lze i zde mluvit o konceptu kolektivní ineligence. Lidé zde však místo svých znalostí shromažďují své ne-znalosti. Za jakousi znalost můžeme ovšem považova i schopnost vtipně a trefně komentovat a parodovat dění kolem nás. Necyklopedie umožňuje na jednom místě shromažďovat tyto úsměvné literární počiny, upravovat je a vylepšovat, a tak činit paletu encyklopedických webů poněkud pestřejší.

Bazinga!

Víte, co to znamená když se řekne bazinga? Pokud ano pokračujte ve čtení na dalším odstavci, pokud ne, pokračujte ve čtení... Význam slova bazinga si můžete najít třeba na urban dictionary. Webová stránka urban dictionary je typickým projevem tzv. kolektivní inteligence (definice kolektivní inteligence je možné najít na dalším zástupci kolektivní inteligence – na wikipedii). V tomto internetovém slovníku najdete například významy termínů jako jsou muffin top či veetology a mnohé další. Specifikem tohoto slovníku je, že v něm najdete slangové anglické výrazy. Pokud by jste se i vy sami cítili nejen jako (vy)uživatelé urban dictionary, ale chtěli sami přidat nějaký pěkně vypečený pouliční výraz, s chutí do toho. Webová stránka tohoto slovníku vám umožní přidat vlastní definici či nový termín a tím vás zařadí z kategorie user do kategorie produser. Budete ten, který se nebojí tvořit vlastní obsah a navíc využívat obsahu stávajícího. Význam slova bazinga už ale na urban dictionary obsažený je, tak mi nyní dovolte ho pro vás vygooglovat .

Slovo bazinga je tedy typické pro hlavního hrdinu amerického seriálu The Big Bang Theory Sheldona Coopera. Sheldon toto slovo používá vždy, když řekne nějakou ironickou poznámku a to zejména proto, aby tuto ironii ostatní pochopili, protože Sheldon bývá často nepochopen. Ostatně na příklady se můžete podívat například zde. Kromě postavy Sheldona Coopera a jeho Bazingy je i zbytek seriál The Big Bang theory (dále TBBT) výborný, což je také hlavím důvodem, že je na televizním kanálu CBS vysílána jeho již 4. řada. Pokud patříte mezi ty, kteří tohle všechno vědí a které můj článek nudí, tak vás nyní zahltím dalším specifickým příkladem kolektivní inteligence příznivců TBBT aneb vy jste věděli i to, že existuje wikipedie s články vztahujícími se pouze k tomuto seriálu. Jedná se o wiki.the-big-bang-theory . Zde najdete veškeré detaily, které se seriálem souvisí. Pro TBBT stejně jako pro další americké seriály (Family guy, South Park, Simpsons etc.) platí, že často odkazuje na filmy, filmové postavy a v případě TBBT velmi často i na počítačové hry. Hlavní hrdinové TBBT jsou prvotřídními geeky, jejichž život se točí kolem Indiana Jonese, Star Wars, Star Treku, Pána Prstenů a některých dalších sci-fi nebo dobrodružných filmů. Hlavní hrdinové mají také pro jednotlivé dny v týdnu přiděleny různé aktivity a například středa je zasvěcena obchodu s komiksy.

Komiksy jsou tedy dalším velmi častým tématem, které je v TBBT probíráno. Za zmínku stojí, že seriál TBBT je produkován studiem Warner Bros,, ke kterému je přidružené vydavatelství komiksů DC Comics. Obchod s komiksy je v seriálu proto vykreslen do nejmenších podrobností a sebemenší zmínka o komiksu tak může být chápána jako reklama či product placement. Vzhledem k tomu kolik je v seriálu filmových a komiksových odkazů je více než vhodné pokud člověk zná příběhy, na které je odkazováno. Stoprocentní požitek ze seriálu TBBT je možný pouze za předpokladu, že znáte zmiňované komiksy (komiksy, které jsou v TBBT zmíněny) a filmy a tudíž se dostanete pod povrch vtipů a vnímáte příběh seriálu z další perspektivy. Výše popsaný fakt nápadně připomíná charakteristiku transmediálního vyprávění. Případ TBBT je ale odlišný od těch učebnicových. Jak můžeme najít na blogu významného mediálního teoretika, který se zabývá problematikou transmediálních obsahů, Henryho Jenkinse:

“Transmedia storytelling represents a process where integral elements of a fiction get dispersed systematically across multiple delivery channels for the purpose of creating a unified and coordinated entertainment experience.„

Z pohledu klasické teorie transmediálního výprávění se jedná o případy, kdy jsou na více platformách rozprostřeny části příběhu, kterým je tak věnována detailnější pozornost a slouží k lepšímu pochopení celku. Pro TBBT je ale znalost přidružených komiksů či filmů, které hlavní hrdinové využívají k tvoření vtipů či narážek, zásadní pro lepší pochopení celku. Vzhledem k odvozené povaze transmediálního vyprávění v případě TBBT by toto mělo být vyjádřeno v termínu a proto tento druh multiplatformového vyprávění (komiksy, filmy, počítačové hry), které se váže na základní příběh spíše volně, navrhuji nazvat „transmediální komplementární vyprávění“.

Pokud seriál TBBT neznáte a cokoli z výše uvedeného vás zaujmulo (máte rádi komiksy, scifi, dobrodružné filmy či jste jiným způsobem tak trochu geek) rozhodně vám doporučuji TBBT zkusit. Televizní kanál Prima Cool sice tento seriál vysílá, ale vzhledem k úrovni jeho dabingu vám opravdu nedoporučuju kazit si tímto dojem. Ve článku o TBBT na wikipedii je také v tabulce vysílání tohoto seriálu v různých zemích zmíněno u českého vysílání „ The dubbing quality is very poor“ a přestože není tento názor ocitovaný, myslím si, že je v tomto případě objektivní. Na webové stránce stream.cz lze najít díl TBBT, který se nějaký neznámý fanoušek snažil sám nadabovat. Kvalita opět není srovnatelná s originálem. Vzhledem k tomu, že hlavními hrdiny TBBT jsou fyzici, letecký inženýr a astrofyzik doporučuji se na seriál dívat v originálním anglickém znění, ale s českými titulky. Získat je můžete například zde .

A prosím do komentů mi rozhodně nepište žádný svůj postřeh ani názor. Nezajímá mě to. Bazinga!

Fenomén Warez - novodobí Robinové, vizionáři nebo sprostí zloději ?

Díky svému neustálému rozšiřování a zvyšování přenosové rychlosti dnes internet nabízí stále větší množství využití. Jedním z nich je i možnost přenosu čím dál většího množství dat. A tak jsou dnes na síti běžně umístěny i soubory tak objemné jako jsou videa či software a každý uživatel má možnost stáhnout si kdykoli jakýkoli film, písničku či dokonce program, na který si vzpomene. Přenosové rychlosti jsou dnes na takové úrovni, že stažení souboru je otázkou minut a neomezenému stahování tak brání už jen jediná věc - finance. Přestože vzhledem ke kupní síle obyvatelstva se v naší republice a vlastně v celém Východním bloku nejedná o překážku zanedbatelnou, jak říká jedno lidové rčení, překážky jsou tu od toho, aby se překonávali a tak si i v tomto případě člověk našel způsob jak je obejít. A zrodil se fenomén jménem Warez.

Warez je "termín počítačového slangu označující autorská díla, se kterými je nakládáno nelegálně, zejména v rozporu s autorským právem.
Podle druhu bývá někdy warez rozdělován na gamez (počítačové hry), appz (aplikace), crackz (cracky) a také moviez (filmy). Slovo warez však může označovat také internetovou subkulturu, která se warezem zabývá. Osoba zabývající se warezem je pak lidově nazývána warezák." Hned v úvodu této definice upoutá slovo "nelegálně", ze kterého je jasné, že se jedná o definici z pohledu nahrávacích společností, firem vyvíjejících software či filmových studií, který reflektuje také mnohem běžnější termín "počítačové pirátství". V západní Evropě i Spojených státech amerických je postoj oficiálních míst k tomuto fenoménu tradičně striktně odmítavý. Čím více se však posouváme na východ, tím je vztah k "warez hnutí" uvolněnější a tolerantnější. Příkladem této tolerance je prohlášení rumunského prezidenta Traiana Basescu u příležitosti otevření globálního technického centra společnosti Microsoft, kdy během oficiální tiskové konference prezident řekl, že "piráti položili základy vývoje IT průmyslu v Rumunsku" a podotkl, že rumunský IT průmysl je slavný jen díky počítačovým pirátům.

Většina z nás má pojem warez spojený z warezovými fóry a komunitami skrytými za nimi. Na první pohled by se leckomu mohlo zdát, že warezové skupiny jsou nekoordinované bandy zlodějů, které parazitují na velkých společnostech vyvíjejících software či filmových studiích a nahrávacích společnostech. Při pohledu však zblízka zjistíme, že se jedná dobře fungující společenství specializovaných "odborníků", jejichž hnacím motorem není zisk, ale prestiž. Prestiž být první, kdo prolomí zabezpečení a získá nový program, film či album, které posléze nabídne veřejně k dispozici. Klasická warezová skupina funguje na principu kolektivní inteligence. Každý jedinec přispívá do procesu svými specifickými schopnostmi a tak tyto skupiny dosahují své vysoké produktivity a rychlosti práce. Získané "warezy" se dnes distribuují pomocí odkazů na různé servery typu Rapidshare. Ke konkrétním odkazům se dostanete, pokud jste členem některého z četných warezových fór. Musíte se zde zaregistrovat a většinou také přispět komunitě nějakým pro skupinu prospěšným příspěvkem, abyste dostali přístup k obsahům fóra. Tyto fóra fungují v podstatě na principu produsage, jejich uživatelé se stávají producenty a naopak.

Pokud pomineme problematiku legality celé warezové subkultury, musíme uznat, že se jedná o velmi zajímavý svět, který má svou strukturu a funguje podle určitých pravidel. Čistě podle litery zákona se jedná o počítačové pirátství, které je nezákonné a působí mnohamilionové ztráty, na druhou stranu však existují i názory, které tento pohled na věc vyvrací a tvrdí, že finanční ztráty způsobené piráty jsou minimální, neboť tato komunita by si v situaci, kdy by je nemohla získat zdarma či za zanedbatelnou cenu, předmětná data vůbec nepořídila (viz např. studie Oberholzer-Gee – Strumpf: "stahovači" jsou time-rich, money-poor, takže neznamenají ušlý zisk.").

Warezovou komunita je však možné do určité míry také vnímat jako komunitu vizionářskou. Většina klasických členů fór je totiž dokonce ochotna platit za stažená data rozumný paušá,ljak dokazuje server Rapidshare a mnohé další jemu podobné. Myslím, že nadnárodní korporace při svém krátkozrakém honu za penězi pominuli možnost, že kdyby poskytly své mentální výdobytky za určitý uživatelsky únosný paušál k volnému stažení, mohly by dosahovat větších zisků, respektive menších ztrát.

Je možné, že se situace změní, protože Warezové komunity začínají pronikat do veřejného života. Začínají se institucionalizovat v podobě pirátských stran, které vstupují do politického života. Švédští politicky aktivní "piráti" dokonce dosáhli historického úspěchu v podobě jednoho mandátu v Evropském parlamentu. Budoucnost teprve ukáže jestli se jedná jen o experiment, který se mine účinkem a celé warezové společenství se opět stáhne do šedé zóny ilegality, anebo, v což doufám já, se jim povede prosadit se do oficiálních sfér a změnit zaběhlá pravidla týkající se autorských práv.

Pokračovatelé Andyho Warhola

Když jsem byl mladý, sotva plnoletý dostala se mi do ruky kniha od Ultra Violet o jednom velmi zajímavém umělci. Kniha se jmenovala Má léta s Andy Warholem (VIOLET, Ultra. Má léta s Andy Warholem. Praha : IK, 1991. 291 s.)

Začal jsem se o tohoto umělce díky této knize velmi zajímat. Zjistil jsem, že přes to, že byl za svého života velmi známý a slavný, o něm většina lidí mnoho neví. To co mě na něm zaujalo většina lidí ani netuší. Jeho umění je převážně prezentováno jen z části a to ještě podle mě z té méně zajímavé. Kromě známých sítotisků jako je Cambellova polévka nebo Marilyn se zabýval i něčím co mě opravdu upoutalo.

V bohaté líhni 60 let začal skládat dohromady různé druhy umění a představil na tu dobu unikátní multimediální show. Tato show se jmenovala Explodující plastická nevyhnutelnost (anglická zkratka EPI).

http://en.wikipedia.org/wiki/Exploding_Plastic_Inevitable

V té době se okolo kapely Velvet Underground, s jejímiž členy se Andy Warhol blízce přátelil, odehrávalo něco neskutečně zajímavého. Andy se rozhodl toho využít a seznámil je s charismatickou zpěvačkou Nico. Potom na této kapele vystavěl svojí EPI. Filmová projekce, tanec, barevná světla, grafické umění, prostě plnohodnotná multimedální show v intencích doby a veskrze zajímavý psychedelický zážitek.

Jakkoliv to tak vypadá, tak spolupráce publika na vytváření samotného díla není záležitostí poslední doby, jen je vše možná jednoduší. A ani multimedálnost, či chcete-li intermediálnost, nepřišla až s masivním rozšířením počítačů.

Andy Warhol vlastně nebyl autorem svých nejslavnějších děl, tak jak se autorství běžně definuje. Byl spíše takovým mistrem, který ve své továrně angažoval každého kdo o to stál. Místo kde sídlil byla skutečně stará továrna a taky se jí také tak říkalo. V Factory se vytvářely sítotisky, někdy točily filmy, hrálo se tam a tančilo. Byl to takový nekonečný umělecký mejdan.

Docela jsem zatoužil zažít něco podobného a také jsem v té době zkoušel pár věcí zorganizovat. Nakonec to však vyšumělo do prázdna a já se zase bavil něčím jiným. Nebylo kolem mě dost lidí, kteří by byli ochotní se zapojit a internet byl tehdy opravdu v plenkách. Nechal jsem to tedy být a dávno se věnoval jiným věcem.

Po čase, kdy jsem vystřídal různé kapely a styly, jsem zakotvil u taneční muziky, kterou jsem se pokoušel obohacovat živými vstupy na příčnou flétnu (živá improvizace s dj a efektor na mikrofonu flétny dávaly dohromady velmi zajímavý zážitek). Nejdříve jsem to zkoušel do stylu jménem drum'n'bass, ale nebylo to úplně to pravé ořechové. Díky internetovým serverům a možnostem komunikace jsem se brzy seznámil se správnými lidmi, kteří se dozvěděli o tom co dělám. Slovo dalo slovo a byl jsem pozván zahrát na svojí první, jak z hlediska návštěvníka tak z hlediska účinkujícího, psytrancovou párty. To mě přivedlo ke stylu, který ideologicky vychází z hnutí hippies, pokud se to tak dá říct, ovšem je zabalený do moderního hávu.

www.psytrance.cz

Nejdříve jsem nevěděl o co se vlastně jedná, tím že jsem vždycky byl spíš v "rockové partě" jsem moc od sebe hudební styly na taneční scéně neodlišoval. Samozřejmě, že hraní na dnb má svoje specifikum, protože rytmus je odlišný, ale ty ostatní věci, atributy každého stylu jsem neznal. O to milejší a příjemnější překvapení mě čekalo, když jsem na tu akci dorazil.

Asi správně tušíte, že jsem narazil na něco co mě velmi připomnělo moje poblouznění z mládí. Explodující plastická nevyhnutelnost, ale v novém tisíciletí. Jistě doba se změnila, vše je trochu jiné, ale to je jenom na venek. Touha po splynutí pomocí hudby a dalších uměleckých prostředků je stále stejná.

Nemá smysl to popisovat slovy, ale je tu psychedelická muzika, obrazy (které jsou uv aktivní a svítí), projekce, fireshow, divadlo, kino, živé hudební projekty a vše na jednom místě. Intermediální nádhera. A spousta lidí se podílí na tom aby ta akce byla ještě lepší. Někteří lidé dokonce provozují svoje internetové rádio (http://radiogem.cz/) s touto hudbou. Kdokoliv další je přijat bez předsudků a je mu umožněno se podílet, pokud má zájem. Samozřejmě je i hodně lidí, kteří se přijedou jenom bavit a nepřispějí ničím. Ale i to, že přijedou a tančí je součást toho všeho. Docela zajímavý fenomén je, že někteří participující dovednosti získané prací na těchto akcích využívají posléze ve svém profesionálním životě, kde za podobnou práci inkasují i pěkné peníze. Dovednosti jako třeba střih videa a hudby, zvučení a osvětlení společenských akcí, grafické práce, komponování ale třeba i organizační schopnosti to vše se dá velmi dobře využít v profesionálním životě.

Musím konstatovat, že mi toto pojetí kultury vyhovuje mnohem více, než například přijet na klasický rockový festival, nechat se prošacovat a zavřít za ohrádku. To není kultura, ale koncentrák. Protože stále mám rád i rockovou muziku, tak jednou za čas navštívím i takový festival a většinou mě to na dlouhou dobu zklame. A bohužel musím konstatovat, že se to pořád zhoršuje. Proto se budu nadále s velkou chutí podílet na budování té druhé, intermediální a přátelské kultury, která mi zároveň umožňuje se aktivně podílet.

Michal Mayer

Mor aneb ženské časopisy

Pokud zadáte do vyhledávače pojem "magazín pro ženy", tak vám strýček Google vyhledá neskutečné množství odkazů od plátků určených teenagerkám až po časopisy pro „zralé ženy“. A stejné množství článků brojících proti nim. V nich se obvykle dozvídáme, že podobné časopisy škodí ženám, jsou plytké, nemají hlavu ani patu a je to vlastně takový ženský bulvár (který je ovšem nad očekávání žádaný). Čím si tedy tyto rady do života, návody na věčnou krásu, mládí a ďábelský sex vysloužily svoji pevnou pozici na trhu? A vlastně skutečně ji mají? A jak tomu bylo kdysi?

Na vratkých nožkách se na trh vydaly první dámské časopisy kolem poloviny 19. století a to především s rozvojem emancipace. Orientovaly se na vzdělávání a informování, kulturní aktuality, přinášely praktické rady pro všední den. Otevřela se jim cesta k polovině lidstva, která mohla poprvé v historii svéprávně (či nesvéprávně) utrácet své peníze a vychutnávat svobodu a žádala si praktické rady, jak na to. Vše se změnilo v roce 1948, kdy trh s dámskými periodiky ovládlo nakladatelství Mona, vydávající týdeník Vlasta a časopisy s módními tématy (Žena a móda, Praktická žena). Žena byla v médiích prezentována jako matka, hospodyně a hlavně vzorná komunistka! Komunistická žena byla činná jak stranicky, tak doma, dokázala pilně budovat krásné zítřky a zároveň být vzornou manželkou i matkou. Zkráceně řečeno byly podobné časopisy k uzoufání nudné a tak, když se někomu dostal do rukou zahraniční magazín jako třeba Burda, koloval mezi kamarádkami ještě dlouhé měsíce. Nikoho tedy nepřekvapí silné nadšení a láska k novým módním časopisům, která přišla po revoluci. Zřetelná žízeň po rubrikách zabývajících se zdravím, partnerskými problémy, právy, starostmi s dětmi nebo třeba radami jak uspět v práci byla konečně uhašována. Díky principu kolektivní inteligence, který tato média využívají či se tak alespoň tváří, měly ženy náhle pocit, že nejsou se svými problémy a nejistotami samy. V časopisech se nacházely články, které napsal „sám život „(nebo-li nějaká zcela normální žena jako já), ženy si vzájemně radily a učily se, jak na to. Kolektivní inteligence je do značné míry popisovaná jako společné řešení problémů a sjednocování a shromažďování zkušeností s danou problematikou. Pokud by takto dámské časopisy skutečně fungovaly, jak si ženy myslely, pak by to bylo v pořádku. Realita ale byla ta, že nedocházelo ke společnému postupnému řešení problémů a k vyvíjení názorů, ale spíše k demagogickému určování proudu a myšlenek. To se názorně ukázalo například v odporu proti feminismu, jednotných módních směrech, v trendu hubnutí a krásy atd. To by nebylo samo o sobě tak varovné, pokud by existovala mezi časopisy určitá diverzita. Ta ale nebyla a stále není. Výběr je prakticky stejně omezený jako byl za komunistů. Máme sice měsíčníky, čtrnáctideníky, týdeníky, exkluzivní, středně drahé a levné, tlusté a tenké, pro dospívající či již dospělé, avšak výběr to je jen na oko. Podle periodicity se liší jen v tom, že jedny vám ty samé hlouposti naservírují jednou měsíčně a ty další dvakrát. Podle ceny časopisu se odráží ceny zboží v něm reklamované. No a podle věkového rozlišení? Nemáte – li ve 14 letech kluka, jste údajně looser. Nemáte- li v 40 letech manžela, jste looser. Ve 14 vám nabídnout tisíc tipů, jak se zbavit akné! Ve 40 letech tisíc tipů proti vráskám! Ve 14 napoví, jak už mít sex a ve 40 zas jak ještě mít sex, no nekupte to!


V 90. letech s rozvojem internetu se stalo postupným zvykem přidávat k tištěnému obalu ještě nějakou tu internetovou verzi. Občas dokonce v rámci šetření mít už jenom internetovou verzi. Stále zvyšující se popularita internetových časopisů je způsobena jednak lehkou dosažitelností a mimo jiné produsage, jenž publikum láká na možnost vlastní kreativity a ovlivňování daného periodika. K tomu dochází prostřednictvím diskusních fór, kde můžete zanechat své připomínky, díky možnosti publikovat vlastní příběhy a články, skrz hlasování v anketách, které vám dává možnost vyjádřit své stanovisko atd. V tomto směru vedou jasně nad tištěnými magazíny určité internetové servery jako třeba žena- in, kde je vždy vyhlášeno nějaké téma a značnou část článku k němu napíšou samy čtenářky. Mimo jiné geniální způsob, jak nic nedělat a přesto si říkat novinářka.

V současné době se překvapivě zdá, že trh ještě stále není podobnými periodiky přesycen. Objevují se nové a nové ženské servery a málokteré staré zanikají, jak se obvykle děje v jiných oblastech. Svým způsobem je to zarážející, zvlášť pokud člověk přihlédne k faktu, že podobných rad/příběhů/názorů se nám dostává každý den z mnoha jiných stran nepočítaně. Tento proud a styl totiž pronikl i do jiných médií než jsou jenom ženské časopisy. Filmy, které jsou natočeny jako příručky jak si najít muže/jak ztratit muže/jak poznat, že ztratíte muže. Knihy, kde jsou vám prezentovány nejlepší rady na líčení, cvičení, jaké plavky si vybrat. Televizní programy, kde jste informování jen o drbech ze světa celebrit. Tak proč o tom ještě číst? Možná lidé tak netouží znát nový drb o Agáte Hanychové, ale když otevřou média, tak mají dojem, že nic jiného smysluplného se v nich prostě nenachází.

Vypil jsem dvanáct piv na antibiotika. Neztratily účinek? Prosím, poraďte.

Pálí vás žáha? Chcete vytvořit webovou stránku a nevíte jak? Máte problémy s partnerem? Tápete, kde strávit dovolenou? Co koupit příbuzným k Vánocům? Je možné usušit kočku v mikrovlnce? Na všechny vaše případné dotazy existuje jediná univerzální odpověď. Navštivte diskusní fórum.

S rozlišnými diskusemi v rámci internetu se můžete dnes setkat prakticky kdekoliv. Svůj názor lze publikovat na zpravodajských serverech, stránkách s lechtivým obsahem, e-shopech, zkrátka všude. To ovšem pravděpodobně nestačilo vybraným jedincům, kteří pociťovali absenci volného prostoru na webu pro vylití si svojí duše a získání několika dobrých rad týkajících se těch nejniternějších problémů. Tím byla zahájena existence nespočetného množství diskusních fór.

V diskusních fórech nalezneme prvek kolektivní inteligence. Jednotliví účastníci diskuze se vzájemně doplňují, opravují a navazují na sebe, z čehož vzniká obsažná výpověď, ze které je možné si vytvořit vlastní pohled na danou problematiku. Pokud je vznesen dotaz, na který jednotlivý účastníci subjektivně reagují, tazatel v závěru získává relativně objektivní výpověď. Na diskusních fórech je možné narazit i na takový fenomén, kdy debata na určité téma trvá několik let. Mezitím se diskutované téma určitým způsobem mění a uživatelé tedy neustále přinášejí nové poznatky a zkušenosti.

Debatní okruhy objevující se na diskusních fórech bychom mohli rozdělit do dvou kategorií. V prvním případě se uživatelé snaží z diskuze získat pro ně potřebnou informaci, zkušenost nebo názor na danou věc. V druhém případě se jedná o potřebu s někým sdílet svůj názor, případně s ním někoho ovlivnit nebo si alespoň postěžovat. První druh diskusí se u nás objevuje podstatně častěji. Nejtypičtějším zástupcem jsou servery hojně navštěvované ženami, které se vyžívají v tématech typu zdraví, potomci, hubnutí nebo stárnutí. Je pozoruhodné sledovat až hysterickou potřebu všechno si vzájemně sdělit, komentovat a argumentovat. Na jeden dotaz nalezneme řadu emočních odpovědí, některé z nich se často opakují. Ani pánové se ovšem nedrží pozadu. Stejně silné vzrušení lze nalézt v naší kategorii číslo dva, kdy muži diskutují například o fotbalu nebo jiných jim blízkých tématech. Vyostřené názory, impulsivní atmosféra a tvrďácká slova vás naplno vtáhnou do debaty. Prostředí troubících vuvuzel, ilegální pyrotechniky, šarvátek a smažených klobás je na dosah ruky.

Ovšem užívání dotyčných internetových stránek s sebou obnáší dodržování určitých pravidel. Při registraci na jednotlivá fóra musíte odsouhlasit řadu podmínek, kterými se během diskusí musíte řídit. Jako příklad uvedu zákaz porušování morálního a etického kodexu. Zde vyvstává problém, co všechno spadá pod tyto kodexy. Každý uživatel diskusních webových stránek může sdílet jiné morální a etické hodnoty. Pokud se provozovateli dotyčných stránek nezdají jednotlivé příspěvky, může je vymazat. Většina diskusních fór je tedy cenzurovaná. Pokud se vám tato skutečnost nelíbí, máte možnost umístit svůj nemorální kousek na fóru bez cenzury. I zde ovšem musíte splňovat určitá pravidla pro užívání webu, které se ovšem netýkají obsahu příspěvků zveřejněných na dotyčných stránkách. Ale ani ta skutečnost, že se uživatel na cenzurovaných diskusích musí řídit výše zmíněnými kodexy, vám bohužel nezaručí pravdomluvnost všech jedinců. Uživatel by měl mít neustále na mysli, že ne všechny příspěvky mohou být pravdivé.

Jak by tedy měla vypadat příkladná diskuse? Účastník se vyjadřuje slušně bez vulgarismů, reaguje na dotazy pravdivě, věcně a neopakuje se po jiných uživatelích. Pokud s něčím nesouhlasí, zdvořile argumentuje. Trochu nuda, že? Nebojte se, příkladných diskusí moc nenajdete. Napříč debatními fóry lze natrefit na diskusní piráty, kteří cíleně vyhledávají nesmyslné diskuse. Baví je sledovat chaotický tok informací, kroutit nad příspěvky hlavou a říkat si, jaký blbec to tam mohl napsat. Děsně rádi se hádají a píší ironické příspěvky, které ostatní matou. Dále se tu také nacházejí marketingoví naháněči, kteří se snaží buď okatě, nebo skrytě vnutit účastníkům nějaký produkt. Během diskuse tedy můžeme trefit přímo na nějakou reklamu nebo inzerát týkající se probírané věci. Provozovatelé webových stránek se snaží dotyčné inzeráty likvidovat. Ta zákeřnější varianta představuje skrytou reklamu, kdy dotyčný se snaží diskutovaný konkurenční produkt pomluvit a doporučit lepší řešení v podobě vlastního výrobku. V těchto případech je velmi obtížné ověřit si pravdivost příspěvku. Je možné, že se počáteční tazatel nechá ovlivnit právě těmito negativními reakcemi. Měl by tedy mít na paměti, že diskuze může přinést i určitá rizika.

Pokud se zapojíte do procesu produsage a vložíte na stránku svůj nový dotaz, na který se začne navazovat diskuze, věřte, že odpovědi jsou pouze laického rázu a nemohou vám nahradit radu odborníka. Každému se líbí něco jiného, každému něco jiného vyhovuje, chutná, voní, každý snáší určité podněty úplně jinak. Jako inspirace slouží diskusní fóra relativně dobře, ovšem je velmi riskantní si z nich brát příklad a bezmezně jim věřit.

Jak to chodí, když americké děti mají děti

Reality show o mladých těhotných zaznamenala v Americe nevídaný úspěch. Příběhy šestnáctiletých děvčat s nedokončenou střední školou a kojencem na krku začala vysílat americká MTV v červnu 2009. Pořad nesl název 16 and pregnant a první série sledovala příběhy 6 děvčat, které nepláňovaně a příliš brzy otěhotněly.

MTV zprostředkovala jejich životy zhruba od 4. měsíce těhotenství, včetně rodinných problémů a všech ultrazvuků. Můžeme vidět všechny hádky s rodiči, partnery a nakonec i samotný porod a kus života po něm.
V prosinci 2009 následovalo pokračování, jež nese název Teen mom a sledovat ho je snad ještě zajímavější. Pokračuje zde vyprávění o 4 ze 6 moms z původního pořadu. Příběhy se rozehrávají, děvčata dospívají příliš rychle a život se stává stále víc komplikovanějším a nic už není jako předtím.
Maci je z města Chattanooga v Tenesee. Po porodu syna Bentleyho se její vztah s přítelem a zároveň otcem jejího syna Ryanem zhoršuje a problémy nakonec vedou až k rozchodu. Maci zůstává sama a Ryan si bere syna na víkendy.
Farrah je roztleskávačka a pochází ze státu Iowa. S otcem své dcery, kterou pojmenovala Sofie, se rozešla těsně poté, co otěhotněla. Od začátku tak bylo jasné, že to nebude mít lehké.
Dobré vztahy nemá ani s vlastní rodinou a tak se i s malou dcerou musí odstěhovat do podnájmu. Pracuje jako servírka v pizzerii a její finanční situace není příznivá.
Amber je z města Anderson v Indianě. Se svým přítelem Garym má dceru jménem Leah. Všichni tři bydlí v pronajatém bytě. Hodně se hádají a těžko vycházejí s penězi, neustále se rozcházejí a zase scházejí. Amber navíc Garyho fyzicky napadá.

Catelynn pochází z Algonacu v Michiganu.Se svým přítelem Tylerem chodí několik let.Chodí spolu do stejné školy a třídy. Když Catelynn otěhotní, rozhodnou se s Tylerem dát dítě k adopci. Oba pochází z rozvrácených rodinných poměrů a pro svou dceru Carly si přejí lepší život. Po narození Carly se oba musí vyrovnat s tím, že dali své dítě k adopci. Nutno podotknout, že jejich okolí jim to příliš neusnadňuje. Jedná se asi o nejsilnější příběh první série.Po odvysílání celé série se ještě jedou všichni sejdou v díle nazvaném "Life After Labor", kde diskutují o tom, jak se jejich život změnil a tím se koloběh alespoň prozatím uzavře.

Teprve začínáme
16 a pregnant a Teen mom byl teprve slabý rozjezd. Diváci si show zamilovali. Rozjela se skutečná mediální masáž a holky z malých amerických měst se stávají celebritami. V podstatě proto, že udělaly něco nepříliš obvyklého a jsou ochotné nechat se u toho natočit. Máme je nenávidět, milovat nebo litovat? Je to skoro jedno. Lavinu prostě nejde zastavit.
Jestliže mluvíme o transmediálním vyprávění jako o něčem, co rozehrává základní příběh dál a k více mediálním kanalům, pak je prezentace pořadů 16 and pregnant a Teen mom ideálním příkladem. Z televizní obrazovky se teen moms dostaly na internet, do novin, na facebook, do časopisů i na filmové premiéry. Série už je odvysílaná, natáčení skončilo, ale jejich životy pokračují dál. A nás zajímá jak. I rok po odvysílání první série se příběhy odvíjejí dál, ať už na stránkách časopisů nebo na webových stránkách, kde MTV pravidelně přidává videa, ze kterých se dozvíme, jak se hlavní aktéři mají 1 měsíc, 2 měsíce nebo rok od odvysílání 1 série.

V časopisech People a OK zaujímají titulní strany teen moms a fotky z narozeninových oslav jejich dětí a informace o tom, s kým teď randí nebo nerandí. Skoro by se dalo říct příběhy bez konce. Nicméně MTV si je vědoma úspěchu první série a se sérií druhou příliš neotálela. Druhá série 16 and pregnant běžěla na MTV letos v dubnu a v součastnosti už vysílají premiérovou třetí řadu. A tak nejspíš pořád dokola, dokud nás to nezačne nudit.

Poraďte jim aneb decentní produsage
Na facebooku má stránka Teen mom přes 2 500 000 fanoušků a rychle přibývají další. A každý má co říct. Pokud tedy produsage znamená tvorbu a zároveň užívání, kdy se jinak pasivní divák stává spolutvůrcem určitého obsahu, jsou i rady followers na facebookovské stránce určitou "spolutvorbou". A platforma typu facebooku je pro produsage přímo ideální.
Pod statusy typu "Do you think Amber should be with Gary or look for a new man?" se objevují tisíce příspěvků, konkrétně pod tímto statusem je 2 800 komentářů, 2800 názorů a rad lidí, kterým stojí za to podělit se o svůj názor na věc s ostatními.
"A year later, do you think Catelynn and Tyler made the best decision for Carly or do you think they should have decided against adoption and raised her themselves?"- 3723 komentářů.
"‎'Teen Mom' Poll! Who do you think matured the most this season?"- přes 5000 komentářů. A tak pořád dál a dál, každý den alespoň jedna zpráva nebo dávka fotek. A na každou tisíce reakcí.
Odvysílání první série spustilo spoustu diskuzí o tom, jestli seriál nekazí mládež tím, že ukazuje mladým dívkám špatný příklad. A v Americe, kde roste počet těhotných náctiletých závratným tempem, je to opravdo horké téma. Přibývá však také názorů, že seriál naopak od mateřství v ranném věku varuje tím, že ukazuje všechny složitosti, kterými mladá matka musí projít. Závěrem říci snad jen to, že zatímco v první sérii 16 and pregnant se sledovalo 6 matek, ve druhé skoro dvakrát tolik. Jaké bude konečné číslo třetí série?

Je to za barák!!!

Je to za barák!!!

Trend

Rok od roku stoupá v Česku počet sázejících klientů sázkových společností, kteří uzavírají sázky na sport prostřednictvím internetu. Přemisťování sázejících z kamenných poboček na internet lze považovat za novodobý trend.

V rámci sázení na sport se v Česku přesouvá těžiště z kamenných poboček na internet. Kamenným pobočkám dává přednost už jen malá část konzervativních klientů toužících po větší anonymitě, kteří nepřekypují důvěrou v moderní technologie a ve výjimečných případech jimi ani nedisponují.

Potenciál

Internetové sázení v sobě představuje velký potenciál. Majitelé sázkových kanceláří jsou si tohoto faktu dobře vědomi, a dělají vše proto, aby získali co možná nejvíce solventních klientů, kteří budou ochotni prohrávat své peníze právě u jejich společnosti.

Tuzemské sázkové kanceláře dlouho usilovali o možnost zprostředkovávat sázení také po internetu, jelikož čeští sázkaři využívali v této oblasti služeb zahraničních společností s mezinárodní působností a domácí kanceláře, jimž tento druh sázek v minulosti česká legislativa neumožňovala, tak přicházely o značné zisky.

Hon na klienty

Některé sázkové kanceláře v honbě za rostoucími zisky neváhají své klienty bombardovat emaily lákajícími na stále nové sázkařské příležitosti. Například na právě začínající mistrovství světa v hokeji apod. . Tyto oznámení většinou doplňují nabídkou „zajímavého“ a časově omezeného bonusu přiděleného jen k právě konající se akci.

Reklama na sázkové společnosti masivně cílí na potenciální klienty na internetu. Sázkové společnosti mají ve své nabídce celou škálu roztodivných bonusů, pomocí kterých hodlají přilákat nové zákazníky. Snaha přilákat pomocí vstupních bonusů, které ovšem jen málokterý klient skutečně obdrží, jelikož jejich vyplacení je podmíněno většinou přísnými kritérii, o kterých nás společnosti většinou dopředu neinformují. Sázkové společnosti, vědomi si drsného konkurenčního prostředí ve světě internetového sázení, bojují všemi možnými prostředky o pozornost a přízeň činných i potenciálních sázkařů.

Nabídka

Sázkaři si mohou vybírat ze stále se rozšiřující nabídky internetových sázkových kanceláří. Od domácích kanceláří jako jsou Tipsport, Fortuna, Chance, Sazkatip až po zahraniční společnosti typu bwin, Betclic či Sportingbet.

Sázkové společnosti na internetu stále rozšiřují své nabídky vypsaných příležitostí. Sázkaři si mohou například u nejoblíbenějšího fotbalu zvolit už i z venezuelské, japonské, islandské, welšské či kostarické fotbalové ligy. V nabídce lze najít i například až pátou nejvyšší anglickou soutěž. Nabídky sázkových kanceláří se neustále rozšiřují. Sázet lze nejen na sport, ale i na výsledky voleb či televizních soutěží (např. Česko hledá Superstar).

Motivace sázejících

Kanceláře lákají nové klienty na většinou náhodné miliónové výhry. Sázející se snaží se přilepšit svému rozpočtu, a zúročit své sportovní znalosti.

Sázení budí dojem zdánlivě snadno vydělaných peněz. Sázkové společnosti zveřejňují náhodné „kilometr dlouhé“ výherní tikety složené třeba z dvaceti i více sázkových příležitostí, aby přilákaly maximum ziskuchtivých sportovních znalců. Většinou však neuvádějí své stoupající zisky.

Přednosti a nevýhody

Internet poskytuje sázkařům kvanta informací a posouvá sázení na sport do jiné dimenze. Sázkař je navíc obecně líný tvor, je pro něj mnohem jednodušší sázet z pohodlí domácího krbu. Je snazší utajit identitu na internetu než na pobočce. Zejména u zahraničních kanceláří není nutné se fyzicky dostavit do kamenné kanceláře a zřídit si internetové konto může prakticky každý přímo z pohodlí domova.

Koloběh peněz

Zisky sázkových kanceláří se částečně vracejí i do sportu. Sázkové společnosti sponzorují ze svých zisků i elitní sportovní týmy. Například ve fotbalu si může bwin dovolit sponzorovat mančafty jako jsou Real Madrid a AC Milán. Fortuna taktéž sponzoruje fotbal – dokonce několik českých ligových týmů najednou. Samozřejmě že sázkařští mecenáši neposkytují klubům své štědré sponzorské částky zadarmo, týmy musí na oplátku dělat Fortuně reklamu. Nejslavnější český fotbalový klub Sparta Praha hraje např. venkovní klání v dresech ve žlutých barvách hlavního sponzora klubu – sázkové kanceláře Fortuna.

Sázky na internetu a kolektivní inteligence

Kolektivní inteligenci je obecně možné definovat jako schopnost skupiny najít větší množství, anebo kvalitnější řešení nějakého problému, než její jednotliví členové.

Tyto atributy definice kolektivní inteligence naplňuje i chování klientů sázkových kanceláří na internetu. Na internetu sázkaři z celého světa zakládají stránky, na kterých shromažďují informace, které považují důležité pro rozhodnutí vsadit si na dané konkrétní utkání (např.stránky sport-tipy.cz; liga.cz; online-betting-guide.co.uk; bettip.net nebo 365tip.com). Na sázkařských a sportovních portálech probíhají diskuze mezi registrovanými uživateli.

Uživatelé si vyprávějí na diskusních fórech své mnohdy bizarní příběhy o prohraných sázkách nebo zveličují své opojné chvíle „velkých výher“, přesvědčují jeden druhého o svých názorech, prožívají a komentují každou promarněnou gólovou příležitost svého týmu. Především si ale vyměňují ty „zaručeně výherní tipy“ a snaží se všemožně společnými silami vyzrát na podhodnocené kursy vypsané sázkovými společnostmi. Své tipy doplňují svérázným hodnocením jejich důvěryhodnosti - např.: "Dneska dávám Spartu v Brně, je to za barák"!!!

Sázkaři pravidelně sledují zahraniční sportovní a sázkařské servery. Vyhledávají sebenicotnější informace o zdravotním stavu klíčových hráčů jednotlivých týmů a jejich psychickém rozpoložení a dělí se o tyto informace v internetových diskuzích – ve smyslu hesla – víc hlav víc ví. Pierre Lévy pak takto chápe kolektivní inteligenci jako formu univerzálně distribuované inteligence, konstantně zdokonalované, koordinované v reálném čase a vyúsťující v efektivní využití schopností. Jedná se o v rámci internetu úzké uzavřené komunity, které spolu sdílí společný zájem a řeší mezi sebou skutečnosti typu – kdo v konkrétním zápase nenastoupí, koho tahá tříslo a koho bolí pata….

Zřetelná je také snaha sázkových společností udržet si své zákazníky na svých stránkách co možná nejdéle, aby se podíleli na diskuzi, vyměňovali si své tipy a vybízeli se navzájem k dalšímu sázení. Jen registrovaní uživatelé mohou sázet a přispívat do diskuze. Existuje i možnost, že někteří uživatelé mohou být fiktivní?

Sázky na internetu a aktivní publikum

Velice oblíbené jsou live sázky. Můžete zde tipovat libůstky typu, které mužstvo bude kopat další roh či kdo vstřelí další gól? V tenisu - kdo vyhraje například další game a podobně? Které mužstvo v hokeji bude hrát další přesilovku a zda ji využije atd.? Live sázky jsou stále oblíbenější a nutí sázkaře se rychle rozhodovat, kursy reagují bezprostředně na vývoj zápasu.

Například sázková společnost bwin doprovází některé své zápasy, na které se dá sázet live i videem přímo z daného klání, aby zatraktivnila tyto sázkové příležitosti a vylepšila servis pro zákazníka.

Sázkaři také na internetu vytvářejí vlastní stránky na kterých shromažďují své stoupence se svými „zaručeně vítěznými“ tipy a stávají se tak aktivním publikem, které užívá instrumentální selektivity. Vybírá si po celém internetu taková sdělení, z kterých může mít jejich komunita/publikum prospěch. Doplňují tak zvykovou selektivitu – rutinní sledování vybraných sdělení (například zápasy live na internetu).

Vědomé vyhledávání informací, jejich sdílení v rámci úzké komunity, rezistence vůči vlivům některých médií a vzájemná interaktivita jsou jedny z vlastností charakteristických pro aktivní publikum tohoto typu.

Sázky na internetu a transmediální vyprávění

Internet poskytuje sázkařům dosud netušené možnosti. Mohou získávat v bojích s bookmakery stále více informací. Existuje i mnoho internetových stránek, na kterých se dají sledovat živě sportovní utkání, což umožňuje sázkařům prožívat svůj „boj o miliony“ transmediálně (například stránky: free-football.tv; watchlivefootball.tv; alivefootball.com; tipovani.cz; livefootball4free.com atd.).

Na internetových stránkách sázkových společností se v kursových nabídkách vyskytují i informace o kanálu, na kterém může sázkař utkání na které si vsadil i živě sledovat kupříkladu na kabelové televizi. Rozvoj moderních technologií poskytuje sázkařům úplně převratné možnosti. Sázkové společnosti se snaží všemožně své registrované zákazníky přesvědčit, respektive motivovat, aby sázeli právě u nich. Zápasy a své favority v nich mohou klienti kanceláří vstřebávat různými formami transmediálního vyprávění.

Možnost sledovat vsazený zápas přináší sázkařům několikanásobný adrenalin a zážitek, sázkaři si často cíleně vybírají zápasy, které mohou sledovat v televizi a prožívat tak své tikety naživo. Přenosy mohou sázkaři sledovat nejen v televizi, ale i na internetu nebo se vypravit přímo na stadion.

Závěr

Internetové sázení může být sice velice vzrušující zábavou, pro několik málo vyvolených i obživou, ale zároveň stačí pár kliknutí a můžete prohrát statisíce korun z rodinného rozpočtu. Závislí sázkaři, kteří nemají své sázení na internetu (ale i v kamenných pobočkách) pod kontrolou, mohou snadno díky několika kliknutím skončit bez střechy nad hlavou, rozvrátit si rodinu nebo minimálně zakotvit jako pacienti u docenta Nešpora.

Pohodlné sázení z domova, bez kontaktu a hlavně bezhotovostně je psychologicky mnohem nebezpečnější, než vzít velkou bankovku, obléct se, udělat si čas a vypravit se do města odevzdat ji veřejně u přepážky.

Pavel Faukner