Téma, které jsem pro tento blog zvolila, se dotýká hned všech tří témat – kolektivní inteligence, produsage a transmediálního vyprávění. Ovšem pouze pod podmínkou, že alespoň v základním postoji připustíme postmoderní epistemologické předpoklady z oblasti literární teorie a historiografie, které představili např. Hayden White a Dominick LaCapra. Jelikož se vlivem jazykového obratu na různé obory humanitních věd již delší dobu zabývám, jsem tímto předporozuměním natolik zasažena, že nedokážu jinak než právě tímto whiteovským pohledem zadaná témata propojit i s historickou disciplínou, konkrétně skrze historiografický projekt Paměť národa (www.pametnaroda.cz). Takový pohled nedělá ostrou hranici mezi fikčním a historickým textem: jakýkoli diskurs – ať vědecký či literární – totiž prefiguruje zkoumané jevy stejným způsobem, skrze jazyk a jeho tropické operace, které jsou předchůdné samotnému myšlení, a sahá tak až ke strukturám lidského vědomí. Zmínění historikové pak oprávněnost tohoto postoje dokládají tím, že v historických textech nacházejí ony metaforické obraty a aplikace analogií k navyklým, nikterak vědeckým předpokladům. Historické vyprávění je proto také podřízeno stejným vyprávěcím vzorcům, jak to činí fiktivní narace. Následující text bude tedy sledovat obsahy serveru Paměť národa i jako součást linie transmediálního vyprávění právě z této naratologické pozice. Nejprve však server představím z méně problematické perspektivy: jako fenomén kolektivní inteligence – jež je v podstatě principem historiografické metody orální historie – a její přidružený jev produsage.
Kolektivní inteligence a produsage
Webové stránky Paměť národa jsou rozsáhlou databází, vystavěnou především na informacích získaných metodou orální historie, tedy na výpovědích konkrétních pamětníků, kteří osobně zažili útrapy totalitních režimů 20. století. Archiv se tak zařazuje do rozsáhlé sítě obdobných evropských projektů, do nichž přispívají jak jednotlivci, tak nejrůznější neziskové organizace a školské či jiné vzdělávací instituce. Jejich cílem je sdílení a porovnávání textů, nahrávek, fotografických i archivních dokumentů v digitálním archivu a jejich následné zhodnocení a výměna názorů a poznatků v diskusích. Pro takovéto mezinárodní propojení jsou stránky rovněž průběžně překládány do anglického jazyka. Projekt tak lze nazvat projektem kolektivní inteligence: otevřený a nedokončený archiv znalostí je produkován jako společné dílo samotných pamětníků a dalších přispěvatelů. Výpovědi pamětníků mohou být charakterizovány termínem Axela Brunse life caching – jsou dobrovolně zveřejněnými výpověďmi o vlastním životě. Do společného díla dále přispívají ti, kdo tyto výpovědi sbírají – nejrůznější amatérští badatelé, studenti, novináři i profesionální historikové. Přispěvateli (heavy contributors) jsou tedy jednotlivci i zástupci institucí, kteří se deklaratorně sdružují pod hlavičkou Společenství evropské paměti a kteří se rozhodli svou práci v digitálním archivu zpřístupnit. Jejich příspěvky jsou utříděny a tvarovány podle společných konsensuálních regulí, na kterých se shodli tvůrci databáze Paměti národa (ti pocházejí z občanského sdružení Post Bellum, Českého rozhlasu a Ústavu pro studium totalitárních režimů). Zakladatelé e-badatelny Paměť národa nabízejí přispěvatelům základní zaškolení, technickou a redakční výpomoc a asistenci při překladech do angličtiny.
V neposlední řadě se pak na obsahu podílejí další přispěvatelé (intermittent contributors), kteří po registraci dostávají status badatele a mohou se účastnit diskusí a jednotlivé výpovědi pamětníků komentovat pod podmínkou dodržení základních pravidel – ctění autorských práv a respektování důstojnosti pamětníků. Další moment produsage vidíme ve výzvách k zasílání příspěvků a typů na další dosud nezařazené osobnosti, které by mohly přispět ke společnému tématu nedemokratických režimů 20. století.
Transmediální vyprávění
Následující odstavce, aplikující koncept transmediálního vyprávění na konkrétní obsah stránek Paměti národa (příběh Karla Metyše), jsou avizovanou inferencí, kterou stavím na whiteovském historiografickém porozumění, že také historická vyprávění jsou do jisté míry fikcí. Základní charakteristika vyslovená Henry Jenkinsem totiž koncept transmediálního vyprávění podmiňuje náležitostí příběhu do oblasti fikce.
Jednotlivé následující posuny ve vyprávění, které se odehrávají na různých mediálních kanálech za přispění různých uživatelů příběhu, by jistě stály za podrobnější analýzu; my si tyto pohyby představíme jen ve stručnosti.
Pokud budeme sledovat vyprávění chronologicky, původní příběh vzniká u pamětníka, řekněme u Karla Metyše doma během rozhovoru: jeho vyprávění, omezené jeho pamětí, výřečností a ochotou svěřit veřejnosti osobní informace, je stručným vylíčením určitých okamžiků z jeho života, vykrojeným podle požadavků (kladených otázek, navádění na určitá témata) historika-sběrače, v našem případě člena občanského sdružení Post Bellum. Skutečný text pak vzniká post-produkcí badatele, který poprvé zpracovává výpověď do několika verzí historického textu: zapracovává do něj i historický kontext a výpovědi ostatních svědků. Příběh je zakódován do tradičního způsobu historické práce za použití konvenčních historických tropů, narativních vzorců apod. Z Karla Metyše, který vyprávěl o svém životě, se tak stává aktér monstrprocesu Stříteský a spol. Záznam rozhovoru je jednak celý uložen na CD v archivu Post Bella a v on-line databázi Paměti národa, jednak je dále zpracován a sestříhán na ty nejvýstižnější a nejatraktivnější úseky, které dále používají redaktoři Českého rozhlasu Rádio Česko, Mikuláš Kroupa a Adam Drda, ve svých Příbězích 20. století. Na tomto kanále se dále propracovává historický příběh s důrazem na osobní prožitky aktérů, které se snaží rozhlasová dramaturgie emocionálně umocnit – vybírá nejpohnutější okamžiky vyprávění, emotivní sestřihy pamětníkova hlasu; vše je nakonec propleteno komentářem a podbarveno hudebním doprovodem. Karel Metyš se pak mihne v pořadu Stříteský a spol. (http://prehravac.rozhlas.cz/audio/2290124) jako součást mozaiky ukazující děsivou mašinérii totalitního režimu, který nešetří ani mladistvé. Post Bellum postupuje své nasbírané a předběžně zpracované materiály Paměti národa, kde je pak Karel Metyš zařazen v on-line databázi mezi stovky ostatních pamětníků (veterány z druhé světové války, oběti komunistických persekucí, ba dokonce i mezi bachaře, komunistické funkcionáře a agenty StB, KGB, NKVD) http://www.pametnaroda.cz/witness/index/id/764.
Na všechny pamětníky je aplikována stejná struktura: složka obsahuje pamětníkův životopis, audio- či video-galerii, nahrávky, fotogalerii a další dodatečné materiály.
Tyto zdroje pak dále využívá a propracovává např. Ústav pro studium totalitárních režimů. Příběh Karla Metyše použil např. pro výstavu Zkouška odvahy, kde mu byl věnován samostatný panel (http://www.ustrcr.cz/cs/zkouska-odvahy), a následně se ocitl i v tištěném katalogu k výstavě, zveřejněném na webových stránkách Ústavu (http://www.ustrcr.cz/data/pdf/vystavy/zkouska-odvahy/vystavni-panely.pdf)
Hypotézu o relevanci konceptu transmediálního vyprávění v diskusi o historickém, a nikoli jen literárním příběhu, konceptu vrstvení a rozšiřování centrálního příběhu, který však odvyprávěl historik na bázi konsensuálního přístupu historických věd, a nikoli spisovatel či scénárista, by mohla dále rozvést podrobná analýza rétorických vzorců a užívání audio- a vizuálních složek či analýza diskursivních strategií.
O tom, že je historikovo vyprávění vlastně jakousi formou „fikčního“ světa či konstrukcí (minulost se nikdy neodvíjela v příbězích – příběhy jsou zpětné konvenčně konstituované projekce), by mohla svědčit i častá reakce pamětníků: jakmile je jejich příběh „zasazen do kontextu“, do okolností, o kterých kupříkladu samotný pamětník neměl ani tušení, pamětník se často necítí být součástí tohoto příběhu. Jeho osobní vzpomínky zanikají mezi ostatními ve spletité nadstavbě velkých politických dějin, jež jsou převažujícím žánrem historických věd, a jeho životní příběh se stává na této úrovni pouhým mikropříběhem. Zůstává z něj jen to, co se hodí z hlediska nadřazené narativní linie, začleňuje se do širšího „fiktivního“ světa, kam jsou zařazeni jen jako zpředmětněné a silně redukované prvky velkého kanonického vyprávění. Tímto centrálním „fikčním“ světem je patrně v našem případě útlá kniha litomyšlského historika Martin Boštíka, Monstrproces Stříteský a spol. Litomyšl 1950 (vydáno v Litomyšli Regionálním muzeem v Litomyšli v roce 2004), z níž především vycházeli historikové Post Bella a redaktoři Příběhů 20. století (knižní adaptace pořadu Stříteský a spol. vyšla později zase v rámci knihy redaktorů V komunismu jsme žít nechtěli. Další kapitoly z rozhlasového pořadu Příběhy 20. století, v kapitole Mladiství v komunistických věznicích).
http://www.kosmas.cz/knihy/149127/v-komunismu-jsme-zit-nechteli/
http://www.youtube.com/watch?v=fLkVgDFXPE0
S každým dalším příspěvkem k tomuto příběhu a jeho světu, k tomuto kanonickému textu, dochází na různých kanálech vedle citování i k posouvání a rozšiřování příspěvků různými uživateli. Jimi jsou v tomto kontextu historik-amatér, rozhlasový redaktor i profesionální historikové, kteří mohou pohlédnout na příběh nejrůznějšími perspektivami (politická, kulturní nebo sociální historie, mikrohistorie, psychologizující přístupy apod.). „Fikční“ svět se může kolem této hlavní linie rozšiřovat s každým dalším příspěvkem e-badatele, s jeho každým dalším komentářem na diskusním fóru Paměti národa.
Touto hypotézou jsem se pokusila navázat na obecnější fenomén intertextuality, založený logikou iterability, která ze své podstaty umožňuje zvláštní dualitu: jednak citaci, opakování kanonizovaného textu či vyprávění, a zároveň i jeho neustálou obměnu a rozšiřování. Nejinak je tomu s putováním historického textu různými médii. Nová média, přebírající takto obsahy tradičních médii, pak tuto obecnou vlastnost textu dokazují a zviditelňují jako nikdy dříve.
No comments:
Post a Comment