Tuesday, March 25, 2014

Narcismus jako metafora užívání sociálních sítí

Každý člověk nese do jisté míry rysy narcismu. Stávají-li se ale dominantními, výrazně to ovlivňuje jedincovo chování a jeho preference. U takového člověka lze potom pozorovat všudypřítomné rysy velikášství, potřeby obdivu a přehnané zdůrazňování významu svojí osoby


Podle pojetí Sigmunda Freuda značí narcismus stažení touhy z vnějšího světa do Self, které se tak stává prvořadým zdrojem i cílem zájmu. S tím si ale člověk nemůže vystačit, taková touha se vždy promítne i na objekty vnějšího světa. Nejvýstižnějším příkladem je zbožňování vlastního dítěte, učinění z něj Jeho Veličenstvo dítě, které nesmí nic ohrožovat ani omezovat. Takto zveličené dítě je výrazem projekce tužeb jeho rodičů na objekt vnějšího světa (dítě), které je ale doslova částí jich samotných. Takoví rodiče vynikají schopností přesvědčit sebe sama nakupováním toho nejlepšího pro Jeho Veličenstvo dítě o nezištné lásce k němu. Ve druhém sledu takové zbožňování částečně nahrazuje více či méně nenaplněné potřeby obdivu, kterého se jim v dětském věku nedostalo. Klíčovým rysem narcistického vztahování se ke světu je tedy ambivalence – je současně sobecké i altruistické, racionální a iracionální. To se promítá právě i do spotřebitelského chování a projevů na sociálních sítích. Taková teze má ovšem povahu diagnózy; excesivní projevy narcismu jsou součástí narcistické poruchy osobnosti (narcissistic personality disorder), zanesené v Mezinárodní klasifikaci nemocí. Interpretovat oblíbenost určité služby mezi uživateli jako symptom duševní poruchy by potom znamenalo dopustit se jak analytického přehmatu, tak projevu značné necitlivosti. Řečeno analogicky s Raymondem Williamsem, síťová média změnila náš svět. Místo jejich pojetí jakožto symptomu společenské neurózy nebo nutným produktem technologického determinismu je lepší "narcismus" používat jako metaforu kulturní formy získávání obdivu či užívání si privilegovaného postavení. Nelze ale zapomínat ani na tvůrčí intenci. Facebook nevzniknul sám od sebe, "pouze" měl přenést na síť princip univerzitní ročenky. Ta má v rámci univerzitního kampusu významnou socializační úlohu, umožňuje lépe se poznat lidem, kteří se sice pravidelně míjejí, ale nic o sobě nevědí. Za této situace tedy být viděn znamená být rozpoznán a mít možnost navazovat přátelství, nemusí jít automaticky o manifestaci narcistické touhy po neutuchajícím obdivu.

Prosím, mějte mě rádi?

Právě sociální sítě dávají prostor narcistickým projevům z několika důvodů: umožňují navazovat až stovky vztahů s tzv. virtuálními přáteli a zároveň je udržovat s dostatečným odstupem zprostředkované komunikace pomocí zpráv nebo komentářů na zdi. Klíčový je fakt, že takové online prostředí umožňuje úplnou kontrolu nad vlastní sebeprezentací v rámci snahy o řízení dojmu, kterým člověk působí. Význam této možnosti souvisí totiž také s tím, že lidské sebepojetí může být rozlišeno do dvou kategorií: „stávající já“, ztělesňující již existující identitu tak, jak je vnímána ostatními, a „možné já“, tedy ostatním dosud neznámé. Dotyčná osoba s výrazně narcistními rysy má ale právě na sociálních sítích široké možnosti, jak takové dosud nerozpoznávané já doslova přivést k životu – stylizací do určitých životních rolí nebo selektivním výběrem informací o vlastní osobě (takové možnosti přece jenom nejvíc vyniknou v anonymních on-line světech, kde nikdo nezná „pravé“ já dotyčného). Vnímání vlastní osoby v požadovaném směru má zásadní vliv na sebeúctu. Studie psycholožky Sorayi Mehdizadehové s názvem Self-Presentation 2.0: Narcissism and Self-Esteem on Facebook , z níž cituje i úvod článku, navíc obsahovou analýzou profilů mužů a žen na Facebooku dále potvrdila tezi, že lidé s nižší sebeúctou se budou do online aktivit pouštět usilovněji, mimo jiné právě s cílem snadno prosadit žádoucí „možné já“. Na sociálních sítích potom lidé s vyššími narcistními sklony tráví více času, než lidé takové rysy nevykazující. Muži jako nástroj vlastní sebeprezentace na Facebooku nejvíce využívají sekci s osobními informacemi, ženy se více snažily docílit pozitivního dojmu povedenou hlavní fotografií. Opět: spíše než jako symptom narcistické poruchy osobnosti je analyticky bohatší zaměřit se na sociokulturní kontext, ve kterém se žena implicitně snaží zapůsobit především svým vizuálním dojmem. Jde tedy o intersubjektivní jev. Jeho "psychologizace" dost dobře aní není možná, jelikož respondenti  nevedli s výzkumnicí hloubkové rozhovory, ale vyplňovali dotazník o svém uživání Facebooku a sebepojetí. "Narcismus" se navíc může projevovat zcela jinak v případě zdánlivě podobné kulturní formy, jakou je konzumerismus, tedy projev životního stylu, v němž spotřeba plní funkci okamžitého uspokojení prakticky libovolného přání. Proto je lepší o "narcismu uživatelů sociálních sítí" hovořit jako o metafoře určitého způsobu jejich užívání.

Etický konzumerismus narcismu svědčit nemusí

Na sociální síti by se narcistická osobnost snažila stylizovat do role hvězdy a idealizovat si tak vlastní já (k čemuž jsou paradoxně bytostně potřeba druzí lidé), jenže uspokojování narcistické touhy nakupováním může nabýt zcela odlišné, dokonce až cynické povahy. Odborná esej  „From commodity fetishism to commodity narcissism“ Roberta Cluleyho z Nottinghamské univerzity a Stephena Dunneho z Univerzity v Leicesteru zdůrazňuje, že narcistní osoba se vlastně ani nesnaží popírat, že existují negativní stránky konzumerismu spojené například s dopady výroby zboží na životní prostředí, nevyhovující pracovní podmínky v zemích třetího světa nebo škodlivost lidskému organismu obecně. Jsou to ale právě tyto morálně i logicky ambivalentní jevy, které ve skutečnosti mohou pro narcistní osobu nakupování ještě zatraktivnit - a rozhodně ne znechutit. Znamená to pro ně uspokojit svou touhu zdánlivě na úkor ostatních – pracovníků v rozvojových zemích nebo na úkor životního prostředí. Potom jde o symbol vlastního privilegovaného postavení. V takových představách hraje roli pudové agresivní hnutí, pro které je představa uzurpace a sebeprosazení zdrojem slasti. Zatímco na sociálních sítích, kde je člověk „na očích“, je lákavé ze sebe dělat hvězdu, protože "být viděn" je hlavní možností, jak se na síti projevovat, v relativně anonymním aktu nakupování výrazně narcistní osobnost může projevit i nepříliš prezentovatelné tužby. Případ, kdy jedinec preferuje nakupování například fair-trade výrobků právě kvůli prezentaci sebe sama jako sociálně uvědomělého občana, patří spíše do roviny narcistického řízení dojmů, a ne k samotnému vztahu mezi jedincem a nakupováním. Podstatné je tedy si uvědomit, že jde především o specifickou sociokulturní formu spotřeby a produkce zboží, nikoli symptom mentální poruchy, řečeno lakonicky. Kromě toho často zjednodušeně diagnostikované "od stolu".

Jan Vávra

Sunday, March 23, 2014

Fenomén jménem SELFIE


      Oxfordský slovník každoročně přidá mezi své pojmy jeden nový výraz, který následně označí za slovo roku. Pro rok 2013 se jím stalo slovo SELFIE.

Jedná se o snímek, který si člověk pořídí s nataženou rukou, fotící sám sebe včetně svého okolí, nebo požadovaného detailu, prostřednictvím chytrého telefonu nebo webové kamery a následně jej nahraje na webové stránky sociálních sítí (např. Facebook, Twitter, Instagram). Nárůst popularity tohoto slova a i jeho užívání stouplo o sedmnáct tisíc procent během dvanácti měsíců minulého roku.

   

Kde se vzala tu se vzala

            Vznik slova bylo vystopováno do roku 2002, kdy mladý muž umístil na australské on-line fórum snímek zranění na svém obličeji, které si přivodil, když v opilosti zakopl na schodech. Pro označení vlastního autoportrétu použil slovo selfie v tomto kontextu: “…And sorry about the focus, it was a selfie.”
Pojem selfie se začal využívat ve sdílených fotografií na webové stránce pro sdílení fotografií Flickr již v roce 2004, ale použití nebylo rozšířené zhruba do roku 2012. Dnes snímky selfies zaplavují diskusní příspěvky na všech našich sociálních sítích. Jeho hashtag přináší více než 58 400 000 fotografií na Instagramu.
Selfies jsou základem pro Twitter, Instagram, Snapchat a jdou spolu ruku v ruce. Aplikace Instagram pro platformu iOS, Android a Windows svým uživatelům umožňují sdílení fotografií na všech výše zmíněných sítích. Snapchat je navíc další mobilní aplikace, která umožňuje uživatelům chatovat pomocí fotografie nebo videa, takže v podstatě spoléhá na vytváření selfies. Fotografie se zobrazí příjemci po dobu jedné až deseti vteřin, poté se odeslaný soubor sám smaže.
 

Selfie trendy

            Selfie není pouze fotografie se špulícími rty, tzv. duckface. Naopak příznivci selfies jsou velmi „kreativní“ a vymýšlí každým dnem další možnosti jak se vyfotit.
Během doby rozšiřování selfies bylo vytvořeno mnoho nových spojení a variant, jako například „helfie“ (selfie zaměřující více se na vlasy), „belfie“ (autofotografie hýždí), „welfie“ (fotografie sebe sama během cvičení), „drelfie“ („picí“ fotografie zachycující stav alkoholem vyvolanou intoxikaci) nebo dokonce i „bookshelfie“ (selfie s knihou za účelem literárního sebevyjádření).
 
Za další výrazné trendy můžeme považovat  například tyto:

Celebs selfie

Trend sebefotografování nepobláznil pouze mladé uživatele Instagramu, Facebooku nebo Twitteru, popularita tohoto fenoménu se rozšířila i na dospělé, dokonce mezi osobnosti kultury, filmu, hudby... Charakter selfies umožňuje celebritám osobnější přístup k šíření své popularity médii, protože autorem fotografie je přímo celebrita. Hvězdy jako Rihanna, Justin Bieber nebo Lady Gaga příspěvky selfies využívají jakožto vizuální deníky pro své miliony následovníků (followers).
 

Group selfie

Skupinové selfies jsou snímky pořízené „z ruky“, kde je na snímcích zobrazeno tolik lidí, kolik se jich do záběru vejde.
První příčku oblíbenosti této selfie získalo díky snímku moderátorky Ellen DeGeneresové, která se během přímého přenosu předávání Oscarů vyfotila se slavnými hollywoodskými hvězdami. Tato „skupinovka“ se stala nejsdílenější fotkou na sociálních sítích v historii. Asi tím, že se stala hitem na Internetu, se následně se objevila v určité podobě s Homrem Simpsonem i ve slavném kresleném seriálu Simpsonovi.
 
 
Samozřejmě ani české celebrity nemohly zůstat pozadu, a tak vzniklo mnoho dalších pokusů o napodobení slavné oscarové group selfie.
 
 
Skupinovým selfies podléhají nejen mladí lidé a celebrity, ale také politici. Barack Obama neodolal nabídce dánské premiérky Helle Thorning-Schmidt a spolu s ní a s britským předsedou vlády Davidem Cameronem se zvěčnil na autoportrétu při pohřbu Nelsona Mandely.
    

Cat-bearding selfie

Trochu „kreativity“.

Sellotape selfie

Zapomeňte konečně na dokonalou pózu, výraz, vlasy a buďte co nejošklivější. K tomu vybízí snad nejnovější trend selfies.  
 

Proč? Proč? Proč?

Na otázku, proč lidé fotí sebe samotné a následně se fotkami chlubí na sociálních sítí, nelze jednoduše odpovědět. Škála lidí, kteří selfies pořizují je nesmírně široká. Zmiňme aspoň pár motivů, které se objevují nejčastěji.
·      Lidé chtějí získat pozornost, chtějí lovit komplimenty od svých přátel a zvyšovat si své vlastní ego.
·      Chtějí získat podporu sebevědomí. 
·      Chtějí se předvést. Jde o lidskou přirozenost předvést své vlastní úspěchy. Když se cítíte dobře (nebo vypadá dobře), je nejjednodušší vzít telefon a zdokumentovat to.
·      Nuda.
·      Zábava.
·      Potřeba sdílení všech novinek v životě každého uživatele.
·      Autoportréty poskytují způsob účasti a sdružení s tímto světem. Lidé chtějí být součástí. Vidí, že všichni okolo se fotí a vystavují své autoportréty na sociální sítí, tak jednoduše dělají totéž a dostávají se do nekonečného nekončícího kola selfies.
 
 

(Nejen) komerční využití

Využití k dobré věci. Akce Naked face selfie for breast cancer je vedená především uživateli sociální sítě Facebook, ve které ženy chtějí svými fotkami bez make-upu zvýšit povědomí o rakovině prsu.
To, že se selfie stala fenoménem prostupujícím napříč médii, dokazuje i její využití v různých reklamních kampaních. Za zmínku stojí kampaň letecké společnosti Turkish Airlines. V hlavních rolích celého spotu stojí sportovní hvězdy Kobe Bryant a Lionel Messi, kteří soutěží o nejlepší selfie z nejrůznějších koutů světa, do nichž létají právě tyto aerolinky.
 
 
 
 
Dále kampaň jihoafrického listu Cape Times, který pozměnil světoznámé fotografie právě do podoby selfie a jako slogan si zvolil velmi trefné „You can't get any closer to the news“.
 
 
Selfie odstartovala jako záležitost patřící především do nových médií a postupně se stává něčím téměř neodmyslitelným pro lidi obecně. Na její úspěšnost tak sázejí i ostatní ta "stará" média.

Je jasné, že nebýt vymožeností v podobě fotoaparátu v mobilním telefonu, snadného přístupu na Internet rovněž z mobilního telefonu nebo tabletu, existence sociálních sítí a možná i nějakých sociálních faktorů typických pro dnešní společnost (např. záliba ve veřejném vystavování na sociálních sítí), by se tato "sebefotka", která přitom není ničím úplně novým, dnes nazývaná selfie, označení fenoménu nikdy nedočkala.



Sunday, March 2, 2014

Nová média jako nástroj politické komunikace



V současné době mají facebookové stránky všechny české politické strany, většina má i své účty na Twitteru, nemluvě o jednotlivých politických lídrech a aktérech. Například Andrej Babiš má na Twitteru okolo 18.000 followerů, což je o 2.000 více než má na této sociální síti Karel Schwarzenberg, avšak jeho osoba je oproti tomu na Facebooku „olajkována“ neuvěřitelnými 230.000 uživateli, stránku Babiše označilo jako „To se mi líbí“ pouhých 10.000 uživatelů. Nejenom profily politiků a politických stran, ale i nárůst nejrůznějších politicky motivovaných skupin, stránek i neoficiálních účtů v prostředí sociálních sítí zvyšují politickou angažovanost občanů. Internet otevřel nové možnosti politické komunikace a agitace, což dokazují i prezidentské volby v lednu 2013. Tradiční předvolební kampaně by tak v budoucnu mohly být nahrazeny online kampaněmi. Politické strany se však musí nejdříve vyrovnat s některými problémy, které jsou s prostředím internetu spojeny. Nejenom problémy spojenými s politickou komunikací v kyberprostoru se ve své práci Technologie není apolitická[1]  zabýval Matouš Hrdina.

zdroj: aktualne.cz
Matouš Hrdina absolvoval mediální studia na Institutu komunikačních studií a žurnalistiky FSV UK, kde v současnosti pokračuje v doktorském studiu. Ve své disertační práci se zaměřuje na výzkum internetové komunikace malých českých politických stran i hnutí. Ke studiu politické komunikace přistupuje oproti tradičním sociocentrickým přístupům technocentricky, tedy vliv nových technologií na podobu politické komunikace staví do centra jeho pozornosti. V roce 2013 se podílel na rozsáhlém výzkumu kampaní kandidátů v českých prezidentských volbách, které považuje za doklad sílícího vlivu internetu na formování současné politické komunikace.  Některým kandidátům se totiž na sociálních sítích podařilo mobilizovat desetitisíce příznivců. Právě s pomocí sociálních sítí a přesně cílené online reklamy mohli apelovat na konkrétní voliče a komunikovaný obsah upravit jejich zájmům a preferencím. S naplněním kyberprostoru předvolebními kampaněmi kandidátů se kromě šance oslovit další potenciální voliče, realizovat virální kampaně atd. ukázaly však i limity politické komunikace v podobě technologických omezení internetu. Kandidáti nemohli oslovit příznivce protikandidátů ani lidi, kteří internet nevyužívají vůbec, zůstali tak v tomto ohledu stále odkázáni na tradiční média. Paradoxem je, že prezidentské volby nakonec vyhrál Miloš Zeman, kandidát, který na internetovou propagaci kladl ve své předvolební kampani velmi malý důraz. I přesto se otevřelo nové pole působnosti studia politické komunikace, náhled prostřednictvím nových médií a technologií.

Hrdina ve své práci dále zdůrazňuje, že bychom se měli odklonit již od detailně zanalyzované problematiky politické komunikace skrze tradiční média jako je tisk, rozhlas a televize a zaobírat se v právě probíhající technologické revoluci studiem fenoménu politické internetové komunikace. Svou pozornost bychom neměli zaměřovat pouze na producenta, adresáta a na komunikované sdělení, ale také na samotný komunikační kanál, jímž je sdělení přenášeno a jehož technickými možnostmi i rysy formováno.  Technologický rozvoj internetu způsobil a stále způsobuje podstatnou změnu v myšlení a životě člověka i celé společnosti. Hrdina hovoří o změně komunikačního paradigmatu, tedy o možnosti komunikovat ve směru one-to-many a one-to-one (případ tradičních masových médií), tak many-to-many a many-to-one. Další změnu představuje i možnost dohledat si zvyky a zájmy konkrétního člena publika přes síťovou stopu a zacílit tak na něj vhodnou inzerci.

Jako příklady oblasti studia politické komunikace na internetu bychom mohli z práce Hrdiny uvést E-efekt, tedy soubor idejí a empirických poznatků dokazujících, že internet dokáže lépe mobilizovat politicky aktivní občany, oživovat i posilovat politický život. Empirické výzkumy dokazují, že s nástupem internetu, zejména sociálních sítí Facebook a Twitter se zvýšila politická angažovanost veřejnosti.

Další oblastí studia internetové komunikace je digital divide, jež je zásadní pro celý obor studia nových médií a ústí k debatě o demokratickém či nedemokratickém potenciálu internetu. Je potřeba, aby si političtí aktéři uvědomovali existující společenské rozdíly v přístupu k internetu, jež v případě televizního vysílání nebyly tak markantní, a dle toho formovali své komunikační kampaně, jinak se budou v kyberprostoru potýkat s trvalým neúspěchem. Např. v předčasných volbách do Poslanecké sněmovny na podzim 2013 byla online kampaň Strany zelených poměrně intenzivní, zejména jejich práce se sociálními sítěmi. Je to zcela pochopitelné, strana se snaží oslovit převážně mladé, vzdělané publikum z větších měst, které má dostatečný přístup k internetu. Do kontrastu postavme stranu KSČM, jejíž voličskou základnu si lze představit složenou ze starších lidí rozptýlených v menších městech bez potřebné internetové gramotnosti, zde by pak internetová kampaň dle mého názoru byla zcela neefektivní.
 
zdroj: http://mooreslore.corante.com/

Další překážkou ke svobodnému a neomezenému používání nových technologií k politické participaci je jev tzv. filtrové bubliny, jež reflektuje trend internetové technologie uzavírat uživatele do názorových skupin, resp. vytvářet mediální prostředí, které je zaplněno obsahem odpovídajícím zájmům uživatele. Hlavní podíl na vytváření internetové bubliny mají Google, Amazon nebo Facebook s cílem zvýšit zisk ze správně zacílené reklamy. Pro politickou komunikaci a participaci tento jev pak může znamenat nemožnost dosáhnout na ještě nerozhodnuté voliče nebo oslovit voliče jiných stran; rovněž narušuje obecný demokratizační potenciál internetu.
 
zdroj: mothertongue.com

Rovněž musíme při studiu internetové komunikace věnovat pozornost i problematice publika, tj. internetové veřejnosti, která není homogenní masou, ale je tvořena jednotlivými společenskými skupinami, které využívají nová média různými způsoby. Nejvýraznější skupinou uživatelů moderních technologií jsou tzv. digitální domorodci charakterističtí jejich nadprůměrně častým a sofistikovaným užíváním. Jedná se převážně o společenskou skupinu narozenou po roce 1980, která má k novým technologiím přístup a rozvinuté schopnosti s nimi zacházet. Také u nich můžeme zaznamenat stírání rozdílu ve vnímání reality a virtuálního světa nebo intenzivní online kontakt s vrstevníky. Jde o to, že tato generace digitální technologie užívá denně, resp. téměř neustále v důsledku tlaku svého okolí a každodenní reality, přitom technologie stále více mění lidské chování i psychologii a osobnost.
 
zdroj: national-geographic.cz/

Je známo, že po druhé světové válce v politické komunikaci exceloval tisk, v šedesátých letech převzala roli hlavního zprostředkovatele televize, o jejíž dominanci ani v současné době není pochyb. Nemyslím si, že by prostředí internetu mohlo dominantní postavení televize coby kanálu politické komunikace v současné době nahradit, internet vyžaduje aktivitu a televize ze své podstaty pouze pasivní konzumaci, proto bude pro publikum stále velmi atraktivní a nezaměnitelná. Avšak pozice politické komunikace skrze internetové sítě, zejména sociální platformy nabývá stále na významu. Zvyšuje se díky ní podíl aktivní politické participace občanů. U politických aktérů může skrze jejich profily docházet i k určité celebritizaci, samozřejmě se jedná i o skvělé nástroje formování public relations a realizace spin doctoringu. Zároveň zde dochází k přímé interakci občana/voliče s politickým aktérem, resp. s jeho medializovanými obsahy. Přestože se jedná o komunikaci zprostředkovanou médiem, komunikovaný text neprošel procesem výběru a zpracování, neodchyluje se tak od původního záměru. Dané médiu se tak stává platformou pro propagaci politik a názorů politických aktérů. Současně občan může na sdělované obsahy ihned reagovat v podobě komentáře.

S nástupem internetu se politickým aktérům otevřely nové unikátní možnosti komunikace. Pokud se dokážou odpoutat od schématu komunikace prostřednictvím tradičních masových médií a pochopí politickou podstatu nových médií, mohou dosáhnout mezi občany mnohem většího úspěchu a získat významnější vliv na celou společnost.


Zdroj:

HRDINA, Matouš. Technologie není apolitická: Poznámky ke studiu politické komunikace v nových médiích. In Mediální studia, Praha, Univerzita Karlova v Praze, FSV 2013, č. 3. Dostupné online z: http://medialnistudia.files.wordpress.com/2013/12/ms_2013_3_web_hrdina.pdf





[1] HRDINA, Matouš. Technologie není apolitická: Poznámky ke studiu politické komunikace v nových médiích. In Mediální studia, Praha, Univerzita Karlova v Praze, FSV 2013, č. 3. Dostupné online z: http://medialnistudia.files.wordpress.com/2013/12/ms_2013_3_web_hrdina.pdf