Ke kořenům znalostí pomocí nových médií

Teorie aneb Terkel má problém

Od zadání práce až do doby, než jsem na svém příspěvku začal pracovat, se mi vůbec nelíbilo, že bychom měli svůj text odevzdat na konkrétní blog konkrétní společnosti. Mám totiž stále na mysli boj o pozornost, který svádí všechny informační kanály naší doby. Musím ale uznat, že to má svou logiku a souvisí to se sdílením znalostí i s "produžíváním", ke kterým se máme vyjádřit. Snad by tyto souvislosti mohli explicitně zaznít při zadávání práce dalším ročníkům. Proč bychom jinak měli zvyšovat návštěvnost a atraktivitu konkrétního média, pokud tím zároveň neprohloubíme znalosti, nebo prakticky nevyzkoušíme něco z teorie. Vtipem blogu Mediální proroci tedy je, že zde vystupujeme zároveň v roli tvůrce i uživatele obsahu a naplňujeme tak termín „produžívání“ (produsage), jak jej popisuje Axel Bruns v knize Blogs, Wikipedia, Second Life, and Beyond: From Production to Produsage.

Produsage (především na internetu) chápu jako proces - informační šum, ze kterého občas vzniká něco hodnotného, ale často jde jen o povídačky. S tím rozdílem, že na rozdíl od běžného hovoru, tyto zůstanou uloženy v databázích. Důležité je, že myšlenkový prostor v síti serverů a jejich uživatelů existuje a nové myšlenky zde vznikají, aplikují se a vystavují se kritice i konkurenci. Pierre Lévy ve své knize Collective Intelligence [Cambridge, MA: Percus Books, 1997, str. 1-10] v části Introduction říká, že tento znalostní prostor (knowledge space) je zatím nejvyšším antropologickým stupněm naší identifikace. Základním stupněm, je jméno, druhé je „teritorium“, ve kterém žijeme a třetí komodity, kterými disponujeme. Podle Lévyho „je internet pouze nástroj, jak se v tomto znalostním prostoru pohybovat a zásadní bude schopnost jednotlivce filtrovat informace podle své potřeby“.

Virtuální univerzita zdarma naučí hodně, ale diplomy nedává

Z kolektivní inteligence (stav nebo proces?) jsou zajímavé hlavně takové informace a myšlenky, které jsou úspěšné, mají velkou přidanou hodnotu pro společnost, nebo v ní rezonují. Například zmíním projekt virtuální univerzity KhanAcademy, která si klade za cíl „poskytnout zdarma vzdělání na světové úrovni komukoliv a kdekoliv“. Narazil jsem na ni díky blogu Josefa Štěpánka. Jde o neziskovou vzdělávací organizaci založenou v roce 2006 Američanem původem z Bangladéše. Salman Khan začal v roce 2004 doučovat svou sestřenici matematiku, ale když po něm stejnou pomoc chtěli další příbuzní a přátelé, přišlo mu praktičtější nahrát videa na YouTube. Pomáhat ostatním lidem svými znalostmi mu nakonec přišlo užitečnější, než stávající práce. Částečně i díky vzdělání z MIT dotáhl projekt tak daleko. [http://en.wikipedia.org/wiki/Khan_Academy]

Myšlenka virtuální univerzity, kde se lze naučit novému, připomenout zapomenuté, a která je zdarma online přístupná celému světu, byla oceněna v roce 2008 spolu s dotací dvou milionů dolarů od společnosti Google v projektu „10 to the 100“.

Khan Academy dnes obsahuje více, než 2 700 videí s lekcemi z matematiky, fyziky, historie, chemie biologie, medicíny a dalších oborů. Samotný kanál na YouTube doplňují další funkce přímo na stránkách projektu. Snadno se můžete přihlásit pomocí účtu Google nebo Facebook, procvičovat znalosti v příkladech z 200 oblastí matematiky a sledovat zlepšení nejen u sebe, ale případně i u svých žáků, pokud jste vyučující. Ke zvýšení atraktivnosti cvičení (prozatím jen matematiky) je použito herních principů – za splněná cvičení získáváte odznaky znalostí.

Největší přínos mají ovšem samotná videa, která jsou přehledně uspořádaná nejen podle oboru, ale také od nejjednodušších oblastí po složitější. Samotný výklad je dobře srozumitelný a konkrétní. Takže možná budeme vídat studenty, kteří si cestou do školy opakují látku z videa na chytrém telefonu místo ze sešitu se zápisky.

Co je na projektu kolektivního, když se znalosti šíří jen od jednoho autora (dnes už skupiny autorů)?

Videa jsou šířena po licencí Creative Commons Attribution-NonCommercial-ShareAlike 3.0 a jsou původně namluvena v angličtině. Protože mají ambice vzdělávat po celém světě, kdokoliv k nim může přidávat (a upravovat) titulky, a při větším zájmu je možné videa i dabovat. Tím se z uživatelů stávají spoluautoři – projekt využívá kolektivní inteligence formou tzv. crowdsourcingu k překonání jazykové bariéry. Pod každým videem je navíc možné přidávat komentáře ať už přímo na stránkách projektu, nebo na YouTube (což je zase produsage).

Internet je dnes plný zajímavého obsahu, stejně jako svět mimo počítačové servery. Myslím, že úkolem naší „generace C“ [Axel Bruns] je naučit se tento obsah používat i vytvářet ku prospěchu všech.

Módní fanoušci sobě

Na Internetu existují tisíce různých stránek, diskusních fór, které se věnují rozličným tématům, pro snad každý lidský zájem nějaká vznikla. A mnoho z nich je interaktivních, vtahujících své čtenáře do procesu jejich spoluvytváření. Dnes se můžete na Internetu vyjádřit k ledasčemu, participovat na ledasčem, v nafukovacím virtuálním prostoru je místa dost. Jaké oblasti lidských zájmů, která se zrcadlí na síti bych se měla věnovat ve svém skromném příspěvku? Tak mě napadá, že poměrně dosti rozšířený je mezi lidmi zájem o fenomén jménem móda. Móda je nesmrtelná. Móda je zkrátka v módě. (Téměř) pořád. Dříve se o ní ale diskutovalo pouze u kávy, psalo v časopisech.

Když už lidem přestaly stačit tištěné módní lifestylové magazíny, které nereflektovaly (a ani to nebylo v jejich možnostech) veškeré módní dění v českých ulicích, začaly v českých internetových vodách pomalu vznikat módní blogy. Dělo (a děje) se tak často na základě inspirace přicházející ze zahraničí, kde se takto zaměřené blogy začaly rodit o něco málo dříve a těší se značné popularitě, stejně jako někteří úspěšní blogeři sami. Módní blogy jsou zejména důsledkem potřeby lidí podělit se o své názory na módu s ostatními, inspirovat a nechat se inspirovat, zviditelnit sebe, zkrátka zasáhnout do virtuálního veřejného prostoru.

Převážnou část těchto blogů proto tvoří fotografie, ať už bloggerů samotných ve vlastních „outfitech“ oděných, nebo lidí, jejichž módní kreace se jim zalíbily a v prostředí ulice je zachytili. Případně se zde objevují nepůvodní fotografie ze světa módy (např. modely návrhářů). Zároveň si na těchto blozích lidé mohou povyměňovat své postřehy z české módní krajiny. Kromě na módu orientovaných blogů existuje v prostoru Internetu také mnoho portálů, které se fenoménem módy také zabývají, ale jsou spravovány pouze týmy profesionálů, interaktivita zde není žádná, nebo omezená.

Pomyslnou třešničkou na dortu tohoto virtuálního „fashion“ světa, ve kterém se sdílejí módní nápady a existují profesionální magazíny, je vznik internetových stránek czechoriginalfashion.cz které jsou syntézou obého. Záměrem tohoto projektu je propojit profesionály i obyčejné lidi, zkrátka všechny, kteří se na vytváření české městské módy jakýmkoliv způsobem podílejí. V jedné úrovni se na tvorbě webu účastní „redaktoři“, tedy ti, kteří jsou pověřeni psaním tematických článků, vytvářením reportáží z různých akcí, módou se zabývajících a celkovou správou webu. Jsou to publicisté, stylisté, designéři, fotografové, kteří mají oficiálně „know-how“. Průběžně tak na stránky přidávají informace o (nejen) módních akcích, výstavách, obchodech – zkrátka novinky ze světa české módy.

Druhou, výraznější a podstatnější úrovní je sdružování lidí se zájmem o odívání a módu. Kdokoliv se může na této stránce zaregistrovat, a jakožto uživatel sdílet s ostatními jak názory na módu, tak především vlastní módní fotografie , tedy svůj „módní styl“. Tato druhá úroveň webu vznikla na principu „produsage“, neboli „produžívání“. Tímto pojmem, který jako první použil australský profesor Axel Bruns, se rozumí stav, kdy uživatel je zároveň producentem mediálních obsahů, tedy tyto dvě role splývají. V současné době (k 12. 12. 2011) je na této stránce registrováno 1919 uživatelů a k prohlédnutí jsou tisíce fotografií s módní tematikou. Aktivně zúčastnění se touto formou podílí o svůj módní svět. Je to jakási koncentrace módních blogerů na jednom místě.

Registrovaný může ve svém profilu vytvořit galerii z vlastních fotografií s přidanými popisky. Zároveň může reagovat na příspěvky druhých, jak formou komentářů, tak hodnocením. Nejlépe hodnocení uživatelé pak mohou postoupit do vyšších módních kategorií. Tímto jsou do určité míry naplněny prvky principu kolektivní inteligence, který spočívá ve vizi dosažení lepšího poznání spojením poznání více jednotlivců. Uživatelé webu tak svým hodnocením selektují konkrétní fotografie či celé profily do různých kategorií. Tato oblíbenost a příslušnost k jednotlivým „módním levelům“ by měla korelovat s kvalitou a originalitou outfitů či uživatelů. Díky tomuto systému se člověk (i neregistrovaný) snadno dostane k žádané módní inspiraci.

Příspěvky jsou rozřazeny také podle mnohých kritérií, jako je už zmiňovaná popularita, styl, příležitost, módní značka atp. Z profilů uživatelů je pak snadné se dostat na jejich případné osobní blogy, které toho často prozradí mnohem více.

Zdroj obrázků: czechoriginalfashion.cz (stahováno 12. 12. 2011)

Je to jenom plechovka

Stejně jako mnoho kolegů jsem se rozhodla psát tento příspěvek o něčem, co je mi blízké a milé. Můj příklad začal v roce 2006, kdy studio Pixar uvedlo do kin rodinný animovaný film Auta. Jde o příběh z prostředí automobilových závodů. Hlavním hrdinou je nováček Blesk McQueen – zprvu pyšné závodní auto, které usiluje ze všech sil o výhru trofeje Zlatý píst. Tento počin režiséra Johna Lassetera se pyšní například oceněním Zlatý glóbus za nejlepší celovečerní animovaný film (historicky první udělená cena v lednu 2007).

Snímek byl úspěšný a tak následoval proces, kterým se řídí mnoho odvětví zábavního průmyslu. Vzniklo několik počítačových her (hlavně pro mladší kategorii), byly založeny fan pages, vyrábí se neuvěřitelné množství produktů s filmovými hrdiny – Carrera autodráhou počínaje, přes oblečení, sluneční clony do auta až po lucerny určené ke kempování. Samozřejmostí je také kolekce Lego pro mladší i starší fanoušky. Prostoupení trhu napříč rozličnými mediálními kanály podtrhuje i u nás dostupný měsíčník Auta. Výrobci se snaží o vyvolání dojmu, že jejich „produkty“ naplňují charakteristiku transmediálního vyprávění (dále TV) a proto by měl divák (či uživatel) sledovat co nejvíce typů komunikace za účelem dosažení komplexního zábavního zážitku.

Díky značnému úspěchu, kterému se film těšil, se diváci dočkali letos v létě pokračování. Mně osobně druhý díl neoslovil zdaleka tolik jako první, ale recenze snímku není mou ambicí ani cílem tohoto příspěvku.

Dle mého názoru tento model však zcela nesplňuje představu Henryho Jenkinse. Ten hovořil o tom, že by každé médium mělo příběh rozvíjet. Jednotlivé texty by měly být na stejné úrovni a přispívaly by důležitými informacemi o fiktivním světě. Takže přesto, že je příběh rozličně rozšiřován či reinterpretován, tak o klasickou ukázku transmediálního vyprávění zřejmě nejde.

Jako druhý úhel pohledu jsem si vybrala „produžívání“. Procházela jsem si výsledky vyhledávání na dotaz „cars disney“ na youtube.com. Chtěla jsem zjistit, zda i v tomto případě se budou uživatelé podílet na tvorbě obsahů. Čekala jsem spíše standardní ukázky z filmu, trailery, oblíbené úryvky fandů apod. Co mě ale překvapilo, tak existují také například videa, kde má uživatel natočenou sbírku svých plyšáků, které si opatřil na výpravě do Disneystoru. Co se každopádně nedá Cars upřít je slušná fanouškovská základna. Na sociální síti facebook.com má fan page Cars téměř 6mil. fanoušků. Zároveň existuje profil Disney Pixar Cars games, kde si fandové sdílejí informace ke hrám, svoje zkušenosti atd. Tento profil má více než 97tis. uživatelů.

Já osobně jsem Auta viděla dvakrát v kině a potom společně s dcerkou ještě nesčetněkrát doma na DVD. Nepatřím sice k tak kovaným fanouškům, abych se přidávala do komunity na facebooku. Filmu se však nedá upřít jistá lyričnost a přínos pro děti (i dospělé) v podobě morálního ponaučení. Hlavní hrdina, který tolik toužil po vítězství v závodě, si díky novým přátelům totiž uvědomí, že trofej je jen plechovka a to opravdu důležité je někde jinde.

Možná je to vaše ulice. Možná jste to vy.

Když si člověk může vybrat, o čem chce psát, vždy se rozhodne pro něco, co v něm vzbuzuje notnou dávku emocí (ať kladných či záporných) a když už o něčem má psát, tak většinou objektivně.

V tomto svém díle (možná přehnaně vznešený obrat) však objektivní být nemusím, proto jsem se rozhodla naplnit svoji práci obdivem a nadšením. Ne snad proto, že bych měla s tímto dílem (v tomto případě už to koresponduje mnohem lépe) něco společného, ale proto, že je za co ho obdivovat. Ať jste či nejste jeho fanouškem, v našem mediálním světě se tento seriál udržel velmi dlouho, a to i s tím „handicapem“, že to není americký seriál, nýbrž náš, dámy a pánové, český. To si myslím zaslouží minimálně se nad ním pozastavit a popřemýšlet, čím je tak výjimečný, bez ohledu na to, zda ho sleduje nebo ne. Zkuste popřemýšlet, jak je mediálně konstruován a jištěn. Je na čase odhalit formát, který jsem se vám několika nápovědami snažila odhalit, ale co by to bylo bez pořádného antre, tak tedy…

Kolik znáte seriálů, které běží den co den už několik let? Kolik znáte herců a příběhů, kteří vám „stárnou před očima“? Já vím o jednom – Ulice.

Seriál je vysílán už od roku 2005 na TV Nova a právem si tak vysloužil označení nekonečný seriál. Ulice se snaží žít se svými diváky každý den od 18. 30, kromě víkendů. Postavy v seriálu stárnou a provozují všechny rutiny všedního života, jako každý obyčejný člověk, a tak divák může prožívat pocit sounáležitosti s postavami a občas má pocit, že je vlastně jejich soused, protože jim v přeneseném smyslu vidí do oken. Postavy se stávají součástí jejich života.

Ke své práci jsem si ale tento seriál nevybrala proto, že bych s ním byla jakkoliv spjatá, ale protože obsahuje tyto tři jevy: transmediální vyprávění, produseage a kolektivní inteligenci. Všechny tyto jevy se objevují na internetových stránkách pořadu (www.ulice.nova.cz) a na stránce Ulice na fb, ale to předbíhám, pojďme si trošku přiblížit internetové zázemí Ulice.

Na stránkách naleznete snad úplně vše: novinky, epizody, postavy, rubriku móda Ulice, hry, foto, video, rozhovory, diskuze, věci ke stažení. Na fb stránkách zase naleznete typické fan page, kde se objevuje spousta fotografií, a diskuzí k jednotlivým hercům, postavám, příběhům.

Diskuze je jednou z ukázek tzv. transmediálního vyprávění – lidé zde často domýšlejí příběhy jednotlivých postav a pomocí kolektivní inteligence budují prozatím fiktivní pokračování děje. Komunikují spolu pomocí klasického „přidat komentář“ a tím společně sdílejí své názory a domněnky.

Jak už jsem psala, na fb stránkách naleznete příspěvky jednotlivých fanoušků ve formě fotografií, které buď pro herce vyrobili, nebo fotografií z akcí, na kterých herce potkali. To je třetí jev, který jsem vám chtěla v Ulici představit – produseage. Fanoušci se tedy sami podílejí na tvorbě mediálního prostředí daného mediálního produktu a navíc vytvářejí další možnosti pro rozvíjení kolektivní inteligence v diskuzi pod těmito příspěvky.

Tohle všechno jsou obvyklé jevy, které se na většině fan stránek vyskytují, co mě ovšem zaujalo, jsou hry Ulice, domnívám se, že tak daleko se v ČR na stránkách pořadů dostal jen málokdo. Je to jeden z dalších způsobů (levelů) jak „žít“ v Ulici (transmediální vyprávění).

Tato stránka je plná těchto pro mě ještě před pár měsíci neznámých principů, jak vtáhnout diváky do děje, jak v nich vytvořit fiktivně skutečný svět, jak dosáhnout toho, že herce na ulici oslovíte jmény jejich postav a budete se divit, jak je možné, že chodí, když jsou přeci v seriálu na vozíku, jak si vytvořit představu, že to nejsou herci, a že příběh se nenatáčí v Hostivařských ateliérech, ale někde ve skutečné ulici. Tyto tři jevy jsou nedílnou součástí úspěšnosti tohoto televizního formátu a tvoří základnu pro vrytí si seriálu pod kůži.

Na závěr bych konstatovala, že se mi bohužel nepodařilo pro Matěje najít holku, ale alespoň doufám, že jsem ve vás vzbudila několik námětů k diskuzi pod tímto článkem, protože kolektivní inteligence je více než jedna.

A máme to na talíři!

Jako svůj příspěvek na tento blog jsem se rozhodla vybrat pořad Prostřeno!. Tato televizní soutěž běží na TV Prima každý všední den od 18 hodin a trvá zhruba 40 minut. Smyslem této hry je předvést vlastní umění v kuchyni ostatním soutěžícím a pokusit se je svým menu natolik ohromit, že jejich body přiřknou jednomu účastníkovi výhru 40 000 Kč. Již to, že ostatní účinkující mají možnost se vyjádřit jak k jídlu, které jim bylo nachystáno, tak k chování, bydlení a charakteru konkrétních osob, by se dalo považovat za kolektivní inteligenci. Diváci porovnávají své názory doma u obrazovek se členy vlastní rodiny, s nimiž pořad sledují, i se soutěžícími v televizi.

Pro ty, kdo nestihli nějaký díl přímo ve vysílání TV Prima, je k dispozici web této televize www.iprima.cz/prostreno, kde nalezne všechna videa včetně receptů pro přípravu konkrétních pokrmů. Každý si tak snadno může vyzkoušet jakékoliv jídlo uvařit. Popravdě řečeno, nejednou jsem této možnosti využila i já a některé recepty byly opravdu výborné.

Kromě receptů se mohou návštěvníci stránek zapojit i do diskuse, která je u každého dílu zvlášť. Mohou reagovat na příspěvky ostatních, pochválit i zkritizovat, případně navrhnout vylepšení prováděných jídel. Kreativitě se meze nekladou. Není ani výjimkou, že na sociálních sítích, jako je např. www.facebook.com, se objevují odkazy právě na tyto stránky s vtipnými, pochvalnými či kritickými komentáři. Během těchto diskusí a sdílení na sociálních sítích dochází u cílové skupiny k vytváření kolektivní inteligence, jak ji definoval kanadský filosof Pierre Lévy. Ten říká, že kolektivní inteligence je „schopnost skupiny najít větší množství, anebo kvalitnější řešení nějakého problému“ (http://cs.wikipedia.org/wiki/Kolektivn%C3%AD_inteligence). V našem případě se jedná o problém vaření a reality show, kdy se lidé mohou dohadovat, nebo naopak shodnout, o tom, co se týká mínění o soutěžících a jejich umění v kuchyni. Podle názorů jak přímých účastníků pořadu v TV případně v totožných videích na internetu, tak přispěvatelů do diskusí na výše zmíněných stránkách, si ostatní lidé mohou vyvodit názor na konkrétní pokrm, bez toho, aby hledali další zdroje.

To, že je možné díky sdílení a komentování diskusí šířit mediální obsah dále, napovídá tomu, že, aniž by si to mnozí uživatelé internetu a vlastníci televize uvědomovali, se všichni ti, kteří se na tomto podílejí, zúčastňují produžívání, tedy produsage. Tento proces popsal A. Bruns ve své knize The Art of Produsage: Distributed Creativity. Charakterizuje produsage jako služby sdílení obsahu, tvorbu (production) a užívání (usage). Pokud jeho charakteristiku budu chtít vztáhnout k pořadu Prostřeno!, řeknu asi toto: administrátor stránek televize Prima vkládá na web videa všech dílů reality show, na které se mohou návštěvníci dívat, kdykoli je napadne, hodnotit a porovnávat názory své a ostatních, a zároveň sdílet videa na rozličných sociálních sítích pomocí odkazů a přispívat svými komentáři do diskuse, která se někdy stává vskutku vášnivou. No posuďte sami!

http://www.iprima.cz/prostreno/ucastnici/veronika-muranova

Navíc se i tento pořad snaží potěšit své diváky tištěnou verzí. Tvůrci Prostřena! v této době jako dárek k Vánocům vydávají již druhý díl knihy receptů Prostřeno!, a to díky spolupráci s autorkou Marií Formáčkovou. Prvního dílu této „kuchařky“ se prodalo téměř 50 000 výtisků, což svědčí o popularitě soutěže mezi lidmi. Od druhého dílu si všichni slibují podobný úspěch, dokonce je tato kniha obohacena o doprovodné fotografie a z neuvěřitelných 582 receptů si jistě každý něco vybere.

V tomto směru si myslím, že pořad Prostřeno! zahrnuje i další mediální oblast, a to storry telling, tedy vyprávění příběhů, které si dá člověk úplně dohromady až po nastudování všech možných zdrojů vztahujících se k tomuto tématu. Sledováním pořadu totiž nezjistíme konkrétní recepty a celý průběh jednotlivých večerů. To by se do 40 minut vysílání skutečně nevešlo. Proto je vydaná již druhá kniha s recepty, a proto fungují stránky pořadu, aby se lidé dozvěděli více o zákulisí a mohli si vyzkoušet nové recepty.

Zkuste i vy sledovat tuto show a zapojit se do diskusí. Uvidíte sami, jak vás to zaujme!

Zdroje: http://cs.wikipedia.org/wiki/Kolektivn%C3%AD_inteligence

www.iprima.cz/prostreno