Možná je to vaše ulice. Možná jste to vy.

Když si člověk může vybrat, o čem chce psát, vždy se rozhodne pro něco, co v něm vzbuzuje notnou dávku emocí (ať kladných či záporných) a když už o něčem má psát, tak většinou objektivně.

V tomto svém díle (možná přehnaně vznešený obrat) však objektivní být nemusím, proto jsem se rozhodla naplnit svoji práci obdivem a nadšením. Ne snad proto, že bych měla s tímto dílem (v tomto případě už to koresponduje mnohem lépe) něco společného, ale proto, že je za co ho obdivovat. Ať jste či nejste jeho fanouškem, v našem mediálním světě se tento seriál udržel velmi dlouho, a to i s tím „handicapem“, že to není americký seriál, nýbrž náš, dámy a pánové, český. To si myslím zaslouží minimálně se nad ním pozastavit a popřemýšlet, čím je tak výjimečný, bez ohledu na to, zda ho sleduje nebo ne. Zkuste popřemýšlet, jak je mediálně konstruován a jištěn. Je na čase odhalit formát, který jsem se vám několika nápovědami snažila odhalit, ale co by to bylo bez pořádného antre, tak tedy…

Kolik znáte seriálů, které běží den co den už několik let? Kolik znáte herců a příběhů, kteří vám „stárnou před očima“? Já vím o jednom – Ulice.

Seriál je vysílán už od roku 2005 na TV Nova a právem si tak vysloužil označení nekonečný seriál. Ulice se snaží žít se svými diváky každý den od 18. 30, kromě víkendů. Postavy v seriálu stárnou a provozují všechny rutiny všedního života, jako každý obyčejný člověk, a tak divák může prožívat pocit sounáležitosti s postavami a občas má pocit, že je vlastně jejich soused, protože jim v přeneseném smyslu vidí do oken. Postavy se stávají součástí jejich života.

Ke své práci jsem si ale tento seriál nevybrala proto, že bych s ním byla jakkoliv spjatá, ale protože obsahuje tyto tři jevy: transmediální vyprávění, produseage a kolektivní inteligenci. Všechny tyto jevy se objevují na internetových stránkách pořadu (www.ulice.nova.cz) a na stránce Ulice na fb, ale to předbíhám, pojďme si trošku přiblížit internetové zázemí Ulice.

Na stránkách naleznete snad úplně vše: novinky, epizody, postavy, rubriku móda Ulice, hry, foto, video, rozhovory, diskuze, věci ke stažení. Na fb stránkách zase naleznete typické fan page, kde se objevuje spousta fotografií, a diskuzí k jednotlivým hercům, postavám, příběhům.

Diskuze je jednou z ukázek tzv. transmediálního vyprávění – lidé zde často domýšlejí příběhy jednotlivých postav a pomocí kolektivní inteligence budují prozatím fiktivní pokračování děje. Komunikují spolu pomocí klasického „přidat komentář“ a tím společně sdílejí své názory a domněnky.

Jak už jsem psala, na fb stránkách naleznete příspěvky jednotlivých fanoušků ve formě fotografií, které buď pro herce vyrobili, nebo fotografií z akcí, na kterých herce potkali. To je třetí jev, který jsem vám chtěla v Ulici představit – produseage. Fanoušci se tedy sami podílejí na tvorbě mediálního prostředí daného mediálního produktu a navíc vytvářejí další možnosti pro rozvíjení kolektivní inteligence v diskuzi pod těmito příspěvky.

Tohle všechno jsou obvyklé jevy, které se na většině fan stránek vyskytují, co mě ovšem zaujalo, jsou hry Ulice, domnívám se, že tak daleko se v ČR na stránkách pořadů dostal jen málokdo. Je to jeden z dalších způsobů (levelů) jak „žít“ v Ulici (transmediální vyprávění).

Tato stránka je plná těchto pro mě ještě před pár měsíci neznámých principů, jak vtáhnout diváky do děje, jak v nich vytvořit fiktivně skutečný svět, jak dosáhnout toho, že herce na ulici oslovíte jmény jejich postav a budete se divit, jak je možné, že chodí, když jsou přeci v seriálu na vozíku, jak si vytvořit představu, že to nejsou herci, a že příběh se nenatáčí v Hostivařských ateliérech, ale někde ve skutečné ulici. Tyto tři jevy jsou nedílnou součástí úspěšnosti tohoto televizního formátu a tvoří základnu pro vrytí si seriálu pod kůži.

Na závěr bych konstatovala, že se mi bohužel nepodařilo pro Matěje najít holku, ale alespoň doufám, že jsem ve vás vzbudila několik námětů k diskuzi pod tímto článkem, protože kolektivní inteligence je více než jedna.