Vinnetou v Chorvatsku, v jeskyni a na webu

Každý alespoň jednou v životě viděl západoněmeckou indiánku o náčelníkovi Apačů Vinnetouovi. Nebo o něm alespoň četl knihu. Více než sto třicet let života postav dobrodružných příběhů spisovatele Karla Maye dokazuje, že transmediální vyprávění může trvat desítky let a v případě Vinnetoua může zasahovat do tří století.

Henry Jenkins definoval deset základních pravidel, které charakterizují transmediální vyprávění. Jedním z hlavních principů transmediálního vyprávění je rozšiřování, reinterpretace a anotace originálních příběhů (viz polemika H. Jenkinse s Davidem Bordwellem). Kult, který se vytvořil kolem indiánského světa Karla Maye – jak v literatuře, tak na filmovém plátně – tento předpoklad naplňuje bezezbytku.

Když se v 60. letech objevil na filmovém plátně Vinnetou s modrýma očima, francouzským šarmantním pohledem a v oblečení se vzorky kmene Siouxů a nikoliv Apačů (!), srdce skalního vyznavače originálních, tj. literárních předloh, puklo vzteky. Fanoušek konzument – odkojený knihami v 30., 40. a 50. letech 20. století zaplesal. Konečně si připomenul mládí anebo se mu otevřela nová dimenze toho, co právě prožíval. Ano, Vinnetou na filmovém plátně zkrátka vypadal jinak než v představách Karla Maye. Nejen že nosil jiné oblečení, ale pohyboval se v jiných (chorvatských) kulisách než svůj knižní vzor. A navíc se i na filmovém plátně postupně vzdaloval svým knižním předlohám, až z westernových příběhů německého spisovatele nakonec zůstalo jen pár názvů postav a příběhů, které byly v lepším případě volnými variacemi na originál (např. film Vinnetou a míšenka Apanači). Nakonec i milosrdnější filmový fanoušek zlomil nad berlínskými filmovými transmediátory hůl a filmová série pro nezájem fanoušků skončila. Poslední film „V Údolí smrti“ (1968) byl vlastně jen už remakem Pokladu na Stříbrném jezeře (1962).

I smyšlený filmový příběh může dostat své pokračování a další rozšíření, Vinnetoua nevyjímaje. V 80. letech vznikl seriál, v němž se Vinnetou (stále ten samý představitel, Pierre Brice) neproháněl kolem Jadranu, ale v autentických mexických kulisách. Nebojoval za mír, bojoval za indiánská práva a indiánskou filosofii. Čím více autentičtější – z hlediska prostředí – byl, tím méně atraktivnějším se stal pro filmového konzumenta. Ocitl se na samé hranici Jenkinsovy teorie. Kde končí potenciál pro komerční využití a fandovské vyžití, končí také transmediální vyprávění. V rakvi je pro další hřeby místa dost. Dokázal to opět ten samý filmový Vinnetou – když svoji životní roli oživil ještě naposledy, tentokrát v dvoudílném televizním filmu Návrat Vinnetoua (1997). Čert vem špatnou zápletku, udýchaného starce s hadí čelenkou – ale zápletka je z hlediska transmediálního vyprávění geniální. To, co Karel May nevymyslel (tj. smrt Vinnetoua z rukou bílého bandity), původní film zpopularizoval tak, že masový divák jinou smrt Vinnetoua neznal. O 30 let později i filmová klasika vzala za své, když jsme se dozvěděli, že poté, co Vinnetou „zemřel“, oživil jej šaman. Apač se usídlil do jeskyně, kde třicet let přežíval s vlkem, aby se ještě jednou „snesl“ zhůry, prožil lásku s bílou ženou a pomohl osadníkům proti kapitalistickým podnikatelům. A mimochodem, herec Pierre Brice je skutečným transmediátorem. Postavu Vinnetoua přenesl zcela do svého života, ale také na divadelní prkna. Jako herec, scénárista i režisér. Ale to je jiný příběh. (V průběhu let pronikl Vinnetou také do animovaného seriálu - tzv. Winnetoons.)

Bylo-li možné oživit Vinnetoua na filmovém plátně, bylo možné jej resuscitovat i v knihách. U nás měl tento proces víceméně pietní polohu. V šedesátých letech napsal Jaroslav Moravec, bývalý meziválečný nakladatel románů Karla Maye, dvě povídky, v nichž vystupují postavy Mayových románů (Klekí Petra, Válka skalpů). Knihy měly čtenářský úspěch, mj. asi i proto, že se vezly na vlně filmů i obnovených vydání knižních mayovek. Moravec psal tehdy spíše z nostalgie na úspěch a zážitky, které, coby fanda a vydavatel Maye, zažíval před druhou světovou válkou. O byznys tehdy (už) nešlo. Na derivaci, reinterpretaci a posouvání dějových linií se dá však postavit celé živobytí. Dokladem toho budiž německý bankéř, amatérský spisovatel a vydavatel Reinhard Marheinecke. Nejen že od devadesátých let napsal 27 románů, v nichž v nových příbězích defilují postavy Karla Maye. Uvážíme-li, že každá kniha má v průměru 200 stran, je to povážlivý počin. Merheinecke však dotáhl transmediální vyprávění o Vinnetouovi k dokonalosti. Chcete se dozvědět, jaké měl Vinnetou dětství? Jaké prožíval lásky? Jak zemřel Shatterhandův kůň Hatátitlá? Pak sáhněte po osmisvazkovém cyklu „Závět Vinnetoua“ (Winnetous Testament). Tam, kde Karel May zanechal nedokončenou zmínku o příbězích či prožitém dobrodružství, navázal Marheinecke (spolu s autorkou Juttou Laroche) kapitolou či rovnou celou knihou, aby představil vzpomínky psané legendárním náčelníkem.

Baví dnes ve věku internetu, blogů a streamů ještě někoho Vinnetou?

Podle Jenkinse je transmediální vyprávění úzce propojeno s vytvářením kolektivní inteligence („collective inteligence“, definované Pierrem Lévym). Rozvoj kolektivní inteligence nastal především s rozmachem internetu a nových médií, které usnadňují spolupráci ve skupinách. Díky snadnému přístupu k tvorbě a editaci textů, videí a fotografií se tak stírá rozdíl mezi výrobci a uživateli. Tomuto fenoménu říká Axel Bruns „produsage“, kterému se v češtině říká „produžívání“. Fanouškovské komunity jsou logickými a nejčastějšími produživateli. A tak je i logické, že i Karel May je hojně „produžíván“ na internetu. Českým příkladem budiž stránka „Karel May-Mayovky na Internetu“, jejíž autoři – Ondřej Majerčík, Michaela Kroupová a Jan Koten – mapují fenomén Karla Maye z hlediska všech žánrů. Stránka se zprvu často přebírala „základní“ informace o fenoménu dostupné v rozsáhlé německé bibliografii a fanouškovské komunitě. Postupem času však autoři webu začali přinášet více originálních článků a reportáží, včetně takových libůstek, jako jsou reportáže z míst natáčení filmových mayovek, které navštívili v zálesáckých kostýmech. V každém případě se jim podařilo vytvořit vstupní bránu do světa Vinnetoua určenou pro všechny zájemce. Mimochodem je příznačné, že autoři webu se angažují v podobných dalších fenoménech. O. Majerčík je fandou Star Wars, jak o sobě píše, a M. Kroupová provozuje se stejným nadšením webové stránky o Angelice a aktivně se účastní otevřené diskusní skupiny věnované K. Mayovi na serverou Okoun.

Je tedy jen otázka času, kdy tito autoři dovedou propojení transmediálního vyprávění a produsage k dokonalosti. Příští rok uplyne 100 let od smrti Karla Maye a 50 let od natočení první filmové mayovky. Dočkáme se pokračování legendárních příběhů od českých fanoušků v kostýmech?