Faktory, které ovlivňují ochotu přispívat do online komunit

Práce se věnuje článku autora Xigen Li s názvem Faktory ovlivňující ochotu přispívat informacemi do online komunit (Factors Influencing the Willingness to Contribute Information to Online Communities). Autor se zaměřuje na sociální, behaviorální a psychologické aspekty produsage a kolektivní inteligence. Snaží se identifikovat faktory, které negativně či pozitivně ovlivňují ochotu uživatele přispět na web vlastním obsahem.

V první části shrnuji článek, ve kterém Li popisuje tři teoretické koncepty, o které se opírá (teorie diskrečních databází; koncept sociálního dilematu a teorie očekávání) a jejich funkci u reálných komunit mimo prostředí internetu. Následně je aplikuje na online komunity, formuluje hypotézy o faktorech ovlivňujících ochotu přispívat a na základě výzkumu potvrzuje čtyři ze šesti předkládaných hypotéz.

Ve druhé části práce formuluji vlastní názor na danou problematiku, kriticky hodnotím článek a autorův přístup, upozorňuji na pozitiva i nedostatky článku, navrhuji další možnosti zkoumání a zamýšlím se nad jinými faktory, které mohou ovlivňovat uživatelskou ochotu přispívat.

Zdroj:
LI, X. (2011). Factors Influencing the Wilingness to Contribute Information to Online Communities. New Media & Society, 13, 2, s. 279 - 296.

Online média a teorie agenda-setting

Práce se zabývá aplikací teorie agenda-setting na obsahy produkované online médii. Text představuje vybrané studie, které se věnovaly vztahu klasické teorie nastolování agendy a online médií. Historicky první z nich byla práce Scotta Althause a Davida Tewksburyho "Agenda-setting and the „New“ News: Patterns of Issue Importance Among Readers of the Paper and Online Versions of the New York Times ." Její autoři se zabývali odlišnostmi v nastolování veřejné agendy u čtenářů tištěné a online verze deníku New York Times a konstatovali, že role tištěných médií v oblasti nastolování agendy je oproti online médiím znatelně silnější.

Další zajímavou studii "Research Note: Online and Print Newspapers. Their Impact on the Extent of the Perceived Public Agenda" zpracovali v Nizozemsku Klaus Schoenbach, Ester de Waalová a Edmund Lauf. Ti analyzovali nizozemská tištěná a online média a potvrdili poznatek, že tištěná média hrají při nastolování témat důležitější roli. Zajímavé bylo ale především zjištění, že větší informační přínos mají online média pro vysokoškolsky vzdělané publikum, které je s nimi schopno efektivněji pracovat. Autoři dokonce konstatují, že online média slouží informačním elitám.

Poslední představená a zároveň nejnovější studie "Internet news media and issue development: a case study on the roles of independent online news services as agenda-builders for anti-US protests in South Korea" je dílem Yonghoi Song. Zabývá se rolí jihokorejských online serverů na nastolování společenské antipatie vůči Spojeným státům americkým poté, co v Jižní Koreji srazilo americké armádní vozidlo dvě školačky, které nehodu nepřežily. Song připisuje z představených prací ve svém textu online médiím na nastolování agendy největší vliv a říká, že jejich potenciál není v tomto směru ještě zdaleka vyčerpaný.

ZDROJE:

Althaus, S.L. a Tewksbury, D. (2002). Agenda-setting and the „New“ News: Patterns of Issue Importance Among Readers of the Paper and Online Versions of the New York Times. Communication Research, Vol. 29, s. 180-207.

Schoenbach, K., de Waal, E. a Lauf, E. (2005). Research Note: Online and Print Newspapers.
Their Impact on the Extent of the Perceived Public Agenda. European Journal of Communication, Vol. 20, s. 245-258.

Song, Y. (2007). Internet news media and issue development: a case study on the roles of independent online news services as agenda-builders for anti-US protests in South Korea. New Media & Society, Vol. 9, s. 71-92.

Google Earth: postmoderní kartografie jako reprezentace nové formy moci?

Práce nastiňuje dva pohledy na problematiku významu nových médií v sociálních procesech spojených s globalizací. Konkrétněji jde o otázku vlivu rozšíření softwaru Google Earth na změnu povahy národního státu, suverenity, kontroly a politické moci.
Studie Sangeeta Kumara Google Earth a národní stát: suverenita ve věku nových médií se zabývá vztahem mezi Googlem a národními státy a tendencí softwaru Google Earth zaměřit se na určité oblasti. Autor tvrdí, že produkty nových médií, jakým je právě Google, reprezentují novou formu moci, která stále více zasahuje do vestfálského systému národních států. Snaží se porozumět aspektům tzv. „network power“ a zároveň upozorňuje před ukvapenými prognózami hrozícího zániku národního státu.
Odlišnou analýzu programu Google Earth předkládá Jason Farman ve své studii Mapování digitálního impéria: Google Earth a proces postmoderní kartografie. Podle něj byly mapy již tradičně způsobem, kterým impéria důvěrně poznávala svá území, jež zabrala či kontrolovala. Farman se ptá, zda byla předchůdcem Google Earth koloniální kartografie a zda nástroje, které používá, mají svůj původ ve vojenském uplatnění. Tvrdí, že mapování země jako interaktivního Geografického informačního systému je neodmyslitelně spojeno s touhou zmapovat nové teritorium, které nazývá „digitální impérium“.

FARMAN, J. Mapping the digital empire: Google Earth and the process of postmodern cartography. New media & society. 2010, vyd. Sage Publications. 1999-, roč. 12, č. 6, str. 869-888

KUMAR, S. Google Earth and the nation state: Sovereignty in the age of new media. Global Media and Communication. 2010, vyd. Sage Publications. 2005-, roč. 6, č. 2, str. 154-176

Derek Johnson: The Fictional Institutions of Lost

Seminární práce je věnována fenoménu úspěšného sci-fi seriálu Lost (Ztraceni), konkrétně jeho přesahu z televizního prostředí nejen do ostatních médií, ale především do prostředí reálného. Výchozím bodem práce je příspěvek Dereka Johnsona The Fictional Institutions of Lost: World Building, Reality and the Economic Possibilities of Narrative Divergence, publikovaný ve sborníku Reading Lost (editorka Roberta Pearson, nakladatelství I. B. Tauris, 2009). Autor v textu rozebírá přesah seriálu do reálného života a zejména ekonomické možnosti využití tohoto fenoménu.

Johnson upozorňuje na nepřehlédnutelný přesah seriálu, jeho mytologie a reálií do skutečného života. Zvýrazňuje však také do určité míry nestandardní postup tvůrců seriálu Lost – ti se totiž v celém seriálu až úzkostlivě vyhýbali tzv. product placementu – „obsazování“ skutečných komerčních produktů a značek. Johnson na tuto skutečnost upozorňuje a předestírá otázku, zda se tím tvůrci seriálu nepřipravili o nezanedbatelný druh příjmů z product placementu, který funguje vlastně jako méně zřejmý, avšak pro tento druh seriálů ideální druh reklamy. Johnson totiž podotýká, že klasická reklama v podobných seriálech mírně ztrácí atraktivitu pro zadavatele (ve srovnání s dřívějším obdobím) – mnoho diváků totiž seriál sleduje na Internetu a ti reklamní obsah přirozeně neshlédnou.

Místo toho se tvůrci rozhodli vytvořit vlastní fiktivní firmy nebo značky produktů, které se ze seriálu rozšířily do reálného světa. Tyto firmy někdy dokonce vstupovaly do imaginární kooperace nebo komunikace se skutečnými firmami - které tak na sebe upozornily, byť se neobjevily v samotném seriálu. Staly se součástí rozšířeného, trasmediálního až reálného přesahu seriálu. Někteří teoretikové tento postup nazývají "obráceným product placementem". Johnson uzavírá svůj článek s tím, že se seriálu tímto povedlo zásadně posunout hranice televizního využívání sponzorů; vyhýbá se však hodnocení ekonomické výhodnosti tohoto vtažení sponzorů do „reálného“ rozšíření základního díla.

Práce se snaží posoudit "výhodnost" výše uvedených aspektů zejména s přihlédnutím k výrazné "transmediálnosti" tohoto seriálu. Výše popsaný "obrácený product placement" sice nejspíše nepřinese závratné ekonomické zisky, ale podílí se výrazným způsobem na utužování fanouškovské komunity a zároveň může působit jako reklama na samotný seriál.

Zdroje: 

• JOHNSON, Derek. The Fictional Institutions of Lost : World Building, Reality and the Economic Possibilities of Narrative Divergence. S. 20. Dostupný online: <http://web.mit.edu/uricchio/Public/television/johnson%20extratextual%20manifestations.pdf>  [26. 5. 2011].
• JENKINS, Henry. Transmedia Storytelling 101. Dostupný online: <http://www.henryjenkins.org/2007/03/transmedia_storytelling_101.html>. [29. 5. 2011].

Je internet lepší veřejnou sférou?

Na tuto a další otázky se pokusili odpovědět autoři Jürgen Gerhards a Mike S. Schäfer ve své studii Is the internet a better public sphere? Comparing old a new media in the USA and Germany. Studie je reakcí na naděje upínající se k internetu jako spasiteli veřejné sféry. S jeho rozvojem se totiž množí kritická srovnání nových a starých médií, ve kterých jsou ta stará prezentována jako neschopná vytvořit široce přístupný prostor pro diskusi občanské společnosti a přispívat tak k demokratické komunikaci.

Studie na tyto předpoklady reaguje srovnávací analýzou veřejného prostoru v tištěných médiích a komunikace zprostředkované internetovými vyhledávači v USA a Německu. Při posuzování, zda internet umožňuje lepší přístup a vliv na veřejnosti menšinovým skupinám a jejich argumentům, čerpá z Habermasova participativního modelu veřejné sféry. Autoři pomocí obsahové analýzy sledovali kteří aktéři, hodnocení, argumenty a rámce byly užity ve vybraném období v tištěných médiích a internetové komunikaci. Na základě výsledků pak dochází k závěrům, že internet není lepším komunikačním prostorem ve srovnání s tištěnými médii. V obou médiích prostor ovládají stejní aktéři, podobná hodnocení, argumenty a dochází k podobnému rámcování. Navíc se internetová komunikace zdá být ještě více jednostranná než tištěná média ve smyslu struktury účastníků a hodnocení problému.

Dále upozorňují na příčiny těchto výsledků, které tkví ve vyhledávacích mechanismech internetových vyhledávačů, které komunikaci organizují. Ty dávají více prostoru institucionalizovaným aktérů a ve výsledku mohou veřejnou debatu spíše tišit. Proti tomu staví stará média, která jsou alespoň částečně vedena žurnalistickými normami.

Mapping the Arabic blogosphere: politics and dissent online

ETLING, Bruce, KELLY, John, FARIS, Robert, PALFREY, John. Mapping the Arabic blogosphere: politics and dissent online. New Media & Society [online]. 2010. č. 8 [cit. 2011-05-15]. Dostupný z WWW: http://nms.sagepub.com/content/12/8/1225

Tato studie se zabývá strukturou a obsahem blogů v arabském světě. Ty byly zkoumány v období od března 2008 do dubna 2009. Využívá metody frekvenční analýzy v kombinaci s ručním kódováním. Nalezena byla síť, ve které se identifikovalo přibližně 35 000 blogů v arabštině. Zmapování proběhlo v rámci 6 000 nejvíce propojených blogů a ručně jich bylo zakódováno kolem 3 000. Studie především hodnotí zasíťování veřejné sféry v arabsky mluvících zemích, které se utváří na úrovni států.

Nejvíce politicky aktivní blogeři se nacházejí ve státech Egypt, Kuvajt, Sýrie a v oblasti Levanta. Rozdíly mezi nimi se projevují podle toho, na kolik je rozdílná politická situace v daných zemích a jak na danou politickou situaci reagují občané daného státu. Kromě rozdílů v názorech, vyvstávají v této oblasti na povrch také rozdíly náboženské, genderové a rozdíly v možnostech přístupu k/do internetu.

Blogeři se zaměřují především na hlavní politická támata. Jediným tématem, které se vine napříč všemi oblastmi, je téma Palestiny a politické problémy s ní spojené. Blogeři preferují a odkazují především na přední stránky Webu 2.0 (YouTube, Wikipedia, apod.) a také pan-arabská mainstreamová media, jako je Al Jazeera.

"Tower of Babel" vs "power of babble"

Otázka mezikulturní komunikace v prostředí nových médií je předmětem dvou článků, které představují dvě odlišné vize jazykové budoucnosti Internetu.

Pohled Ch. Kramerae v článku The language and the Nature of the Internet: The meaning of Global se soustředí na angličtinu v roli dominantního jazyka Internetu a na konsekvence, které z této pozice vyplývají. Angličtinu považuje za jazyk efektivní pro komunikaci v tomto prostředí, za jazyk, který přemosťuje jednotlivé kultury a díky němuž mají lidé možnost seznámit se s artefakty minoritních kultur. Na druhé straně angličtina především v řadě postkolonialistických zemích představuje jazyk ztělesňující mocenskou nadvládu. Autorka také uznává, že mezikulturní komunikace v angličtině je pro nerodilé mluvčí limitující až diskriminující. Převažující deskriptivní ráz této studie na závěr ústí v konstatování, že je třeba hledat řešení v jiných doménách komunikace.

A právě o normativní pohled na tuto problematiku se pokouší S. Lehman-Wilzig ve svém článku The tower of Bable vs the Power of Babble: Future Political, Economic and Cultural Consequences of Synchronous, Automated Translation System (SATS). Autor poněkud utopicky líčí, jakým způsobem dojde v prostředí nových médií k rozšíření překladového systému, který bude spojen s veškerým komunikačním jednáním kyberprostoru. Tento systém (SATS) bude nabízet automatický simultánní strojový překlad, který bude zahrnovat rovněž neverbální komunikaci (video), a tak se co přiblíží ideálu komunikace mezi kulturami před babylónským zmatením jazyků. Představuje si, že dominantní jazyky již nebudou existovat, protože v tomto systému budou všechny jazyky rovnocenné. Autor vypočítává následky, které bude mít tato "jazyková revoluce" v politické, ekonomické i kulturní oblasti společenského života. Domnívá se, že SATS podpoří centrifugální (odstředivé) i centripetální (dostředivé) kulturní efekty a příznaky "tower of Babel" (Babylónské věže) jako odvěké touhy po společné prařeči, pomocí níž je dosaženo společenské harmonie, i "power of babble" (síla blábolení) jako snahy o zachování kulturní rozmanitosti, která tvoří součást lidské společenské identity, se budou navzájem doplňovat.

Twilight pod drobnohledem

Doktorandka State University of New Jersey Marianne Martensová ve své studii Transmedia teens: Affect, immaterial labor, and user-generated content, která vyšla v únorovém čísle časopisu Convergence, nabízí kritický pohled na transmédia určená pro dospívající publikum. Z perspektivy kritické ekonomie komunikace polemizuje s idealistickými pohledy mediálních teoretiků na otázku uživatelsky generovaného obsahu a kreativní participaci. Upozorňuje na to, že tato forma participace je zejména u dospívajících dívek motivována snahou podílet se na rozvoji oblíbeného transmediálního produktu, jejich emocionální kreativní činnost je však využívána mediálními konglomeráty k obchodní aktivitě.

Vydavatelské domy díky přímému kontaktu s uživateli získávají o svém publiku informace, jež byly v období před nástupem internetu jen těžko dostupné. S aktivitou uživatelů nakládají jako s komoditou a používají ji k precizování ekonomické úspěšnosti transmédií. Ty pak ještě účinněji cílí na dospívající publikum a vybízí je ke stupňující se aktivitě.

Protože se autorka studie dlouhodobě zabývá problematikou čtenářství a literární produkce pro mládež včetně uživatelovy participace na tvorbě obsahu, je text orientovaný primárně na transmédia spjatá s literární produkcí; v souvislosti s románovou sérií Stephenie Meyerové Stmívání se pak zaměřuje především na dívčí publikum.

Cílem mého eseje je práci Transmedia Teens zasadit do kontextu studií o nových formách narace (zejména pohled H. Jenkinse) a doplnit ji o odlišné pohledy na obsah generovaný uživatelem. Interpretační esej přináší základní argumenty studie a polemizuje s doporučeními autorky, jak stávající situaci zvrátit.

Digitalizace muzejních sbírek - Muzea budoucnosti

Podmětem pro zpracování tématu digitálizace muzeích sbírek a jejich možného dopadu na percepci uměleckých děl se stala publikace New Museum Theory and Practice: An introduction a především esej z této publikace Visiting The Virtual Museum: Art And Experience Online od Lianne McTavish, kurátorky a profesorky muzeologie na Brunswickské univerzitě v Kanadě. McTavish se ve svém textu zabývá třemi hlavními otázkami. Jak bude vypadat muzeum budoucnosti? Jakou roli v tomto směru budou hrát nová média a internet? Rozšiřují digitální muzea znalosti uživatelů?

Pro pracovníky muzeí internet představuje novou výzvu, kterou někteří z nich přijímají pozitivně a jiní s obavami. Dynamicky se rozvíjející médium internetu přináší nové možnosti zpřístupnění muzejních artefaktů veřejnosti. Lidé si je mohou prohlížet v klidu, z pohodlí domova a neomezeni otvírací dobou. Argument, že nic nemůže nahradit zážitek z fyzické přítomnosti díla, se zlepšujícími se reprodukčními technologiemi ztrácí na účinnosti. Internet není omezen územně ani časově a může oslovit diváka prakticky kdekoli na světe. Umožňuje lepší komunikaci mezi návštěvníky a pracovníky muzeí. Od muzeí se bude očekávat, že budou plnit úlohu jakéhosi „vysílače,“ jehož posláním bude umožnění mezinárodní diskuze, proto by měly být vznikající digitální katalogy vícejazyčné. Prostředí internetu nabízí muzeím také výzvu v podobě zapojení diváka do „tvorby“ obsahů stránek. Uživatelé internetu již nechtějí být pouhými diváky, ale zapojit se do tvorby stránek a podělit se o své názory s ostatními.

Cílem seminární práce je podat stručný přehled digitalizace muzejních sbírek a nastínit možné pozitivní a negativní dopady digitalizace. V úvodu je krátce věnována pozornost textu McTavish, na níž je opakovaně odkazováno i v dalších částech seminární práce. Následuje stručná charakteristika digitalizace sbírek. Hlavní text je věnován vývoji internetových muzejních sbírek. V závěru jsou nastíněny možné negativní dopady digitalizace. Text je doprovázen obrazovými přílohami, které jsou pro přehlednost umístěny za textem seminární práce.

Skryté struktury Wikipedie

Sabine Niedererová a José van Dijcková ve svém textu Wisdom of the Crowd or Technicity of Content? Wikipedia as a Sociotechnical System [New Media & Society, 20 (10), 2010] přinášejí pohled politické ekonomie komunikace na fungování Wikipedie. Autorky se vymezují proti konceptu kolektivní inteligence a uživatelské participace a snaží se vysvětlit, že za úspěchem Wikipedie stojí její technická struktura a interakce uživatelů s automatickými systémy. Kritizují dosavadní výzkumy, jež se zaměřovaly na lidské aktéry a opomíjely technickou stránku Wikipedie.

V první části se autorky zabývají představou Wikipedie jako produktu kolektivní inteligence. Upozorňují, že až do roku 2006 se o obsah Wikipedie starala jen velmi úzká komunita tvůrců. Rozšiřovat se podle nich začala i díky vzniku sofistikovaného řídicího systému Wikipedie a základních protokolů udělujících různé pravomoci různým uživatelům Wikipedie, jejichž vztahy tedy nejsou rovnocenné, ale naopak poměrně hierarchické. V další části studie revidují Niedererová a van Dijcková diskusi o přesnosti, relevanci a neutralitě obsahu Wikipedie, na jejichž dodržování se výraznou měrou podílejí automatické systémy. V závěru se pak zaměřují na činnost editujících robotů a interakci automatických systémů s lidskými uživateli při tvorbě obsahů. Autorky si mimo jiné všímají, že aktivita robotů je různá v závislosti na velikosti dané jazykové verze Wikipedie. Zatímco u Wikipedií s největším počtem článků je aktivita robotů menší, u specifických jazykových komunit tvoří i většinu editací.

Ve své práci se snažím studii Niedererové a van Dijckové zasadit do kontextu výzkumů věnovaných Wikipedii, dále přináším shrnutí jejich základních argumentů a možné otázky, které z jejich pohledu na fungování nových médií vyplývají.