INSTAMÁNIE aneb vyfoť, ofiltruj, otaguj a sdílej cokoli!

 ,,Jseš na fejsu?“ Ještě nedávno bylo celkem běžné, že si lidé tuto otázku pokládali. Postupem času ale trend Facebooku svým způsobem odezněl, mít zde profil je prakticky automatické a s tím, že tu „někdo není“, se už tak často nesetkáváme. Do popředí se nedávno dostal další trend, a to prostřednictvím světa smartphonů a s nimi souvisejících aplikací, fotografický editor a sociální síť Instagram, umožňující rychlou a snadnou úpravu fotografií a jejich sdílení prakticky po celém světě, současně čítající více než 100 milionů aktivních uživatelů měsíčně.

Všichni se hrozně milujeme. Nebo ne?

"Pokud nemáte nepřátele, nemáte charakter" hlásá nová aplikace EnemyGraph. Nabízí tak východisko pro všechny, které rozčiluje kritizovaná povrchnost a pokrytectví sociálních sítí. Nabízí východisko pro ty, kterým chybí tlačítko "Dislike" pod příspěvky na Facebooku. "Chtěl jsem vyrovnat nepřirozenou kulturu líbivosti, kterou nám Facebook nutí a kde chybí prostor pro nesouhlas," tvrdí tvůrce generátoru.

Za poslední dva týdny si ho podle článku na severu Aktuálně.cz stáhlo 20 000 uživatelů. Má ale takto "negativní" aplikace vůbec ve virtuálním světě Lipovetzkyho narcisů šanci na úspěch?

Muka zodpovědnosti

Poté, co si uživatel aplikaci stáhne, může ji využít hned několika způsoby. Kromě zobrazování toho, co všechno uživatel se svými přáteli skutečně „nesnáší,“ nebo co uživatel „olajkoval“ a jeho přátelé naopak rádi nemají, nabízí i vytvoření seznamu všech a všeho, co člověk nesnáší.

Jistě, již dnes existuje na Facebooku nespočet stránek, které začínají slovem „Nesnáším...“, jedná se však o natolik abstraktní a obecné osoby a činnosti, které nemá v oblibě nikdo (Nesnáším ranní vstávání, Nesnáším nudu atd.). Není proto nijak „riskantní“ se k těmto stránkám přidat.

Právě EnemyGraph již však nutí uživatele do určité míry zodpovědnosti za své názory a činy. Každý si totiž může sestavit seznam konkrétních uživatelů, které označí za nepřátele.

"Většina sociálních sítí se snaží spojovat lidi na základě zájmů, lidi ale spojuje i to, co nesnášejí," tvrdí na svém blogu tvůrce aplikace Dean Terry. Podle něj právě negativita může sociální sítě podstatně obohatit – vznikají tak zcela nová přátelství i diskuze. Když budete o kamarádech vědět, co nemají rádi, tak je mnohem lépe poznáte."

Virtuální prostor pro narcisy

Každý se jistě rád připojí k tradičně neoblíbeným činnostem a osobám. I proto i bez aplikace EnemyGraph má například facebooková stránka Nesnáším nudu 35 000 „lajků“. I proto již fungují stránky jako „Nesnáším Justina Biebra“. Může ale v prostředí Facebooku fungovat označování skutečných osob a skutečných nepřátel? Může skutečně kromě seznamu přátel existovat i regulérní seznam nepřátel, když nejkonkrétnějším projevem přímé nenávisti někoho na Facebooku je relativně anonymní video "Blbky z Facebooku"?

"Současný narcismus ve skutečnosti vznikl za pozoruhodného nedostatku tragického nihilismu...je to něco, co potlačuje tragičnost a co se jeví jako zcela nová forma apatie," popisuje moderního člověka Lipovetzky. Právě apatie hraje i v tomto případě velkou roli.

Je totiž mnohem jednodušší bezhlavě okomentovat a "olajkovat" cokoli pozitivního než se proti něčemu negativně vymezovat, a to nejen na sociálních sítích. Proč si proto z někoho dělat nepřítele, když stačí si ho z přátel prostě smazat? Příliš velký rozdíl v tom není. Stejné problémy jsou totiž spojeny i s něčím tak triviální jako je samotné odebrání s přátel.

Pokud se uživatel nebude chtít s někým bavit, nechce tedy již dále být jeho přítel, prostě se s ním bavit nebude. Několikrát se pozdraví, ze slušnosti prohodí pár slov, a jejich přátelství prostě zanikne. Právě "odebrání z přátel" na Facebooku má však natolik deklarativní charakter, že se neodpouští. Jde o okamžitý řez, který se již nedá změnit, je jasným oznámením, že "tenhle člověk už mezi mé přátelé nepatří."

Na internetu se tak objevují rady, jak co nejlépe přátele odstranit ("Smaž každého, s kým bys nešel na pivo") nebo příběhy o tom, jak někdo dlouhodobá přátelství utnul právě odebráním z přátel ("Když tě zradí kamarádka...")

Přátelit se, ale nemluvit

I na děsivé stigma, které odebrání přátel obnáší, Facebook relativně rychle zareagoval. Objevila se totiž pokrytecká možnost si nežádoucí osoby v přátelích ponechat, jejich příspěvky však skrýt. Možná z lenosti, možná právě z obav ze sociálních sankcí. V „reálném životě“ zcela paradoxní situace - přátelit se s někým, ale neposlouchat, co mi říká.

Pravda je, že každý člověk, ačkoli třeba svého "přítele" vůbec nemá rád a sotva se s ním na ulici pozdraví, cítí zvláštní rozčarování nad tím, když si ho dotyčný z přátel odebere. Ačkoli to pro reálný stav nic neznamená, cítí pak zvláštní hořkost, možná i tlak na prsou a ptá se sám, co udělal v tomhle "přátelství" špatně.

Takovým lidem má pomoci aplikace, která připomíná soukromého detektiva pro žárlivé manžele. Aplikace UnfriendFinder neustále prochází seznam přátel a jakékoli změny okamžitě nahlásí. Pod záložkou "Přátelé" tak vytvoří i složku "nepřátel" a podobně, jako Facebook informuje o tom, kdo žádost uživatele o přátelství potvrdil, ohlásí to, kdo si uživatele z přátel smazal, kdo žádost odmítl či stále nepotvrdil. A skutečně se zdá, že aplikace opět nahrává sociální stigmatizaci: kdo není přítelem, je nepřítel.

Virtuální realita

"Virtuální není opakem skutečného, ale aktuálního, virtualita a aktualita jsou pouze dva různé druhy reality," tvrdil Pierre Levy. Začíná se ovšem zdát, že se Facebook od reality pomalu odděluje.

Přestává tak již být místem, kde se mají přátelé setkávat, spojovatelem, pomocníkem, ale novou virtuální realitou, kde se vytvářejí nová neexistující virtuální přátelství, která nemají v reálném životě žádný existující odraz a vztahy, které nemají s realitou nic společného. Vzniká tak nesmyslná síť virtuálních konvencí a pravidel, ve kterých je téměř nemožné se orientovat.

Nová aplikace, která jde proti tomuto proudu, tak nemá šanci na úspěch. Všichni přece raději bude předstírat, že se milujeme. Nebo ne?

"Jsme stále více pohlceni vlastním Já, jsme stále neschopnější "hrát" své společenské role: všichni jsme se totiž stali herci bez umění," dodává k tomu Lipovetzky.

Použité zdroje:

LIPOVETZKY, G.: Narcis aneb strategie prázdnoty. In: Éra prázdnoty. Praha: Prostor, 2001, pp. 63 - 94

LEVY, P.: Kyberkultura. Praha: Karolinum, 2000, s. 45

HOLANOVÁ, T.: Síť nepřátel na Facebooku, přidat můžete zvíře i kolegu. Aktuálně.cz [online], 30. 3. 2012 [cit 2012-04-07]. Dostupné z: http://datarama.aktualne.centrum.cz/clanek.phtml?id=739184

www.enemygrap.com

www.unfriendfinder.com

www.proslecny.cz/kdyz-te-zradi-kamaradka

www.nevzpominamsi.cz/vycistete-si-facebook

Posmrtná virtuální identita

Většina lidí, pokud uvažuje o tom, co se stane po jejich smrti, přemýšlí, co bude s jejich majetkem, potomky či zvířecími miláčky. Někdo sepíše závět, někdo přerozdělení majetku nechá na zákonem stanoveném dědickém řízení. Uvažovali jste ale někdy o tom, co se stane s vaším „virtuálním majetkem“? Žijeme v době, kdy se naše identita nebuduje pouze v reálném životě, ale i ve světě online. E-mailová schránka je tou nejběžnější součástí internetového vlastnictví, velké množství lidí ale „vlastní“ i blog, účet na Facebooku, Twitteru či dalších sociálních sítích. Co se stane s těmito statky poté, co opustíme svět pozemský?

Poskytovatelé e-mailových schránek řeší posmrtnou situaci svých uživatelů různě. Politika Hotmailu, jehož poskytovatelem je společnost Microsoft, situací řeší následovně – vaše e-mailová schránka je automaticky deaktivována, pokud není aktivní po 270 dní. Vaši pozůstalí mají možnost získat k obsahu vašeho e-mailu přístup po doložení své identity a vašeho úmrtního listu. V případě Gmailu je třeba dokázat i to, že mezi pozůstalým a vámi došlo k e-mailové komunikaci, v případě nezletilé osoby je nutné přidat i rodný list. Google vaši schránku ovšem nesmaže po vypršení určené lhůty, o smazání účtu mohou rozhodnout pozůstalí. Situace se liší i v případě e-mailového účtu Yahoo, který přístup do schránky neposkytne nikomu s tím, že pokud by měl zemřelý zájem o to, svou soukromou korespondenci sdílet, poskytl by svým blízkým své přístupové údaje.

 

Facebook nelze v této souvislosti nezmínit. Všichni jeho uživatelé nejspíš zažili situaci, kdy zemřela nějaká mediálně známá osobnost. Zdi mnoha lidí i zdi fanouškovských stránek se zaplní soustrastnými zprávami. Lidé prostřednictvím svých vzkazů promlouvají přímo k zesnulým osobám a oslovují je, jako kdyby si prostřednictvím Facebooku mohli zemřelí jejich projevy soustrasti skutečně přečíst. Co se ale stane v případě, že zemře skutečný uživatel sociální sítě? Max Kelly, který má na starosti bezpečností opatření na Facebooku zveřejnil na svém blogu v roce 2009 článek, kde popisuje, jak tvůrci a správci sítě poprvé čelili problému, co s profilem po smrti jeho uživatele. „Je zřejmé, že Facebook byl vytvořen za účelem budování společenských vztahů mezi jeho uživateli. Jak se ale vypořádat s interakcí s někým, kdo již není mezi námi? Když nás někdo opustí, neopustí ovšem naše vzpomínky a naši společenskou síť. Tak vznikla myšlenka vytvoření takzvaných vzpomínkových profilů, kde mohou lidé sdílet své vzpomínky na zesnulé.“

Jak tedy postupovat v případě, že chcete uchovat něčí památku na nejrozšířenější sociální síti? Pozůstalý vyplní formulář, kde uvede jméno, kontakt, odkaz na profil zemřelého a svůj vztah k němu. K formuláři je nutné připojit úmrtní list nebo jiný doklad o smrti uživatele. Poté je již možné odeslat žádost o vytvoření vzpomínkové profilu. Tento profil se v mnohém shoduje s profilem stávajícím, k jistým změnám ale samozřejmě dojde. Profil zesnulého se již nebude ostatním uživatelům objevovat v „people you may know“, tedy v návrzích osob, které by uživatel mohl na Facebooku znát. Stejně tak se již nebudou dále informace od zesnulého objevovat na zdech jeho či jejích přátel. Profilová stránka jako taková ovšem zůstane zachována, stejně jako možnost na ní dále publikovat příspěvky či sdílet obsahy. Přátelé zesnulé osoby tak mají dále možnost se zemřelým na Facebooku komunikovat. V případě, že si příbuzní nepřejí profil na síti zachovat, mohou správce požádat o jeho trvalé odstranění. Získat přístupové informace ovšem není možné.

Na dalších sociálních sítích je situace vzhledem k jejich povaze jednodušší. Jak na Twitteru, tak na LinkedInu poskytují provozovatelé pozůstalým možnost, profily zesnulých uživatelů zrušit.

Až dosud byla řeč o tom, jaké jsou možnosti zacházení s e-mailovými schránkami či profily uživatelů po jejich smrti ze strany jejich pozůstalých. Samotní zemřelí ale dnes již také nemusí být mimo hru, jakkoli absurdně to může znít. První možnost mají uživatelé přímo na Facebooku díky aplikaci If I Die. Ta umožňuje nastavit zveřejnění vzkazů, fotografií či videí, až po uživatelově úmrtí na jeho či jejím památkovém profilu.

Fakt, že sociální sítě mohou sloužit k opravdu nejrůznějším účelům, potvrzuje vznik DeadSocial. Tato platforma s původem v Londýně umožňuje jejím uživatelům, podobně jako aplikace If I Die, vytvořit si identitu, která bude komunikovat s ostatními i po smrti. DeadSocial ovšem přináší daleko více možností, především funguje nejen na Facebooku, ale i na Twitteru, Google+ a samozřejmě na samotné sociální síti DeadSocial. Slouží nejen k předání vzkazů na rozloučenou, ale umožňuje vytvoření širokého spektra virtuálního dědictví.

Podle statistik 3,24 % Facebookových profilů patří zesnulým uživatelům. Toto číslo se bude logicky v následujících letech postupně zvyšovat. Na závěr nechci moralizovat o smyslu a fungování sociálních sítí. Přesto je zajímavé se zamyslet nad tím, co se s obsahy, které sdílíme na síti stane, až je nebudeme moci spravovat sami. Vznik platforem jako If I Die či DeadSocial vlastně znovu rozkládá termín produsage – my vytvoříme obsah, ale v době jeho publikace, už sami nemůžeme jeho život na síti ovlivnit.

Zdroje:

RAMADGE, A. What happens to your email when you die?. News.com.au [online]. 4. 11. 2009 [cit. 2012–04–04]. Dostupný z WWW: <http://www.news.com.au/technology/what-happens-to-your-email-when-you-die/story-e6frfro0-1225794263778>.

FLETCHER, D. What Happens to Your Facebook After You Die?. Time Business [online]. 28. 10. 2009 [cit. 2012–04–04]. Dostupný z WWW: <http://www.time.com/time/business/article/0,8599,1932803,00.html>.

BUCK, C. What Happens to Your Facebook After You Die?. The Sydney Morning Herald [online]. 20. 12. 2011 [cit. 2012–04–04]. Dostupný z WWW: <http://www.smh.com.au/digital-life/digital-life-news/what-happens-to-your-facebook-when-you-die-20111220-1p3b3.html>.

JANSEN, M. DeadSocial: Putting a New Spin on Social Networking. Tech Cocktail [online]. 10. 3. 2012 [cit. 2012–04–04]. Dostupný z WWW: <http://techcocktail.com/deadsocial-2012-03#.T3wXt7_Dk2>.

LiveMocha

Pro svoji práci jsem si vybrala webovou stránku Livemocha, díky které se kdokoli může učit jakýkoli jazyk s pomocí rodilých mluvčích. Livemocha tak kombinuje principy kolektivní inteligence i produsage, neboť každý může být autorem jejích jazykových cvičení.

LiveMocha je internetová stránka, kterou roku 2007 založil Shirish Nadkarni, bývalý manažer Microsoftu z amerického Seattlu. Stránka funguje na principu sociální sítě. Za dobu její existence ji využilo na 11 milionů uživatelů ze 196 zemí světa. Ačkoliv se jedná o komerční projekt, na jeho obsahu se velkou měrou podílejí sami uživatelé. Principem LiveMocha je totiž vzájemná pomoc mezi lidmi, kteří ovládají svůj mateřský jazyk a zároveň se učí jazyk některého ze svých protějšků. Například Čech studující španělštinu proto zašle své cvičení Španělovi, obratem mu však přijde k opravě cvičení od člověka žijícího v Norsku, který se touží naučit česky. Rodilí mluvčí tak sdílejí svůj pohled na jazykové dovednosti jiných uživatelů, opravují jejich chyby, nabízejí lépe se hodící slovní spojení a podobně. Web nabízí základní kurzy 38 jazyků (nechybí zde Finština, Arabština, Portugalština, Islandština či kurz Esperanta), které jsou zdarma, a obsáhlejší – tentokrát již placené – kurzy Angličtiny, Španělštiny, Francouzštiny, Němčiny a Italštiny. Jazyky nabízené v rámci obsáhlejších kurzů lze samozřejmě studovat i na úrovni kurzů základních. Součástí kurzů jsou jednak písemná cvičení, jednak trénink mluveného projevu. Při něm účastník kurzu například odpovídá na otázky nebo má za úkol přečíst předložený text. Odpověď je uložena ve formě zvukového souboru. Člověk, který dané cvičení opravuje, uloží opravu také jako zvukový soubor a student tak má možnost porovnat svoje dovednosti s projevem rodilého mluvčího.

Motivací pro studenty i „vyučující“ je sbírání tzv. mochapoints a získání teacher score. Každý uživatel při splnění určitého levelu získá počet bodů, za které je mu později udělena medaile. Ta se zobrazuje na jeho profilové stránce a dá se říci, že může sloužit k pocitu osobního úspěchu. Teacher score se každému uživateli vypočítává podle hodnocení studentů, kteří ohodnotili, jak moc jim komentář rodilých mluvčích v jejich studiu pomohl. Když je student hodně aktivní, může ostatním studentům pomoci vkládáním reálií do Culture rubriky. Zde si každý uživatel může přečíst příspěvky o zemích, ze kterých uživatelé Livemochy pocházejí. Pokročilí uživatelé se navíc mohou sami podílet na vytváření jazykových cvičení textem nebo zvukovým záznamem.

Jak již bylo řečeno, LiveMocha kombinuje běžný komerční produkt s tvůrčím zapojením svých uživatelů, kteří mohou vzájemně využívat svých znalostí na cestě za společným cílem – naučením se cizího jazyka. A právě tato kombinace učinila z LiveMocha nejpoužívanější digitální platformu k učení se cizích jazyků v dnešním světě. Žádný z čistě komerčních produktů sloužících k výuce-za všechny uveďme například rozšířený software Rosetta Stone – totiž neposkytuje možnost komunikace s lidmi z druhého konce světa. Dle mínění některých odborníků je to pak právě sociální aspekt, který je na této webové stránce nejlákavější. Zatímco běžný výukový software prostě vypneme, zvědavost, co na náš výkon řekne náš zahraniční mentor, nás nutí často se vracet a zároveň nás motivuje k co nejkvalitnějším výkonům. Ocenění získané od naprogramovaného softwaru se dnes stále ještě nevyrovná pochvale od jiného člověka. K rozšiřování uživatelské základny mohlo přispět i několik prestižních ocenění, které LiveMocha během posledních let získala. Vlivný časopis Time ji zařadil do svého žebříčku 50 nejlepších webů světa pro rok 2010, o rok dříve obdržela ocenění English Speaking Union’s President pro významný počin v oblasti šíření anglického jazyka, které zástupcům společnosti předal sám Filip, Vévoda z Edinburghu. Dalším klíčem k úspěchu může být vhodné nastavení takzvané „free vs. fee“ úrovně. Základní kurzy všech jazyků jsou zdarma. Každý tak má možnost kterýkoliv z kurzů vyzkoušet a v případě, že se mu zamlouvá, pokračovat v něm. Z vlastní zkušenosti vím, že kurzy jsou opravdu kvalitní a uživatel, který to se studiem jazyka myslí vážně, proto poplatku za pokročilejší kurz jistě nelituje. A právě tyto poplatky jsou hlavním zdrojem příjmů společnosti. LiveMocha je svým způsobem jedinečný projekt, přesto existuje několik dalších, které se mu do jisté míry podobají – jmenujme například Busuu nebo Babel.

Novou příležitostí pro weby tohoto typu se stává rychle rostoucí trh s chytrými mobilními telefony. Dá se předpokládat, že během velmi krátké doby bude existovat široká paleta aplikací, které budou naplno využívat všech možností těchto zařízení. LiveMocha má pak konkurenční výhodu právě v široké uživatelské základně. Ta totiž v tomto případě pro další potenciální uživatele znamená. lepší služby (lidé z více zemí -> více vyučovaných jazyků, nezdál se mi komentář jednoho uživatele -> najdu si jiného a komentáře porovnám).

Color.com: Ukaž mi, co fotíš, a já ti ukážu, jaké máš přátele

Představte si, že čekáte v dlouhé frontě na zmrzlinu a o několik lidí před vámi stojí sympatický protějšek. Stydíte se ho oslovit. V tom si ale vzpomenete, že s sebou máte dobrého pomocníka. Na svém chytrém telefonu zvolíte aplikaci Color.com, vyfotíte něco hezkého ve svém okolí, připíšete něco vtipného a budete doufat, že sympatický protějšek má stejného pomocníka jako vy. Pokud tuto podmínku dotyčný splní a stojí do třiceti metrů od vás, pak se mu automaticky vaše fotografie a vzkaz zobrazí v mobilu. Objekt vaší pozornosti začne hledat, kdo v dané vzdálenosti obrázek pořídil a společný zájem je v tu chvíli na světě. Pak už stačí jen se přenést z virtuálního světa do reality.

Jiný příklad. Jste zmrzlinář a nikdo si k vám nechodí kupovat zmrzlinu, protože všichni chodí ke konkurenci do vedlejší cukrárny. Vsadíte tedy na Color.com. Vyfotíte mobilem několik krásných a velkých kornoutů se zmrzlinou, nápis na své prodejně, připíšete cenu a čekáte, zda si lidé ve frontě u souseda začnou nejprve prohlížet své mobilní telefony a posléze se začnou ohlížet po vašem krámku: „Páni, ten vedle má tak velké a levné kornouty se zmrzlinou a my tady čekáme v dlouhé frontě!“ řeknou si uživatelé nové mobilní aplikace a rozeběhnou se pro zmrzlinu k vám. To jsou ovšem zatím jen utopistické scénáře.

Lokální přítel
O jakou technologickou novinku se tady vlastně jedná? Color.com je novou geosociální službou pro sdílení fotografií, videí i komentářů. Jedná se o mobilní aplikaci (aplikace funguje na iOS a Android telefonech), která dokáže zároveň velmi přesně určit naši polohu. Umožní nám vyfotit a publikovat fotografii, kterou pak ukáže lidem, jež jsou přibližně do třiceti metrů od nás. Kromě této fotografie se automaticky ostatním uživatelům této aplikace zobrazí i náš profil a historie. Jednotlivý snímek lze okomentovat.

Podmínkou pro možnost vyměňování kreativního obsahu je existence komunity. Ta je teoreticky splněna. Uživatelé tak nejen tvoří nové lokální sociální vztahy, ale zároveň tvoří společný pohled na svět kolem sebe, který se proměňuje s každým novým uživatelem i jednotlivým záběrem. Z hlediska Brunsova pojetí produsage lze říci, že v tomto případě jde o „sdílenou prostorovou paměť a kolektivní zásobník naší vizuální znalosti světa.“ Jde tak o shromažďování určitého typu znalostí, či spíše způsobu nahlížení na naše okolí.



Kromě těchto nových možností však nutně dochází i k posunu ve vnímání našeho soukromí. Určení naší fyzické polohy už s pomocí Color není problém. Je tedy otázka, z jakého důvodu si takovou věc (kromě dvou příkladů v úvodu - seznamky a hyperlokální reklamy) bude chtít někdo pořídit. Jde vlastně o vytváření sociálních vazeb na základě naší polohy. Čím častěji se dostáváme do blízkosti jiného uživatele, tím je pro nás tento člověk (nebo spíš jeho fotka) důležitější. Když přestáváme být ve fyzickém kontaktu, začne se tento člověk z naší databáze „vytrácet“ (údajně jeho fotka postupně šedne, až se úplně vytratí). Co se týká databáze fotografií, má opravdu velké kapacitní možnosti. Vidíme totiž také fotky a profily lidí, kteří jsou do třiceti metrů od člověka, kterého už mezi svými kontakty máme, přestože my jsme v jejich blízkosti nikdy nebyli.

Stejně jako například na Facebooku, lze na základě tohoto sdílení dat snadno vytvářet nové sociální vztahy, ale můžeme také nežádoucí uživatele zablokovat. Provozovatelé Color.com kladou důraz také na to, aby jednotliví uživatelé vystupovali pod skutečnými jmény a fotkami v profilech. Uživatelé mají možnost mazat snímky, které sami nahrají a případně mohou nahlásit závadný obsah. To, v čem se od jiných sociálních sítí liší, je právě dynamika tvorby sociálních vazeb (sdílíme všechna data se všemi a jediným kritériem je lokálnost).

Zůstane(me) na ocet?
Jak bylo naznačeno, spuštění nové mobilní aplikace se zatím neobejde bez určitých nedostatků či komplikací. A to jak z hlediska praktického využití, tak i z hlediska etického. Pro reálný úspěch je také na začátku zapotřebí velká hustota uživatelů. Protože je zatím Color zdarma, lze se domnívat, že už jen ze zvědavosti někteří tuto novinku vyzkouší. Ale o hromadném boomu se dá asi hovořit jen stěží. Problémy mohou vzniknout i v oblasti ochrany osobních údajů. Ovšem to už záleží na každém jedinci. Pokud si tuhle službu aktivuje, tak musí počítat i s možnými negativními důsledky.

Jestli tedy najde Color smysluplné využití, tak to bude nejspíš v oblasti reklamy. Pochybuji, že až budete stát v létě ve frontě na zmrzlinu, tak se s jeho využitím seznámíte.

Jana Teplá

LinkedIn – Co to vlastně je? Popis, možnosti využití a srovnání s Facebookem.

Ve své seminární práci se soustředím na sociální síť LinkedIn, která je zaměřena na pracovní trh a má za úkol sdružovat zaměstnance, obchodníky a zaměstnavatele. K LinkedInu je v současné době připojeno kolem 55 milionů uživatelů a každým rokem se počet členů dále rozšiřuje. Přesto je tato síť v České republice poměrně málo využívána. Situace by se teoreticky mohla změnit s příchodem české verze. V první části své práce nabízím obecné informace o LinkedIn a představuji jednotlivé části profilů a co je pro LinkedIn typické. Ve druhé části práce LinkedIn srovnávám se sítí Facebook, která je dle mého názoru velkým opakem LinkedIn. Sepsala jsem společné vlastnosti těchto dvou sítí a důraz jsem kladla na jejich největší rozdíly. Obecně by se dalo shrnout, že Facebook slouží hlavně pro zábavu, kdežto LinkedIn je poměrně nezábavný a využijí ho dospělí lidé, kteří chtějí vylepšit svůj profesní život.