Jak jsm podcenil blondýnky aneb kam se poděly TV kvízy?

Celý polámaný z ležení jsem v televizi uzřel upoutávku na novou vědomostní soutěž. Pro muže, kteří se nebojí přesily. Už pár měsíců jsem u té televize ležel a snažil se dát dohromady z rozchodu. Vstal jsem a přemístil se pár metrů k počítači. Elektronická přihláška zlobila, a tak jsem to nechal být.
Druhý den jsem ležel u televize a uviděl zas tu upoutávku. Přemístil jsem se k počítači a zkusil znova tu přihlášku. Zase zlobila, chtěla totiž ještě foto. Tak jsem na sebe namířil webovou kameru a „vyblejskl“ se.
Asi za týden jsem se přemístil ze Zlína do Prahy, abych se pokusil dokončit magisterské studium na žurnalistice. Před dvěma lety jsem se tam přihlásil, abych se mohl vyskytovat v blízkosti jedné holky.
Nějak mi nedávalo smysl tam dál studovat. Z jedné kocoviny mě probudila „mejlová“ pozvánka na tzv. casting.

Casting s překvapením

Na Václavském náměstí v pasáži naproti divadla Radka Brzobohatého se už procházelo několik mužů a čekali. Přidal jsem se k nim. Přišla nás vyzvednout sympatická žena a pozvala nás do budovy ČTK. Individuálně jsme vstupovali do místnosti, kde seděla ona a ještě sympatický holohlavý pán. Ani jsem nepředstíral, že nějak moc toužím se do soutěže dostat. Dali mi secvaknuté papíry se sedmdesáti otázkami.
Všichni to vyplnili a odevzdali. Potom začali opět podle jmen vcházet do dveří. Nakonec zůstalo asi pět mužů nebojících se přesily, mezi nimi já. Vzali nás do místnosti s plazmovou televizí. Tam nám oznámili, že máme velkou šanci být vybráni, ale že to ještě můžeme zabalit. Pustili nám DVD z americké verze jakési soutěže Beat The Blondes, o které nikdo z nás předtím neslyšel.
Od dětství jsem snil o tom, že zaperlím v Risku. Dnes už ten pořad neběží. Zničehonic jsou pouhé znalosti málo. Tohle byla feromonová show v intelektuálním přestrojení. Nepodceňuj blondýnky- jeden muž proti padesáti plavovláskám. V pátečním primetimu (v osm večer, kdy se dívají všichni, kterým se nechce „chlastat“).
Když jsem se doma ve Zlíně dával dohromady, měl jsem možnost trochu zmonitorovat televizní vysílání. Fakt, že z programového schématu domácích stanic téměř vymizely kvízové soutěže, mému stavu nijak neprospěl. Tyto pořady byly jedny z mála, u kterých si člověk mohl trochu zvednout sebevědomí. Kromě AZ kvízu ticho po pěšině. Nový trend naznačovala poněkud děsivá Nic než pravda, kde člověk místo znalosti světa kolem sebe prezentoval znalost sebe sama, kterou hodnotil detektor lži. Perverzní pokračování Velkého bratra. Lidem už nestačí vidět člověka ztrapněného svou neznalostí, potřebují vidět člověka ztrapněného sebou samým. I proto jsem zabral na upoutávku na vědomostní soutěž. Mohl jsem však čekat, že jen o vědomosti už dnes jít nemůže, musí tam být něco víc.

Role „uťáplého“

Na velmi naléhavou otázku, jestli se na place nezhroutím, jsem velmi nejistě odpověděl, že ne. Podepsal jsem kontrakt, kde stojí mimo jiné, že nesmím nikomu podávat žádné informace.
Na koleji jsem se pak podíval na youtube.com, jestli tam nejsou nějaké klipy. Zjistil jsem, že soutěž pod různými názvy proběhla už v několika zemích- Rumusnku, Rusku, USA, Velké Británi nebo Itálii. Formát pochází z Holandska a na mezinárodním festivalu soutěžních pořadů v Cannes se umístil na třetím místě.
Taky mi došlo, proč mě vybrali. V každé sérii v každé zemi se kromě suverénů objevovali taky „uťáplí“. Cítil jsem se líp.
I tak jsem však následující týdny prožil v očekávání katastrofy. Den před natáčením se mi zdál sen. Byl jsem v ponorce na dně moře. Tekla do ní voda a nebylo žádného způsobu, jak se zachránit. (Ve smlouvě byla klausule, že při odstoupení musí soutěžící uhradit smluvní pokutu.)

Pocit produktu

Dorazil jsem do ateliérů Gatteo v Hostivaři natěšený, že to budu mít za sebou. Několik hodin jsem pak meditoval v cateringové místnosti, která vypadala jako „knajpa“ v „zapadákově“. Musel jsem čekat až vypadnou dva soutěžící přede mnou.
Dlouhou chvíli mi ukrátilo povídání s přítelem jedné z blondýnek, který mi líčil, jak to uvnitř funguje. Zajímavý byl „frmol“ o pauze, kdy se na „sváču“ nahrnuly blondýnky a lidi z branže. Po chlebíčku s kafem stáhli několik cigaret a zase se pustili do práce. Už nechci být slavný zpěvák ani herec. Tenhle stres by mi neprospíval. Taky si nepřipadáte jako člověk, ale jako produkt. Vlastně ani jako produkt- jako fragment produktu. „Tak aby z toho aspoň kápl nějaký obnos,“ napadlo mě.
Přišla kostymérka, vyžehlila mi košili a napudrovala mě, abych se neleskl. Dramaturg, holohlavý pán z castingu, si mě pozval na kobereček a koblihou s čajem se mě snažil vyhecovat, abych byl zábavný a uvolnil se. Odpovědí byl můj nezvladatelný třes. Moderátor Šimůnek vymýšlel repliky.
Pak mě vpustili do natáčecího sálu. Komparsisté- existence, které o pauze četly noviny a pojídaly svačiny, teď seděly v publiku (tři „kila“ za natáčecí den). V minihledišti naproti seděli namol opilí známí jedné ze soutěžících a zpestřovali natáčení řevem.

Nepodceňuj štěstí

Najednou jsem stál před padesáti blondýnkami a hrál svou „uťáplou“ roli. Sebevědomí mi zvedalo to, že jsem správně zodpovídal otázky a hodně blondýnek odpovědi nevědělo, což znamenalo, že vypadly. Na postup do druhého kola jsem musel vyřadit dvacet pět. Podařilo se mi vyřadit jen dvacet tři. Mohla za to zpropadená otázka Kdo byl třetí premiér samostatné ČR. Dal jsem Špidlu, protože jsem zapomněl na Tošovského. Třetí byl Zeman. Manko se mi nepodařilo dohnat, a tak se poslední blondýnka mohla škodolibě křenit, že ani mé evidentní znalosti mi žádné prachy nepřinesou.
Když člověk soutěží, přijde na to, že během hry funguje nervózní fluidum uvrhující člověka do nevypočitatelných rozhodnutí. Tak jsem si vybral otázku z politiky, o které moc nevím. Taky funguje štěstí, zvláštní věc.
Týden po mně vyhrál nějaký farář milion. Si to vymodlil.