Slow TV: Digitální okno do offline světa
Mnozí vnímají urychlenost dnešní doby jako něco nepřirozeného, co si žádá vyvážení. A tak se stále více diváků připojuje na servery, ze kterých sledují to, co by mohli spatřit při běžné venkovní procházce. Scény každodennosti spojují atomizované jedince u digitálních zařízení a připomínají jim, že jsou stále součástí tohoto světa, který přes zatažené rolety v kanceláři nevidí.
Roku 2009 norské vysílání veřejné služby oslavilo 100.
výročí tamní železniční společnosti 7hodinovým pořadem zachycujícím cestu vlaku
v reálném čase. Ovšem od Warholova spícího Johna Giorna se tento koncept
lišil například tím, že při průjezdu tunelem se namísto nic neříkající tmě pouštěl
divákům sled archivních fotografií mapujících historii železnice. Nešlo zde o
estetizaci okamžiku, ale o mediální komunikaci ve smyslu přesunu informací se
socio-kulturním účelem.
 |
| Jak to vidí vlak |
Norský formát se rozvíjel a rozrůstal se například o záběry
z lodní plavby nebo hořícího ohně v krbu. A s nástupem diváků se
fenoménu označovaného jako Slow TV začaly chytat další stanice a mediální
platformy. V Česku se tento jev představuje na serveru Playtvak.cz, kde je
doplněn o další, interaktivní prvky. Diváci mohou počítat zvířata v záběru,
nebo vyrazit do míst, kde se záběry budou natáčet, a poté na smartphonu
sledovat, jak se na smartphonu sledují, jak se na smartphonu sledují, …
Nejde však jen o to, že si nahrazujeme pobyt venku, zatímco jsme uvnitř. Formát Slow TV umožňuje digitálním technologiím splynout se světem, který reprodukují, Názory, které i mě zprvu přicházely na mysl, že jde o nahrazení našeho vnímání a oddělení od reálného světa, jsou způsobené povrchní analýzou.
 |
| Když se fyzická hranice stává jen psychickou překážkou |
 |
| Zdánlivý negativní dopad na lidské chování |
Když se zamyslíme nad myšlenkou konvergence, dojde nám, že svět nových technologií využívá prvků světa, který mu předcházel, a představuje je v novém světle tak, aby sloužily ještě lépe k přesunu informací, nejdůležitějších to produktů dneška. Je to cesta k tomu neodcizovat se světu oddělováním racionality a přírody, nýbrž vstoupit do tohoto nového antropologického prostoru, jak jej definoval již Pierre Lévy.
Jako každý mediální výstup, i ten ze Slow TV přináší reprezentace reality, kterou bychom sice mohli nazírat z bezprostřední blízkosti, ale nemáme na to dostatek času, finančních prostředků nebo mentální kapacity - pro její nepřehlcení jsou informace médii komprimovány do únosných dat. Jenže Slow TV tradiční komprimaci narušuje a přináší informace, které by se běžnou mediací vešly do jedné výpovědi, roztažené do několikahodinového prostoru. Snad ani kdybychom se šli na ptačí krmítko, novinku na Slow TV serveru Playtvak.cz, podívat do přírody, nevydržely bychom na něj koukat tak dlouho. S nadsázkou plynoucí z dekomprimace informací nám tento formát přináší hyperrealitu.
Oproti tradičním dokumentům z přírody, zachycujícím třeba cestu mravence, neslouží pořady na Slow TV k přímému vzdělávání, nemají ani vysvětlující doprovodný komentář (ačkoliv je uvozuje jasný titulek a směrodatný text v popisku). Je třeba si uvědomit, že sledujeme každodennost přes digitální technologii namísto přímé observace ne proto, že bychom ji přirozeně sledovat nemohli, ale proto, že chceme náš čas s digitální technologií trávit v přirozeném duchu.
Věřím, že existují i takoví fajnšmekři, kteří tato videa sledují tak, jako by sledovali film, Staticky se vystavují obsahu a přijímají ho. Tito diváci jsou zastánci tradičního typu masového publika, ovšem s jistou mírou parodie, možná by se dalo mluvit o postkonzumním přístupu - uvědomují si, že obsah přijímají pro zábavu, ale nepřijímají daný narativ, hledají vlastní. Například čekají, až zachytí moment, kdy přes pole přeběhne zajíc, a oni budou mít pocit, že právě zažili něco jedinečného. Vzniká tak prostor pro novou subkulturu.
Jako každý mediální výstup, i ten ze Slow TV přináší reprezentace reality, kterou bychom sice mohli nazírat z bezprostřední blízkosti, ale nemáme na to dostatek času, finančních prostředků nebo mentální kapacity - pro její nepřehlcení jsou informace médii komprimovány do únosných dat. Jenže Slow TV tradiční komprimaci narušuje a přináší informace, které by se běžnou mediací vešly do jedné výpovědi, roztažené do několikahodinového prostoru. Snad ani kdybychom se šli na ptačí krmítko, novinku na Slow TV serveru Playtvak.cz, podívat do přírody, nevydržely bychom na něj koukat tak dlouho. S nadsázkou plynoucí z dekomprimace informací nám tento formát přináší hyperrealitu.
Oproti tradičním dokumentům z přírody, zachycujícím třeba cestu mravence, neslouží pořady na Slow TV k přímému vzdělávání, nemají ani vysvětlující doprovodný komentář (ačkoliv je uvozuje jasný titulek a směrodatný text v popisku). Je třeba si uvědomit, že sledujeme každodennost přes digitální technologii namísto přímé observace ne proto, že bychom ji přirozeně sledovat nemohli, ale proto, že chceme náš čas s digitální technologií trávit v přirozeném duchu.
Věřím, že existují i takoví fajnšmekři, kteří tato videa sledují tak, jako by sledovali film, Staticky se vystavují obsahu a přijímají ho. Tito diváci jsou zastánci tradičního typu masového publika, ovšem s jistou mírou parodie, možná by se dalo mluvit o postkonzumním přístupu - uvědomují si, že obsah přijímají pro zábavu, ale nepřijímají daný narativ, hledají vlastní. Například čekají, až zachytí moment, kdy přes pole přeběhne zajíc, a oni budou mít pocit, že právě zažili něco jedinečného. Vzniká tak prostor pro novou subkulturu.
Koncept slow tv jsem objevil poprvé někdy před pár lety, když jsem právě úplnou náhodou na nějaké zahraniční stanici narazil na zmíněnou cestu vlakem. Vůbec bych netušil, že mě tento broadcast ale mít to puštěné do pozadí bylo vlastně zvláštním způsobem relaxující. Měl jsem to puštěné snad hodinu. :)
ReplyDelete