Těžko Vám, nebo alespoň drtivé většině z Vás, jejíž příspěvky jsem zde přečetla, vysvětlit, jak obtížné pro mě bylo najít vhodné téma pro tento článek. Přesto, že já sama již několik let pracuji v médiích, a šlo by tudíž předpokládat, že informace dostupné na internetu, mě zajímají, je tomu takřka naopak. Denní přísun informací čerpám především z tisku a jiných klasických typů médií. Internet využívám neustále, ale hlavně pracovně, či pro studijní potřeby. Nikoliv však jako hlavní zdroj informací, ale jako způsob pracovní komunikace (bez emailu to dnes nejde), či jedinou možnou cestu pro odevzdání domácích cvičení.
Ještě větší neznámou jsou pro mě sociální sítě. Vím o nich, snad bych dokázala vyjmenovat i několik konkrétních případů a mám i představu, jak tyto sítě fungují. Nemám však proč je využívat. V běžném týdnu jsem natolik pracovně a zájmově vytížena, že je pro mě téměř nemyslitelné strávit dvě tři hodinky jen tak – bez cíle, surfováním na internetu. A nemohu Vám tedy představit nějaký portál tak fundovaně, jako ostatní spolužáci.
Kolektivní inteligence v definicích
Chápu, že mnohým usnadňuje internet komunikaci, já ale nejraději komunikuji s lidmi napřímo – nejraději u piva. Jak tedy nejlépe zpracovat článek na předmět „Nová média“, kde je hlavním předpokladem naše aktivní účast? Teoreticky. A pokud mám postupovat teoreticky, musím začít definicí.
Kolektivní inteligence, pojem, který je běžně znám. V širokém smyslu slova jde o jakékoliv shrnuté informace od více lidí. Počet účastníků ani kvalita dat není určena. Ideálem je propojení všech dostupných znalostí z celého světa od všech obyvatel. To je v praxi neuskutečnitelné a nemyslí, že by zaleželo na dokonalosti nosiče = média. Pokud bych měla za sebe uvést trefný příklad kolektivní inteligence, pak je jím Ottův naučný slovník. Několikasvazková encyklopedie (tuším, že 27 svazků), která podrobně a velmi kvalitně vysvětluje jednotlivé pojmy. Na její výrobě se podíleli desítky lidí a kompletní byla po necelých třiceti let. Od jejího vzniku postupně prošla několika úpravami. Poslední reedice byla vydána roku 2003.
Z určitého pohledu bychom však pod pojem kolektivní inteligence mohli zahrnout každou knihovnu na tomto světě. Všechny totiž obsahují znalosti mnoha různých lidí. Nejde o příliš kompaktní celek, ale z pohledu uživatele vlastně nesejde na tom, zda máte všechny svazky od jednoho vydavatele či nikoliv. Ale budeme – li se držet definice dle autora Pierre Lévyho, pak knihovnu i Ottův naučný slovník musíme vynechat. Pierre Lévy se vyjadřuje ke kolektivní inteligenci takto:
kolektivní inteligence je “univerzálně distribuovaná, konstantně zdokonalovaná, koordinovaná v reálném čase a vyúsťující v efektivní využití schopností“
(zdroj: překlad z: LÉVY, Pierre. Collective Intelligence - Mankind's Emerging World In Cyberspace. Perseus Books, 1997)
Charakteristiky jako: konstantně, či v reálném čase, zřejmě jen těžko můžeme vztáhnout na jakýkoliv tisk. Lévyho pozornost je zaměřena na internet. V takovém případě mi automaticky naskočí po celém světě rozšířená Wikipedia, jako elektronická verze Ottova slovníku. Je přístupna všem, bez jakýchkoliv poplatků, hesel či registrací. Stále se vyvíjí a zřejmě každý den by v ní pečlivý čtenář našel alespoň jednu aktualizaci. Obsahuje i termíny nové, knižně zřejmě ještě nezpracované. Wikipedie by mohla být ideální kolektivní inteligencí. Pro mě má však jeden velký nedostatek. Funguje na principu „produsage“.
Produsage – co je psáno, to je dáno
Axel Bruns shrnuje hlavní rysy produsage. Jde o obsahy, které se neustále vyvíjejí, jsou hodnoceny a sdíleny nějakou komunitou a této komunitě je zároveň otevřen samotný obsah k dalším úpravám. Abych to shrnula trochu lidštěji, jde o obsah napsaný kýmkoliv s přístupem, určený ke sdílení. Spojíme-li tuto definici se základním principem Wikipedie, tedy že je otevřená všem, jasně tím říkáme, že obsah této elektronické encyklopedie může tvořit kdokoliv. A také to tak je. Já osobně to vnímám jako nešťastné. Jistě, že může stále obsahovat mnoho kvalitních a správných informací, ale jedna jediná lež znevažuje i ostatní pravdy. Z toho důvodu nemohu Wikipedii považovat za kolektivní inteligenci, ale za kolektivní klam (záměrně, či nezáměrně napsané nepravdivé informace přijímá běžný uživatel Wiki za 100% pravdu). Navíc je na první pohled zřetelné, že Wikipedie není samostatná, ve smyslu nezávislá. Většina hesel odkazuje na knihy! Ani ne na médium stejného charakteru, ale zase na to původní, tištěné.
Můj postoj je zřejmý. Já raději chodím do knihovny, než hledám informace na internetu – v neutříděném a irelevantním zmatku dat. Můj kamarád mi dal ale inspiraci, jaké informace jsou budoucností sdílených portálů, ty obecně stavěné na okraj morální zodpovědnosti. Takové, ke kterým se jen těžko někdo přihlásí jmenovitě a otevřeně. Takové, které uveřejníte pod svým nikem, protože vlastní jméno byste se k textu v podstatě styděli dát. Takže chcete – li vědět jak zabalit pytlík hulení tak, aby Vám nebylo v kanceláři cítit z kapsy, hledejte na internetu. To v knihovně opravdu není.
Na závěr si dovolím ještě malou poznámku. Tímto úkolem se zcela nedobrovolně podílím na produsage. (autor: Marcela Mojžíšová)
No comments:
Post a Comment