Přemluv bábu v trochu jiné dimenzi

Přemluv bábu má svůj předobraz v kampani The Great Schlep americké scenáristky a bavičky Sarah Silverman. Jednak je původní kampaň mnohem originálnější, ale především je to kampaň vytvořená odborníky na politický marketing, což vedlo ke zcela jinému výsledku než trio Mádl/Zelenka/Issová.

Prvky transmediální narace vzhůru nohama aneb soutěž, která dává nesmrtelnost!

Výchozí premisa nejznámějšího Aristotelova sylogismu praví, že všichni lidé jsou smrtelní. (a jelikož je Sokrates člověkem, je smrtelný i on). Americká televizní stanice Sci Fi (Channel), dnes Syfy patřící pod gigant NBC Universal, vstoupila v roce 2006 na televizní obrazovky s netradiční reality show, která účastníkům, či přesněji jednomu z nich, nabízela nesmrtelnost. V soutěži s názvem “Who Wants To Be A Superhero?“ (znělka zde) se v castingu uchazeči prezentovali jako jedineční super-hrdinové se speciálními schopnostmi. Charakter svých často bizarních schopností, jméno a přirozeně i svůj nepostradatelný hrdinský obleček si přitom vymýšleli sami. Z tisíců účastníků vybíral Stan Lee, autor komiksových postav Spider-Man, X-Men, Hulk atd. deset finalistů, kteří společně obývali "Brloh" a stali se hlavními aktéry reality show. Jednoho účastníka soutěže navíc měli možnost zvolit samotní diváci. Super-hrdinovi, který během šesti epizod soutěžního kláni nejlépe prokázal, že jsou mu vlastní zásadní hrdinské vlastnosti – tedy především obětavost, odvaha, čestnost a soucit a volbou Stana Lee nakonec vzešel ze soutěže jako vítěz, byla přislíbena zcela netradiční výhra – nesmrtelnost! Vítěznému „super-hrdinovi“ měl být věnován komiksový příběh vytvořený samotným Stanem Lee a o vítězi (jeho „super-hrdinském“ druhém já) měl být natočen celovečerní film.

Ještě palčivěji, než tomu je u ostatních televizních soutěží formátu „reality show“, před námi vystupuje otázka, do jaké míry je nám předkládané vyobrazení „skutečnosti“ možno považovat za skutečné pomlčka reálné. Tuto otázku však ponechme stranou samostatným úvahám a pokusme se na výše popsanou soutěž a její extenze (komiks, film) aplikovat základní charakteristiky transmediálního vyprávění definovaného Henry Jenkinsem (viz jeho blog). V naší snaze však je příhodné, i vzhledem k povaze zkoumaného materiálu, nevyžadovat přesné naplnění definic transmediální narativity a důslednost v jejich uplatnění. Sám koncept, tak jak jej vnímáme my, je široký a otevřený inkluzi „fluidních“ prvků, které lze pod jedinou definici jen stěží zahrnout. Jak píše Jenkins, každé do systému transmediálního vyprávění zapojené médium ideálně přispívá svým dílem a jedinečným způsobem k odkrytí části fiktivního příběhu. V našem případě je fiktivní příběh vytvořen na základě seznámení s alter egem skutečné žijící postavy, která na sebe bere podobu super-hrdiny, jehož schopnosti a vlastnosti si sám protagonista vybájil, zvolil a vstupuje do role konkrétní fiktivní postavy. Užijeme-li Goffmanových termínů (shrnutí jeho práce The presentation of self in everyday life např. zde) – v reality show se před námi rozsvěcuje jeviště, na kterém se nám prezentuje super-hrdina – rozumějme soutěžící v roli super-hrdiny, kterou si více či méně dokázal internalizovat. Co je však (pro diváky) zajímavější, vynořují se před nimi střípky zákulisí (back region), kam by bez televizních kamer a scénáře, který nám dává tu možnost, nemohli nahlédnout. Zákulisí stojí v protikladu k roli, jež je prezentována navenek a dostává se nám i pohledu na charakter samotného soutěžícího, jeho „skutečného“ self. Výlučnost tohoto transmediálního vyprávění tedy tkví především v tom, že je fikční svět vytvořen kolem skutečné postavy, která je jeho středem a zároveň je spjata s vlastním alter egem. Zdá se nepředstavitelné, že by vítěz první řady soutěže Matthew Atherton mohl na televizní obrazovce či ve filmu ztvárnit roli, která by s jeho super-hrdinou neměla co dočinění. Pohybujeme se tak de facto v rovině, v níž fiktivní postava uzurpuje život jejímu stvořiteli a je od jeho osudu neoddělitelná.

Komiks, který o vítězi soutěže vytvořil Stan Lee (a jehož ukázku si můžete prohlédnout zde) nesl stejný název jako sama soutěž. Autor v něm zkombinoval fakta ze života Matthew Athertona a fiktivní „super-hrdinský“ příběh Feedbacka - charakteru, který si Matthew vytvořil (informace na wikipedii). Neoddělitelnost charakterů (osoby M. Athertona od Feedbacka) dokresluje mj. fakt, že – nadneseně ve jménu dobrých „super-hrdinských“ mravů – namluvil Atherton komiks do podoby audio-knihy určené pro slepce a dysgrafiky. I v nahrávacím studiu byl oděn ve svůj hrdinský hábit. Film, ve kterém nakonec vítěz první ze dvou realizovaných sérií soutěže Feedback (aka Matthew Atherton) – ztvárnil pouze miniaturní roli, se u mnoha fanoušků nesetkal s kladnou odezvou. Důkazem je i tato on-line petice, která požaduje, aby byl o super-hrdinovi natočen film, ve které by hrál hlavní roli právě Matthew Atherton alias Feedback.


Volně se tak dostáváme k druhému aspektu, který nás na výše popsané soutěži zajímá. Formát reality show často dovoluje divákům mít alespoň omezenou kontrolu nad obsahem – vždy je nastavena alespoň elementární úroveň možné participace diváctva. Z příjemců se stávají prozumenti (produser/prosumer). Ať již tím, že se sami mohou stát participanty na soutěži (jejími účastníky, soutěžícími), tedy „vstoupit do média“, či jako ti, kteří mohou rozhodnout, která postava se zúčastní finálového boje (diváci mohli vybrat jednoho finalistu). Optikou nových médií za prozumenta mediálního textu, který je zároveň příjemcem obsahu a tvůrcem obsahu jiného (ve vztahu k vybrané reality show) můžeme de facto považovat každého, kdo se k původnímu obsahu jakkoliv vyjádří a učiní tak způsobem dosažitelným pro ostatní (v on-line světě prakticky jakkoliv). Svým jednáním tak dá vzniknout autentickému textu, který se může vztahovat k textu prvotnímu. Intertextualita je důležitým a neopominutelným aspektem našeho pohledu na produsage. Velmi volnou interpretací pojetí transmediální narace se dostaneme až k bodu, kdy jakákoliv inter-individuálně sdílená aktivita produserů může být chápána jako extenze světa (ohraničené) primární narace (epizoda reality show) či narací na tuto úzce či volně navazující (film, komiks, audiobook, dvd…), ačkoliv nemusí jít nutně o extenzi samotného světa fikce, který tato narace konstruuje. Ať již uživatelé vytvářejí texty jakéhokoliv druhu – informacemi na stránkách na Wikipedie počínaje, přes nejrůznější weby, kde sdělují a sdílí své názory, dojmy a výpovědi týkající se hrdinů či samotné show (viz.komentáře na IMDb); diskutují o soutěži (forum diváků); tvoří útržky celku a dekontextualizují je - shromažďují citáty pronesené hrdiny soutěže, sdílejí výstřižky scén či soutěž dokonce v autorských videích parodují; na svých osobních stránkách vytvářejí medailonky jednotlivých soutěžících; popisují, co se v dané epizodě odehrálo či dokonce zpětně tvoří „fotografické“ stripy s komikovými bublinami z původního audiovizuálního záznamu jednotlivých epizod reality show; až po organizování se ve fanouškovských komunitách či skupině na Facebooku. Mnoho podob a tváří může nabývat prozumenství, které tak vytváří svého druhu „transmediální“ svět sám pro sebe.

Jakub Ročňák

Fotím, tedy jsem … novinář

Cenu Ferdinanda Peroutky za rok 2010 získával Matěj Kropáček, toho času prodavač sušených květin a majitel digitálního fotoaparátu. Letošní laureát oslovil porotu originálně pojatou reportáží z návštěvy továrny na umělé kaktusy. Atmosféru v sále popsala naše čtenářka Linda Koukavá jakou „velmi hustou“ a zároveň do redakce zaslala z mobilního telefonu fotografii vítěze.

Vizualizace a amatérizace (příp. decentralizace), to jsou dva z hlavních rysů současné žurnalistické produkce. Autorem zprávy není profesionální novinář, ale kdokoli jiný. Máte-li po ruce záznamovou techniku (fotoaparát, mobilní telefon nebo videokameru), vyrazte do ulic a zpravte svět o dění kolem vás.

Internetové zpravodajské servery nabízí několik možností, jak se spolupodílet na tvorbě konzumovaného obsahu. Vedle komentářů (upozorňujících například na chyby v textu), hlasování v anketách nebo tvorby mediální agendy (pořadí článků na home page odráží aktuální výsledky návštěvnosti), kde působí jako doprovodný činitel, mohou získat majoritní kontrolu nad tvorbou zpravodajství.

Naposledy tuto službu z českých serverů zprovoznil 1. dubna 2010 portál iDnes.cz – rubrika „Zprávy“ obsahuje dílčí kategorie Domácí, Zahraniční, Černá kronika, Věda a příroda, Praha, Brno a také Očima čtenářů. Princip je jednoduchý: „Stali jste se svědky zajímavé události? Vyfotili jste zpravodajskou zajímavost, se kterou se chcete podělit s ostatními? Pošlete nám své záběry a staňte se zpravodajem iDNES.cz,“ nabádá server v úvodu. Podobnou aplikaci nabízí také zpravodajský web TV Nova pod označením „Vaše zprávy“ na portálu tn.cz a internetová verze Brněnského deníku pod názvem „Čtenář reportér“.

Obsah vytvářený návštěvníky (tzv. user generated content) zpravodajských serverů případně aktivními „lidmi původně označovanými za publikum“ není na internetu novinkou. Média jej buď používají jako součást centrálně produkovaného textu (např. dotazy diváků nahrané na YouTube vysílané v Otázkách Václava Moravce speciál - viz video níže)

nebo k výrobě metakomunikační zprávy referující o existenci daném obsahu (viz např. článek "Požár Průmyslového paláce na vašich fotkách a videích")

Oproti výše uvedeným příkladům je však Očima čtenářů odlišná – uživatele staví do pozice téměř autonomního tvůrce, který rozhoduje o výběru tématu, způsobu zpracování i času publikování. Zpravodajské servery si v redakčních pravidlech vyhrazují možnost nahraný materiál nejprve zkontrolovat a poté zveřejnit, případně jej zamítnout jako nevhodný. Tento nástroj však slouží k filtraci a priori nezákonného obsahu, nejedná se o funkci editora, případně fotoeditora v pravém smyslu tohoto slova, ačkoli jej za takového iDnes.cz vydává.

Motivace mediální skupiny Mafra, a.s., ke spuštění podobného díla je zřejmá – proměnit část ze svých přibližně 200 tisíc reálných uživatelů každý den na informační zdroje o dění po celém Česku. Čtenáři jsou ke sdílení fotografií motivováni také možnou finanční odměnu v případě využití fotografie ať již v tištěném vydání deníku MF Dnes nebo jeho on-line mutaci iDnes.cz.

V idealistické verzi se jedná o projev konceptu kolektivní inteligence v praxi, kdy by obraz sociální reality v médiích spoluvytvářela nikoli úzká skupinka redakčních pracovníků, ale široká „masa“ návštěvníků serveru iDnes.cz. Aplikace umožňuje již nahrané a zveřejněné snímky doplňovat, případně opravovat komentáři. Platforma ale není plně otevřená – na eventuální chyby lze pouze upozorňovat, korekce je možná pouze přes žádost správci systému.

Pravdu máme všichni

Portál v pravidlech nahrávání informací zavazuje všechny přispěvatele k prohlášení, že „fotografie (záznam) byly pořízeny v souvislosti s událostí, která je uvedena v doprovodném textu k fotografii (záznamu)“. Jednoduchý test autora tohoto příspěvku však prokázal problematičnost celého projektu v souladu s myšlenkami Cory Doctorowa, že aktivní uživatelé na webu lžou, jsou líní a hloupí.

Ve čtvrtek 22. dubna 2010 jsem pomocí formuláře nahrál do rubriky „čtenáři sobě“ autorskou fotografii tropického motýla – ačkoli se jedná o druh morpho peleides (fotografie pro srovnání například ZDE) vydával jsem jej v popisku snímku za „otakárka mandlového“, který podle dostupných informací vůbec neexistuje. Obsah byl zanedlouho zveřejněn s chybným popiskem. Ačkoli se jedná o zdánlivou banalitu, otevírá prostor pro kritickou úvahu nad celým projektem Očima čtenářů, respektive i podobných aplikací na jiných zpravodajských serverech.

Foto: Print screen webu iDnes.cz - Očima čtenářů v neděli 25. dubna 2010

Novináři nejsou bezchybně precizní stroje, ale základ jejich profese stojí na práci s informacemi. Je možné považovat příspěvky v rubrice Očima čtenářů za žurnalistický obsah, jakkoli nesplňuje profesní požadavky vyváženosti nebo ověření údajů? Ano, vzhledem k dodatečným aspektům, které mu iDnes.cz jako zřizovatel de facto propůjčil (a nadále propůjčuje): Výše zkoumaná rubrika je zařazená do hlavní rubriky „Zprávy“, pro obsah tvořený výhradně uživateli bez dozoru redakce je k dispozici již delší čas fungující prostor blogů, případně tzv. fotoblogů, iDnes.cz ustavením mechanismu kontroly nahrávaného obsahu editorem před publikací na sebe nezáměrně bere funkci revizora pravdy, v popisku služby explicitně pojmenovává čtenáře jako potenciálního „zpravodaje iDnes.cz. Výše zmíněný pokus však prokázal, jak snadno lze na tento web umístit záměrně zkreslenou informaci.

Obdobný přístup najdeme i na konkurenčním serveru tn.cz, jež příspěvky uživatelů označuje jako „Vaše zprávy“ a vyhradil jim místo v horní navigační liště (vedle a odlišně od rubriky Blogy). Každý nahraný obsah také prochází procesem schválení a dodání „puncu virtuální objektivity“. Serveru Televize Nova navíc v podmínkách nahrání nového obsahu chybí výslovné opatření proti falsifikaci či dodatečným úpravám vizuálních či textových informací.

Lukáš Rozmajzl

To je zajímavý…

„…ať řekneš sebevětší pitomost, když to podáš náležitě vědecky, vždycky se najde nějakej blbec, kterej ti zatleská,“ prohlásil před tleskajícím davem pan Valerián v legendárním filmu Jak svět přichází o básníky poté, co studenti Štěpán a Kendy vysvětlili do televize, proč se rozhodli hrát alternativní divadlo (příspěvek je k vidění na http://www.youtube.com/watch?v=BkIQnhYNe6I). Pojďme přeskočit o dvacet osm let vpřed a představit si, co by asi řekl pan Valerián dnes, ne na projevy ústní, ale psané, uveřejněné na internetu. „Ať napíšeš sebevětší pitomost – a nemusíš to podávat ani náležitě vědecky – vždycky se najde nějakej blbec, kterej na to bude reagovat v diskusi.“ Možná tak?

Současná podoba internetu totiž dělá z člověka poslouchajícího a tleskajícího člověka reagujícího a tím zároveň i podílejícího se na samotné podobě obsahu internetových stránek. Příspěvky mají přínos pohybující se na široké škále začínající slovem „nulový“, pokračující přes „aspoň nějaký“ a končící až na „velký“. Příkladů tohoto jevu, který Axel Brunes nazval „produsage“ (produce & use, http://produsage.org/) najdeme nespočet – od pouhých příspěvků v diskusích dotvářejících například obsah článku, kterého se týkají, až po největší „produsage“ počin – www.wikipedia.org.

Dalším konceptem, který se nám do jevu „produsage“ lehce prolíná, je kolektivní inteligence. Spočívá v akumulaci znalostí jednotlivých uživatelů, která nás dovede až k nějakému závěru – společnému vytvoření definice pojmu, utvoření si názoru na konkrétní událost, případně nám třeba poskytne na základě zkušeností ostatních návod, jaký si koupit kočárek nebo televizi.

Takže, pane Valeriáne, co byste řekl na tohle http://www.pribehstrycka.cz/. Slečna, která se jmenuje Veronika, údajně pátrá po svém strýčkovi – strýčkovi nikoli pokrevně spřízněném, ale člověku, který jí, její sestře i rodičům byl od dětství až do dospělosti velmi blízký, než náhle zmizel. Proč ne, internet není všemocný, ale mocný je dost, stačí někoho vygooglovat, prohledat facebook, trochu zapátrat po stopách, které o blízkém člověku máte a je to. Pokud se nedaří, stačí přidat trochu jemnější detektivní práce, poptat se nejen po známých, ale i neznámých uživatelích internetu a určitě se dopátráte. Ovšem slečna Veronika má smůlu v tom, že její strýček Martin se zdá být tak trochu nadpřirozenou bytostí… Tady se záhada začíná trochu komplikovat a čtenář začíná přemýšlet nad zdravým rozumem této slečny, případně nad zdravým rozumem svým. Pokud si ještě jednou přečte úvodní odstavec, musí mu být jasné, oč tu běží. Veronika se totiž snaží tvrdit „…nic z toho neznamená, že bych si zrovna o strýčkovi Martinovi musela založit stránky. Nejsou taky pro vás. Jsou pro mne. Abych si utřídila v hlavě, co se stalo. Abych v pátraní po jeho tajemství neztratila nit, orientaci.“ Proč si proboha nepíše deníček? Proč exhibuje na internetu? Vypráví příběh tak mystický a tak opředený záhadou, že – měl – li by být pravdivý – pouhých prvních pár kapitol by stačilo k tomu, aby ji sám papež přijel nenápadně uklidit ze scény? V tuto chvíli uživatel internetu, života a románů znalý dojde k závěru, že se nejedná o žádnou slečnu Veroniku ani strýčka Martina, ale bude si užívat vcelku napínavý příběh zabíhající tu do historického románu, tu do sci-fi žánru a bude přemýšlet, kdo vlastně může být autorem či autorkou. Jelikož každá kapitola umožňuje diskusi čtenářů, snadno se přesvědčíme o opaku. První kapitola ještě čtenáře úplně nepřesvědčila o tom, že se jedná o skutečný příběh, přemýšlejí, do jaké míry se jedná či nejedná o fabulaci, příběh se jim ale líbí, je prý napínavý. Už se také začíná objevovat jakási účast, pro internetové diskuse velmi typická – „také jsem měl svého strýčka… ani on nebyl mým příbuzným… také odešel, ale vím kam…,“ přidává svůj příběh jeden z diskutujících. Debata pod kapitolou „Na prvního mrtvého mi stačil jeden telefonát“ http://www.pribehstrycka.cz/clanek/2007-09-23/592639-na-prvniho-mrtveho-mi-stacil-jeden-telefonat-php.html už je o něco vtipnější – účastní se jí ti, kterým je jasné, že se jedná o fikci a snaží se o své pravdě přesvědčit ostatní. Reakce? „…napínavé to je, i kdyby to měl být jen fiktivní příběh…“ připojuje se jeden z diskutujících a přidává upozornění na faktický omyl v textu. Takto by se dalo pokračovat u všech následujících kapitol, čtenáři doplňují informace z textu a další fakta, dohadují se, chválí autorku, překládají latinské pasáže a poskytují tak latině neznalým čtenářům doplňující informace. Zajímavá je například kapitola „Haló? Dovolala jsem se správně na úřad inkvizice?“ http://www.pribehstrycka.cz/clanek/2007-10-04/597910-halo-dovolala-jsem-se-spravne-na-urad-inkvizice-php.html, kde se poprvé objevuje dotaz na čtenáře. A těm samozřejmě nedělá problém se chytit! Ač jedna z pravidelných diskutujících uvozuje svůj příspěvek slovy „pokus o interaktivitu a zapojení tak čtenáře do děje?“, okamžitě na tento „pokus“ reaguje svou domněnkou. Kolektivně inteligentní publikum se bohužel netrefilo, přesto se nevzdává a v reakci na další kapitoly se snaží předvídat a domnívat se, doplňovat fakta, dotvářet příběh, hájit autorku.

Až nakonec…. http://www.marigold.cz/item/tento-mesic-jeste-potrebuju-zabit-nekolik-tisic-lidi. K autorství se na svých stránkách přiznává Patrik Zandl, dle Wikipedie http://cs.wikipedia.org/wiki/Patrick_Zandl „český internetový podnikatel a novinář“. Opět se pod článkem otevírá diskuse – povzbuzení, překvapení (které snad už vzhledem k vývoji příběhu musí být hrané).

Celou dobu se marně snažím přijít na to, co vede lidi k tomu, aby tak bouřlivě reagovali? Je to jenom tím, že se tato možnost na internetu nabízí? Nebo prostě mají pocit, že jejich názor by měl být zveřejněn? Když čtou knihu v „původní“ tištěné podobě, zajdou si po přečtení každé kapitoly s někým popovídat, zhodnotit ji a předpovědět další vývoj…?

Pozapomenutá Zeměplocha

Zeměplocha Terryho Pratchetta zůstává tak trochu ve stínu nejslavnějších fantasy sérií přelomu tisíciletí – Harryho Pottera a Pána prstenů (tem, ačkoliv byl napsán již v polovině minulého století, největší vlnu zájmu zažil až díky filmovému zpracování Petera Jacksona). A podle mého názoru zcela neprávem. Sir Terry Pratchett dokázal za téměř 30 let vytvořit mimořádný svět plný černého humoru, na jehož základě vzniklo 38 knižních příběhů a nespočet dalších knih, turistickými průvodci počínaje, kuchařkami konče. Na rozdíl od světů J. K. Rowlingové nebo J. R. R. Tolkiena se Zeměplocha podobá naší civilizaci nejblíže a nutno říct, že je to vlastně parodie a karikatura všeho špatného, čeho jsou lidé schopni.

Ale přes toto vše je Zeměplocha klasickou fantasy plnou mágu, čarodějů a čarodějek, nestvůr, prohnilých panovníků, zlodějů, vrahů, ale hlavně hrdinů, včetně toho největšího Barbara Cohena (podobnost s barbarem Conanem je čistě náhodná!), a v úplně poslední řadě nechybí ani Smrť. A jakožto u téměř každé fantasy i v tomto případě se fanoušci dočkali v roce 1998 papírové hry na hrdiny (RPG) Discworld Roleplaying Game, na které spolupracoval samotný Terry Pratchett. Sice se nejedná o originální hru, jako v případě Advanced Dungeons and Dragons nebo její české varianty Dračí doupě, ale pouze o jakýsi modul do univerzálního herního systému her na hrdiny zvaného GURPS. Ten vznikl jako alternativa k ostatním RPG hrám, které jsou mezi sebou nekompatibilní a liší se v pravidlech. Hráčům tak má usnadnit hraní tím, že si vytvoří jednu postavu a mohou ji přenášet mezi jednotlivými světy. Milovníci Zeměplochy, tak dostali možnost ponořit se do temných uliček Ankh-Morporku a utkat se zde s Cechem vrahů, navštívit Neviditelnou univerzitu či se setkat se Smrtěm ve svých vlastních příbězích. Záleží jen na samotných hráčích a jejich znalostech světa, jak se bude jejich dobrodružství odvíjet.

Když už jsme u fenoménu vytváření vlastních obsahů fanoušky, musím zmínit zajímavý německý projekt. Tamní nadšenci se rozhodli podle novely Dámy a pánové natočit fanouškovský film. A to dokonce celovečerní o délce 160 minut!

Kromě toho lze na internetu najít i řadu novel napsaný fanoušky.

Kromě her na hrdiny, které k fantasy a potažmo scifi neodmyslitelně patří, vznikla celá řada mediálních produktů, které se k Zeměploše vztahují. Příběhy z placky pohybující se vesmírem na 4 slonech a obří želvě A-Tuin se tak v 90. letech dostaly i na monitory počítačů. A to dokonce hned čtyřikrát. První hra vyšla už roku 1986 a jednalo se o textovou adventuru podle první knížky zeměplošské série se stejným názvem Barva kouzel. O téměř deset let později v roce 1995 se objevila již plnohodnotně grafická hra Discworld: The Trouble With Dragons, jejímž hlavním hrdinou byla asi druhá nejslavnější postava Zeměplochy (hned po Smrťovi) Mrakoplaš. Následovalo pokračování, opět s Mrakoplašem Discworld II: Mortality Bytes! Zajímavosti je, že v obou případech namluvil Mrakoplaše známý anglický herec Eric Idle (Monthy Python Flying Circus). Poslední počítačovou hrou byla Discworld Noir, adventura parodující detektivní filmové žánry. Ani jedna z posledních tří jmenovaných her nemá základ v žádném románu Terryho Prattchetta a jedná se tak o zcela nové příběhy, které navazují a často odkazují na děje z předešlých knih. Hrám se dostalo i poměrně vysokého hodnocení jak mezi samotnými hráči tak herními žurnalisty.

Sám Terry Pratchett si ovšem dokázal se Zeměplochou vyhrát a kromě příběhů napsal a vydal se spolupráci s dalšími autory a kreslíři i řadu doprovodných knih, které přibližují kulturu jednotlivých národů žijících v tomto světě, komixů, map, hudebních alb. Zeměplocha tak na své fandy může zaútočit téměř odkudkoliv. Tato transmediálnost je právě u fantasy a scifi děl patrná. V České republice je ovšem až na knihy oficiální dostupnost většiny těchto předmětů malá. Získat se dají jen díky Amazonu a eBay. Filmy pak oficiální cestou prakticky sehnat nejdou díky regionálním omezením DVD.

Zajímavostí je i divadelní zpracování některých případů. V Česku se Pratchettovi a jeho Zeměploše pravidelně věnuje pražské Divadlo v Dlouhé. Do jevištní podoby převedly dvě z knih, a sice Maškaráda aneb Fantom Opery a Soudné sestry.

Přesto Zeměplocha zůstává tak trochu předmětem zájmu jen omezené skupiny fantasy nadšenců. Ale v dnešní internetové doby, kdy jsme jeden od druhého téměř na dosah, není jejich počet nezanedbatelný. Google k Zeměploše eviduje momentálně téměř 900 000 odkazů. K jedné z nejvýznamnějších stránek patří www.lspace.org. Obsahuje snad všechny myslitelné informace o autorovi samém, všech dílech vztahující se k sérii včetně her a odkazů na předměty, které si lze zakoupit. Důležitou součástí je pak wiki encyklopedie. Díky přispění více než 3 000 uživatelů obsahuje stránka 2 560 hesel týkajících se nejen Zeměplochy, ale i Terryho Pratchetta. A zaregistrovat se může, tak, jak je u podobných projektů, každý. Stačí jen projevit znalosti knih a můžete se začít světu chlubit, kde jste našli jakou narážku nebo odkaz k populární kultuře. Dozvíte se například, že názvy filmů z knihy Pohyblivé obrázky vycházejí z holywoodských klasik nebo o zrození Smrtě. V češtině jde třeba najít i výbornou stránku www.discworld.cz. Čeští fanoušci mají navíc ojedinělou možnost setkáni s Terry Pratchettem, který do Česka často přijíždí díky přátelství s českým překladatelem jeho knih Janem Kantůrkem.

K větší známosti Zěmeplochy by možná pomohlo velkolepé filmové zpracování. Ale na druhé straně už by to nebylo ono? Přeci jen ono tajemno a pocit být součástí polotajného spolku zasvěcených je nenahraditelný.

Krtek dobývá internet.

„Kalhotky. S kapsičkama!“ Velké oči se rozzáří při představě, co všechno se vejde do obrovských kapes a jak bude blankytně modrá ladit s černým kožíškem. Kdo by odolal. Krtek získal nejen vysněné montérky, oblíbenou to uniformu 50tých let. Díky aktivitě uživatelů internetu dobyl i tento virtuální svět a do kapsy přitom strčil mnohé naše „celebrity“. Ochutnal však i stinné stránky popularity …

Seriály o krtkovi na televizních obrazovkách jako oblíbený večerníček nebo v podobě knížek pro děti byly samozřejmostí v období „totality“. Vývoj přenosových a záznamových technologií poskytl nové možnosti a krtčí příběhy se tak postupně přesunuly na kompaktní disky a videokazety. S rozvojem „nových médií“ se díky své oblíbenosti prokutal i do nich. Pokud zadáte do vyhledávače Googlu heslo krtek, krteček popřípadě little mole, vypadne na vás nepřeberné množství odkazů. Většina z nich se nějakým způsobem bude týkat právě téhle naší roztomilé animované postavičky, kterou v příběhu Jak krtek ke kalhotkám přišel představil světu v roce 1957 Zdeněk Miler.
Tvořivost uživatelů internetu a touha sdílet různé obsahy nezná mezí. Krtka díky jejich aktivitě znají a mohou bezplatně sledovat příznivci YouTube (viz například Kisvakond/The Little Mole) nebo naše české verze PlayTube. Původní seriály o krtečkovi on line však nabízí i řada dalších stránek, a to jak českých – třeba Dětské pohádky nebo On line pohádky, tak evropských, respektive světových. Krtek se totiž pronoroval již až na Dálný východ – do Japonska. I zde mají on-line jeho příběhy – doplněné titulky v japonštině. Pokud vám nestačí sledovat pohádky na internetu, můžete si je stáhnout s využitím RapidShare. Prostřednictvím jiného programu umožňujícího sdílení – Flickru – pak fanoušci zveřejňují různé původní i zcela nové originální fotografie krtka.
Tato animovaná postavička totiž zaujala i příznivce Fan Fiction. Ti méně otrlí nabízí pouze různě upravené, avšak stále spíše slušné obrázky (kupodivu i ti skrytí pod značkou „deviantart“). Ti otrlejší přicházejí s novými příběhy, jako třeba Jak se krtek stal mafiánem, Krteček sprosťáček nebo Krtek a hrouda. Jde vesměs o velmi krátké seriály v rozsahu cca jedné minuty. Objevil se i pokus udělat z krtka homosexuála, ale tohle video bylo ze stránek odstraněno.
Krtek pronikl i do sociálních sítí. „Krteček is on Facebook“ hlásají oblíbené stránky. Fanouškové zde vytvořili diskusní forum a zorganizovali soutěž o nejlepší fotografii nebo kresbu s Krtečkem. Na Facebooku se tak díky jejich aktivitě shromáždila řada jeho nejroztodivnějších podobizen, volně dostupných všem zájemcům.

Vedle těchto fandů, kteří sdílejí krtka v různých podobách bez výdělečných úmyslů, si animovanou postavičku přivlastnili samozřejmě i všemožní obchodníci. A to nejen v České republice. Například Little Mole E-shop v Nizozemí nabízí nejrůznější hračky na motiv krtka zájemcům z celého světa. Na jiném serveru si můžete objednat trička s jeho podobiznou, na dalším vytisknout omalovánky.
S krtkem si můžete i pohrát. Server MCM Theatre, který zasvěcuje zájemce do základů počítačového programování nabízí jednoduchou hru, při které pohybující se Krtek chytá obrazce padající s z nebe. Hra má být ukázkou možností jednoduchého programování, které by měli zvládnout absolventi těchto on-line kurzů.

Krtek není troškař a pronikl i na web seriozních institucí. Tak třeba Ministerstvo zahraničních věcí na svých stránkách návštěvníky informují, že 15. října 2009 vstoupil do diplomatických sfér, respektive byl představen na Ambasádě České republice ve Stockholmu. Přesto však zatím zůstává jen multimediální hvězdou. Do transmediálních příběhů kvůli jednoduchosti zápletek příběhů a transparentnosti charakteru hlavního hrdiny tahle „one man show“ asi nepronikne.

Pokud si stále ještě nejste jisti, o kom to vlastně celou dobu byla řeč nebo si chcete doplnit informace, můžete využít stránek Wikipedie, a to jak v českém, tak třeba v anglickém znění. Nechť kolektivní inteligence pracuje za nás.

Susová Blažena

Nedostává se vám transmediality, trpíte nedostatkem kolektivní inteligence a chybí vám produžívání? Přihlaste se na Facebook!

Všichni ho známe, všichni ho používáme, někteří z nás jej bezmezně milují a jiní se mu vyhýbají jako čert kříži. Řeč je o Facebooku, v současné době nejrychleji rostoucí sociální síti světa. Málokdo z nás však ví, ať už je náš vztah k tomuto fenoménu jakýkoliv, že z pohledu výzkumů akademického charakteru je Facebook ideální platformou pro objasnění a vysvětlení mnoha zajímavých mediálních konceptů, které se v oblasti online médií nezřídka uplatňují.

Tím zcela nejzřejmějším konceptem je produsage, metoda nejčastěji spojovaná se jménem významného univerzitního profesora Axela Brunse (Queensland University of Technology, Australia). Ten se proslavil právě oním inovativním paradigmatem, týkajícím se změn v pojetí publika, konkrétně v jeho způsobu konzumace a produkování obsahů. Podle této teorie se z člověka, klasického konzumenta na straně jedné a producenta mediálních obsahů na straně druhé, stává jakási kombinace těchto dvou do té doby nesourodých činností. Facebook, coby sociální síť, je založen na interakcích mezi jednotlivými uživateli, kteří mezi sebou navzájem mohou vykonávat celou řadu činností. Jednou z nejčastějších aktivit, kterou lze na této sociální síti provozovat, je publikování fotografií a videí. Věc, kterou každý z nás vykonal již mnohokrát. Znáte to – brouzdáte si tak Internetem, prohlížíte neznámé weby a najednou vás něco zaujme. Video orangutana tancujícího do rytmu populární hudby či fotografie automobilu, jemuž z kapoty roste strom. Ne zrovna tradiční scény, se kterými běžně přicházíme do styku, že? A protože člověk je tvor chlubivý, není lepší příležitosti jak se blýsknout před kamarády a známými, než dané výjevy ukázat ostatním právě skrze Facebook. Stačí několik málo kliknutí myši a daná událost hodná zaznamenání se skví na výsostném místě našeho profilu. Spolu s tím se zobrazí také všem kamarádům, kteří na ni mohou reagovat a často tak také dělají. Přidávají komentáře o původu takové fotografie či videa a doplňují tento příspěvek dalšími podobnými výjevy, které na Internetu našli oni. Často se tak stane, že z jediného takového příspěvku vznikne celá kolekce zajímavých audiovizuálních unikátů, doplněná významným počtem vysvětlujících a upřesňujících komentářů týkajících se původu videa či autorova záměru poukázat na takovou či onou skutečnost. Člověk, který umístil kýžený první odkaz, tak získává unikátní soubor videí či fotografií podobného charakteru, které může později sám jednoduše využít pouhým nahlédnutím do svého profilu. Stejně tak z dané kolekce těží ti, kteří se nějakým způsobem zapojili do její tvorby.

Velmi podobná situace nastává v případě odkazování na vybrané články, které nás v prostředí Internetu zaujaly. Ať už se daný článek zabývá aktuální situací na domácí politické scéně či rozebírá problematiku rovnosti práv zvířat odlišného pohlaví na množství přijímané potravy, vždy se okolo takového článku velmi rychle vytvoří diskuze, která slouží coby výstavní skříň zajímavých názorů. Někdy jsou tyto značně diametrálně odlišné, jindy se pro změnu většina autorů shodne a kloní se k jedné straně názorového pole. Budeme-li na tuto aktivitu nahlížet optikou již výše zmíněného konceptu produsage, bude nám sloužit, stejně jako v případě fotografií a videí, především coby aktivita vhodná k doplnění daného tématu, kdy díky různorodým komentářům a odkazům na jiné články, tematicky příbuzné, dochází k vytváření zajímavého obsahu. V tomto případě je však potřeba seznámit se i s dalším konceptem, kolektivní inteligencí, která se zde také „dostává ke slovu“. Ve své podstatě se jedná o společné řešení problému či akumulaci znalostí více jedinců dohromady. Právě ony různorodé názory a informace, kterými jedinci komentují a doplňují příspěvek libovolného charakteru, vytvářejí nový zdroj poznání a vědění, který původní článek (např. zmínka týkající se vývoje politické scény) rozšiřuje a dodává mu novou, vyšší informační hodnotu. Často se tak stává, že se o dané kauze dozvíme nějaké zákulisní informace, podpořené neprůkaznými domněnkami a daty přinášejícími zcela nový úhel pohledu na věc díky obrázkům dokládajícím pravý opak.

Samostatnou kapitolou je poté publikování statusů za účelem jen a pouze informačně zištným. Nezřídka se stává, že někteří z našich známých publikují statusy, ve kterých se dožadují informací buď povětšinou obecně známých, nebo alespoň jednoduše dostupných – stačí použít některý z vyhledávačů (Google, Seznam, Yahoo, Bing atd.). Jedná se však buď o jedincovu lenost, nebo o brilantní vypočítavost, když takový status publikuje, stačí totiž několik málo minut a skupina kamarádů či nadšenců různorodých socializačních příležitostí začne na požadovaný dotaz odpovídat a informace spojovat dohromady. Ve výsledku tak několik na sobě nezávislých mozků vytvoří informačně hodnotný obsah, ze kterého mohou těšit všichni, kteří se jeho tvorby účastnili, největší užitek z něj však samo sebou mívá samotný původce dotazu.

Nejnovějším trendem s Facebookem spojeným je pořizování (respektive nakupování za účelem generování zisku) virtuálního obsahu, který je snadno dosažitelný v „off-line“ světě – nejdále v tomto směru pokročila firma Zynga, která je v současné době největším developerem v oblasti zábavy na sociálních sítích. Herní tituly jako jsou MafiaWars, Texas Hold‘ Em či FarmVille všechny spadají pod její křídla. Nově byla na trh uvedena služba, která umožňuje nákup virtuálních doplňků a různých vylepšení za účelem zvýšení celkového skóre či dosažení lepšího stupně herního rozvoje. V praxi to znamená, že můžete zajít do svého oblíbeného supermarketu a na polici mezi pochutinami a drogerií narazíte na papírové kupóny, které vám za drobný obnos umožní nakoupit lepší zemědělské stroje na vaší „farmu“ či dovybavit klan vaší „mafie“ lepšími zbraněmi a rychlejšími auty. V zájmu udržení co nejpočetnější hráčské komunity i do budoucna by logickým krokem byla portace těchto her na mobilní telefony, které coby platforma pro přistupování do Facebooku (rozuměj do sociální sítě samotné) slouží již dlouhou dobu, navíc když se tato aktivita těší se čím větší popularitě. Taková informace však světlo světa coby oficiální plán společnosti Zynga prozatím nespatřila, lze se proto o jejím naplnění či nevyplnění jen domnívat. Výše uvedené propojení světa virtuálního a skutečného lze definovat jako jistou formu transmediality, která je třetím důležitým konceptem mediálních studií. Ta umožňuje prezentování zajímavého obsahu skrze vícero druhů mediálních platforem (budeme-li za druh mediální platformy považovat poličku v supermarketu).

Jak vidno, Facebook nám kromě „prostého“ publikování statusů, obrázků a videí či hraní her, zkrátka díky činnostem, které jsou na denním pořádku prakticky každého z nás, umožňuje nahlédnout i do akademického pojetí fungování této sociální sítě a dovoluje nám zamyslet se nad jindy běžnými aktivitami a podívat se na ně z trochu jiného úhlu pohledu.

Internet ničí módní diktát

Zatímco tok informací o módním průmyslu byl vždy pouze jednosměrný a více než kdekoliv platilo, že obraz módního světa formovala média, internet dává stále zřetelněji najevo, že existuje i jiná alternativa.

Vždy bylo jaksi přirozené, že ženy v mediích určovaly soudobé módní trendy. Za první republiky to byly filmové herečky, v dobách normalizace televizní hlasatelky a v porevoluční době to jsou kromě redaktorek dámských časopisů i módní stylisté. Lidé, kteří se starají o outfit modelek na stránkách časopisu a zajímavé módní kreace celebrit. Jejich práce spočívá ve výběru vhodných kombinací oděvů a doplňků, které pak obvykle se jménem a cenou výrobku předkládají publiku. Pozorný čtenář lifestylových časopisů brzy zjistí, že leckteré značky se často opakují, a to nejen kvůli své ceně a dostupnosti řetězce. Pokud vás móda baví, a chcete si zkusit být na chvilku stylistkou či stylistou, aniž byste nutně měli k dispozci pouze obchody tipu Zara či Mango, zkuste to na webu.

Stránka www.polyvore.com nabízí hru s různými kusy oblečení, z něhož si lze vytvořit celý imaginární šatník, včetně bot a doplňků. U každého kusu je značka výrobku společně s jeho cenou. Naleznete tu spoustu inspirace, které vám poskytnou již vytvořené modely, dokonce se k nim prostřednictvím komentáře i můžete vyjádřit. Když si naopak nebudete vědět s něčím rady, stačí napsat do zdejší poradny. Nechybí ani nejrůznější soutěže.
Podobnou stránkou je i http://looklet.com/ , kde oblékáte virtuální modelku. V nabídce je několik modelek a u každé ještě tři výrazy tváře. Zvolit lze i pozadí, které díky stínování ponouká ke slušné zábavě. Vybírat modely pak můžete dle konkrétní značky či designéra. A to vše, aniž byste se museli registrovat.

Chcete-li experimentovat přímo s vaším typem postavy a máte odvahu vystavit se internetovému publiku, pak navštivte stránky www.lookbook.nu. Ty se snaží předvést „každodenní styl lidí na celém světě“ prostřednictvím vlastních fotografií uživatelů, které ostatní uživatelé hodnotí. Abyste se mohli stát součástí komunity, je nutná registrace na pozvánky a respektování celkem propracovaného kodexu. Mimojiné je zakázáno publikovat vulgární či pomlouvačný obsah. Fotografie pak musí zachytit celou postavu(včetně bot) a musí na ní být přihlášený daný uživatel (tedy – vy sami).
Také v českém prostředí se nedávno objevila podobná stránka. Navazuje na knihu Czech Original Fashion, která je jakousi encyklopedií mladé české designérské platformy. Na stejnojmenné internetové adrese http://www.czechoriginalfashion.cz/ se točí informace o dění kolem alternativních značek a tvůrců. Vedle krátkých zpráv ze světa designu (nejen českého a nejen fashion) se zde objevují i videa a tipy na akce. Největší prostor však dostávají sami uživatelé. Tedy všichni, kteří si připadají styloví a originální a kteří zveřejní fotku svého outfitu. Projekt se zaměřuje na moderního městského člověka, jenž bojuje proti diktátu módního průmyslu a bezhlavé oblibě nadnárodních oděvních značek. Sami autoři se dokonce vymezují proti „obecné monokulturnosti a jakési vizuální dietě“, která dle nich rozhodně není otázkou peněz. Jejich záměrem je vytvořit jakousi komunitu, jež si bude informace sdílet a vyměňovat, a tím přispívat ke zmapování zdejší úrovně vkusu a originálního odívání.

Největším pomocníkem jim je akce s názvem Code:Mode, jež nedávno proběhla v pražském Karlíně. Třídenní maraton, kdy se sami tvůrci setkávali s módními nadšenci, pozvedl povědomí o české alternativní scéně. Ačkoliv domovská stránka toho prodejního festivalu http://codemode.cz/ obsahuje pro leckterého nadšence cenné informace, daleko přínosnější se díky své interaktivitě ukázala sociální síť Facebook, http://www.facebook.com/pages/CodeMode-Prague-Free-Fashion-Weekend-2010-/265307940908. Správci stránky postupně odkrývali identitu vystavujících, pro fanoušky uspořádali několik soutěží a hlavně jim poskytli prostor, kde si vyměňovali nejrůznější postřehy a zážitky, jež se týkají tuzemské designérské platformy. Po skončení akce se stránka zaplnila nejrůznější audiovizuálními odkazy, takže i ten, kdo z nejrůznějších důvodů na akci chyběl, si udělal představu, co se v Karlin Hall během jednoho dubnového víkendu odehrálo (a že to teda byl mazec, obzvláště módní přehlídka zakončená fireshow).

Moje kamarádka (pracuje v jednom nejmenovaném týdeníku) mi říkala, že její šéf nechce psát o designu, poněvadž si myslí, že jsou designéři a jejich příznivci něco jako sekta. Navzdory tomu, že to člověka může poněkud zaskočit, má v podstatě pravdu. Lidé, kteří propadli mladému (nejen) českému a slovenskému designu vytváří jakousi komunitu. Pro okolní svět často těžko uchopitelnou, a tudíž nepochopitelnou, nikoliv však nebezpečnou. Ba naopak, je to komunita přátelská, otevřená a velmi kreativní. Jejím náboženství je snaha o maximální sebevyjádření prostřednictvím originality (často hraničící s extravagancí) a individualismu. A je to těžce návykové. Mnozí z těch, kteří toto „učení“ přijali s ním nedokáží přestat. A zdá se, že závisláků přibývá. Naštěstí.
A velkou zásluhu na tom mají prácí internetové aplikace. Publikum, které bylo dříve vystaveno jen jednosměrnému komunikačnímu toku, konečně přestalo mít pocit, že jim kdosi vnucuje cosi, s čím nemohou a nechtějí souhlasit. Své pohnutky a postoje, pak mohou díky těmto a podobným stránkám dát patřičně najevo, a ukázat, že dekódování předkládaných mainstreemových textů rozhodně nesplnilo předpokládaný a zakódavaný účinek na publikum. A že nastal čas na změnu, protože i oni sami se chtějí podílet na mediálních obsazích. Webové adresy, jejichž obsah může být jistou formou komunitního serveru, jsou proto jakýmsi logickým vyústěněním této touhy po interakci. Uživatelé a příjemci jsou totožní lidé, nebo alespoň lidé s totožnými zájmy, což podporuje i koncept kolektivní inteligenci. Pokud někdo potřebuje informace, stačí se obrátit na ostatní uživatelé, kteří dají hlavy dohromady a doberou se řešení. Každý zde nalezne alespoň část toho, proč na stránku vstoupil. Především díky tomu, že publiku funguje na principu již zmíněného produsage.Mediální produkt má ve výsledku podobu takovou, jakou jeho uživatelé chtějí.

Soňa Kacerovská

Univerzální poradna Aardvark jako model kolektivní inteligence

Na síti pobíhá hrabáč. Kapský. Běhá zde sice od roku 2008, ale až nyní se dostal do širšího povědomí. Koupila si ho totiž společnost Google. Co je vlastně tento hrabáč zač, jaká je jeho role na internetu a jak tato role souvisí s tematikou kolektivní inteligence? Na tyto a mnohé jiné otázky odpovídá právě tento článek. Pro začátek však přestaňme označovat hrabáče hrabáčem a nazývejme ho oficiálním názvem, pod kterým ho znáte mnohem pravděpodobněji. Aardvark.

Tento internetový vyhledávač byl poprvé představen v roce 2008, nicméně na veřejnost jej jeho zakladatelé z amerického San Francisca uvedli až v březnu 2009. Vyhledávač se okamžitě rozšířil mezi internetové uživatele a právě jeho obrovský úspěch, jejž Aardvark v posledním roce zaznamenal, vedl k akvizici Googlu. Vládce světového internetu za tento start-up podle serveru TechCrunch zaplatil přibližně 50 miliónů dolarů. Ptáte se, za co Google zaplatil takovou částku?

Systém Aardvark pracuje na principu položení jakéhokoli dotazu, maximálně konkrétního či nanejvýš zobecňujícího. Během několika sekund či minut je tak možné nalézt odpověď na otázku, zda Nokia 6300 podporuje Google maps, či jaké výhody má přítomnost na mikroblogovací síti Twitter. Dotazu je v té chvíli automaticky přidělen štítek (tag). Štítek často tvoří geografické označení, což vede k řadě dotazů na dobrou místní indickou restauraci nebo na velikost vodních ploch v zemi. Přidělený štítek lze měnit, což je ve většině případů bohužel stále téměř nutností, neboť systém umožňuje označení pouze jedním štítkem, ne více. V této chvíli Aardvark prohledává tagy všech uživatelů, případně jejich přátel, které odpovídají tomu vašemu, a ty ideální kontaktuje se žádostí o odpověď mailem, IM aplikací či jinou cestou. Na vás pak je, abyste si z těchto odpovědí vybrali tu nejpřesvědčivější, nejpravděpodobnější, nejlepší, poděkovali stručným „Thanks“ či konverzaci rozvedli dále.

Buďme přece kolektivní

Jak parafrázuje slova spoluzakladatel Aardvark Maxe Ventilly z října 2009 portál Ibiz.cz, kouzlo aplikace spočívá ve skutečnosti, že každý máme desítky tisíc přátel svých přátel, spolužáky, spolupracovníky a osoby, jejichž názoru přikládáme určitou váhu. „Tito lidé sice nemají potřebu nebo zájem se s námi spojit, ale mají na internetu svůj profil a jsou v průběhu dne online. Aardvark se s nimi může spojit a zeptat se jich,“ prohlásil v říjnu 2009 na konferenci Web 2.0 Max Ventilla. Z výše popsaného je tedy patrné, že Aardvark je typickým představitelem současného vývojového směru, jenž nese označení kolektivní inteligence. Jak uvádí přední teoretik této oblasti Pierre Lévy, čím více jsme schopni vytvářet inteligentní komunity, které jsou schopny iniciativy, představivosti a rychlé reakce, tím více jsme schopni zajistit náš úspěch v současném vysoce konkurenčním prostředí. Princip výměny znalostí a zkušeností uživatelů sítě Aardvark v řádu několika minut rovněž zcela zapadá do Lévyho konstruktu tzv. prostoru znalostí (knowledge space), který Lévy definuje nezbytnými třemi aspekty: zvyšující se úrovní lidských znalostí, počtem lidí, kteří mohou být zapojeni do učení a vytváření nových znalostí, a především novými prostředky sdílení.

Hypermozková kůra odborníků i laiků

Aardvark lze označit jako vyhledávač v kolektivním vědění právě připojených účastníků, tedy jakousi hypermozkovou kůru (hypercortex), o níž se zmiňují například práce Pierra Lévy, Marko A. Rodrigueze a jiné. Rodriguezova práce The Hyper-Cortex of Human Collective-Intelligence Systems rozšiřuje původní model mozkové kůry o sociálně vložený model hypermozkové kůry, který se přenesl z individua ke kolektivu. Rodriguez chápe hypermozkovou kůru takto: „Vrstvy hypermozkové kůry představují informace, které není jednotlivé individuum schopno plně pojmout. Tyto vrstvy jsou vytvořeny sdruženými interakcemi mnoha individuí v průběhu času.“

Neměli bychom opomenout, že projekt Aardvark symbolizuje zároveň princip produsage tak, jak jej definuje Axel Bruns, prosuming Alvina Tofflera či tzv. podjemce, což je český ekvivalent Jana Jiráka. Ve všech případech však hovoříme o tom samém. I když se nejedná o klasický model, kdy uživatel je zároveň tvůrcem i konzumentem obsahu, jehož nejžárnější příklad představuje projekt Wikipedie, i v případě Aardvark je tato dvojjedinost evidentní. Charakteristická je především vlastnost, o níž hovoří právě zmíněný Axel Bruns: „Měli bychom mít zároveň na paměti, že hranice mezi amatérskou a profesionální prací je stále méně rozlišitelná.“ V případě Aardvork si tak nikdy nemůžete být jisti, zda odpověď na vaši otázku, pochází od skutečného odborníka na danou problematiku, či od laického nadšence, jenž znalost pouze předstírá.

Do Alp s Aardvark nejezděte

Právě nejistota, zda je zdroj odpovědi skutečně relevantní, je do velké míry překážkou k tomu, aby byla aplikaci Aardvark přiznána větší důvěryhodnost. Do jisté míry nejsou ani odpovědi vždy dostačující. Například autor tohoto textu vznesl obecný dotaz, které lyžařské středisko ve Francii je nejlepší. Dostalo se mu tří odpovědí, z čehož první dorazila do dvou minut, druhá do čtvrt hodiny a poslední po pěti hodinách. Nedozvěděl se z nich však prakticky nic, co by mu v rozhodování mohlo pomoci. První odpovídající se omezil na výkřik, že na lyže lze jet do Meribel či Courchevel, druhý odpověděl zcela na jinou otázku, a to která střediska jsou populární: Avoriaz, La Plagne, Tignes, Meribel, Val Thorens, Les Deux Alpes, Val d'Isère, a tak oním pomyslným jednookým mezi slepými byl poslední uživatel, jenž doporučil Les trois vallées a opět Courchevel/Meribel, přičemž připojil alespoň jejich charakteristiku jako velice módních a luxusních středisek.

Zda se projekt Aardvark stane univerzální poradnou, která bude znát odpověď na všechny otázky, ukáže až čas. Bezpochyby mu pomůže silný partner v zádech v podobě společnosti Google a synergický efekt vytvořený s jinými Google aplikacemi. Na druhou stranu absence autority, jež by odpovídala za kompetentnost odpovídajících, bude Aardvark vždy vlastní. Na tom jsou však myšlenky kolektivní inteligence a produsage do jisté míry založeny. Na prolínání sféry odborníků a laiků. Když už nic jiného, je tak alespoň dobré vědět, že Google má nového mazlíčka. Hrabáče kapského.

Pokus o transmediální vyprávění v podání TV Nova

Jsem pouze okrajovým divákem TV Nova, a dvojnásob to platí o zpravodajství této televize. Nicméně realita je taková, že atraktivita mnou preferovaných zpráv na České televizi výrazně klesá, když přijde čas na Branky body vteřiny. V tu chvíli buď televizi vypínám, nebo přepnu na Novu. Čas od času je to pro studenta Mediálních studií vhodné, ať už pro srovnání, jaká témata ‚gatekeepři‘ jednotlivých stanic pustili do vysílání, nebo pro vyhodnocení toho, co jako divák (ne)očekávám od televizní zpravodajské relace.

Ať už jsou motivy diváka Televizních novin jakékoliv, jen málokdo si dle mého mohl nevšimnout čím dál častějších odkazů na portál Tn.cz. Tyto odkazy mají na diváka fungovat jako lákadlo – „Chcete se o této zprávě dozvědět více? Navštivte Tn.cz!“. Tento formát upozornění na Tn.cz bych ještě chápala a byla ochotna tolerovat, v případě, že divák bez možnosti internetovou stránku navštívit není ochuzen o základní data vztahující se ke zpravodajské události. Co mi ovšem připadá již za hranicí, jsou upoutávky ve stylu „Pokud Vás zajímá, jak příběh dopadl, podívejte se na Tn.cz.“, nemluvě o zprávách, které moderátoři pouze uvedou a diváka odkážou na vyhledání zprávy na webu. Dovedete si představit, že by v tištěném deníku byl pouze titulek zprávy a pak návod, kde si dohledat zbylou část? Já ne, i když bůhví, jako mediální prorok jsem se zatím neprojevila příliš prozíravě (ne, nečekala jsem, že o všelijakých facebookových skupinách budou referovat celostátní média jakožto o dokladu společenského dění...).

Jak prohloubit digitální propast snadno a rychle

Sice tuším, kam TV Nova s těmito přesahy na Tn.cz směřuje (pravděpodobně další výnosy z inzerce na webu a více angažovaný divák), nicméně nemohu se ubránit dojmu, že Nova tímto krokem prohlubuje digitální propast a výrazně znevýhodňuje ty, kteří k internetu přístup doposud nemají, nebo ho sice mají, ale nejsou uživatelsky natolik zdatní, aby si našli, co je potřeba.

Proč (ne)jít na Tn.cz

Další otázkou, kterou si kladu pokaždé, kdy mě moderátorská dvojice na Nově nabádá k návštěvě Tn.cz je, proč bych to měla udělat, respektive, opravdu za to hledaný obsah stojí?

Než budu moci pokračovat dál, je třeba trochu odbočit k trendu zvanému „Transmedia Storytelling“. Podle významného mediálního teoretika, Henryho Jenkinse, se jedná o proces, během kterého jsou části příběhu systematicky šířeny napříč rozličnými kanály.

Chce-li příjemce získat komplexní informace, musí si kousky informací skládat podobě jako dílky puzzle. Jak Jenkins píše, obvykle se transmediální vyprávění týká fiktivních světů, nicméně ve zpravodajství TV Nova vnímám zřetelnou snahu o propojení dvou různých mediálních kanálů s cílem získat ucelenou a detailní informaci, což odpovídá vybraným principům transmediálního vyprávění.

Jedním ze základních předpokladů k tomu, aby se příjemce zprávy rozhodl podstoupit martyrium skládání informačních puzzlí je, že ho výsledný obrázek skutečně zajímá a má pro něho vysokou přidanou hodnotu (toho je samozřejmě snazší dosáhnout u fiktivního světa, jehož je divák skutečným a procítěným fanouškem). A jsme zpátky u Tn.cz – opravdu na tomto webu najdu takovou přidanou hodnotu, která by mi stála za vynaložené úsilí? Není snazší se spokojit s dílčími informacemi?

Toto mohu objektivně těžko posoudit, jak jsme již předeslala v úvodu, nejsem divákem TV Nova, tím pádem nejsem cílovou skupinou, které je sdělení určeno. Zároveň se mi nepodařilo najít žádná vypovídající data, ze kterých bych zjistila, kolik diváků sledujících Televizní noviny skutečně na základě výzvy usedlo k internetu a danou zprávu si na Tn.cz našlo. Nicméně z dostupných dat o sledovanosti Televizních novin a návštěvnosti serveru Tn.cz je možné soudit, že se bude jednat spíše o menšinu (portál NetMonitor.cz odhaduje průměrný denní počet reálných uživatelů serveru Tn.cz za únor 2010 na 68 266 ; Televizní noviny jsou dlouhodobě hodnoceny jako nejsledovanější televizní pořad ČR).

Fiktivní svět v růžové zahradě

Princip transmediálního vyprávění se snaží TV Nova naplňovat také u svých původních seriálů, jako je Ordinace v růžové zahradě či Pojišťovna štěstí. Diváci jsou podobně jako u zpravodajství vybízeni k návštěvě webu, kde si mohou přehrát poslední epizodu seriálu, dozvědět se, jaká témata se budou řešit v následujícím díle a navíc si ještě přečíst doplňkové zajímavosti jak o hercích seriálu, tak i o postavách, které na televizní obrazovce ztvárňují (mimochodem, doporučuji, stojí to za to...). V tomto případě se mi zdá transmedia storytelling narozdíl od „nováckého“ zpravodajství na místě, seriál je přesně ten fiktivní svět, o kterém Jenkins mluví, když píše, že transmediální vyprávění je vhodné k navázání hlubšího vztahu mezi divákem a postavou/dějem.

I nedivák Ordinace jako já získá po návštěvě webu ordinace.nova.cz dojem, že se vážně jedná o vlastní svět, můžete zde hlasovat o tom, zda oceňujete návrat jedné z hrdinek (v době mé návštěvy webu, 25. dubna, hlasovalo již 2 527 lidí!), podebatovat s ostatními o kvalitě posledního dílu či zneklidnět u titulku „Šambera je v úzkých“.

Novácké produsage

Vedle snahy o transmedia storytelling se TV Nova prostřednictvím televize i webu také snaží o naplnění principu produsage, kdy původně pasivně vnímaný divák je dnes příjemcem i producentem zpráv. Daří se jí to dle mého úspěšněji, než u transmediálního vyprávění. U TV Nova lze produsage vypozorovat ve výzvách divákům k participaci na podobě zpravodajství (http://tn.nova.cz/vase-zpravy/) i na zmiňovaných webech seriálů TV Nova – z velké části jsou stránky založeny na produkci samotných uživatelů (diskusní fóra, poradna, online rozhovor apod.)

Třeba to vyjde

Svoji spíše skeptickou úvahu o pokusu TV Nova o transmediální vyprávění bych zakončila Jenkinsovým citátem:

„…not every work should become transmedia, but we may not yet know enough to prejudge which works can be meaningfully enhance through such an approach.“

Třeba to Nově a Tn.cz vyjde.

(Magnesia) blogový román aneb kterak psal Michal Viewegh román s národem

Pokud se nějakou dobu zdálo, že Internet a knižní produkce jsou vůči sobě v příkrém protikladu a pojit je může snad jen otevřené nepřátelství, v současnosti nejúspěšnější český spisovatel Michal Viewegh tuto ostrou hranici mezi elektronickými médii a tištěnými knihami poněkud zčeřil. V srpnu 2009 rozjel v Česku vcelku neotřelý a svým způsobem unikátní projekt, kterým byl jeho tzv. blogový román (http://blogovyroman.idnes.cz/). Tento projekt skloubil neslučitelné, a sice knihu, která sama o sobě nedává svému příjemci (čtenáři) ani minimální možnost nějak ovlivnit děj, s prostředím Internetu a blogů, na nichž vládne – a nejen co se týká děje – naprostá anarchie a s ní související svoboda jak tvůrců sdělení (v rámci blogu lze uveřejnit takřka cokoli), tak jejich příjemců (kteří se mohou k zveřejněným textům vyjádřit v neomezených diskuzích).

Jelikož byl projekt zaštítěn jednak osobou Michala Viewegha (který si jako nejčtenější český spisovatel může dovolit lecjaké vylomeniny), jednak blogovou platformou Mladé fronty Dnes, dostalo se mu nemalé pozornosti. Jeho průběh doprovázela řada reklam, pochopitelně na stránkách Mladé fronty Dnes. Takže tento řekněme hybridní počin pronikl i do denního tisku, vedle MfD se na jeho propagaci podílela především Magnesia (která se „vloudila“ i do názvu) – možná se jednoho dne objeví i v učebnicích literatury. Jaký význam ale s sebou nese z pohledu mediálních studií?

Koncept:

Princip blogového románu spočíval v tom, že Michal Viewegh vytvoří první kapitolu, a kdokoli, kdo bude mít zájem, může zkusit vytvořit pokračování čili se aktivně podílet na dalším díle tohoto populárního spisovatele. Porota ze zaslaných příspěvků vybere vítěze, jehož kapitola bude následně uveřejněna na blogu, a od té se bude posléze odvíjet další kapitola, a tak dále. Michal Viewegh se tak de facto uchýlil při své tvůrčí činnosti k využití tzv. kolektivní inteligence, jejímž asi nejznámějším projevem v českém prostředí je velebená i proklínaná wikipedie, odkud si také dovolím vzít definici tohoto pojmu. Kolektivní inteligence je zde definovaná jako „sdílená nebo skupinová inteligence, která vzniká ze spolupráce a soutěžení několika jednotlivců“ (viz http://en.wikipedia.org/wiki/Collective_intelligence). V tomto případě se „spolupráce“ a „soutěžení“ kupodivu nevylučuje. Uchazeči o spoluúčast na nejnovějším Vieweghově projektu se vedle vavřínů vítězství a svých deseti minut slávy dočkali i finanční odměny (takže určitá řevnivost mezi nimi byla nasnadě).

Nicméně tvůrčí volnost, kterou Viewegh ponechal svým spoluautorům, nebyla úplná. Součástí podmínek účasti na tvorbě románu Srdce domova, který začíná pohledem do života osamělé třicátnice žijící v malém městečku, v němž „každý zná každého“, byl souhlas s pravidly tvorby a zachování formálních náležitostí, které Viewegh stanovil. Tento krok z jeho strany je vcelku pochopitelný – bylo třeba zajistit, aby román byl jako celek např. žánrově jednolitý.

Rozdíl oproti standardním blogům a diskuzím u nich spočívá dále v tom, že v blogovém románu nebyly uveřejňovány všechny příspěvky, nýbrž jen jeden (vítězný), který vybírala porota.

Závěr?

Ojedinělý blogový román, který Michal Viewegh spustil a dokončil, zcela jistě poněkud zvířil vody jak literární, tak internetové (přinejmenším ve chvíli svého spuštění čili v době nejsilnější kampaně – s postupujícím časem zájem o něj postupně utichal). Svou koncepcí – snahou spojit tradiční podobu knihy s moderním prostředím Internetu a blogů – je zcela specifický a pro Michala Viewegha i jeho spolupracovníky bylo jeho utváření dozajista výjimečným zážitkem. Nad jeho vlivem na vývoj prostředí českého Internetu je těžké vynést konečný ortel. S jistotou v tuto chvíli lze říct jen tolik, že jeho obliba nebyla natolik velká, aby spustila lavinu dalších obdobných projektů (to nelze přičítat špatné koncepci nebo chybnému odhadu poměrů na Internetu – realisticky se kloním spíše k názoru Coryho Doctorowa, který ve své stati Metacrap: Putting the torch to seven straw-men of the meta-utopia uvádí, že „lidé jsou líní“, a ačkoli se toto tvrzení týká metadat, není důvod se domnívat, že v případě tvůrčího psaní je situace dramaticky odlišná; pokud se budeme držet této teorie, bylo by zajímavé sledovat, jak by se situace vyvíjela, kdyby Viewegh ponechal spolutvůrcům ještě méně prostoru – vyšel by tak vstříc lidské lenosti – a vyžadoval by po nich např. pouze námět další kapitoly, kterou by pak na základě daného námětu napsal sám). Hlavním přínosem románu Srdce domova je tak oživení Vieweghovy tvorby o netradiční podobu literárního díla a krátkodobé podmanění si (a určité zkrocení) alespoň části blogosféry. Jestli postupem času tímto způsobem budou vznikat romány i dalších spisovatelů, je ve hvězdách. O Vieweghově pionýrské výpravě do budoucnosti české literatury respektivě Internetu lze v tuto chvíli říci jen tolik, že neskončila krachem, ale zároveň nepředstavuje ani žádný zásadní průlom jak pro vývoj Internetu, tak pro podobu a pojetí knih.