Tuesday, April 28, 2009

Dojemné klipy se Spockem a Kirkem



Soutěž remixů "pro dobrou věc"

Viděli jsme, že remixování už je někde považováno za základní tvůrčí dovednost - ostatně to není nic zas tak nového, jen získává čím dál větší legitimitu. Na téhle stránce University of Pennsylvania dokonce pořádají soutěž remixů. Hlasování už je uzavřené, ale přesto je zajímavé se podívat, jak lze remix použít k sebevyjádření. W.H.Auden + Breughel + Jay-Z je skutečně bizarní kombinace.

Media Remix vo vzdelávacej podobe

Nový Media Remix Digital Project for Students slúži k využitiu študentského záujmu a zručnosti v oblasti digitálnych médií na akademickej pôde. Z malej ukážky časti obsahu uvedenej nižšie, môže byť rozhodne zaujímavá kapitola napríklad Remixing me, alebo Remixing diskusií prostredníctvom mikro dokumentov. Jedná sa síce o tak trochu iný prístup než akým je u nás zvykom (cítiť z toho trochu amerikanizmu), no aj aj keď je to primárne určené pre "secondary school market" mohlo by byť celkom zaujímavé.

Chapter 2: Remixing Me
Chapter 3: Remixing The School
Chapter 4: Remixing Shots, Composition And Framing
Chapter 9: Remixing Stories Through Digital Storytelling
Chapter 7: Remixing Memories
Chapter 10: Remixing The Life Story Of A Community Or Family Member
Chapter 17: Remixing Fandom
Chapter 19: Remixing Issues With One Minute Wonders
Chapter 20: Remixing Debates Through Micro Documentary

Monday, April 20, 2009

Nabaztag! …wtf !?


Druhá část nadpisu je reakce mého kamaráda, když jsem mu poslal odkaz na Nabaztag. A přiznám se, má první reakce nebyla daleko od té jeho. Nabaztag je v arménštině označení pro králíka, což lze na první pohled odhadnout i bez vysokoškolského vzdělání. Majitelé Applů a podobných výrobků učaruje designem tato hračička pravděpodobně mnohem dříve než ostatní plebs. Nabaztag vzešel z dílny dvojice pánů Rafi Haladjian (původem z Beirutu) a Oliver Mevel za podpory společnosti Ambient Devices , která má v portfoliu např. „inteligentní deštník“, který vám pomocí barevných signálů z držadla dá vědět, co se zrovna z nebe chystá (déšť, mrholení, sníh, bouřka...).
Jejich 23 cm vysoké králičí dílko však oplývá úplně jinými funkcemi. Základním komunikačním prvkem tohoto králíka je Wi-Fi přijímač, díky kterému může zařízení přijímat mp3 soubory, informace z internetu (počasí, zprávy a další texty) a ve všech případech je předčítat nahlas pomocí hlasového/zvukového generátoru. Nabaztag je také schopný díky technologii Ambient Noise Detection rozpoznávat zvuky a pomocí senzorů odposlouchat, kdo se právě nachází v místnosti a nahlas na to zareagovat.
Kromě toho se může chlubit i motůrky pro pohyb oušky a LED diodami pro nějaké to veselé po(d)svícení. Poprvé byl Nabaztag vypuštěn na trh v roce 2006. Od té doby prošel menším technologickým vývojem, jako např. identifikátor objektů (přiložíte klíče a „ono“ to mluví apod.). Další zajímavostí je i Instant Messenger, který dovoluje posílat tzv. text-to-speech zprávy, mp3 stream atd. Nabídka softwaru je díky jisté fanouškovské základně v současnosti také velmi bohatá, nicméně samotné dojmy z rozparáděného, mluvícího a svítícího kužele u vaší postele jsou k nezaplacení! K dostání je i zmenšená verze a za 265czk u nás seženete i náhradní ouška v barvě azurové(!)

Sunday, April 19, 2009

Výzkum o "clickokracii"

Jak to je opravdu s tím, že Internet mění způsob, kterým se vedou politické kampaně a kterým lidé diskutují o politice? Přečtěte si shrnutí výzkumu Pew Research Institute.

Saturday, April 18, 2009

Google Earth Art

Služba Google Earth, která poskytuje možnost sledovat satelitní snímky povrchu země, zvolit si z několika druhů map a vrstev, pozorovat 3D terén z mnoha perspektiv (včetně těch časových) a mnoho jiného, se stala podnětem i pro několik uměleckých projektů, které z těchto ojedinělých a novátorských možností těží. Již vzniklé umělecké směry jako Earth art, Land art a Satellite art dostávají tímto nové možnosti. Vznikají ale i podobné směry, kterým je např. Google Earth Art (GEA). Přesahy mezi nimi jsou však obrovské a žádná pravidla (mimo použité techniky) nelze tak zcela vystopovat. Je to dáno jednak vcelku krátkou dobou, po kterou je Google Earth veřejnosti k dispozici, a také stále dokonalejšími funkcemi, na které umělci reagují novými nápady a tvorbou.



Where is Waldo?
http://whereonearthiswaldo.wordpress.com/
Where is Wally? Wally je známá kreslená postavička pro děti od britského ilustrátora Martina Handforda (knižně poprvé vydáno v roce 1987). Smyslem jeho knížek je ukrytí Wallyho v ilustrovaném obrázku tak, aby bylo obtížné ho ve spleti různých lidí a jejich rozmanitých činností najít. Později se Wally dočkal také komiksové verze a kresleného seriálu, který byl vysílán i na českých obrazovkách. Pro americkou a kanadskou mutaci se z Wallyho stal Waldo a s příchodem Google Earth se z kreslené předlohy stala zábavná forma umění, s kterou poprvé přišla 22letá umělkyně a designérka Melanie Coles z Vancouveru . Pointou je vytváření postavičky Walda v „nadživotní“ velikosti (cca 55 stop) na rozlehlých prostranstvích tak, aby byl vidět na satelitních mapách, kde ho lze za pomocí Google Earth hledat. Dětská hra tak dostává úplně jiný rozměr - doslova. Během krátké doby se z toho stala velmi populární zábava, které našla odezvu v mnoha koutech světa. Určitě k tomu přispělo i to, že to není nijak centrálně organizovaná hra a návod, jak si vytvořit svého Walda v nadživotní velikosti nabízí sama autorka na svých stránkách.



Dead Pixel
Nejen monitor se může v některých případech „chlubit“ vadným pixelem, neboli označením pro nejmenší jednotku digitální rastrové grafiky (bitmap), která bohužel zůstává i při sebevětších snahách vždy černá a je tak prohlášena oficiálně za vadnou. Holandský umělec Helmut Smits byl pravděpodobně inspirován touto vadou na kráse svého LCD natolik, že by podle něj i reálný svět měl mít svůj vadný „pixel“. Za použití Google Earth spočítal, že pokud se budeme dívat na zemský povrch z výšky jednoho kilometru, tak by velikost „mrtvého pixelu“ odpovídala čtverci o velikosti strany 82cm. Právě takový čtverec pak vypálil do trávy nedaleko svého studia v Rotterdamu a pojmenoval své dílo ‘Dead Pixel in Google Earth’. Zveřejnění svého díla se snad již brzy dočká při novém scanování map do databáze GE.



Eggs
Další Holanďan (Henk Hofstra) realizoval své street-artové představy naopak v neobvykle velkých rozměrech, a to právě s cílem, aby jeho výtvor mohl být pozorován skrze Google Earth. K realizaci si vybral Zaailand, největší městské čtvercové náměstí v Holandsku, kde nechal umístit obří volská oka (většina 2D) po dobu několika měsíců. Hofstra se podílel také na instalaci „Water is life“, během které vykreslil s pomocí 4000 litrů modré barvy ulice na několika místech po Holandsku, doplněné o 3D objekty. Z výšky to pak vypadalo jako nové řeky uprostřed měst.

Google Map Art
Mezi ty rozumu méně přístupnější formy vizuálního umění se pustila dvojice umělců Joan Heemskerk and Dirk Paesmans (známá od roku 1994 pod označením Jodi), hledající dadaismus a další různé protichůdné prvky v internetovém umění. Mezi jejich poslední počin patří Globalmove http://globalmove.us/, využívající ikonické průvodce světem Google Earth, které převádí do estetických tvarů. Vznikají tak hypnoticky působící obrazce, které mohou s trochou nadsázky směle konkurovat spořičům obrazovek z let dávno minulých.
Záměry děl ani informace o autorech na svých stránkách schválně nezmiňují. Oba dva se ale řadí k nejkontroverznějším umělcům na internetu. Více podrobností k dispozici zde: http://www.message.sk/text/netart/netart53.html



Satelite Art
Satelitní mapy z různých pozorovacích úhlů a barevných spektrech se staly předlohou pro nové umělecké ztvárnění všemi různými technikami – od štětce a olejových barev po digitální kresby. Nejde tedy o úplně novou formu umění, ale spíše o rozšíření techniky krajinomaleb z ptačí perspektivy, která díky Google Earth sice ubírá na abstrakci, ale na druhou stranu posouvá opět někam dál, jak ostatně tvrdí sami autoři.
http://earthsgraffiti.blogspot.com/
http://googleearthart.blogspot.com/
http://www.redbubble.com/people/satart/art
http://geagoogleeart.blogspot.com/
Podobnou formou umění s využitím perspektivy se zabývá sdružení umělců The Glue City , které uspořádalo výstavu fotografických děl s názvem God´s Eye View, tedy svět z pohledu božího, kde dochází k přirovnání reálných satelitních snímků k biblickým tématům (Eden, Noemova Archa…)

Friday, April 17, 2009

Ještě jednou k pirátům

Verdikt je tady. Švédský soud uznal zakladatele The Pirate Bay vinnými z napomáhání porušování autorských práv. Je zajímavé se zamyslet nad tím, jaké síly tu pracují - na jedné straně technicky zdatní nadšenci, na straně druhé velké firmy, ale i některé malé firmy. Samotní umělci jsou na obou stranách barikády, ale spíš jen čekají, co se stane.
The Pirate Bay je služba pro vyhledávání torrentů - souborů se seznamy uživatelů, kteří sdílejí určité soubory. Tyto torrenty často směřují k souborům šířeným nelegálně. Ale TPB také není jediná. Je tu i Mininova a další. Torrenty proměnily přístup lidí k obsahům, podle tohoto nadmíru zajímavého rozhovoru se zakladatelem této technologie, k lepšímu.
TPB se bránili tím, že jsou pouze vyhledávací služba a že by Google taky měl být hnán k soudu za to, že umožňuje nelegální obsah vyhledávat. Přestože torrenty dozajista změnily přístup

Multiplace - festival síťové kultury


vznikl na Slovensku v roce 2002. Zaměřuje se na digitální média, nejen z hlediska technologického, ale též na estetické, sociální, kulturní, právní či politické otázky s nimi související. Jeho cílem je podpora mediální tvorby a spolupráce v otevřeném prostředí a kritického uvažování v kultuře ovlivněné technologiemi (jak na domovské stránce festivalu uvádějí jeho organizátoři). Celá akce má experimentální a výrazně kooperativní charakter. V těchto dnech probíhá jeho osmý ročník paralelně v devíti  městech na území Slovenska, České republiky a Polska. Zapojit se může každý, kdo přijde s nějakým projektem.

V tomto příspěvku zaměřím na podání zprávy z pražské části festivalu, konkrétně přednáškového večera, který proběhl 15. dubna v NoD s následujícím programem:

Daniel Hromada (Hromi) a Pavel Neuman
Kyberia guild vs Facebook matrix
Dejte mi jediný rozumný důvod, proč bych se měl zaregistrovat na facebook?

Palo Fabuš
Já, My a Oni: Komunikace a odpovědnost v dnešní společnosti

Michal Cáb
Fluxus / pd / livecoding
O možnostech, výhodách a nevýhodách livetimecodingu. O software fluxus, pd a pomíjivém toku dat.


Večer otevřel Michal Cáb se svým pojednáním o tzv. livecodingu – aktivitě, která by se dala nazvat „uměleckým programováním“ – livecodeři jsou vlastně performery, kteří před zraky publika v reálném čase vytvářejí počítačový program. Jejich počítač je propojen s nějakým audiovizuálním výstupem – divák tedy vidí výsledek i proces tvorby. Livecodeři se sdružují v organizaci TOPLAP, která v manifestu z roku 2003 formuluje zásady umělecké činnosti uskutečňované skrz počítač. Průkopníci live codingu používali konvenční programovací jazyky, ty ale svými parametry nebyly dostačující, proto byly vyvinuty speciální jazyky, či spíše prostředí. Jedním z nich je Fluxus, který byl prezentován. Jak něco takového vypadá v praxi se můžetepodívat sami.

 

Druhým bodem programu byla přednáška Pala Fabuše na téma Komunikace a odpovědnost v naší společnosti. V dnešní společnosti se dle P. F. projevuje několik tendencí: devalvace autorit, devalvace médií (kvůli rostoucí konkurenci a také konvergenci mediálních produktů). Zároveň jsme ale vystaveni nebývalé mediální saturaci. Moc publik přitom naopak roste, dochází k demokratizaci sdělovacích prostředků (přesto ale máme tendenci „někam patřit“ a polarizovat skutečnost do kategorií typu my-oni), odpovědnost se částečne přesouvá na uživatele. V komunikaci se projevuje výrazný individualismus až narcismus, potřeba dávat světu najevo svojí existenci (jako příklad použil Fabuš  ziny  nebo nápisy na záchodcích). V současné době jsou pro toto volání: „Jsem tu!“ ideální platformou právě sociální sítě. Komunikace prostřednictvím internetu je ale často zlehčována jako něco odehrávající se ve virtuálním realitě, která je vůči „skutečné“ realitě podřadná. (dle P.F. je právě toto důvodem přesvědčení, že diskuse na internetu nemají moc smysl).  Tento postoj je ale dle něho vlastní spíše „starší“ generaci, která se na internet adaptovala postupně. Oproti tomu ti "mladší", kteří se narodili do doby, kdy je používaní internetu samozřejmostí, jeho realitu příliš nezpochybňují. (což dokládá příkladem třináctileté dívky, která spáchala sebevraždu poté, co byla vystavena kyberšikaně na svém myspace profilu). K posunu dochází také ve vnímaní reklamy, kterou stále více lidí opovrhuje, považuje ji za něco nedůvěryhodného, co na ně nemá žádný vliv. P. F. ale poukazuje na to, že v současnosti na sebe reklama bere mnoho podob a člověk ani často nepozná že se právě s reklamou setkal.  

 

Jako poslední přišla na řadu diskuse Kyberia vs. Facebook.

Za diskusní server kyberia.sk vystoupil jeho zakladatel Daniel Hromada zvaný Hromi.V krátké prezentaci Kyberie mluvil nejdříve o zdrojích inspirace, ke kterým patřila např. slovenská hackerská komunita, cyberpunkoví spisovatelé, podobné servery v Čechách (nyx.cz, cyberspace.cz) nebo psychedelická zkušenost. V době založení měla jednoduché rozhraní a několik tematických kategorií. Členem se mohl stát jen ten, kdo prošel určitým sítem (mailové žádosti hodnotil nejdřív Hromi sám, později ustanovil „protektory“) Poté přišla změna,  jednak technická (přechod z HTML na PHP), jednak „ontologická“  všechny jednotky (příspěvky, fóra, uživatelé) se berou jako NODEs, uzly které se vzájemně proplétají. V další změně na model 2.3 se snažil o stanovení určitých demokratických pravidel, hierarchie dle vzoru antického senátu, který selhal, což prohloubilo jeho frustraci, která vedla k odchodu z kyberie. Server funguje dodnes. Sám Hromi o kyberii mluví jako o externalizaci ega.

 

Coby obhájce facebooku byl přizván „expert na sociální média“ Pavel Neuman, jeden z autorů blogu Buzzmag.  Ten charakteristiky sociálních médií shrnul do kategorií blogy, sítě, mash-up a sdílení. Blogy mezi sociální média řadí kvůli principu komentářů, komunitě kterou vytváří (prostředntcvím tzv. blogroll - seznamu spřízněných blogů) a RSS feedu coby specifickému způsobu distribuce obsahu.

 

Následovala debata. Prvním otázku položil moderátor – Hromiho se zeptal, proč na facebooku profil nemá. Odpověděl, že to nepotřebuje a poté dodal, že důvodem je také jeho sklon k nonkonformitě. P.N. jako hlavní výhody facebooku uvedl kontaktní údaje a vytváření událostí (events). Další diskuse se bohužel rozmělnila ve vzrušených a poněkud zacyklených výkřicích z pléna.  I  reakce obou „advokátů“  byly nevyvážené – zatímco Hromi se pouštěl do dlouhých, filosofujících promluv,  odpovědi P.N. byly stručné a zakotvené především v praktické uživatelské zkušenosti. Mezi argumenty proti facebooku patřil strach ze zneužití osobních údajů, pocit že dochází k devalvaci přátelství nebo dojem, že je to něco, co neexistuje dlouho a nebylo ještě dostatečně prozkoumáno, co by mohlo vést k určité formě návyku ( P.N. argumentuje,že tyto věci do velké míry závisí na chování a zralé úvaze každého uživatele). Jako důvod proč „být na facebooku“ zazněl třeba názor, že je to dobrý nástroj k udržování „slabých vazeb“ (tzn. že s lidmi, které neznáme tak dobře nebo nevídáme příliš často můžeme komunikovat bez velké námahy i finančních nákladů) nebo možnost snadno vyhledávat obsahy které nas zajímají a stejně zaměřené lidi.

Tak nam zavřeli kluky z Pirate Bay, pani Müllerová

K roku odnětí svobody a závratné pokutě byli odsouzeni čtyři muži stojící za serverem Pirate Bay. PB je web určený pro sdílení všemožných obsahů prostřednictvím torrentových souborů.Viz článek. Že se pirátům blýská na horší časy naznačovala některá nedávno provedená opatření, jako například blokovaní linků z Pirate Bay na facebooku. 

Thursday, April 16, 2009

Etiketa na Facebooku

Není to jen tak.

Crowdsourcing

Průkopníkem ve využívání kolektivní inteligence k cílenému sbírání metainformací je Luis von Ahn z Carnegie Mellon. Například v této hře, kterou k labelování obrázků používá Google, se snažíte uhodnout, jak obrázky popisuje váš "protihráč". Takto Google získává informace o tom, co na obrázcích je.

Jak jsm podcenil blondýnky aneb kam se poděly TV kvízy?

Celý polámaný z ležení jsem v televizi uzřel upoutávku na novou vědomostní soutěž. Pro muže, kteří se nebojí přesily. Už pár měsíců jsem u té televize ležel a snažil se dát dohromady z rozchodu. Vstal jsem a přemístil se pár metrů k počítači. Elektronická přihláška zlobila, a tak jsem to nechal být.
Druhý den jsem ležel u televize a uviděl zas tu upoutávku. Přemístil jsem se k počítači a zkusil znova tu přihlášku. Zase zlobila, chtěla totiž ještě foto. Tak jsem na sebe namířil webovou kameru a „vyblejskl“ se.
Asi za týden jsem se přemístil ze Zlína do Prahy, abych se pokusil dokončit magisterské studium na žurnalistice. Před dvěma lety jsem se tam přihlásil, abych se mohl vyskytovat v blízkosti jedné holky.
Nějak mi nedávalo smysl tam dál studovat. Z jedné kocoviny mě probudila „mejlová“ pozvánka na tzv. casting.

Casting s překvapením

Na Václavském náměstí v pasáži naproti divadla Radka Brzobohatého se už procházelo několik mužů a čekali. Přidal jsem se k nim. Přišla nás vyzvednout sympatická žena a pozvala nás do budovy ČTK. Individuálně jsme vstupovali do místnosti, kde seděla ona a ještě sympatický holohlavý pán. Ani jsem nepředstíral, že nějak moc toužím se do soutěže dostat. Dali mi secvaknuté papíry se sedmdesáti otázkami.
Všichni to vyplnili a odevzdali. Potom začali opět podle jmen vcházet do dveří. Nakonec zůstalo asi pět mužů nebojících se přesily, mezi nimi já. Vzali nás do místnosti s plazmovou televizí. Tam nám oznámili, že máme velkou šanci být vybráni, ale že to ještě můžeme zabalit. Pustili nám DVD z americké verze jakési soutěže Beat The Blondes, o které nikdo z nás předtím neslyšel.
Od dětství jsem snil o tom, že zaperlím v Risku. Dnes už ten pořad neběží. Zničehonic jsou pouhé znalosti málo. Tohle byla feromonová show v intelektuálním přestrojení. Nepodceňuj blondýnky- jeden muž proti padesáti plavovláskám. V pátečním primetimu (v osm večer, kdy se dívají všichni, kterým se nechce „chlastat“).
Když jsem se doma ve Zlíně dával dohromady, měl jsem možnost trochu zmonitorovat televizní vysílání. Fakt, že z programového schématu domácích stanic téměř vymizely kvízové soutěže, mému stavu nijak neprospěl. Tyto pořady byly jedny z mála, u kterých si člověk mohl trochu zvednout sebevědomí. Kromě AZ kvízu ticho po pěšině. Nový trend naznačovala poněkud děsivá Nic než pravda, kde člověk místo znalosti světa kolem sebe prezentoval znalost sebe sama, kterou hodnotil detektor lži. Perverzní pokračování Velkého bratra. Lidem už nestačí vidět člověka ztrapněného svou neznalostí, potřebují vidět člověka ztrapněného sebou samým. I proto jsem zabral na upoutávku na vědomostní soutěž. Mohl jsem však čekat, že jen o vědomosti už dnes jít nemůže, musí tam být něco víc.

Role „uťáplého“

Na velmi naléhavou otázku, jestli se na place nezhroutím, jsem velmi nejistě odpověděl, že ne. Podepsal jsem kontrakt, kde stojí mimo jiné, že nesmím nikomu podávat žádné informace.
Na koleji jsem se pak podíval na youtube.com, jestli tam nejsou nějaké klipy. Zjistil jsem, že soutěž pod různými názvy proběhla už v několika zemích- Rumusnku, Rusku, USA, Velké Británi nebo Itálii. Formát pochází z Holandska a na mezinárodním festivalu soutěžních pořadů v Cannes se umístil na třetím místě.
Taky mi došlo, proč mě vybrali. V každé sérii v každé zemi se kromě suverénů objevovali taky „uťáplí“. Cítil jsem se líp.
I tak jsem však následující týdny prožil v očekávání katastrofy. Den před natáčením se mi zdál sen. Byl jsem v ponorce na dně moře. Tekla do ní voda a nebylo žádného způsobu, jak se zachránit. (Ve smlouvě byla klausule, že při odstoupení musí soutěžící uhradit smluvní pokutu.)

Pocit produktu

Dorazil jsem do ateliérů Gatteo v Hostivaři natěšený, že to budu mít za sebou. Několik hodin jsem pak meditoval v cateringové místnosti, která vypadala jako „knajpa“ v „zapadákově“. Musel jsem čekat až vypadnou dva soutěžící přede mnou.
Dlouhou chvíli mi ukrátilo povídání s přítelem jedné z blondýnek, který mi líčil, jak to uvnitř funguje. Zajímavý byl „frmol“ o pauze, kdy se na „sváču“ nahrnuly blondýnky a lidi z branže. Po chlebíčku s kafem stáhli několik cigaret a zase se pustili do práce. Už nechci být slavný zpěvák ani herec. Tenhle stres by mi neprospíval. Taky si nepřipadáte jako člověk, ale jako produkt. Vlastně ani jako produkt- jako fragment produktu. „Tak aby z toho aspoň kápl nějaký obnos,“ napadlo mě.
Přišla kostymérka, vyžehlila mi košili a napudrovala mě, abych se neleskl. Dramaturg, holohlavý pán z castingu, si mě pozval na kobereček a koblihou s čajem se mě snažil vyhecovat, abych byl zábavný a uvolnil se. Odpovědí byl můj nezvladatelný třes. Moderátor Šimůnek vymýšlel repliky.
Pak mě vpustili do natáčecího sálu. Komparsisté- existence, které o pauze četly noviny a pojídaly svačiny, teď seděly v publiku (tři „kila“ za natáčecí den). V minihledišti naproti seděli namol opilí známí jedné ze soutěžících a zpestřovali natáčení řevem.

Nepodceňuj štěstí

Najednou jsem stál před padesáti blondýnkami a hrál svou „uťáplou“ roli. Sebevědomí mi zvedalo to, že jsem správně zodpovídal otázky a hodně blondýnek odpovědi nevědělo, což znamenalo, že vypadly. Na postup do druhého kola jsem musel vyřadit dvacet pět. Podařilo se mi vyřadit jen dvacet tři. Mohla za to zpropadená otázka Kdo byl třetí premiér samostatné ČR. Dal jsem Špidlu, protože jsem zapomněl na Tošovského. Třetí byl Zeman. Manko se mi nepodařilo dohnat, a tak se poslední blondýnka mohla škodolibě křenit, že ani mé evidentní znalosti mi žádné prachy nepřinesou.
Když člověk soutěží, přijde na to, že během hry funguje nervózní fluidum uvrhující člověka do nevypočitatelných rozhodnutí. Tak jsem si vybral otázku z politiky, o které moc nevím. Taky funguje štěstí, zvláštní věc.
Týden po mně vyhrál nějaký farář milion. Si to vymodlil.

Chránit si svou osobnost na Facebooku

Facebook, další z fenoménů nových médií oslavil 5 let od svého vzniku. Síť v roce 2004 založil student Harvardovy univerzity Mark Zuckerberger jako místo pro setkávání spolužáků a učitelů z jeho školy na internetu. K Harvardu se nejprve přidaly další vysoké školy, teprve v září 2005 přibyly americké středoškolské instituce a až v září 2006 se facebook otevřel všem zájemcům. V České republice zažívá svůj vzestup teprve od ledna toho to roku, ovšem čísla uživatelů se rapidně zvedá každým dnem. Od konce února má Facebook aktuálně 158 milionů registrovaných uživatelů z celého světa. V České republice je nyní registrováno zhruba 250 000 lidí, na Slovensku 180 tisíc. Každý den se na něj zaregistruje 450 tisíc nových uživatelů, počet Čechů se za poslední tři měsíce zdvojnásobil na téměř čtvrt milionu. Objevili se tu i politici: ministr školství Ondřej Liška, který má 461 přátel, ministr dopravy Petr Bendl (73 přátel), ministr zahraničí Karel Schwarzenberg.

Facebook má spoustu pozitivních stránek, jako třeba udržování sítě kontaktů i na dálku, sdílení dat, politických názorů, skrze facebook se plánují různé akce a setkávání, a hlavně se lidé mohou vzájemně sdílet a vytvářet nová „přátelství“. Aktuální český překlad sloganu Facebooku zní “Facebook vám pomáhá spojit se a sdílet s lidmi ve vašem životě. Jak ironicky zní slovo „přátelství“. Pojmu „přátelství“ přes internet se ale věnovat nechci. Ráda bych upozornila na to, že na síť tohoto typu by se mělo nahlížet více kriticky.

S rozšířením internetu si lidé stále více navykli získávat zdarma informace nejrůznějšího typu, zdarma publikovat, stahovat hudbu, video, obrázky, prohlížet si fotky, vylepovat fotky, pouštět si videoklipy, posílat odkazy na ně, ale pozapomnělo se na autorské právo autorského (uměleckého) díla. Autorské právo je ovládáno principem teritoriality, čili pokud dojde k porušení autorského práva na území české republiky, rozhoduje se podle českého práva a nezáleží na národnosti umělce. Problém ale nastává v rámci internetu, který je v univerzálním užití. Nebyl přijat žádný princip, podle kterého práva by se mělo rozhodovat. Dílo na webu je celosvětově přístupné, proto je zde užití principu teritoriality nemožné.

Ochrana autorského díla se vztahuje na dílo literární, divadelní,….., počítačový program, umělecké úkony, výrobce zvukových záznamů, zvukově-obrazových záznamů, nakladatele, osobu zveřejnitele dosud nezveřejněného volného díla, pořizovatele databáze. Dle českého autorského zákona jsou všechny fotografie, vyjma fotografií z automatu na nádraží, považována za autorská díla, k jejich použití je třeba souhlasu autora. Dílo se stává ve volném užití bez potřeby licence až 70 let po smrti autora. Ovšem tenhle zákon na internetu přestává platit. A právě vylepování fotografií a nakládání s nimi na facebooku je záležitost v této době velmi diskutovaná. Jak uživatelé facebooku nakládají s díly cizími je věc jedna, a jak s například vlastními fotkami, je věc druhá. „Vyvěsit“ vlastní fotografie a domácí video na facebook, na veřejně přístupnou síť je zcela dobrovolné rozhodnutí. To, že někdo vezme vaši fotografii a pošle ji dál, je velmi těžko zažalovatelné, jelikož jste zveřejnili údaje vašeho soukromého života dobrovolně a neopatřili jste je licenční smlouvou, čili dílo se tímto stává volně přístupné pro všechny uživatele. Nejspíš by jakákoli vaše žaloba směřovala k právu na ochranu osobnosti, ovšem jak již bylo zmíněno na začátku, zákon upravující autorské právo na internetu v české judikatuře zatím chybí. Právo na ochranu osobnosti zasahuje do fyzické a psychické stránky, do morálky (zásahy do jména, cti, do projevů písemnosti osobní povahy, lidské důstojnosti, soukromí). Písemnosti osobní povahy jsou například deníky, obrazové či zvukové záznamy fyzické osoby. Ovšem pokud dobrovolně vyvěsíte váš osobní záznam na celosvětovou veřejnou síť a někdo jej bude šířit dál, nebudete mát nejspíš nejmenší šanci člověka zažalovat za zásah do písemností osobní povahy.

Dalším problémem hodným zamyšlení je zveřejňování a vyvěšování hudby a videa. Její kopírování dál. Může to být hudba buď stažená nebo to může být samozřejmě vaše vlastní zakoupena, ale tím, že ji zprostředkováváte dál na celou internetovou síť, trpí majetková práva autora. Není to porušení autorského práva? Vzhledem k tomu, že na facebooku jsme „prolinkováni“ nejen s občany České republiky, nýbrž udržujeme přes něj i mezinárodní kontakty, dostanou se fotky až za hranice vlastní země a vaše fotky může vidět najednou více lidí z více států a šířit je popřípadě dál. Je těžké potom určit, kdo porušil vaši ochranu osobnosti a kdo zasáhl do vašeho soukromí, když jste ho sami dobrovolně vystavili na odiv. Nedávno média informovala o případu, kdy jeden Brit zabil svou manželku poté, co ve svém profilu změnila stav z vdané na nezadanou. V Chorvatsku zase policie vyšetřovala muže, který založil skupinu kritizující a zesměšňující vládu. Lidé dobrovolně vystavují na veřejnou síť své osobní informace a neuvědomují si, že jejich informace mohou být zneužity. Tyto informace využívají například personální agentury. Proto si myslím, že je třeba dbát ve zveřejňování osobních informací zvýšené pozornosti a již předem si rozmyslet, co si přejeme, aby o nás věděli i ti, kteří třeba nejsou naši přátelé na facebooku.

4chan



4chan je anglicky psaný web založený v říjnu 2003 se zaměřením na sdílení obrázků. Jedná se o dílo 15-ti letého studenta z New Yorku, užívajícího pseudonym „moot“. Stránka původně vznikla pro fanoušky japonských komiksů a televizních šou, jako americká kopie populárního japonského Futaba Channel. Dnes se jedná o největší anglický „imageboard“ na webu.



Obsah je rozdělen do 6-ti kategorií: Japanese culture, Interests, Creative, Adult (18+), Other a Misc (18+), které zahrnují podkategorie, jako na příklad: Anime & Manga, Technology, Sport, Photography, Food & Cooking, Music, Hentai, Torrents, Travel, Health & Fitness, Random atd.
Oproti většině ostatních webů, 4chan nemá žádný registrační systém, což uživatelům umožňuje zveřejňovat své příspěvky naprosto anonymně.

4chan nejvíce proslavila výše zmíněná podkategorie s různorodým obsahem, nazvaná /b/ Random. Ta dala vzniknout zvláštní komunitě lidí - anonymních uživatelů, kteří si vytvořili svůj vlastní jazyk, humor atd. Tvoří se zde díla nezatížená jakýmikoli konvencemi a studem. Ačkoli z pohledu nově příchozích je obsah obvykle nepochopitelný, nechutný až zavrženíhodný, je třeba přiznat, že se zde objevují i velmi zajímavé výtvory.


Ze stránky 4chan, a konkrétně ze sekce Random pochází na příklad i tzv. memes. Memes jsou vtipná hesla nebo obrázky šířící se internetem z uživatele na uživatele. Uživatelé se zároveň podílejí na vývoji těchto memes způsobem užití či umístění. Mezi nejznámější patří memy lolcats, rickrolling a píseň “Chocolate Rain”.



Web 4chan se těší velké přízni médií nejen v souvislost s kontroverzním obsahem webu, ale také s aktivitami jeho příznivců. Anonymní komunita, která se zde vytvořila vyvolává různé protestní akce, z nichž nejznámější je Project Chanology, zvaný také Operation Chanology. Jedná se o dlouhodobý protest proti praktikám Scientologické církve. Projekt byl spuštěn v reakci na snahu církve stáhnout z internetu materiály týkající se rozhovoru s nejznámějším příznivcem Scientologie Tomem Cruisem v lednu 2008. První protestní akce proběhla už 21. ledna 2008 a to formou videa zveřejněného na YouTube “Message to Scientology”. V něm je poukazováno na snahu Scientologické církve o cenzuru internetu a v souvislosti s tím se požaduje “vyloučení církve z internetu”. Tomu následují další akce, jako na příklad black faxes, prank calls



“you have just entered the very heart, soul, and life force of the internet. this is a place beyond sanity, wild and untamed. there is nothing new here. "new" content on 4chan is not found; it is created from old material. every interesting, offensive, shocking, or debate inspiring topic youve seen elsewhere has been posted here ad infinitum. we are the reason for "not safe for work". we are the anonymous army. cross us and you will fail. anonymous is everywhere. you depend on us every day. we bag your groceries, we fix your computers. anonymous sees you before you see him. sitting at desks around the world right now is a nameless, faceless, unforgiving mafia composed of the best of the best.” (http://www.urbandictionary.com/define.php?term=4chan)

Konceptualizace osobního média


Základní technické principy

Mezi základní principy nových médií (dále jen NM), nebo přesněji digitálních médií, tak, jak je definoval na konci devadesátých let Lev Manovich ve své úspěšné knize The language of new media (volně dostupná zde), patří numerická reprezentace (NM mají číslicovou povahu), modularita (veškerý jejich obsah je generovatelný a manipulovatelný), automatizace (pracují s šablonami a algoritmy), variabilita (proměnlivé standardy, mutování) a strukturní kódování (neustálý vývoj, zlepšování). Přesto, že tento výčet zahrnuje principy spíše technického rázu, pro autora byl stěžejní spíše kulturální pohled na dopad informačních a komunikačních médií na informační společnost. Dnes, téměř o dekádu dál, je tato charakteristika stále platná. Popisuje totiž jen technickou stránku média, jejíž obsah, funkce i využití se neustále vyvíjí. Patrné je to na vývoji emailových klientů nebo komunitních sítích a jejich postupném zdokonalování (permanent beta), na hledání nových možností pro využití jejich potenciálu.


Základní trendy

Jedním z vývojových trendů je usnadnění orientace v záplavě informací a jejich přizpůsobení uživatelským potřebám a přáním. Ať už se jednalo (z čistě uživatelského hlediska) o skinování winampu v první polovině devadesátých let, záložky na internetových stránkách, přes rss čtečky, tagování, až po přizpůsobování např. obsahu zpravodajských serverů vlastním potřebám. Postupná personalizace veřejného prostoru (či spíše kyberprostoru) internetu je pochopitelným krokem. Pro sociálně vědní reflexi vývoje komunikačních a informačních technologií to však vyvolává potřebu konceptualizace, potřebu zachycení sociální dynamiky a informační změny.


Základní vymezení

Článek, který mě zaujal a kterým se budu dále zabývat, byl publikován v říjnu 2008 v New Media and Society a jeho autorkou je Marika Lüders, postgraduální stipendistka Institutu pro média a komunikaci Univerzity v Oslu, která v současné době působí jako vědecký pracovník v oblasti nových médií ve významné skandinávské vědecko-výzkumné organizaci SINTEF. Téma její disertační práce se týká výzkumu praktik osobních médií a váže se k ní i článek, který se pokusím v následujích řádcích stručně shrnout. Hlavním cílem této práce Mariky Lüdersové je ona konceptualizace pojmu osobní médium (v orig. Personal media), které autorka vnímá jako specifickou formu komunikace, jež se začala rozvíjet spolu s příchodem digitálních médií. Diskurzivní pole, ve kterém se autorka pohybuje, zahrnuje a částečně vychází z konceptů archeologie participace Tima O´Reillyho, kultury účasti Henryho Jenkinse nebo kreativního průmyslu Johna Hartleye. Koncept je popsán dostatečně komplexně. Autorka vychází z předpokladu, že technologický vývoj je nutné vnímat a popisovat v každodenním sociálním a politickém kontextu. Tím se opírá o Feenbergovu (1999) teorii technologie, založenou na neo-konstruktivistickém přístupu vycházejícím z tradiční kritické teorie.


Základní odlišnosti

Osobní média se podle autorky dichotomicky vymezují vůči médiím masovým podobným způsobem, jako se od sebe liší komunikace masová a interpersonální. Na tomto dvoudimenzionálním modelu autorka vytyčuje jednotlivé charakteristické rysy. Osobní média jsou podle ní deinstitucionalizovaná, deprofesionalizovaná a znesnadňují interakci. Zřejmé rozdíly mezi masovými a osobními médii vidí jak na technické, tak na sociální úrovni. Její náhled podle mého názoru netrpí výraznějšími rysy techno- či socio-deterministickými prvky, ani jiným typem redukcionismu.. Ve dvou přiložených grafech konstruuje technický a sociální pohled, vymezující pojetí a dynamiku médií osobních vůči médiím masovým


Tento model znázorňuje proces tvorby významu dle míry interakce. Zatímco vertikální osa zobrazuje míru institucionalizace, či profesionalizace, horizontální osa rozlišuje míru symetrie, či asymetrie mediované komunikace.


Druhý čtyřúrovňový model znázorňuje vztahy mezi technikou, technologií, formou a žánrem coby kategoriemi, které jsou naplňovány uživatelskou tvorbou. Technikou autorka míní přístroj, zařízení či stroj, na kterém pracuje určitá technologie. Ta může produkovat jak formy masové komunikace, tak komunikace osobní. Obě mediální formy jsou vytvářeny vzájemnými vztahy mezi technologií, a její funkcí v každodenním životě. Mediální formy je posléze nutné nahlížet podobně z hlediska žánrových charakteristik.


Základní otázky

Další kapitolu autorka věnuje vztahu osobních médií a sociálních struktur. Zejména otázkám identity a sociálních vztahů v post-tradičních společnostech a roli personálních médií při utváření a udržování sítí společenských vazeb. Rozdíly mezi osobními a masovými média autorka shrnuje v různých typech a míře začlenění, které jsou od jejích uživatelů očekávány. Autorka se také blíže věnuje i otázkám gramotnosti, či multimodality, kterou musí tvůrci i uživatelé osobních médií disponovat, z čehož vyvstávají i otázky svobody a politické moci, které s sebou osobní média přinášejí a samozřejmě, mnoho dalších otázek, které vytříbí spolu s teoretickou reflexí, teprve čas. A nebo si je vytříbí každý sám.

LÜDERS, MARIKA (2008): Conceptualizing personal media. New Media & Society 2008 10: 683-702.

Dostupné na: http://nms.sagepub.com/cgi/content/abstract/10/5/683








Wednesday, April 15, 2009

Bezpečnostní rizika sociálních sítí

Se vznikem internetu, jeho širokým rozšířením a narůstajícím významem souvisí také význam informační bezpečnosti. O to více naléhavější tón této výzvě dodává možnost rozvoje internetových sociálních sítí, komunitních webů.

Online komunity staví na společných zájmech či aktivitách svých členů. Sociálních sítí na bázi internetu je celá řada a nabízí různé možnosti interakce, nové cesty v komunikaci a ve sdílení informací. Stejně tak jako narůstá množství těchto webů, narůstá i množství členů. Internetových sociálních sítí dnes již využívají miliony lidí po celém světě.

Například Facebook, jedna z celosvětově nejužívanějších sítí, se od dubna tohoto roku může chlubit překonanou hranicí 200 milionů aktivních uživatelů.
Ale právě tato sociální síť umožňuje publikovat osobní údaje tak jednoduše, že uživatel často není schopen rozlišit, která z dat už zasahují za hranici nevinnosti a jsou zneužitelná. Bohužel k takovému zveřejňování důvěrných informací dochází bez uvědomění si možných dopadů. A tím nemyslím jenom důsledky toho, že se donese šéfovi, že o něm někdo z podřízených napsal nelichotivou poznámku, ale bavíme se zde o mnohem rizikovějších bezpečnostních trhlinách.

Většina uživatelů si například neuvědomuje, že přístup do jejich profilu s implicitním nastavením mají kromě přátel také ostatní členové sítí, ve kterých jsou. I tzv. smazaná data na internetu kolují v jiných obměnách a na jiných adresách. Lidé sdělují osobní a důvěrná data v domnění, že jsou zcela anonymní, zatímco je tento pocit veskrze mylný a neoprávněný. Autora lze s výjimkou jedinců s expertní znalostí vždy dohledat. Falešný pocit anonymity vede ke zveřejňování zneužitelných informací. Stačí na různých místech uvádět dílčí informace, které samy o sobě nic neznamenají, ale jejich složením může dojít k sestavení konkrétního profilu uživatele internetu. Ten je následně potenciální obětí kriminálních aktivit, od zasílání spamu až po promyšlené sociální inženýrství, kdy útočník využije informace o uživatelích k vlastnímu prospěchu. Může také dojít k propojení různých výroků a úvah se zájmovou osobou (např. politikem), které ve svém důsledku vede k diskreditaci apod.

Posledním mně známým nebezpečím na Facebooku byla v 1. polovině března aktualizovaná varianta dřívějšího červu Koobface. Mezi prvními na tuto hrozbu upozornila společnost Trend Micro na svém blogu. Červ zpočátku potřeboval přístupové údaje jednoho jediného účtu, aby rozeslal zprávu s nebezpečným odkazem všem dostupným kontaktům. Zároveň tvůrce škodlivého kódu posbíral přihlašovací údaje dalších uživatelů.

Výsledky průzkumu provedeného Fraunhoferovým institutem „Ochrana soukromí v platformách společenských sítí“ (Privatsphärenschutz in Soziale-Netzwerke-Plattformen), který analyzoval bezpečnostní funkce sedmi komunitních portálů nejznámějších v německy mluvících regionech, poukazují na nedostatečné využívání šifrování a ověřování uživatelů na platformách společenských sítí, což umožňuje špehovat citlivá uživatelská data. Pro platformy společenských sítí totiž neplatí regulace předepisující velmi vysoký stupeň zabezpečení jako je tomu třeba u online bankovnictví (např. norma Payment Card Industry Standard - PCI DSS), a proto představují atraktivní cíl pro útočníky.

Internet se v posledních letech stal téměř nedílnou součástí života svých uživatelů, ale zároveň informační a komunikační platformou pro komerční sektor, státní správu, politiky a mezinárodní vztahy.
I komunitní portály jsou využívány nejen k soukromým účelům, ale také pro obchodní komunikaci. Zaměstnanci mnoha společností totiž tyto platformy čím dál častěji využívají jako rozšíření systémů CRM a navazují tak dialog se zákazníky, obchodními partnery a dalšími cílovými skupinami. V důsledku nejsou důležitá podniková a obchodní data při přenosu vůbec chráněna. Veškeré předchozí snahy společnosti o ochranu podnikových dat před neoprávněným přístupem tak přicházejí vniveč.
Komunitní weby a blogy se také stávají nástrojem manipulace s lidmi. Dochází k ovlivňování veřejného mínění pomocí vhodného zkreslení informací pro cílové subjekty – tzv. perception management.

V rámci sociálních sítí narážíme na novou dimenzi společenského života jedince v podobě virtuálního světa, ve kterém se ještě většina z nás nenaučila chodit. Na internetu všichni vystupujeme pod virtuální identitou, která je často vytvořena v rozporu s identitou skutečnou. Osoba se pod svou přezdívkou vydává za někoho zcela jiného a dochází k desintegraci obou identit.

Podle průzkumu společnosti Microsoft a agentury Cross Tab 45 % mladistvých dnes tráví většinu svého času v online sociálních sítích, 23 % z nich pak využívá tento čas zejména k posílání rychlých zpráv. U 51 % případů rodiče vůbec netuší, čemu se jejich děti věnují a v jakém jsou nebezpečí. Až 69 % mladistvých má pocit, že zná rizika spojená s internetem, obětí internetového obtěžování ale neustále přibývá (zdroj: Strategie.cz)

S narůstajícími kybernetickými hrozbami a incidenty se o tématu zabezpečení sociálních sítí začíná diskutovat a vzniká řada projektů, které se rozvíjejí především v duchu zvyšování počítačové gramotnosti, a to především dětí.

Závěrem nebude nijak nové tvrzení, že technologie nejsou nebezpečné, nebezpečný je lidský element. I Koogface dokládá, že kybernetické hrozby stále potřebují svolení od samotného uživatele, aby se mohly dál šířit. Sociální sítě mají celou řadu výhod a neočekává se prakticky žádný odliv uživatelů kvůli vyššímu bezpečnostnímu riziku. Ale pravidlo, že čím populárnější služba nebo aplikace je, tím její atraktivita pro útoky stoupá, bude platit dál.
Naštěstí zelenou dává, alespoň zatím, uživatel - tedy my.

Vraždy podle videoher?

Nezkrácená verze na http://mirkamirka.sblog.cz/

Mezi odborníky a snad i laiky panuje představa, že média mají na jednání lidí nějaký vliv, ovšem jeho princip a sílu nelze jednoznačně určit. Ve víře v silný vliv médií se čas od času volá po přísnější regulaci videoher, a to zejména pokud nějaký školák postřílí pár spolužáků a očitý svědek prohlásí, že dotyčný si často hrál na počítači. Že by se svět zbavil psychopatů, pokud jim vezme předlohu?
Dovolím si připomenout namátkově masové vraždy ve školních zařízeních posledních let, mediální a politické odezvy na ně.
20. dubna 1999 šokoval svět masakr v Columbine. Dva studenti střední školy, Eric Harris a Dylan Klebold, zabili 12 studentů a učitele, dalších 23 osob zranili a nakonec spáchali sebevraždu. Ukázalo se, že oba byli náruživí hráči počítačových her a v oblibě měli takové kapely, jako jsou Rammstein či Prodigy. Incident vyvolal debaty o legální dostupnosti střelných zbraní a rovněž ohlasy varující před vlivem násilných televizních obsahů a videoher.1 O nebezpečnosti poslechu Rammstein a Prodigy se na druhou stranu nespekulovalo.
O tři roky později, rovněž v dubnu, došlo k masakru v německém Erfurtu. Robert Steinhäuser vtrhl do místní školy a postřílel 18 osob a po několik hodin držel rukojimí, než si sám vzal život. Během vyšetřování vyšlo najevo, že byl vášnivým hráčem Counterstrike. Opět následovala diskuse o dostupnosti zbraní a negativním vlivu násilných videoher.2
Mohou výše popsané masakry, přesněji řečeno pohnutky jejich vykonavatelů, souviset s násilným obsahem videoher? Steinhäuser měl zálibu v Counterstrike, Harris a Klebold hráli Doom, tedy zdá se, že souvislost je zde evidentní. Jenže proti této hypotéze hovoří napřílad fakt, že ke školním masakrům shodného ražení docházelo už v době, kdy o vlivu videoher nelze vůbec hovořit. Už v roce 1927 nastražil tři bomby Andrew Kehoe do michiganské školy, zabil 45 a zranil 58 lidí.3 V roce 1966 postřílel Charles Whitman 14 lidí na University of Texas a dalších 32 zranil.4 Hráli snad Kehoe a Whitman videohry?

Psychopatem se člověk rodí nebo stává?
„Psychopati jsou lidé egocentričtí, velikášští, arogantní, podvádějící, manipulující druhými lidmi, citově ploší, bezcitní, impulsivní, vyhledávající vzrušení, snadno, bez sebemenšího pocitu studu nebo výčitek svědomí narušující sociální normy a závazky.“5 V běžné populaci USA a Kanady se podle odhadů psychologů vyskytuje zhruba 1 % jedinců splňujících tuto charakteristiku.
Je tedy více než pravděpodobné, že po světě chodí dostatek psychopatů, kteří se dopustí násilného chování, než abychom se divili čas od času masakrům větších rozměrů, natož je přisuzovali vlivu nových médií. „Zabijácký“ psychopat bude vraždit tak jako tak, dříve či později. Ovlivněn videohrou, televizí, románem či jakkoli jinak bude pouze způsob provedení.
Jak je tedy možné, že existují psychologické studie hovořící pro i proti vlivu externích faktorů na jednání psychopatů? Ano, zde je opravdu slabé místo vědních disciplín, které se zabývají lidským jednáním. Americké kriminální seriály jsou plné profilů zločinců, kteří měli nešťastné dětství, protože je rodiče zanedbávali či přímo týrali. Změnilo právě toto jejich osobnost, nebo psychopatii zdědili právě po rodičích, kteří se vůči nim coby dětem prokazatelně psychopaticky chovali?

Zodpovědnost médií
Jsou to především masová média, kdo šíří informace o masakrech a rovněž poskytuje platformu k debatám, co vedlo ruku pachatelů. Je pro nás možná příliš děsivé přijmout fakt, že se rodí milióny psychoatů, kteří pak chodí mezi námi, že mohou existovat lidé z podstaty zlí, a proto hledáme přijatelnější vysvětlení jejich hrůzných činů. Záleží na podání. Proto nabízím malý test – nechť si čtenář přečte článek o jakési vraždě v Oklahomě na adrese http://www.cbsnews.com/stories/2008/06/13/national/main4180577.shtml a následně článek o téže vraždě na adrese http://www.timesrecordnews.com/news/2008/jun/15/watson-despicable.human/ a teprve až se tak v tomto pořadí stane, nechť si čtenář položí otázku, zda by mu přišel na mysl motiv z druhého článku.
Paradoxem je, že náctiletí zabijáci Harris a Klebold se pak stali předlohou pro filmové adaptace masakru. Návodem k další masové vraždě může být stejně tak některý z těchto snímků jako běžný akční film nebo videohra.

Boj s falešnými kartami
Když už se videohry jednou dostaly na přetřes kvůli jejich možné/domnělé spojitosti s deviantním jednáním, je nasnadě, aby se institucionalizoval boj mezi jejich přívrženci a odpůrci. Zřejmě nejznámějším „kazatelem“ o zhoubném vlivu videoher je advokát Jack Thompson6, přívrženec extrémní křesťanské pravice (Christian Right7), který vystupuje i proti rapu a obecně obscénosti a násilí v médiích. V roce 1997 zastupoval rodiče tří studentů, kteří byli zabiti při masakru v Heath High School, a to čtrnáctiletým Michaelem Carnealem8. U vraha byla diagnostikována schizofrenie , byl šikanován a našla se u něj kniha Vztek (Rage) od Stephena Kinga. Přesto Thompson požadoval pro rodiče zabitých odškodné 33 miliónů dolarů, a to po provozovatelích internetových porno stránek, výrobcích počítačových her a rovněž po distributorech filmu Rváčův deník (The Basketball Diaries9).
Na straně druhé se můžeme setkat s organizacemi, které se videoher a jejich hráčů zastávají. Např. Entertainment Consumers Association (ECA; http://www.theeca.com/) či Game Politics (http://www.gamepolitics.com/), kde si aktuálně můžeme přečíst i o nejnovějších výstřelcích Jacka Thompsona10.
Zároveň ale nemůžeme přehlížet fakt, že existují experimentální studie11, které prokazují, že agresivní videohry mohou sloužit k učení a praktikování agresivních řešení v konfliktních situacích. Okamžitým efektem je zvýšení agresivity měřené sledováním tělesných projevů – zrychlení tepu, rozšíření zornic atd. - příčinou je adrenalin, který lze vystopovat i u sportovce. Z hlediska dlouhodobých účinků se psychologové domnívají, že videohry, zejména díky interaktivitě, mohou zvyšovat pravděpodobnost agresivního řešení konfliktů, protože si jejich hráči vytváří scénáře pro jednání v určitých situacích, přičemž mohou sklouznout k jejich uplatnění v realitě. Zároveň ale odborníci apelují, aby byly takové poznatky lépe prověřeny, z hlediska dlouhodobých účinků v longitudiálních studiích.

Videohry nebo morálka?
Jak je vidět, vyslovit jasné závěry o vlivu násilných videoher na lidské konání nelze. Měli bychom nicméně pozorněji rozlišovat mezi argumenty, které jsou veřejnosti předkládány, kdykoli se nějaký mladík promění v krvelačného zabijáka. Už proto, že kdykoli se nějaký stařík promění ve vrahouna, srovnatelný povyk nenastává a už vůbec ne morální panika, která ústí v kamenování videoher. Můžeme naopak klidně vyslovit hypotézu, že milióny hráčů Counterstrike po celém světě jsou zcela normální, sem tam ovšem některý z nich sní příliš čokolády a jde vraždit – ostatně jako kterýkoli jiný rozený psychopat. Netřeba se ani tolik třást před možnými efekty videoher jako spíše před rizikem, že jednoho dne fanatický advokát přiměje pomateného soudce, aby videohry shledal vinnými z vraždy. To by totiž znamenalo precedens, podle kterého jde lidská morálka stranou a lidské bytosti jsou determinovány médii, pročež omluveny za své jednání.
1http://en.wikipedia.org/wiki/Columbine_High_School_massacre
2http://larouchepub.com/other/2002/2919killer_vids.html http://news.bbc.co.uk/2/hi/europe/1952869.stm
3http://en.wikipedia.org/wiki/Bath_School_disaster
4http://en.wikipedia.org/wiki/Charles_Whitman
5KOUKOLÍK, F., DRTINOVÁ, J. 2008. Vzpoura deprivantů. Praha: Galen. s. 55
6Http://en.wikipedia.org/wiki/Jack_Thompson_(attorney)
7http://en.wikipedia.org/wiki/Christian_right
8http://en.wikipedia.org/wiki/Heath_High_School_shooting
9http://en.wikipedia.org/wiki/The_Basketball_Diaries_(film)
10http://www.gamepolitics.com/2009/04/15/jack-thompson-criticized-utah-senate-website-over-e-mail-flap
11http://www.apa.org/journals/features/psp784772.pdf

Informační věk jako síťové paradigma

Dnes už nám všudypřítomná záplava informací nepřijde divná. Ovšem „neprůstřelný“ hluk médiovaných obsahů s sebou nese mnoho otázek o nás samotných. Odpověď lze najít v pojmu síťové paradigma.

Kde se vlastně vzal informační věk? Politické a válečné krize první poloviny 20. století měly za následek masivní rozvoj moderních technologií a jak západnímu tak východnímu bloku bylo jasné, že budoucnost mocenského rozvoje a kontroly již nespočívá na velikosti armád, ale na vývoji nových technologií a rychlosti získávání a zpracování informací. Toto zjištění mělo za následek nejen závody v jaderném zbrojení, ale také obrovské investice do vědeckých projektů a vývoje informačních technologií. Společně s vynálezem a raketovým poválečným rozvojem televize jako prvního masového multimédia (audio, video) a radikální proměně rychlosti získávání aktuálních informací širokou societou zapříčinil tento vývoj přerod věku industriálního ve věk informační.

Jiný úhel pohledu – změna paradigmatu

V oboru fyziky – tedy nauce o povaze a příčinách přírodních jevů – se popisují tři velké změny paradigmatu. Nejprve se od naivních kosmogonií se přešlo na Aristotelovskou fyziku, která byla významně překonána až fyzikou Newtnovskou o 2000 let později. Avšak již o necelých 200 let později přišla další změna v podobě Einsteinovy relativity a pozdějšímu vzniku kvantové mechaniky. Paradigma se vyznačuje určitým úhlem pohledu na danou problematiku, v jehož módu se pozorovatel, vědec či teoretik pohybuje. Stejně tak je tomu i ve vědách humanitních a sociálních. I zde probíhaly změny paradigmatu – vzhledem k jejich členitosti a rozmanitosti je v podstatně nemožné určit jejich přesný počet a není potřeba se jimi ani více zabývat. Nyní je podstatné, že moderní informační věk, rozvoj výpočetních technologií a následný vznik počítačových sítí si, především podle španělského sociologa Manuela Castellse, vyžaduje zcela nový úhel pohled sociálních věd na současný svět – změnu paradigmatu – vznik paradigmatu síťového.

Rozhovor s Castellsem na YouTube zde.

Co se vlastně stalo?

Informační věk je s technologiemi spojen pupeční šňůrou. Je možné, že jejich rozvoj, původně v osidlech vojenské sféry, prodělal takový rozpuk, že způsobil radikální změny ve fungování a organizace celé naší společnosti? Odpověď je jednoduchá – ano, díky jednoduchému kapitalistickému mechanismu, know how a ekonomické vidině většího zisku. A proto vstoupily v podobě osobních počítačů informační technologie do veřejné i soukromé sféry. Následný vznik internetu a dalších lokálních či mezinárodních sítí proměnil čistě výpočetní oblast počítačových technologií na oblast především komunikační. Vznik v podstatě neomezeného a technologicky velmi potencionálního média nutně zapříčinil změny v základních komunikačních strategiích lidské společnosti s výraznou zpětnou vazbou na veškeré obory lidské činnosti: ekonomiku, politiku, sociální vztahy, vědu a v rámci cyklické reakce i technologií samých.

Síťové paradigma jako způsob rozdělení sociálních sfér

Co je to však ono vlastní Castellsovo síťové paradigma? Základní definicí současné společnosti je její rozdělení na dvě bipolární sféry: Síť a „Já“ (jak uvádí ve svém díle The Rise of the Network Society, 1999). Síť působí jako ustanovující sféra ekonomických globalistických tendencí a mód sociální komunikace mizícího času a prostoru – vše buďto „je tady a teď“ nebo to není – 1/0. „Já“ je naopak oblastí v níž redefinujeme a znovu-nabýváme identity, které reagují na měnící se strukturální uskupení sociálních a ekonomických aktivit v nových dynamicky se rozvíjejících sítích.

Nové sociální identity se vždy tradičně formovaly kolem rasového, náboženského, kulturního, sexuálního či národnostního prostředí – které bylo většinou pokládáno za neměnitelnou danost. V době počítačových sítí se však díky řadě dříve nemožných okolností i některé z těchto daností mohou měnit a vytvářet tak živnou půdu pro vznik odlišného stylu virtuální identity – která však zpětně ovlivňuje i indetitu reálnou a sociální komunikaci.

Síť a „Já“ jako základní dialektická dvojice síťového paradigmatu

Dialektická dvojice Sítě vycházející z kapitalistické dvojice módu produkce a módu rozvoje má svojí syntézu v okamžicích, kdy dochází k shromáždění dostatečného ekonomického nadbytku, ale i invence k tomu, aby mohlo dojít k změně výrobních prostředků a zdokonalení a zrychlení a změně produkce. Tato syntéza sítě je pak v dialektické opozici s „Já“, které formuje vznik nových sociálních identit v reakci na nové socio-ekonomické podmínky. Společným charakterem technologické a sociální změny je forma reprezentace – jelikož jedno se nemůže reprezentovat bez druhého a je na sobě takto závislé.

Síť, globalismus a delokalizace

Asi největší vliv sítí a jejich aplikace do naší sociální struktury je patrný v moderní globalizované ekonomice. Nadnárondní korporace jsou tvořeny především komunikačními sítěmi a nelokalizovaným managementem. Zde si můžeme poukázat na novou formu sociální stratifikace v rámci síťového paradigmatu – i když základní síť tedy Internet je svobodná zóna, existují sítě, které jsou přístupné pouze ekonomickým elitám – ty tak získávají nástroj moci, který je upevňuje v jejich postavení.

Jak ale sítě fungují z technologického hlediska? Existuje více možných „technologických“ pohledů. Ty nejznámější tvrdí, že síť je „oblak“, její interní struktura není viditelná ani relevantní. Další tvrdí, že jde o soustavu vzájemně propojených sítí (katenový model) či o množinu vzájemně propojených aktivních prvků (směrovačů). Přednáška Jiřího Peterky z MFF UK na toto téma je k dispozici zde.

Současnost síťového paradigmatu

Význam vzniku současných sítí se dá srovnat s významem vzniku písma. Ze strukturalistického hlediska pak u každého textu musí čtenář nejprve provést důslednou dekonstrukci, aby mohl uchopit vlastní jedinečné sdělení. Kyberprostor nám však poskytuje prostředky k překonání těchto omezení. Pomocí interaktivity, simultánním (nebo alespoň) velmi rychlým formám mnohovrstevnaté komunikace zde máme psaný text (a další formy reprezentace) jako epistemologický nástroj, který můžeme užít s dalšími způsoby reflexe současně.

Síťové paradigma má však v humanitních vědách mnohem hlubší konotace. Skrze jeho optiku lze nahlížet na ontologické ale i psychologické otázky, které si v rámci nového virtuálního prostoru musíme nutně klást. Také si musíme uvědomit, že nové médium už není jen novým rozměrem lidského těla, nýbrž prostoru, a síťové paradigma je jeho základní jednotkou.

Stahování seriálů a televizní principy

Proces konvergence na sebe bere množství nejrůznějších podob. Jednou z nich je jistě fenomén stahování televizních seriálů prostřednictvím peer to peer architektury počítačových sítí. Osobní počítač tak na první pohled prostě supluje televizní přijímač. Na druhý pohled již to tak jednoduché není a zjišťujeme, že rozdíly mezi stahováním seriálů z internetu a jejich běžným sledováním v televizi mohou mít poměrně zásadní důsledky.
Televizním divákům chybí jakákoliv materiální kontrola nad vysílanými pořady. Kdy a co budou v televizi sledovat závisí na těch, kteří vysílají. V tomto se televize zásadním způsobem liší od psaného textu a v menší míře i od filmů uváděných v kině (ty jsou sice promítány v určitý čas, ale opakovaně na různých místech). Seriál, jakožto typický televizní formát, jde v tomto nejdál. Uplatňuje totiž navíc epizodicitu, tj. nabízí divákům vyprávění rozdělené do izolovaných jednotek, které jsou dostupné v určitých časových intervalech. Každá epizoda daného seriálu pak vlastně propaguje tu následující, čímž si televizní společnosti předem zajišťují publikum. S tím úzce souvisí tzv. cliffhanger, tedy odložení rozuzlení zápletky až na začátek příštího dílu. Cliffhangery se však neomezují pouze na přestávky mezi jednotlivými díly, ale i na reklamní pauzy. Diváci jsou tedy v průběhu reklam napnuti, jak bude příběh dále pokračovat, což jim brání začít sledovat jiný pořad.
Pokud seriál zajistí určitému programu publikum, je pravděpodobné, že toto publikum u daného programu zůstane i na následující pořady. Funguje zde tzv. Nielsenův zákon setrvačnosti, a to i přes všudypřítomnost dálkového ovladače. Dorothy Hobsonová ukázala ve své knize Soap Opera, že pracovníci televizních programů s touto skutečností úspěšně pracují. Cituje Davida Liddimenta, někdejšího výkonného producenta klasické britské mýdlové opery Coronation Street a programového ředitele ITV: „Mýdlové opery jsou velice důležité, protože ve velkém přitahují pravidelné diváky a představují základní kámen jejich dalšího večerního sledování televize“. Není důvod, proč by stejným způsobem nemohly fungovat i jiné seriály než mýdlové opery.
Skutečnost, že seriály pravidelně zajišťují určité publikum, hraje zásadní roli pro inzerenty. Ti tak totiž mohou zacílit své kampaně na předvídatelná, konkrétně vymezená publika (nebo alespoň dostatečně velká publika). Řazení určitých typů televizních pořadů je tedy primárně určováno tím, jaká publika inzerenti potřebují, respektive, kdy jsou tato publika ochotna sledovat televizi. Schopnost zajistit určitá publika v určitý čas je tak hlavním faktorem, který stabilizuje vztah mezi inzerenty a televizními společnostmi. K tomu je ideálním prostředkem právě seriálová forma, jež umožňuje předvídatelné složení a velikost publika (nutno dodat, že prvky seriality v televizi uplatňuje velké množství pořadů, nejen seriály). Odborník na serialitu Roger Hagedorn k tomu poznamenává: „Pokud médium potřebuje publikum, uchýlí se k seriálu“.
Vynálezci videorekordéru si mysleli, že bude sloužit k „posunu času“, tj. že umožní divákům sledovat televizní pořady nezávisle na vůli programových plánovačů. Společnost Sony (která brzy rozpoznala rostoucí touhu po flexibilitě) tak v 70. letech prezentovala domácí video jakožto novinku, která dokáže zachytit vysílací tok. Diváci by si tak mohli kdykoliv přehrávat nahrané pořady a vytvářet tedy de facto vlastní program. To by značně zkomplikovalo přetrvávající vysílací model, protože by došlo k destabilizaci ustáleného vztahu mezi inzerenty, vysílacími společnostmi a diváky. Reklamy by totiž bylo možné snadno přetočit. Derek Kompare však ve svém článku o vlivu seriálových dvd box-setů na vnímání televize ukázal, že se tato funkce neujala a primární funkcí videa bylo vždy vydávání filmů. Video se tak podle něj stalo, spíše než doplňkem televize, prostředkem rozšíření filmového průmyslů do domácností. Televize, jejímž prvořadým cílem je prodávat publika inzerentům, jím zůstala nezasažena.
Video vlastně dokázala využít pouze fanouškovská komunita (případně sběratelé, kteří si doma dělali vlastní archiv). Henry Jenkins ukázal ve své studii „Do You Enjoy Making the Rest of Us Stupid? na příkladu seriálu Twin Peaks, že fanoušci již minimálně na počátku devadesátých let využívali video k tomu, aby se svobodně vraceli zpátky v ději a hledali doposud nepostřehnuté významy. Jak uvedl jeden dotazovaný fanoušek: „Nahrávání přes video nám umožnilo studovat a luštit film jako text“. Z toho je však zároveň zřejmé, že fanoušky ani příliš nezajímá moc nad tím, kdy si určitý díl svého oblíbeného seriálu pustí. Daleko důležitější je pro ně právě možnost přetáčení, díky kterému mohli seriál nastudovat tak důkladně, že dokázali předpovídat další děj.
Stav, kdy televize určují na co se kdo kdy má dívat tak trval až do rozšíření vysokorychlostního internetu a rozvoje p2p technologie. Tyto dva faktory totiž umožnily sdílení seriálů mezi internetovými uživateli. Díky stahování seriálů ztrácí vysílatelé nad určitými diváky svou moc dávkovat jim obsahy přesně tak, jak vzhledem ke svým komerčním či jiným zájmům potřebují. Divák, který si seriálové díly stáhl, je může sledovat naprosto nezávisle na záměrech podavatele. Získává totiž naprostou materiální moc nad staženým obsahem a není tak nijak limitován tím, kdy jej shlédne (a vlastně ani kde). To by ještě samo o sobě nemělo na reklamně-televizní trh ty nejdestruktivnější důsledky. Bylo by pouze velice obtížné zjistit skutečnou sledovanost. Seriály se však na internetu objevují samozřejmě bez reklam. To narušuje samotnou podstatu televize. Diváci sice konzumují televizní obsahy, ale již neplatí svým časem stráveným sledováním reklamních bloků.
Stahování seriálů však nemá důsledky pouze na reklamně-televizní trh, ale pravděpodobně i na vnímání seriálových obsahů jako takových. Mnozí diváci jistě stahují a sledují seriály ihned nebo pouze krátce potom, co jsou odvysílané. Jsou ale i tací, kteří nestahují seriály pravidelně díl po dílu, nýbrž po větších celcích. Tito diváci pak mohou sledovat penzum stažených dílů dle svého uvážení. Tím se zcela mění jejich vnímání seriality a kontinuity. Cliffhangery pro ně ztrácejí význam, jelikož prodlevy mezi jednotlivými díly si určují sami. Publikum daného seriálu se tím pádem navíc nenachází ve stejné fázi vyprávění. To má pravděpodobně vliv na vzájemnou komunikaci seriálových recipientů nad seriálovými obsahy.
Na závěr je nutné dodat, že zmíněné důsledky jistě nejsou jediné a i jejich hloubku by prokázal pouze výzkum přímo mezi diváky stahovaných seriálů.

Dostane Skype úplnou svobodu?

Milióny lidí po celém světě si navykly používat volání zdarma přes internetovou aplikaci Skype. Uvádí se počet 405 milionů registrovaných uživatelů, ale současně Skype loni v září se slávou ohlásil, že si jejich aplikaci od uvedení na trh v srpnu 2003 stáhla už jedna miliarda lidí. Ať už je přesné číslo jakékoli, Skype se bezesporu stal celosvětovým fenoménem. Díky možnosti volání zdarma mezi počítači, chatování, rychlému posílání vzkazů, videohovorů, posílání SMS, přesměrování hovorů a levným hovorům na pevné linky a mobily si Skype rychle získával popularitu. V září 2008 dokonce vznikla také česká doména www.skype.cz. V současnosti zakládající společnost eBay Inc. Plánuje oddělení a osamostatnění Skypu s odůvodněním, že se tak bude moci více soustředit na svůj další rozvoj a vyvíjení nových technologií a aplikací. Ke kompletnímu oddělení Skypu by mělo dojít v první polovině roku 2010. I přes svou „nekomerčnost“ se Skype může za loňský rok pyšnit tržbami 551 milionů dolarů, což bylo ještě o 44% více než v roce předchozím. V roce 2001 se dokonce očekávají tržby ve výši jedné miliardy amerických dolarů. Popularitu si získal hlavně nulovými nebo nízkými cenami a zaváděním nových aplikací.

Koncem března letošního roku byla na trh uvedena nová verze skype for iPhone, tedy aplikace pro volání a textovou komunikaci. Umožňuje funkci rychlého zasílání zpráv, a to i v rámci skupinového chatu. Textová komunikace je možná kdekoli, kde funguje Wi-Fi, EDGE nebo GPRS pokrytí. Funkce volání je možná kdekoli v dosahu Wi-Fi sítě a umožňuje volání zdarma mezi uživateli Skype a zpoplatněného volání do kterékoli pevné nebo mobilní sítě na světě. Možné je také konferenční volání. Od zveřejnění 31. 3. 2009 už počet stažených aplikací skype for iPhone přesáhl dva miliony. Uživatelé si pochvalují estetické uživatelské rozhraní a skvělou kvalitu zvuku.

V květnu se plánuje další vylepšení, kterým bude klient Skype pro mobilní telefony s Blackberry. Bude umožňovat volání mezi uživateli Skypu, rychlé posílání zpráv, volání na pevné linky za menší poplatek, přijímání hovorů na online číslo Skypu a sledování, jestli je někdo z vašich kontaktů online pro chat. Aplikace funguje kdekoli a nepotřebuje Wi-Fi spojení. Tato aplikace bude zpřístupněna všem uživatelům na světě, nicméně možnost hovorů bude umožněna jen v deseti zemích: Austrálii, Brazílii, Dánsku, Estonsku, Finsku, na Novém Zélandě, v Polsku, Švédsku, Spojených státech a Velké Británii.

Ve stahování nové verze skype pro iPhone zatím vede Německo, přestože dominantní německý mobilní operátor Deutsche Telekom varoval, že bude blokovat používání Skypu na iPhonech i Blackberry. Legislativa zatím umožňuje, aby operátoři mohli zamezovat přístupu k internetu, pokud předtím svém zákazníky o takovém zásahu informují. Chystá se sice nová legislativa, o které má Evropský parlament hlasovat 21. dubna tohoto roku, ale nečeká se zásadní změna pravidel. Operátor má právo zákazníkům přístup zamezit a uživatel může využít konkurence, jenže v některých evropských zemích se nenajde žádný operátor, který by jim něco takového umožňoval. Lidé ztrácí možnost volby a vytrácí se duch konkurence. Internetové společnosti jako Google, Yahoo!, Amazon, eBay, Dailymotion, PriceMinister i Skype se spojily a společně apelovaly na evropské zákonodárce v oficiálním dokumentu. Žádají otevřený internet – neomezený přístup k internetu. Dokonce proběhl výzkum trhu od firmy Synovate, která zjistila, že 91% uživatelů (ve Francii, Německu a Velké Británii) se chce vyhnout omezením přístupu k internetu. Pro většinu z nich je důvod k používání internetu právě možnost dalších, rozšířených aplikací. Více než dvě třetiny respondentů používají pravidelně internetové bankovnictví, nákup přes internet, stahování filmů apod. V průměru se uživatelé účastní asi osmi různých internetových aktivit. Internetové společnosti apelují hlavně na to, že zpřístupněním aplikací se umožňuje a podporuje vývoj nových technologií a že by nový zákon měl zabránit diskriminaci a monopolnímu chování.

Uvidíme, jestli tedy tyto nové revoluční aplikace nakonec prorazí, nebo je udupou uzurpátorští a monopolní telekomunikační operátoři. Asi se dá těžko v každé zemi nařídit, aby „nějaký“ operátor tyto služby umožňoval, nejsnazší by určitě bylo celkové uvolnění. Nicméně je to jen z dalších pokusů o restriktivní opatření vůči internetu, ale v tomto případě určitě hrají roli „jen peníze.“

Perlička závěrem: V Austrálii bylo letos zaznamenáno již deset podobných příkladů, kdy soud nařídil rozvedeným rodičům, že pokud matky berou své děti do zahraničí, musí jim zajistit přístup ke Skypu, aby mohly děti komunikovat se svými otci, případně i s použitím kamery.