Svět v headlinech. Twitter jako „bulvarizující“ mediální platforma?

Twitter jako sociální síť je na scéně již více než osm let a není novinkou, že komunita, která celosvětově čítá již více než 240 milionů aktivních uživatelů[1], se s charakteristickými retweety a hashtagy stále sebevědoměji rozšiřuje i na českém trhu. Twitter se díky mandatorní stručnosti definované přesně 140 znaky, značné otevřeností co do soukromí účtů a komunikace uživatelů, díky jednoduchým cestám ke sledování informačních zdrojů a zejména obrovské rychlosti stává zdrojem informací nejen pro samotné uživatele, ale i pro novináře.

Z hlediska zpravodajství ovšem Twitter již ani v českém prostředí není zdaleka jen zdrojem, ale rovněž komunikační platformou. Mediálním formátem, který již není jen cestou, jak přivést více čtenářů na zpravodajský web, ale samostatným elementem, u kterého naměřený počet tzv. „followerů“ hovoří o prestiži média se stále větší relevancí.

Nový obsah, nebo jen nová košile?

V tomto ohledu se potom nabízí otázka, jak jsou témata a obecně zpravodajské obsahy přizpůsobovány takto svazujícímu mediálnímu formátu. A zda již s  větší intenzitou v některých případech dochází i k tvorbě obsahu přímo pro toto médium. A případně, čím je takovýto obsah rozdílný od obsahu, který vzniká klasickou cestou (v tomto smyslu tedy na příklad jde o článek převzatý z tištěné verze média či odkaz na internetové vysílání pořadu, který byl zaznamenán v klasickém televizním vysílání) a poté je na této platformě jen propagován.

Dá se tedy v současnosti zpravodajství na Twitteru metaforicky přirovnat na příklad k televizním zprávám, jako nové mediální platformě zpravodajství přicházející po tištěných novinách, nebo bychom ho v tomto směru přirovnali spíše k „televizní upoutávce“ na zítřejší tištěné vydání novin? A měli bychom ho tedy vnímat spíše jako zmiňovanou cestu k propagaci, ke zviditelnění.

K tomuto se váží i úvahy na téma, jak moc do komunikace na sociálních sítích zasahují editoři ve zpravodajství. Zda je chápou jako plnohodnotnou platformu, které je třeba obsah přizpůsobit.  Nebo jsou jim sociální sítě vlastně tak trochu jedno.

Neustále redefinované prostředí nových médií staví mediální organizace v tomto směru do nezáviděníhodné pozice. Řada autorů mluví v tomto smyslu o mediálních institucích jako o pouhých „producentech headlinů, kteří nemají prakticky žádnou kontrolu nad situací.“[2]

O co jde?

Žurnalistika, jejíž hlavním problémem bylo shrnout nejklíčovější informace do jednoho perexu, se nyní ocitá před výzvou shrnout to neklíčovější do 140 znaků. Je zajímavé, že za oddělení komunikace ve firmách běžně tuto agendu přebírají specializované agentury či odborníci. Lidé na pozicích, které bývají nazývány různě: social media manager, social media editor, specialist či strategist…

Jejich základní úkol přitom je stejný, přiblížit klasické obsahy rétorice sociálních sítí. Vystihnout podstatu problému jednou údernou větou, v druhé řadě potom často (mimo budování vztahů a péče o příznivce) ideálně přimět člověka prokliknout odkaz na další informace. Efektivně a nenásilně spojit roli čtenáře či uživatele a konzumenta inzertních sdělení. Je otázkou, jak je tomu u mediálních organizací. Zda je pro ně vnímání Twitteru či obecně sociálních sítí v něčem jiné a proč by vlastně mělo být.

Je stručnost cestou do pekla?

Pokud bychom Twitter chápali jako novou mediální platformu, nabízí se následující úvaha: Obecně je snaha o rychlé upoutání pozornosti asociována s procesem, který nazýváme bulvarizace (tabloidizace) médií. Procesem, který se zdaleka netýká jen sociálních sítí a který tu byl ještě dávno před nimi. Procesem, který se nejcharakterističtěji vyznačuje zaměřením pozornosti médií na jednoduchou zábavnou formu podání, spíše než na kvalitu obsahu a zasazení do širšího kontextu. Zaměřením na tzv. „soft“ témata týkající se životního stylu, kultury, krimi, každodenního života a konkrétních lidských příběhů nebo informací ze života celebrit. Čím se ale rovněž vyznačuje, je zkratka. Rychlá cesta za závěrem, vstřebáním klíčové, nebo jednoduše nejpřitažlivější informace.

V rámci platformy, která je ze své podstaty zbytostněním rychlosti a stručnosti se potom takovému trendu chtě nechtě musí přizpůsobit všechny obsahy. I ty řekněme seriózní (méně bulvární). Jak praví klasická česká filmová hláška: Nebyl čas přemýšlet, kdo je kdo. Ze zpravodajského hlediska je Twitter soubojem headlinů. Nikoli kvality analýzy či šíře kontextu. Má tedy v tomto smyslu i Twitter svůj podíl na postupující zkratkovitosti v médiích? A je stručnost a nedostatek kontextu a analýzy ve zpravodajství potom do určité míry spíše příčinou nebo důsledkem obliby sociálních sítí jako je Twitter?

Na příklad výzkum autorské dvojce Weaver a Wilhoit na vzorku 2000 novinářů ukazuje, že i sami novináři v souvislosti s různými mediálními formáty (TV, print, online) vnímají různé zpravodajské hodnoty s různou důležitostí.[3] Další kapitolou je potom také to, jak mediální formát determinuje, do jakého kontextu je zpráva zasazena. Jaké informace jsou zdůrazňovány, jaké potlačovány. K jaké interpretaci daná prezentace informací svádí. A jak říká Ben S. Wasike[4] toto je viditelné zejména v dnešním věku tzv. konvergence, tedy v období, kdy dochází k šíření obsahu napříč různými mediálními formáty. Své tvrzení autor prokazuje několika aktuálními studiemi, které demonstrují na příklad to, jak média napříč různými formáty (v tisku, v televizi, v online zpravodajství či právě na sociálních sítích) vybírala z jedné sady fotografií pořízené při jedné jediné příležitosti pro každý z formátů fotografie působící naprosto různě.

Jak již bylo řečeno, svět nových médií prochází konstantním redefinováním sama sebe a bylo by tedy přinejmenším troufalé snažit se odhadovat pozici Twitteru z hlediska vývoje žurnalistiky nebo čtenářských návyků. Nicméně neoddiskutovatelným faktem zůstává, že se jedná o element, který se čím dál více a na různých úrovních stává součástí žurnalistiky a jeho význam, ať už jako propagačního kanálu či jako zcela nové mediální platformy by se měl odrážet nejen v častěji kladených otázkách o jeho roli a vlivu, ale na příklad také v oblasti zaměstnávání a kooperace se specialisty na oblast nových médií.

Zdroje:

11.       Report: 44% of Twitter Accounts Have Never Sent a Tweet [online]. 2014 [cit. 2014-04-17]. Dostupné z: http://blogs.wsj.com/digits/2014/04/11/new-data-quantifies-dearth-of-tweeters-on-twitter/

22.    NOGUERA VIVO, José Manuel. How open are journalists on Twitter? Trends towards the end-user journalism. Comunicación Y Sociedad [online]. 2013, (26) 1 [cit. 2014-04-17]. Dostupné z: Communication & Mass Media Complete.

33.   WEAVER, David H. The American journalist in the 21st century: U.S. news people at the dawn of a new millennium. Mahwah, N.J.: L. Erlbaum Associates, 2007, 291 p. ISBN 08-058-5383-9.

44.   WASIKE, Ben S. Framing News in 140 Characters: How Social Media Editors Frame the News and Interact with Audiences via Twitter. Global Media Journal: Canadian Edition [online]. 2013, roč. 6, č. 1 [cit. 2014-04-17]. Dostupné z: dostupné z: Communication & Mass Media Complete.