Tak trochu jiné zprávy aneb Indymedia

Zrodila se během demonstrací proti summitu Světové obchodní organizace na konci listopadu 1999 a letos tak oslaví už deset let existence. Existence zářného příkladu toho, jak internet umožňuje zpravodajským zdrojům komunikovat přímo s publiky, jak se aktivisté stávají novináři. Řeč je o Centrech nezávislých médií (Indipendent Media Centres), krátce o síti s názvem Indymedia. Právě ta se během zmiňovaného summitu stala zpravodajem i hybatelem dění a spojila řadu zájmových skupin a hnutí v koalici známou později jako anti-kapitalistické hnutí. Jde o síť kolektivně provozovaných mediálních center, která se snaží vytvářet „radikální, přesná a vášnivá svědectví o pravdě“. Jejich hlavním motivem je podpora aktivistů všeho druhu, kteří podle nich pracují pro lepší svět navzdory neochotě korporátních médií a tomu, že tato média jejich snahy překrucují.

Tato centra jsou tak na jedné nejpřísnějšími kritiky způsobu, jakým o různých konfliktních událostech informují mainstreamová média. Na druhé straně mainstreamovým médiím nabízejí vlastní informace a obrázky z těchto akcí a tím se snaží bojovat proti stereotypnímu rámování aktivistů a jejich akcí. Usilují o to, aby zpravodajství z protestních akcí neprezentovalo aktéry jako devianty na okraji společnosti. Kritizují tendenci masmédií homogenizovat různé varianty odporu a to, jak zvěcňují bohatost různých akcí a ideologií často navíc pomocí hrubě zjednodušeného jediného příkladu. Kdo by si nevzpomněl na případ, kdy všechny demonstranty a celý předmět jejich boje v médiích zastoupí jediný účastník bez větší znalosti věci a nejlépe pod vlivem alkoholu řvoucí něco ve stylu: „A stejně jsou to všecko svině!“.

Díky systému open-publishing se přispěvatelem Indymedia center může stát prakticky kdokoli s přístupem na internet. Témata, která jsou v nabídce, odpovídají zaměření organizace. Patří sem občanské svobody, imperialismus a válka, volby, migrace, korporace, práce, sociální témata, klimatické změny nebo biotechnologie. Pro příspěvky je typické odmítnutí modly objektivity uctívané mainstreamovými médii. Naopak, klasické je spojení informace a vášnivé agitace v jediný celek často doplněný o pokyny pro zájemce o zapojení do příští akce. Typická jsou taky očitá svědectví přímých účastníků psaná v první osobě a využívání populistických postupů bulvární žurnalistiky. Právě kvůli přímému, explicitně zaujatému informování přímo z první linie se v této souvislosti mluví o „ryzím/původním reportérství“. Indymedia navíc úzkostlivě dbají o to, aby nebyla spojována s reklamou – tedy zaprodaností jimi kritizovaných komerčních médií.

Pro Indymedia je typická horizontální struktura rozptýlených samostatných center, která fungují po celém světě. Vzhledem k tomu, že jedním z hlavních nástrojů Indymedia je internet, je tato celosvětovost koncentrovaná převážně do bohatších zemí severní polokoule. Zdánlivou demokratičnost a neomezenost přístupu v této souvislosti navíc narušuje i fenomén digital divide, tedy socio-ekonomická propast mezi těmi, kteří mají a nemají přístup k internetu, a to jak z hlediska materiálního tak z hlediska individuálních schopností. Určitou bariéru úplně otevřeného přístupu představuje i používaný jazyk. Přestože nabízených variant je poměrně mnoho a jednotlivá centra používají místní jazyk, kdo nevládne některým z dominujících jazyků, kterými jsou v sestupném pořadí angličtina, španělština, francouzština, italština a němčina, může mít se zapojením do dění kolem projektu potíže.

Jedno z častých témat, kterému se věnuje hlavně americké centrum Indymedia, je válka v Iráku. V tomto ohledu je nejčastějším předmětem kritiky prostor, jaký věnují americká mainstreamová média různým druhům informací o tomto konfliktu. Indymedia tak například produkovala krátký dokument postavený na přednášce oceňované novinářky a moderátorky nezávislého zpravodajského programu Democracy Now! Amy Goodmanové. V něm shrnuje většinu výtek na adresu komerčních médií a většinu klasických způsobů ideologického rámování válečného konfliktu ve prospěch jeho iniciátorů a obhájců. V dokumentu tak Goodmanová zpovídá šéfa zpravodajství amerického vysílání CNN a ptá se ho, proč ve zpravodajských příspěvcích o útoku na Irák chyběly informace o civilních obětech a jejich obrazové záznamy. Když jí odpovídá, že tyto obrázky neměli k dispozici, konstatuje, že americké televizní stanice běžně od těch blízkovýchodních vykupovaly záběry útoků, které považovali za atraktivní a že záběry civilních obětí byly k vidění ve zpravodajství evropských stanic. Ptá se i na častou přítomnost vrchních velitelů ozbrojeného útoku na Irák jako komentátorů nejnovějších událostí, kteří mluví hlavně o postupu vojsk, zvolené strategii, dokonalých technologiích. Proč nejsou zváni i lékaři, kteří by popsali efekt bomb na zdraví těch zasažených nebo míroví aktivisté, kteří volají po ukončení bojů. V té souvislosti mluví o snaze bagatelizovat toto hnutí již zmíněnou volbou respondentů, kteří působí nevěrohodně. Goodmanová se v té souvislosti šéfa zpravodajství ptá i na to, proč americké televize o protiválečných hnutích přestaly informovat ve chvíli, kdy začala ofenzíva. Odpověď zní, že když už válka začala, jsou protesty proti ní nerelevantní.

V rámci výše popsaných postupů tak konflikt v Iráku pro běžného Američana vypadá jako akční film, iráckým lidem vítané osvobození a vítězství úžasné americké technologie a vojenské taktiky a strategie s minimálními vedlejšími škodami.

Mimo jiné právě i tento dokument ukazuje důležitou sílu nezávislých médií. Stejně jako mediální studia jen pro větší okruh příjemců odhaluje stereotypy a ideologie často skryté za mainstreamovým zpravodajstvím. Skryté tak dobře, že si jejich přítomnost často ani neuvědomujeme. Právě alternativní média pak svým vlastním způsobem dávají prostor chybějícím hlasům.