To je zajímavý…

„…ať řekneš sebevětší pitomost, když to podáš náležitě vědecky, vždycky se najde nějakej blbec, kterej ti zatleská,“ prohlásil před tleskajícím davem pan Valerián v legendárním filmu Jak svět přichází o básníky poté, co studenti Štěpán a Kendy vysvětlili do televize, proč se rozhodli hrát alternativní divadlo (příspěvek je k vidění na http://www.youtube.com/watch?v=BkIQnhYNe6I). Pojďme přeskočit o dvacet osm let vpřed a představit si, co by asi řekl pan Valerián dnes, ne na projevy ústní, ale psané, uveřejněné na internetu. „Ať napíšeš sebevětší pitomost – a nemusíš to podávat ani náležitě vědecky – vždycky se najde nějakej blbec, kterej na to bude reagovat v diskusi.“ Možná tak?

Současná podoba internetu totiž dělá z člověka poslouchajícího a tleskajícího člověka reagujícího a tím zároveň i podílejícího se na samotné podobě obsahu internetových stránek. Příspěvky mají přínos pohybující se na široké škále začínající slovem „nulový“, pokračující přes „aspoň nějaký“ a končící až na „velký“. Příkladů tohoto jevu, který Axel Brunes nazval „produsage“ (produce & use, http://produsage.org/) najdeme nespočet – od pouhých příspěvků v diskusích dotvářejících například obsah článku, kterého se týkají, až po největší „produsage“ počin – www.wikipedia.org.

Dalším konceptem, který se nám do jevu „produsage“ lehce prolíná, je kolektivní inteligence. Spočívá v akumulaci znalostí jednotlivých uživatelů, která nás dovede až k nějakému závěru – společnému vytvoření definice pojmu, utvoření si názoru na konkrétní událost, případně nám třeba poskytne na základě zkušeností ostatních návod, jaký si koupit kočárek nebo televizi.

Takže, pane Valeriáne, co byste řekl na tohle http://www.pribehstrycka.cz/. Slečna, která se jmenuje Veronika, údajně pátrá po svém strýčkovi – strýčkovi nikoli pokrevně spřízněném, ale člověku, který jí, její sestře i rodičům byl od dětství až do dospělosti velmi blízký, než náhle zmizel. Proč ne, internet není všemocný, ale mocný je dost, stačí někoho vygooglovat, prohledat facebook, trochu zapátrat po stopách, které o blízkém člověku máte a je to. Pokud se nedaří, stačí přidat trochu jemnější detektivní práce, poptat se nejen po známých, ale i neznámých uživatelích internetu a určitě se dopátráte. Ovšem slečna Veronika má smůlu v tom, že její strýček Martin se zdá být tak trochu nadpřirozenou bytostí… Tady se záhada začíná trochu komplikovat a čtenář začíná přemýšlet nad zdravým rozumem této slečny, případně nad zdravým rozumem svým. Pokud si ještě jednou přečte úvodní odstavec, musí mu být jasné, oč tu běží. Veronika se totiž snaží tvrdit „…nic z toho neznamená, že bych si zrovna o strýčkovi Martinovi musela založit stránky. Nejsou taky pro vás. Jsou pro mne. Abych si utřídila v hlavě, co se stalo. Abych v pátraní po jeho tajemství neztratila nit, orientaci.“ Proč si proboha nepíše deníček? Proč exhibuje na internetu? Vypráví příběh tak mystický a tak opředený záhadou, že – měl – li by být pravdivý – pouhých prvních pár kapitol by stačilo k tomu, aby ji sám papež přijel nenápadně uklidit ze scény? V tuto chvíli uživatel internetu, života a románů znalý dojde k závěru, že se nejedná o žádnou slečnu Veroniku ani strýčka Martina, ale bude si užívat vcelku napínavý příběh zabíhající tu do historického románu, tu do sci-fi žánru a bude přemýšlet, kdo vlastně může být autorem či autorkou. Jelikož každá kapitola umožňuje diskusi čtenářů, snadno se přesvědčíme o opaku. První kapitola ještě čtenáře úplně nepřesvědčila o tom, že se jedná o skutečný příběh, přemýšlejí, do jaké míry se jedná či nejedná o fabulaci, příběh se jim ale líbí, je prý napínavý. Už se také začíná objevovat jakási účast, pro internetové diskuse velmi typická – „také jsem měl svého strýčka… ani on nebyl mým příbuzným… také odešel, ale vím kam…,“ přidává svůj příběh jeden z diskutujících. Debata pod kapitolou „Na prvního mrtvého mi stačil jeden telefonát“ http://www.pribehstrycka.cz/clanek/2007-09-23/592639-na-prvniho-mrtveho-mi-stacil-jeden-telefonat-php.html už je o něco vtipnější – účastní se jí ti, kterým je jasné, že se jedná o fikci a snaží se o své pravdě přesvědčit ostatní. Reakce? „…napínavé to je, i kdyby to měl být jen fiktivní příběh…“ připojuje se jeden z diskutujících a přidává upozornění na faktický omyl v textu. Takto by se dalo pokračovat u všech následujících kapitol, čtenáři doplňují informace z textu a další fakta, dohadují se, chválí autorku, překládají latinské pasáže a poskytují tak latině neznalým čtenářům doplňující informace. Zajímavá je například kapitola „Haló? Dovolala jsem se správně na úřad inkvizice?“ http://www.pribehstrycka.cz/clanek/2007-10-04/597910-halo-dovolala-jsem-se-spravne-na-urad-inkvizice-php.html, kde se poprvé objevuje dotaz na čtenáře. A těm samozřejmě nedělá problém se chytit! Ač jedna z pravidelných diskutujících uvozuje svůj příspěvek slovy „pokus o interaktivitu a zapojení tak čtenáře do děje?“, okamžitě na tento „pokus“ reaguje svou domněnkou. Kolektivně inteligentní publikum se bohužel netrefilo, přesto se nevzdává a v reakci na další kapitoly se snaží předvídat a domnívat se, doplňovat fakta, dotvářet příběh, hájit autorku.

Až nakonec…. http://www.marigold.cz/item/tento-mesic-jeste-potrebuju-zabit-nekolik-tisic-lidi. K autorství se na svých stránkách přiznává Patrik Zandl, dle Wikipedie http://cs.wikipedia.org/wiki/Patrick_Zandl „český internetový podnikatel a novinář“. Opět se pod článkem otevírá diskuse – povzbuzení, překvapení (které snad už vzhledem k vývoji příběhu musí být hrané).

Celou dobu se marně snažím přijít na to, co vede lidi k tomu, aby tak bouřlivě reagovali? Je to jenom tím, že se tato možnost na internetu nabízí? Nebo prostě mají pocit, že jejich názor by měl být zveřejněn? Když čtou knihu v „původní“ tištěné podobě, zajdou si po přečtení každé kapitoly s někým popovídat, zhodnotit ji a předpovědět další vývoj…?