Prvky transmediální narace vzhůru nohama aneb soutěž, která dává nesmrtelnost!

Výchozí premisa nejznámějšího Aristotelova sylogismu praví, že všichni lidé jsou smrtelní. (a jelikož je Sokrates člověkem, je smrtelný i on). Americká televizní stanice Sci Fi (Channel), dnes Syfy patřící pod gigant NBC Universal, vstoupila v roce 2006 na televizní obrazovky s netradiční reality show, která účastníkům, či přesněji jednomu z nich, nabízela nesmrtelnost. V soutěži s názvem “Who Wants To Be A Superhero?“ (znělka zde) se v castingu uchazeči prezentovali jako jedineční super-hrdinové se speciálními schopnostmi. Charakter svých často bizarních schopností, jméno a přirozeně i svůj nepostradatelný hrdinský obleček si přitom vymýšleli sami. Z tisíců účastníků vybíral Stan Lee, autor komiksových postav Spider-Man, X-Men, Hulk atd. deset finalistů, kteří společně obývali "Brloh" a stali se hlavními aktéry reality show. Jednoho účastníka soutěže navíc měli možnost zvolit samotní diváci. Super-hrdinovi, který během šesti epizod soutěžního kláni nejlépe prokázal, že jsou mu vlastní zásadní hrdinské vlastnosti – tedy především obětavost, odvaha, čestnost a soucit a volbou Stana Lee nakonec vzešel ze soutěže jako vítěz, byla přislíbena zcela netradiční výhra – nesmrtelnost! Vítěznému „super-hrdinovi“ měl být věnován komiksový příběh vytvořený samotným Stanem Lee a o vítězi (jeho „super-hrdinském“ druhém já) měl být natočen celovečerní film.

Ještě palčivěji, než tomu je u ostatních televizních soutěží formátu „reality show“, před námi vystupuje otázka, do jaké míry je nám předkládané vyobrazení „skutečnosti“ možno považovat za skutečné pomlčka reálné. Tuto otázku však ponechme stranou samostatným úvahám a pokusme se na výše popsanou soutěž a její extenze (komiks, film) aplikovat základní charakteristiky transmediálního vyprávění definovaného Henry Jenkinsem (viz jeho blog). V naší snaze však je příhodné, i vzhledem k povaze zkoumaného materiálu, nevyžadovat přesné naplnění definic transmediální narativity a důslednost v jejich uplatnění. Sám koncept, tak jak jej vnímáme my, je široký a otevřený inkluzi „fluidních“ prvků, které lze pod jedinou definici jen stěží zahrnout. Jak píše Jenkins, každé do systému transmediálního vyprávění zapojené médium ideálně přispívá svým dílem a jedinečným způsobem k odkrytí části fiktivního příběhu. V našem případě je fiktivní příběh vytvořen na základě seznámení s alter egem skutečné žijící postavy, která na sebe bere podobu super-hrdiny, jehož schopnosti a vlastnosti si sám protagonista vybájil, zvolil a vstupuje do role konkrétní fiktivní postavy. Užijeme-li Goffmanových termínů (shrnutí jeho práce The presentation of self in everyday life např. zde) – v reality show se před námi rozsvěcuje jeviště, na kterém se nám prezentuje super-hrdina – rozumějme soutěžící v roli super-hrdiny, kterou si více či méně dokázal internalizovat. Co je však (pro diváky) zajímavější, vynořují se před nimi střípky zákulisí (back region), kam by bez televizních kamer a scénáře, který nám dává tu možnost, nemohli nahlédnout. Zákulisí stojí v protikladu k roli, jež je prezentována navenek a dostává se nám i pohledu na charakter samotného soutěžícího, jeho „skutečného“ self. Výlučnost tohoto transmediálního vyprávění tedy tkví především v tom, že je fikční svět vytvořen kolem skutečné postavy, která je jeho středem a zároveň je spjata s vlastním alter egem. Zdá se nepředstavitelné, že by vítěz první řady soutěže Matthew Atherton mohl na televizní obrazovce či ve filmu ztvárnit roli, která by s jeho super-hrdinou neměla co dočinění. Pohybujeme se tak de facto v rovině, v níž fiktivní postava uzurpuje život jejímu stvořiteli a je od jeho osudu neoddělitelná.

Komiks, který o vítězi soutěže vytvořil Stan Lee (a jehož ukázku si můžete prohlédnout zde) nesl stejný název jako sama soutěž. Autor v něm zkombinoval fakta ze života Matthew Athertona a fiktivní „super-hrdinský“ příběh Feedbacka - charakteru, který si Matthew vytvořil (informace na wikipedii). Neoddělitelnost charakterů (osoby M. Athertona od Feedbacka) dokresluje mj. fakt, že – nadneseně ve jménu dobrých „super-hrdinských“ mravů – namluvil Atherton komiks do podoby audio-knihy určené pro slepce a dysgrafiky. I v nahrávacím studiu byl oděn ve svůj hrdinský hábit. Film, ve kterém nakonec vítěz první ze dvou realizovaných sérií soutěže Feedback (aka Matthew Atherton) – ztvárnil pouze miniaturní roli, se u mnoha fanoušků nesetkal s kladnou odezvou. Důkazem je i tato on-line petice, která požaduje, aby byl o super-hrdinovi natočen film, ve které by hrál hlavní roli právě Matthew Atherton alias Feedback.


Volně se tak dostáváme k druhému aspektu, který nás na výše popsané soutěži zajímá. Formát reality show často dovoluje divákům mít alespoň omezenou kontrolu nad obsahem – vždy je nastavena alespoň elementární úroveň možné participace diváctva. Z příjemců se stávají prozumenti (produser/prosumer). Ať již tím, že se sami mohou stát participanty na soutěži (jejími účastníky, soutěžícími), tedy „vstoupit do média“, či jako ti, kteří mohou rozhodnout, která postava se zúčastní finálového boje (diváci mohli vybrat jednoho finalistu). Optikou nových médií za prozumenta mediálního textu, který je zároveň příjemcem obsahu a tvůrcem obsahu jiného (ve vztahu k vybrané reality show) můžeme de facto považovat každého, kdo se k původnímu obsahu jakkoliv vyjádří a učiní tak způsobem dosažitelným pro ostatní (v on-line světě prakticky jakkoliv). Svým jednáním tak dá vzniknout autentickému textu, který se může vztahovat k textu prvotnímu. Intertextualita je důležitým a neopominutelným aspektem našeho pohledu na produsage. Velmi volnou interpretací pojetí transmediální narace se dostaneme až k bodu, kdy jakákoliv inter-individuálně sdílená aktivita produserů může být chápána jako extenze světa (ohraničené) primární narace (epizoda reality show) či narací na tuto úzce či volně navazující (film, komiks, audiobook, dvd…), ačkoliv nemusí jít nutně o extenzi samotného světa fikce, který tato narace konstruuje. Ať již uživatelé vytvářejí texty jakéhokoliv druhu – informacemi na stránkách na Wikipedie počínaje, přes nejrůznější weby, kde sdělují a sdílí své názory, dojmy a výpovědi týkající se hrdinů či samotné show (viz.komentáře na IMDb); diskutují o soutěži (forum diváků); tvoří útržky celku a dekontextualizují je - shromažďují citáty pronesené hrdiny soutěže, sdílejí výstřižky scén či soutěž dokonce v autorských videích parodují; na svých osobních stránkách vytvářejí medailonky jednotlivých soutěžících; popisují, co se v dané epizodě odehrálo či dokonce zpětně tvoří „fotografické“ stripy s komikovými bublinami z původního audiovizuálního záznamu jednotlivých epizod reality show; až po organizování se ve fanouškovských komunitách či skupině na Facebooku. Mnoho podob a tváří může nabývat prozumenství, které tak vytváří svého druhu „transmediální“ svět sám pro sebe.

Jakub Ročňák