Po dlouhých desetiletích výzkumu a vývoje to začíná konečně vypadat,
že má virtuální realita ambice stát se součástí životů většinové společnosti,
spíše než jen výstřelkem pro několik technologických nadšenců. Pro žurnalisty
je virtuální realita obzvláště zajímavá, jelikož umožňuje kombinovat pohlcující
audiovizuální záznamy a také velmi snadnou konzumaci obsahů díky přenosným brýlím
pro zobrazení virtuální reality.
Tuto příležitost umožnily především dvě hlavní technologické
inovace: 360stupňové kamery, které dokážou zaznamenávat stereoskopické video a
nová generace speciálních brýlí pro přehrání virtuálních obsahů. Velkým průkopníkem a propagátorem virtuální
reality je již několik let také veterán herního průmyslu John Carmack (vývojář
titulů jako Doom, Quake či Wolfenstein), který coby CTO společnosti Oculus
(kterou nedávno koupil Facebook za 2 miliardy dolarů) uvádí na trh herní brýle
Oculus Rift, okolo kterých se na herní scéně strhává obrovský boom. Vzhledem k tomu, že herní průmysl již dávno není zanedbatelnou složkou komerčních příjmů, ba
naopak, strhává tento úspěch pozornost i dalších odvětví, jako například
žurnalistiky.
Obrovský krok z pohledu masové adopce virtuální reality
v žurnalistice udělal tento měsíc americký vydavatel The New York Times,
který se rozhodl spojit se společností Google (také známá pro své pokusy s virt.
realitou – především projekt Glass) a poslal svým předplatitelům více než jeden
milion souprav pro virtuální realitu. Jedná se o technologicky relativně
jednoduché a velmi levné „krabičky“, které si čtenáři sami sestaví a slepí a
mohou v nich sledovat speciální předdefinované obsahy. Tyto obsahy jsou
ale stále zobrazitelné pouze s pomocí přídavných zařízení, jako je PC nebo smartphone.
Cena výroby obsahů pro virtuální realitu začíná klesat,
stejně jako cena brýlí, ty pro NYT stojí cca 10 dolarů. To znamená, že pokud
budou vydavatelé opravdu chtít, mohou pro tento druh obsahu nalézt v krátké
době poměrně velké publikum. První distribuované obsahy jsou dva krátké
desetiminutové filmy – jeden se jmenuje Vysídlení a vypráví příběh života tří
dětí z Ukrajiny, Libanonu a Jižního Súdánu, které byly nuceny kvůli válce
uprchnout ze svých domovů. Dále je k dispozici mini profil jednoho z fotografů
NYT a také komerční obsah. V produkci je ovšem už i několik dalších filmů
a forem obsahů.
Zaznamenán byl už ale i případ, kdy byl do virtuální reality
převeden skutečný záznam vraždy mexického imigranta v USA, který byl
natáčen několika lidmi na smartphony z různých úhlů. Takový příběh dokáže
být jistě velmi emotivně silný a strhující, otázkou však zůstávají etické meze
takových příběhů. Jinými slovy, jelikož virtuální realita dává žurnalistům
možnost vytvořit simulovanou verzi určité události, dává jim také schopnost
deformovat, co se doopravdy stalo a vytvářet falešné představy. Takové představy
událostí by pak díky pohlcující schopnosti VR byly ještě mnohem silnější. To si
dobře uvědomují i v NYT, kde si dle svých slov hluboce zaměřili na to, aby
vytvářený obsah pro virtuální realitu nebyl příliš manipulativní.
Skrze virtuální žurnalistiku je tedy jasně zřejmý
nastávající trend, kdy se komunikační média rozhodně zdaleka nepřestala
vyvíjet, ale naopak nás začínají mnohem více obklopovat tak, aby nám ještě lépe
umožnila ponořit se do svého světa. Jedná se o ještě hlubší a širší formu
mediální konvergence, než tomu bylo kdy doposud. Objevují se i názory, že právě
brýle pro virtuální realitu budou novým nástupcem smartphonů, které jednou
zcela nahradí. Jestli to tak opravdu bude, nebo se například obě technologie
budou více vzájemně propojovat, jak je tomu patrné dnes, ukáží až nadcházející
roky a desetiletí.
Zdroje:
"Convergence
Culture" by Henry Jenkins
No comments:
Post a Comment