(Magnesia) blogový román aneb kterak psal Michal Viewegh román s národem

Pokud se nějakou dobu zdálo, že Internet a knižní produkce jsou vůči sobě v příkrém protikladu a pojit je může snad jen otevřené nepřátelství, v současnosti nejúspěšnější český spisovatel Michal Viewegh tuto ostrou hranici mezi elektronickými médii a tištěnými knihami poněkud zčeřil. V srpnu 2009 rozjel v Česku vcelku neotřelý a svým způsobem unikátní projekt, kterým byl jeho tzv. blogový román (http://blogovyroman.idnes.cz/). Tento projekt skloubil neslučitelné, a sice knihu, která sama o sobě nedává svému příjemci (čtenáři) ani minimální možnost nějak ovlivnit děj, s prostředím Internetu a blogů, na nichž vládne – a nejen co se týká děje – naprostá anarchie a s ní související svoboda jak tvůrců sdělení (v rámci blogu lze uveřejnit takřka cokoli), tak jejich příjemců (kteří se mohou k zveřejněným textům vyjádřit v neomezených diskuzích).

Jelikož byl projekt zaštítěn jednak osobou Michala Viewegha (který si jako nejčtenější český spisovatel může dovolit lecjaké vylomeniny), jednak blogovou platformou Mladé fronty Dnes, dostalo se mu nemalé pozornosti. Jeho průběh doprovázela řada reklam, pochopitelně na stránkách Mladé fronty Dnes. Takže tento řekněme hybridní počin pronikl i do denního tisku, vedle MfD se na jeho propagaci podílela především Magnesia (která se „vloudila“ i do názvu) – možná se jednoho dne objeví i v učebnicích literatury. Jaký význam ale s sebou nese z pohledu mediálních studií?

Koncept:

Princip blogového románu spočíval v tom, že Michal Viewegh vytvoří první kapitolu, a kdokoli, kdo bude mít zájem, může zkusit vytvořit pokračování čili se aktivně podílet na dalším díle tohoto populárního spisovatele. Porota ze zaslaných příspěvků vybere vítěze, jehož kapitola bude následně uveřejněna na blogu, a od té se bude posléze odvíjet další kapitola, a tak dále. Michal Viewegh se tak de facto uchýlil při své tvůrčí činnosti k využití tzv. kolektivní inteligence, jejímž asi nejznámějším projevem v českém prostředí je velebená i proklínaná wikipedie, odkud si také dovolím vzít definici tohoto pojmu. Kolektivní inteligence je zde definovaná jako „sdílená nebo skupinová inteligence, která vzniká ze spolupráce a soutěžení několika jednotlivců“ (viz http://en.wikipedia.org/wiki/Collective_intelligence). V tomto případě se „spolupráce“ a „soutěžení“ kupodivu nevylučuje. Uchazeči o spoluúčast na nejnovějším Vieweghově projektu se vedle vavřínů vítězství a svých deseti minut slávy dočkali i finanční odměny (takže určitá řevnivost mezi nimi byla nasnadě).

Nicméně tvůrčí volnost, kterou Viewegh ponechal svým spoluautorům, nebyla úplná. Součástí podmínek účasti na tvorbě románu Srdce domova, který začíná pohledem do života osamělé třicátnice žijící v malém městečku, v němž „každý zná každého“, byl souhlas s pravidly tvorby a zachování formálních náležitostí, které Viewegh stanovil. Tento krok z jeho strany je vcelku pochopitelný – bylo třeba zajistit, aby román byl jako celek např. žánrově jednolitý.

Rozdíl oproti standardním blogům a diskuzím u nich spočívá dále v tom, že v blogovém románu nebyly uveřejňovány všechny příspěvky, nýbrž jen jeden (vítězný), který vybírala porota.

Závěr?

Ojedinělý blogový román, který Michal Viewegh spustil a dokončil, zcela jistě poněkud zvířil vody jak literární, tak internetové (přinejmenším ve chvíli svého spuštění čili v době nejsilnější kampaně – s postupujícím časem zájem o něj postupně utichal). Svou koncepcí – snahou spojit tradiční podobu knihy s moderním prostředím Internetu a blogů – je zcela specifický a pro Michala Viewegha i jeho spolupracovníky bylo jeho utváření dozajista výjimečným zážitkem. Nad jeho vlivem na vývoj prostředí českého Internetu je těžké vynést konečný ortel. S jistotou v tuto chvíli lze říct jen tolik, že jeho obliba nebyla natolik velká, aby spustila lavinu dalších obdobných projektů (to nelze přičítat špatné koncepci nebo chybnému odhadu poměrů na Internetu – realisticky se kloním spíše k názoru Coryho Doctorowa, který ve své stati Metacrap: Putting the torch to seven straw-men of the meta-utopia uvádí, že „lidé jsou líní“, a ačkoli se toto tvrzení týká metadat, není důvod se domnívat, že v případě tvůrčího psaní je situace dramaticky odlišná; pokud se budeme držet této teorie, bylo by zajímavé sledovat, jak by se situace vyvíjela, kdyby Viewegh ponechal spolutvůrcům ještě méně prostoru – vyšel by tak vstříc lidské lenosti – a vyžadoval by po nich např. pouze námět další kapitoly, kterou by pak na základě daného námětu napsal sám). Hlavním přínosem románu Srdce domova je tak oživení Vieweghovy tvorby o netradiční podobu literárního díla a krátkodobé podmanění si (a určité zkrocení) alespoň části blogosféry. Jestli postupem času tímto způsobem budou vznikat romány i dalších spisovatelů, je ve hvězdách. O Vieweghově pionýrské výpravě do budoucnosti české literatury respektivě Internetu lze v tuto chvíli říci jen tolik, že neskončila krachem, ale zároveň nepředstavuje ani žádný zásadní průlom jak pro vývoj Internetu, tak pro podobu a pojetí knih.