Je internet prostorem pro emancipaci menšin?

K tématu mne inspirovala pasáž z knihy Stigma od sociologa Ervinga Goffmana. Pojednává o osobách se stigmatem, tedy o situaci jedinců vyloučených z plného společenského přijetí na základě nějakého méně žádoucího atributu. V jedné z kapitol autor zmiňuje, že nositelé konrkétního stigmatu často sponzorují publikace, které dávají zaznít jejich společným pocitům a jejich prostřednictvím se ve čtenáři posiluje a upevňuje pocit skutečnosti jeho skupiny a jeho vyzby k ní. Skrze zkušenosti, stížnosti, rady a strategie příslušníků dané skupiny se na stránkách těchto publikací formuje její ideologie, společný pohled na svět. Sdílejí historky o úspěšných jedincích z vlastních řad, kterým se podařila úspěšná asimilace ve většinové společnosti, ale i odstrašující příběhy špatného zacházení ze strany členů majority. V případě vad, které vyžadují zvláštní vybavení, se zde takovéto pomůcky (například kompenzační) propagují a hodnotí. Podle Goffmana takové publikace slouží i jako fórum pro prezentaci různých – i konfliktních – názorů na to, jak by měli stigmatizovaní lidé nakládat se svým údělem. Stručně řečeno, stigmatizovaní lidé mají díky těmto médiím intelektuálně propracovanou verzi svého pohledu na svět.

Goffmanova kniha vyšla poprvé v roce 1963 a ve zmiňované pasáži je tedy řeč o tištěných médiích. Nabízí se ale otázka, jak se marginalizovaní lidé, tedy lidé stojící z nějakých důvodů na společenské periferii, chopili nových médií a co jim jejich používání přineslo. Znamenají nová média posun v emancipačních snahách pro příslušníky menšin? Jsou díky nim schopni působit na majoritní společnost ve svůj prospěch? V databázích je k nalezení několik článků, které se těmito souvislostmi zabývají. Příkladem je článek „Marginal Voices in Cyberspace“, jehož autorem je profesor Ananda Mitra z Wake Forest University. Autor zde používá metaforu „hlasu“, která mu umožňuje uchopit prezentaci „já“ v kyberprostoru jako svého druhu řeč nebo dialog. Podle autora kyberprostor umožňuje marginalizovaným lidem, jako jsou například imigranti, promluvit dostatečně „nahlas“ na to, aby si jich majorita všimla. Kyberprostor imigrantům umožňuje na základě společných zájmů a původu budovat určité spojenectví a pocit sounáležitosti, což by podle autora dříve nebylo možné například kvůli geografickým vzdálenostem. Mohou tak spolupracovat na vytváření společné (kolektivní) identity a ujasňovat si své místo v rámci širší společenské struktury. Zatímco dříve za marginalizované mluvili jiní, teď mohou podle autora díky „digitálnímu hlasu“, tedy internetu, promluvit sami a vznášet své požadavky. Mohou společnými silami vytvářet společný přesvědčovací diskurz a na základě propojenosti kyberprostoru doufat, že vznikne dialog s dominantní částí společnosti. Tradiční média jako televize a film byla nositelem dominantního diskurzu, ve kterém sami marginalizovaní neměli příležitost promluvit sami za sebe, mluvilo se pouze o nich. Důsledkem toho byly stereotypní reprezentace menšin. Internet tak podle autora představuje jedinečnou příležitost k dialogu. Marginalizovaní lidé tu mohou vytvářet kyber komunity a mohou zde nejen mluvit, ale také očekávat odpověď. Jimi vytvořený diskurz je totiž schopný oslovit „globální publikum“.

Autor zmiňuje několik faktorů umožňujících marginalizovaným lidem dát o sobě na internetu vědět: 1. Prvním předpokladem je samozřejmě přístup na internet. 2. Je možné vyjadřovat se nejen na komunitních stránkách, ale také mimo ně – například na fórech spadajících pod kontrolu majority. 3. Technologie internetu umožňuje propojení webových stránek. To samo o sobě problematizuje pojem „marginální“ či „periferní“, neboť z povahy kyberprostoru je obtížné lokalizovat „centrum“. Díky hypertextové povaze internetu je každý „hlas“ považovaný za centrální vystaven jiným „hlasům“, které jej mohou zpochybnit. Dochází sice k přesunu dominantních organizací jako CNN na web. V hledáčku brouzdajícího jednotlivce však podle autora mohou mít stejnou nebo menší hodnotu jako jiná stránka, obecně považovaná za marginální. „Čtenář“ má nyní větší moc nad tím, který „hlas“ bude považovat za centrální. 4. Některé části světa byly na základě své geografické polohy nuceny mlčet. Kyberprostor tyto geografické bariéry ruší a umožňuje jim „promluvit“. 5. V tradičních médiích byla marginalizovaným skupinám odepírána možnost vyjádřit se také kvůli omezenému vysílacímu času. V kyberprostoru je prostor k vyjádření téměř nekonečný. 6. Hlasy již nemusí promlouvat skrze instituci či organizaci, promlouvat nyní mohou jednotlivci. 7. V kyberprostoru nikdo nemá poslední slovo. Na každé tvrzení je možné reagovat.

V čem se tedy liší internetové „promluvy“ marginalizovaných skupin od Goffmanem zmiňovaných publikací? Tištěné publikace (mohli bychom také říci komunitní média) mají ve skutečnosti s internetovými stránkami, na nichž vznikají „kyber komunity“, mnoho společného. Ananda Mitra kyber komunity definuje jako „diskurzivní prostor určený pro lidi, kteří mluví stejným způsobem o stejných věcech a jsou jim vlastní určité společné rysy“. Tak bychom ale tištěná komunitní média mohli definovat také. Na obou platformách dochází k posilování společné identity, společných cílů, záměrů a strategií v tom, jak prosazovat své zájmy a bojovat proti stereotypům prezentovaným majoritou a dominantními médii. Rozdíl mezi nimi je samozřejmě v technologii; internet umožňuje promlouvat jednotlivcům a díky různým verzím internetových fór vést interakci téměř na úrovni dialogu, periodika z povahy věci nejsou natolik flexibilní. Jak vyplývá z výše zmiňovaných faktorů, jako hlavní rozdíl by autor jistě zdůraznil, že v kyberprostoru je možné působit na majoritu. Nejsem si ale jistý, nakolik je možné sdílet s ním tento optimismus. Nejsou nakonec kyber komunity marginalizovaných lidí jen uzavřeným prostorem, který možná umožňuje členům menšin efektivněji komunikovat mezi sebou, ale majoritě zůstanou nadále skryti? Kolika z nás se na internetu do hledáčku dostanou třeba stránky romské komunity nebo zdravotně postižených lidí, ať už cíleně nebo náhodou?