Růžová revoluce

Nová média jsou dnes již neoddělitelnou součástí života v moderních vyspělých zemích. Především Internet zmenšil celý svět na globální vesnici spojenou sítí, s tímto pojmem přišel jako první Marshal McLuhan ještě před vznikem Internetu. Internetový prostor se stále nepřetržitě rozvíjí, a to především na principu kolektivní inteligence. Koncept fungování kolektivní inteligence popsal Pierre Lévy ve své knize Kolektivní inteligence (1994). Lévy zde mimo jiné hovoří o prolínání volného času, kultury, práce a sociálních vztahů (to bylo dříve privilegiem leaderů, umělců), vedoucímu ke smazání hranic mezi osobním a profesním životem; ekonomické cíle a technologické účinky už dále nemohou operovat v uzavřeném kruhu.

Toto vše dnes nová média umožnují, prolínání dimenzí osobního a veřejného života je vidět především na sociálních sítích a blozích. Z blogerů se dnes stávájí i celebrity, jde o jakési vytváření kultury zdola (alespoň v počátečních fázích), později jsou však blogové obsahy ovlivněny především sponzorskými dary. Blogeři jsou odměňováni za přispívání, zde se poté prolíná i dimenze práce. Blogeři se stýkají (samozřejmě jen ti vyvolení), ovlivněná je tedy i sféra sociálních vztahů. Blogy evidentně patří do oblasti kolektivní inteligence.

Zajímavý blog získává více čtenářů, sponzoři začnou autorovi nabízet různé produkty výměnou za zmínění na blogu, zjevnou či "skrytou" reklamu. Čím víc čitatelů, tím víc sponzorů. S postupem času už blog není vůbec tak zajímavý jako dřív, ale hlavně, že se hromadí čím dál více, klobouků, bot nebo třeba svíček. Zdá se, že jde o takřka nevyhnutelný proces.

Jak se ale stane na počátku blog oblíbený, v čem se skrývá tajemství oblíbenosti? Na tuto otázku nejde dát jednoznačná odpověď. Říká se, že každé zboží má svého kupce. Nejspíš to tak bude, přesto je dopad tohoto předpokladu často těžko pochopitelný.  Platí zde nejspíš to samé co pro virální obsahy, tj. pokud se má něco šířit, musí to být nějak šokující, vtipné/trapné, se sexuálním motivem. 

Mimochodem nejúspěšnějším virálním obsahem posledních týdnů je hudební video Nicky Tučkové. To hudební bych nejraději dala do uvozovek. Nicky celou dobu hází pohledy a blonďatou hřívou a snaží se strkat do objektivu svá prsa, vyhnaná push-up do extra super rozměrů.  Duchaplný text je o tom, jak by chtěla ulovit boháče, má ráda Obamu a má velká prsa. Víc než text však zaujme autorčina angličtina a směšná výslovnost. Video je příšerné, ale stalo se hitem a na youtube má nyní už přes dva a půl milionu zhlédnutí. Nejspíš právě proto, že plně splňuje všechny výše zmíněné virální předpoklady. Že jde v tomto případě o skutečný virální projekt s předem naplánovaným účinkem, na této skutečnosti nic nemění. Snad jen nesedí produkt, na který virál odkazuje. Co má blbá blondýna společného s bankovnictvím? Ale možná video svůj původní účel splnilo a já tomu jen nerozumím, vždyť co, jsem taky jenom hloupá blondýna.

Jeden velmi podobný fenomén působení Nicky Tučkové je blog Dominiky Myslivcové, který úspěšně funguje několik let. Narozdíl od Nicky Tučkové je Dominika reálná. Pokud vás náhodou minula a nevíte, o co jde; Dominika je blonďatá teenagerka, která miluje růžovou, kosmetiku, čivavy a nákupy. Dokonalý archetyp panenky Barbie. Sexuální motiv je tedy obsažen. Dominičin blog není přímo šokující, byl ale první tohoto druhu, který se tak nějak proslavil. K tomu jí nejspíš pomohlo, že si fotila vlastní fotoromány. Ano, duch Brava nejspíš ještě stále žije a je přitažlivý. Pokud si budu chtít založit úspěšný blog, asi ho nazvu Láska, sex a tajnosti. 

Nakolik je obsah blogu Dominiky Myslivcové vtipný či trapný, záleží na posouzení každého zvlášť. Cílové skupině (před)pubertálních děvčat musí Dominika připadat vtipná, úžasná a samozřejmě nápodobyhodná. Ostatním však fotka blonďaté divy v růžovém oblečku a vysokých podpatcích stojících kdesi uprostřed lesa vedle starého pařezu připadá minimálně nepatřičná. Kromě toho, že se v lese na podpatcích nedá chodit, je špatným příkladem pro čtenáře i Dominičin vrchní casual outfit; nošení dlouhých rukávů a nohavic není výmysl myslivců a úzkostlivých matek, ale účinná obrana proti klíšťatům. Ale něco tak přízemního jako je klíště Dominiku nemusí zajímat. Jedině, že by se klíšťata začala vyrábět v růžové barvě. 

Dominika ale každopádně jde s dobou, protože z blogu si zařídila e-shop a svoje aktivity přesunula především na Facebook a vytváření videí.

Říká se, každému, co jeho jest. Není ovšem trochu smutné a alarmující, jaké obsahy (nebo snad formy) mají ve světě největší úspěch a dosah? Je hezké, že dnes může být každý jak příjemcem, tak producentem sdělení, pokud se ovšem podíváme, která sdělení se nejvíce šíří, nedostáváme se z věku kolektivní inteligence spíše do věku kolektivní neinteligence?

Zdroje:

LÉVY, Pierre. Collective Intelligence - Mankind's Emerging World In Cyberspace. Perseus Books, 1997. ISBN 0-7382-0261-4.
  
McLuhan, Marshall. Understanding Media. McGraw Hill, 1964,

Rich boy – Nicky Tučková [online]. 11. 3. 2013, [cit. 2013-04-13]. Dostupné z <http://www.youtube.com/watch?v=bMBDN3D2Bz8>.

Dominikamyslivcova.com

https://www.facebook.com/myslivcova.dominika/

Kultura parazitů: Sdílet už umíme, ale zapomínáme tvořit

Internet je o tvoření. Internet je o participaci. Internet je prostor, kde každý uživatel může svobodně vyjádřit svůj názor, prezentovat své myšlenky a pomoci při zrodu něčeho nového. Webové stránky založené na principu aktivních uživatelů, kteří je sami naplní obsahem, se během několika let staly nezpochybnitelnými lídry internetového prostředí. Princip participace vedl k neuvěřitelnému boomu osobních blogů a jednu dobu se dokonce webovým prostředím šířily natěšené předpovědi o tom, že publicistika brzy zcela opustí tradiční tisk.

Období kreativního vytváření obsahu se ale blíží ke konci. Co ho nahradí?

Odpověď se skrývá ve sdílení. Tento trend není ničím novým. Stačí se ale zamyslet nad tím, co vlastně patří mezi nejčastěji sdílené obsahy na sociálních sítích, jakou je například Facebook. V poměrně drtivém počtu případů se totiž jedná o cizí články, písně, fotografie… Zkrátka o všechno, co se uživateli líbí, co charakterizuje jeho zájmy a osobnost. Jednotlivé profily tak postupně vytváří jakousi nástěnku, mozaikový profil každého jednotlivce – ten je ovšem poskládán z velké části z „vypůjčených“ odkazů. Kam míří tento proces? Poměrně jasná stopa vede k jednomu z nedávných trháků internetového prostředí, který dokonale vystihuje charakter současné webové scény. K serveru Pinterest.

Naučili jsme se sdílet, ale zapomínáme vytvářet

Od kreativní fáze Internetu se vzdalujeme mílovými kroky. Zatímco blogy většinou pomáhaly prezentovat názory, případně přiblížit život jednotlivce, sítě jako Pinterest se specializují pouze na sdílení povětšinou cizích webových stránek. Aby byl proces ještě rychlejší a jednodušší, text je zde nahrazen snadno srozumitelným reprezentativním obrázkem. Jediným kliknutím může uživatel tvořit tematické okruhy všeho, co ho zajímá, a kdykoli narazí na nějakým způsobem pozoruhodný obsah, „připíchne“ si ho na online nástěnku Pinterestu. Jednotlivé „piny“ mohou vidět i ostatní, a pokud se jim zalíbí, mohou sdílet a připichovat a lajkovat… Na Pinterestu lze nalézt miliony odkazů. Mnohé z nich se opakují. Není se také čemu divit, velké procento uživatelů už totiž jako zdroj inspirace nevyužívá Internet. Nehledá zajímavé odkazy na webu, ale spoléhá pouze na prostředí Pinterestu. Řadový uživatel většinou spoléhá na ostatní a na to, že za něj právě oni naleznou to, co ho zajímá.

Podobný trend se překvapivě rychle adaptoval i v oblasti osobních blogů. Ty velmi rychle přijaly mozaikový koncept sdílení cizího obsahu, a tak se dnes čím dál tím více setkáváme s články, které se skládají pouze a jenom z odkazů na další internetové stránky, a to včetně použití cizích fotografií. Poměrně novou módou v blogosféře jsou také příspěvky trefně charakterizované spojením „Inspired by Pinterest“.

Zdroj: http://instyleindulgence.files.wordpress.com/

„Lidé nachází na Pinterestu piny v kategorii „populární“, poté obsažené nápady přetvoří do vlastního příspěvku,“ poznamenává například Amy Locurto na svém blogu. Skrz cizí tvorbu ale blogeři získávají vlastní návštěvnost a popularitu - aniž by vytvořili cokoli nového. Na zjištěních Amy Locurto založila svůj výzkum i blogerka s přesdívkou GreekGeek. „Skutečně, "Inspired by Pinterest" je nesprávné pojmenování pro akt, kdy vezmete fotografii a části cizího článku bez jediného zpětného odkazu.“ Autorka článku „Is Pinterest a Haven for CopyrightViolations?“ přikládá i vlastní výzkum. Když se pokusila vyhledat články inspirované serverem Pinterest, nalezla celkem přes 13 milionů relevantních výsledků. To ale není největší problém, který je se sdílením a přebíráním cizího díla spojen. „Všechny, které jsem zkontrolovala, vydělávaly peníze díky reklamě nebo prodeji. Navíc dva z prvních pěti uváděly jako vlastníka použitých obrázků Bing.com nebo Google,“ vysvětluje autorka.

Zmíněný vývoj chování uživatele internetového prostředí ale není nijak překvapivý. Lze na něj poměrně snadno uplatnit teorii Pierra Lévyho a koncept kolektivní inteligence. Podle ní skupina lidí najde řešení mnohem snáze, než jednotlivec. V internetovém prostředí se ovšem tlupa opic mění v anonymní skupinu lidí, kteří se nachází tisíce kilometrů daleko a pravděpodobně se nikdy nepoznají. Je to pak ve výsledku právě jednotlivec, kdo zneužije sílu kolektivní inteligence a s dílčích úspěchů jiných vytvoří nové hodnoty. To vše se mu podaří jen díky dnešní kultuře participace zmíněné například v dílech Henryho Jenkinse, které jsme se velmi snadno a až nebezpečně dobře přizpůsobili. Vyskytl se ale drobný problém - v poslední době se nebezpečně vytrácí princip kreativity vytváření nového vlastního obsahu. Jak se projevuje? Do příslovečného poháru kolektivní inteligence čím dál tím více zapomínáme přidávat onu obohacující kapku vlastní invence. Místo toho spoléháme na vědomosti a pohled ostatních, jejich sdělení pouze recyklujeme a znovu posíláme do nekonečného oběhu.

Někdo by se mohl zeptat na to, kdo za to vlastně může? Někdo by mohl odpovědět – charakter média. Zvykli jsme si na Internetu hledat a nacházet. Zvykli jsme si tvořit z toho, co na Internetu najdeme. Trochu jsme si také odvykli přemýšlet nad tím, co vlastně děláme a jaké to má dopady- Proč taky, vždyť na všechno máme tak málo času. Je v tom ale jeden háček – zkušenosti, které nabíráme na Internetu tak snadno, jsou bohužel nepřenositelné do reálného života. I když je váš osobní Pinterest nacpaný k prasknutí originálními nápady, při konverzaci s přáteli často vlastně nemáte co říci. I když máte ve sbírce desítky úžasných tutoriálů, místo jejich realizace strávíte víc času hledáním dalších. A často se vlastně hrozně nudíte. Nebo ne?

Ke kořenům znalostí pomocí nových médií

Teorie aneb Terkel má problém

Od zadání práce až do doby, než jsem na svém příspěvku začal pracovat, se mi vůbec nelíbilo, že bychom měli svůj text odevzdat na konkrétní blog konkrétní společnosti. Mám totiž stále na mysli boj o pozornost, který svádí všechny informační kanály naší doby. Musím ale uznat, že to má svou logiku a souvisí to se sdílením znalostí i s "produžíváním", ke kterým se máme vyjádřit. Snad by tyto souvislosti mohli explicitně zaznít při zadávání práce dalším ročníkům. Proč bychom jinak měli zvyšovat návštěvnost a atraktivitu konkrétního média, pokud tím zároveň neprohloubíme znalosti, nebo prakticky nevyzkoušíme něco z teorie. Vtipem blogu Mediální proroci tedy je, že zde vystupujeme zároveň v roli tvůrce i uživatele obsahu a naplňujeme tak termín „produžívání“ (produsage), jak jej popisuje Axel Bruns v knize Blogs, Wikipedia, Second Life, and Beyond: From Production to Produsage.

Produsage (především na internetu) chápu jako proces - informační šum, ze kterého občas vzniká něco hodnotného, ale často jde jen o povídačky. S tím rozdílem, že na rozdíl od běžného hovoru, tyto zůstanou uloženy v databázích. Důležité je, že myšlenkový prostor v síti serverů a jejich uživatelů existuje a nové myšlenky zde vznikají, aplikují se a vystavují se kritice i konkurenci. Pierre Lévy ve své knize Collective Intelligence [Cambridge, MA: Percus Books, 1997, str. 1-10] v části Introduction říká, že tento znalostní prostor (knowledge space) je zatím nejvyšším antropologickým stupněm naší identifikace. Základním stupněm, je jméno, druhé je „teritorium“, ve kterém žijeme a třetí komodity, kterými disponujeme. Podle Lévyho „je internet pouze nástroj, jak se v tomto znalostním prostoru pohybovat a zásadní bude schopnost jednotlivce filtrovat informace podle své potřeby“.

Virtuální univerzita zdarma naučí hodně, ale diplomy nedává

Z kolektivní inteligence (stav nebo proces?) jsou zajímavé hlavně takové informace a myšlenky, které jsou úspěšné, mají velkou přidanou hodnotu pro společnost, nebo v ní rezonují. Například zmíním projekt virtuální univerzity KhanAcademy, která si klade za cíl „poskytnout zdarma vzdělání na světové úrovni komukoliv a kdekoliv“. Narazil jsem na ni díky blogu Josefa Štěpánka. Jde o neziskovou vzdělávací organizaci založenou v roce 2006 Američanem původem z Bangladéše. Salman Khan začal v roce 2004 doučovat svou sestřenici matematiku, ale když po něm stejnou pomoc chtěli další příbuzní a přátelé, přišlo mu praktičtější nahrát videa na YouTube. Pomáhat ostatním lidem svými znalostmi mu nakonec přišlo užitečnější, než stávající práce. Částečně i díky vzdělání z MIT dotáhl projekt tak daleko. [http://en.wikipedia.org/wiki/Khan_Academy]

Myšlenka virtuální univerzity, kde se lze naučit novému, připomenout zapomenuté, a která je zdarma online přístupná celému světu, byla oceněna v roce 2008 spolu s dotací dvou milionů dolarů od společnosti Google v projektu „10 to the 100“.

Khan Academy dnes obsahuje více, než 2 700 videí s lekcemi z matematiky, fyziky, historie, chemie biologie, medicíny a dalších oborů. Samotný kanál na YouTube doplňují další funkce přímo na stránkách projektu. Snadno se můžete přihlásit pomocí účtu Google nebo Facebook, procvičovat znalosti v příkladech z 200 oblastí matematiky a sledovat zlepšení nejen u sebe, ale případně i u svých žáků, pokud jste vyučující. Ke zvýšení atraktivnosti cvičení (prozatím jen matematiky) je použito herních principů – za splněná cvičení získáváte odznaky znalostí.

Největší přínos mají ovšem samotná videa, která jsou přehledně uspořádaná nejen podle oboru, ale také od nejjednodušších oblastí po složitější. Samotný výklad je dobře srozumitelný a konkrétní. Takže možná budeme vídat studenty, kteří si cestou do školy opakují látku z videa na chytrém telefonu místo ze sešitu se zápisky.

Co je na projektu kolektivního, když se znalosti šíří jen od jednoho autora (dnes už skupiny autorů)?

Videa jsou šířena po licencí Creative Commons Attribution-NonCommercial-ShareAlike 3.0 a jsou původně namluvena v angličtině. Protože mají ambice vzdělávat po celém světě, kdokoliv k nim může přidávat (a upravovat) titulky, a při větším zájmu je možné videa i dabovat. Tím se z uživatelů stávají spoluautoři – projekt využívá kolektivní inteligence formou tzv. crowdsourcingu k překonání jazykové bariéry. Pod každým videem je navíc možné přidávat komentáře ať už přímo na stránkách projektu, nebo na YouTube (což je zase produsage).

Internet je dnes plný zajímavého obsahu, stejně jako svět mimo počítačové servery. Myslím, že úkolem naší „generace C“ [Axel Bruns] je naučit se tento obsah používat i vytvářet ku prospěchu všech.

Petite Prague: Bezedná studna informací pro přežití ve Francii

Česko-slovenská internetová komunita Petite Prague (česky Malá Praha) existuje už devět let, přesto toho o ní na internetu najdete jen málo. Nemá totiž vlastní webové stránky a jméno jejího zakladatele nikde nefiguruje. I tak ji využívá stále více lidí. Umožňuje totiž Čechům a Slovákům, kteří žijí ve Francii, sdílet informace, předávat si rady a zvát se vzájemně na nejrůznější akce. Stále častěji se mezi uživateli profilují i samotní Francouzi nebo lidé, kteří se do Francie chystají jen na dovolenou. Podle posledních údajů využívá Petite Prague okolo 2000 uživatelů, ve skutečnosti jich ale může být mnohem více.

Jak Petite Prague funguje?

Vstup do komunity Petite Prague je velmi jednoduchý. Stačí se registrovat na portálu Colisee.org, který slouží Výboru pro solidární vztahy s východní Evropou, na něm jsou registrované i komunity dalších států. V praxi to znamená poslat ze svého soukromého e-mailu prázdnou zprávu na adresu: petiteprague-subscribe@yahoogroupes.fr. Nový uživatel obdrží okamžitě potvrzovací e-mail a do schránky mu poté začnou chodit veškeré zprávy od všech členů komunity. Stejně snadné je odhlášení, stačí jen poslat prázdnou zprávu na: petiteprague-unsubscribe@yahoogroupes.fr.


Kolektivní inteligence a produsage v praxi

V Petite Prague vytvářejí informace uživatelé pro uživatele. Nejčastěji rozesílají tzv. inzertní e-maily. V komunitě si tak celkem snadno najdete podnájem, koupíte levně francouzské simkarty a za málo peněz se dopravíte domů do Čech – lidé, kteří se dopravují osobními auty, totiž velmi často nabízejí za menší poplatek spolujízdu. Samozřejmě tu seženete i pracovní nabídky. Lidé zde řeší také byrokratické kroky, které je nutné absolvovat po příjezdu do země. Získat se tu dají třeba předlohy překladů nejrůznějších osobních dokumentů. Časté jsou také dotazy na lékařskou péči a pojištění. Výjimkou nejsou ani pozvánky na výstavy českých a slovenských umělců, případně tipy na dobré kavárny a restaurace. Lehce úsměvně mohou působit i tipy na to, kde ve Francii sehnat mouku na knedlíky, případně jak si obstarat suroviny na pořádný guláš. Každý uživatel může rozesílat své rady a zároveň své dotazy, téměř každý tu tedy participuje na vytváření obsahu. Petite Prague tak představuje jasný příklad tzv. produsage.

Měsíčně přistane ve schránce každého uživatele mezi 120 a 130 e-maily, záleží na období. Například v létě a v prosinci je zpráv výrazně méně kvůli odjezdům na dovolené a kvůli vánočním svátkům. V komunitě Petite Prague neexistuje žádný stabilní tým, který by na e-maily v těchto slabších obdobích reagoval.


Zdroj informací pro novináře

Komunita Petite Prague už několikrát prokázala svou informační užitečnost i v krizových situacích. Například v červnu 2009, kdy se zřítil do Atlantiku Airbus společnosti Air France, lidé v Paříži, kteří byli na letišti CDG, posílali e-maily o tom, jak vypadá tamní situace. Masová média v tu chvíli žádné přesnější zprávy neposkytovala. V tomtéž roce se v komunitě živě diskutovalo o půlroční stávce vysokých škol – ta zasáhla řadu českých a slovenských studentů, kteří se v tu dobu vypravili na francouzské univerzity. V Čechách se o ní téměř neinformovalo a situaci opět dobře mapovaly e-maily Petite Prague. Není tedy divu, že ji jako zdroj informací využívá řada českých novinářů. V minulosti se tu objevily prosby i zprávy od reportérů České televize, Českého rozhlasu, ČTK, Rádia Impuls nebo redaktorů francouzských televizí France 2 a France 3 i tiskové agentury AFP.


Pravda podle Doctorowa: Zahlcování zbytečnostmi

Komunita Petite Prague sice nabízí zdarma řadu užitečných informací, má však jednu vážnou vadu. Stejně jako ji uživatelé udržují při životě, tak ji na druhou stranu výrazně poškozují. Zásadním problémem je například to, že uživatelé nečtou. V každém e-mailu, který je Malopražany odeslán, je na konci návod k odhlášení z komunity – přesto měsíčně přijde několik zpráv, ve kterých se některý z uživatelů na tuto informaci dotazuje. Někteří uživatelé z komunity také potvrzují tvrzení Coryho Doctorowa, že lidé jsou při vytváření obsahů líní. Často dochází k situaci, kdy komunitě přijde e-mail s nabídkou podnájmu – chybí zde ale zásadní informace: kde se byt nachází, kolik bude podnájem stát, jak je byt velký apod. Komunitu pak logicky začnou bombardovat nejprve dotazy na tyto chybějící informace a vzápětí veškeré „doplňující“ e-maily od uživatele, který inzerát poslal. Bohužel v tuto chvíli neexistuje žádný filtr, kde by bylo možné nastavit si například zasílání jen zpráv s tematikou, která uživatele komunity zajímá. Lidé si tedy po čase zpravidla zakládají raději sekundární e-mailové schránky, kam si desítky zpráv z Petite Prague nechávají posílat.


Co bude dál?

E-mailová komunikace se může uživatelům internetu v éře sociálních sítí zdát zastaralá. S tím lze samozřejmě souhlasit. Pravda je ale taková, že komunitě Petite Prague se zatím přesun do jiného místa internetu příliš nedaří. Pařížský zpravodaj ČTK Remy Vlachos vytvořil komunitě například stránku na sociální síti Facebook. Ta má ovšem zatím jen 668 členů a odezvy na dotazy lidí jsou tu téměř nulové. Petite Prague by pomohl i samostatný portál, kde by se zvýšilo povědomí o její existenci. To by ovšem vyžadovalo už zcela jinou strukturu práce. V tuto chvíli je
tedy e-mail vítězem nad vším.