Každá nová technologie, ať už rádio, televize, internet nebo
nová aplikace, přichází do společnosti s určitou vizí. Vizí toho, jakou
funkci bude ve společnosti plnit, jak a k čemu ji budou lidé používat. Jen
málokdy však dojde k tomu, že skutečně úspěšná technologie slouží právě a
pouze k tomu účelu, který jí její tvůrci předpovídali. Už Raymond Williams
upozorňoval, že to, co přesně daná technologie pro společnost představuje, není
ani tak v rukou jejích vynálezců (dnešním slovem vývojářů), ale spíš
jejích uživatelů – společnosti samotné. Nová technologie tak v průběhu let
může získat nové a netušené sociální funkce, která nikdo na počátku
nepředvídal.
To vše platí přirozeně i pro takový fenomén, jakým je
Facebook. Sociální sít vytvořená původně pro komunitu vysokoškoláků jako
platforma pro komunikaci, sdílení zážitků, navazování a udržování kontaktů, se
musela vyrovnat (lépe řečeno její uživatelé) s neúprosnou realitou života:
smrtí. Jakou funkci má mít taková sociální sít ve chvíli, kdy uživatel zemře?
Má být profil neúprosně vymazán a online identita člověka ztracena?
Praxe ukázala, že to není cesta, kterou by uživatelé
preferovali. Místo toho se z profilů zemřelých uživatelů stala platforma
pro kolektivní truchlení a nástroj pro udržování pozice zesnulého
v sociálním kontextu přítomnosti.
Z analýz aktivity na takových profilech totiž vyplývá,
že pozůstalí mají tendenci skrze Facebook „komunikovat“ se zemřelým, psát mu
vzkazy, vyjadřovat smutek a lítost nad jeho ztrátou. Ba co víc, prostřednictvím
příspěvků z nejrůznějších událostí a akcí udržovat zesnulého stále
v centru dění. Můžeme se tedy setkat s příspěvky jako: „Dneska jsme měli promoci, i když jsi
s námi nemohl být fyzicky, byl jsi tam...“[1]
Označováním zesnulého v příspěvcích a na fotografiích jeho přátelé
neustále aktualizují jeho identitu a pozici v sociální síti. Identita
člověka, která už je v offline světě uzavřena, se tak v online
prostředí dál vyvíjí, „žije dál“. Na tomto paradoxu je dobře vidět, že identita
není něco, co by záviselo pouze na jedinci samotném, ale vyvíjí se
v interakcích se sociálním okolím. Jinými slovy má intersubjektivní
charakter. Stejně tak profil na Facebooku (nebo jiné sociální síti) není jenom
nástrojem pro subjektivní sebeprezentaci člověka, ale prostorem, kde je
identita vytvářena kolektivně uživatelem a skupinou jeho přátel pomocí
vzájemných interakcí a příspěvků, které prostupují více profily (např. společné
fotky). Online prostředí poskytuje unikátní prostor, kde je kolektivní utváření
identity soustředěno a může pokračovat i po smrti jedince, na rozdíl od
„reálného“ prostředí, kde sociální vazby a kolektivní působení přátel po smrti
jedince slábne.
„Posmrtný profil“ na sociální síti však má ještě jednu
důležitou sociální funkci. Pro pozůstalé přátele je prostorem, kde mohou
kolektivně vyjadřovat lítost a truchlit nad smrtí blízkého. V realitě má
truchlení většinou spíše individuální charakter (vyjma např. pohřbu). Podpora a
pocit sounáležitosti v procesu truchlení jsou však velmi důležité a
facebookový profil tento kontakt mezi pozůstalými umožňuje. Kolektivní vědomí a
smutek, které jsou na profilu formovány, pomáhají jedincům vyrovnat se se
smutnou realitou. Navíc jim sociální síť dává možnost zesnulého „kontaktovat“.
Často se setkáme s příspěvky typu: „Doufám,
že se máš tam nahoře dobře, jednou se tam sejdeme. Chybíš mi…“[2].
Podle Brubakera a kol. (2010) tak známí zemřelého na Facebooku používají
technospirituální praktiky, tedy navazují svá náboženská přesvědčení na
technologické nástroje. Zdánlivě iracionální jednání (zesnulý logicky ani na
Facebooku neodpoví) tak pomáhá ve vyrovnávání se se ztrátou, a umožňuje „kontaktovat“
svět posmrtného života.
Závěrem lze jen konstatovat, že jednoduše smazat profil na
sociální síti po smrti člověka nemusí být vždy to nejlepší řešení. Sami
uživatelé vyjadřují svým jednáním potřebu uchovat online identitu a stopu člověka
i po jeho smrti. Smazat by totiž znamenalo to stejné, co zapomenout v reálném
světě. A na zesnulé přátele se přece nezapomíná…
BRUBAKER, Jed R., Gillian R. HAYES a Paul DOURISH, 2013.
Beyond the Grave: Facebook as a Site for the Expansion of Death and Mourning. The
Information Society [online]. 5., roč. 29, č. 3, s. 152–163 [vid. 6. duben
2015]. ISSN 0197-2243, 1087-6537. Dostupné z: doi:10.1080/01972243.2013.777300
BRUBAKER, Jed R. a Janet VERTESI, 2010. Death and the social
network. In: Proc. CHI Workshop on Death and the Digital [online]. [vid.
12. duben 2015]. Dostupné z:
http://www.jedbrubaker.com/wp-content/uploads/2008/05/death-sns.pdf
LINGEL, Jessa, 2013. The Digital Remains: Social Media and
Practices of Online Grief. The Information Society [online]. 5., roč.
29, č. 3, s. 190–195 [vid. 6. duben 2015]. ISSN 0197-2243, 1087-6537. Dostupné
z: doi:10.1080/01972243.2013.777311
MARWICK, Alice a Nicole B. ELLISON, 2012. “There Isn’t Wifi
in Heaven!” Negotiating Visibility on Facebook Memorial Pages. Journal of
Broadcasting & Electronic Media [online]. 7., roč. 56, č. 3, s. 378–400
[vid. 6. duben 2015]. ISSN 0883-8151, 1550-6878. Dostupné z:
doi:10.1080/08838151.2012.705197
PENNINGTON, Natalie, 2013. You Don’t De-Friend the Dead: An
Analysis of Grief Communication by College Students Through Facebook Profiles. Death
Studies [online]. 8., roč. 37, č. 7, s. 617–635 [vid. 6. duben 2015]. ISSN
0748-1187, 1091-7683. Dostupné z: doi:10.1080/07481187.2012.673536
No comments:
Post a Comment