Ke kořenům znalostí pomocí nových médií

Teorie aneb Terkel má problém

Od zadání práce až do doby, než jsem na svém příspěvku začal pracovat, se mi vůbec nelíbilo, že bychom měli svůj text odevzdat na konkrétní blog konkrétní společnosti. Mám totiž stále na mysli boj o pozornost, který svádí všechny informační kanály naší doby. Musím ale uznat, že to má svou logiku a souvisí to se sdílením znalostí i s "produžíváním", ke kterým se máme vyjádřit. Snad by tyto souvislosti mohli explicitně zaznít při zadávání práce dalším ročníkům. Proč bychom jinak měli zvyšovat návštěvnost a atraktivitu konkrétního média, pokud tím zároveň neprohloubíme znalosti, nebo prakticky nevyzkoušíme něco z teorie. Vtipem blogu Mediální proroci tedy je, že zde vystupujeme zároveň v roli tvůrce i uživatele obsahu a naplňujeme tak termín „produžívání“ (produsage), jak jej popisuje Axel Bruns v knize Blogs, Wikipedia, Second Life, and Beyond: From Production to Produsage.

Produsage (především na internetu) chápu jako proces - informační šum, ze kterého občas vzniká něco hodnotného, ale často jde jen o povídačky. S tím rozdílem, že na rozdíl od běžného hovoru, tyto zůstanou uloženy v databázích. Důležité je, že myšlenkový prostor v síti serverů a jejich uživatelů existuje a nové myšlenky zde vznikají, aplikují se a vystavují se kritice i konkurenci. Pierre Lévy ve své knize Collective Intelligence [Cambridge, MA: Percus Books, 1997, str. 1-10] v části Introduction říká, že tento znalostní prostor (knowledge space) je zatím nejvyšším antropologickým stupněm naší identifikace. Základním stupněm, je jméno, druhé je „teritorium“, ve kterém žijeme a třetí komodity, kterými disponujeme. Podle Lévyho „je internet pouze nástroj, jak se v tomto znalostním prostoru pohybovat a zásadní bude schopnost jednotlivce filtrovat informace podle své potřeby“.

Virtuální univerzita zdarma naučí hodně, ale diplomy nedává

Z kolektivní inteligence (stav nebo proces?) jsou zajímavé hlavně takové informace a myšlenky, které jsou úspěšné, mají velkou přidanou hodnotu pro společnost, nebo v ní rezonují. Například zmíním projekt virtuální univerzity KhanAcademy, která si klade za cíl „poskytnout zdarma vzdělání na světové úrovni komukoliv a kdekoliv“. Narazil jsem na ni díky blogu Josefa Štěpánka. Jde o neziskovou vzdělávací organizaci založenou v roce 2006 Američanem původem z Bangladéše. Salman Khan začal v roce 2004 doučovat svou sestřenici matematiku, ale když po něm stejnou pomoc chtěli další příbuzní a přátelé, přišlo mu praktičtější nahrát videa na YouTube. Pomáhat ostatním lidem svými znalostmi mu nakonec přišlo užitečnější, než stávající práce. Částečně i díky vzdělání z MIT dotáhl projekt tak daleko. [http://en.wikipedia.org/wiki/Khan_Academy]

Myšlenka virtuální univerzity, kde se lze naučit novému, připomenout zapomenuté, a která je zdarma online přístupná celému světu, byla oceněna v roce 2008 spolu s dotací dvou milionů dolarů od společnosti Google v projektu „10 to the 100“.

Khan Academy dnes obsahuje více, než 2 700 videí s lekcemi z matematiky, fyziky, historie, chemie biologie, medicíny a dalších oborů. Samotný kanál na YouTube doplňují další funkce přímo na stránkách projektu. Snadno se můžete přihlásit pomocí účtu Google nebo Facebook, procvičovat znalosti v příkladech z 200 oblastí matematiky a sledovat zlepšení nejen u sebe, ale případně i u svých žáků, pokud jste vyučující. Ke zvýšení atraktivnosti cvičení (prozatím jen matematiky) je použito herních principů – za splněná cvičení získáváte odznaky znalostí.

Největší přínos mají ovšem samotná videa, která jsou přehledně uspořádaná nejen podle oboru, ale také od nejjednodušších oblastí po složitější. Samotný výklad je dobře srozumitelný a konkrétní. Takže možná budeme vídat studenty, kteří si cestou do školy opakují látku z videa na chytrém telefonu místo ze sešitu se zápisky.

Co je na projektu kolektivního, když se znalosti šíří jen od jednoho autora (dnes už skupiny autorů)?

Videa jsou šířena po licencí Creative Commons Attribution-NonCommercial-ShareAlike 3.0 a jsou původně namluvena v angličtině. Protože mají ambice vzdělávat po celém světě, kdokoliv k nim může přidávat (a upravovat) titulky, a při větším zájmu je možné videa i dabovat. Tím se z uživatelů stávají spoluautoři – projekt využívá kolektivní inteligence formou tzv. crowdsourcingu k překonání jazykové bariéry. Pod každým videem je navíc možné přidávat komentáře ať už přímo na stránkách projektu, nebo na YouTube (což je zase produsage).

Internet je dnes plný zajímavého obsahu, stejně jako svět mimo počítačové servery. Myslím, že úkolem naší „generace C“ [Axel Bruns] je naučit se tento obsah používat i vytvářet ku prospěchu všech.