Tuesday, November 30, 2010

Mor aneb ženské časopisy



Pokud zadáte do vyhledávače pojem "magazín pro ženy", tak vám strýček Google vyhledá neskutečné množství odkazů od plátků určených teenagerkám až po časopisy pro „zralé ženy“. A stejné množství článků brojících proti nim. V nich se obvykle dozvídáme, že podobné časopisy škodí ženám, jsou plytké, nemají hlavu ani patu a je to vlastně takový ženský bulvár (který je ovšem nad očekávání žádaný). Čím si tedy tyto rady do života, návody na věčnou krásu, mládí a ďábelský sex vysloužily svoji pevnou pozici na trhu? A vlastně skutečně ji mají? A jak tomu bylo kdysi?

Na vratkých nožkách se na trh vydaly první dámské časopisy kolem poloviny 19. století a to především s rozvojem emancipace. Orientovaly se na vzdělávání a informování, kulturní aktuality, přinášely praktické rady pro všední den. Otevřela se jim cesta k polovině lidstva, která mohla poprvé v historii svéprávně (či nesvéprávně) utrácet své peníze a vychutnávat svobodu a žádala si praktické rady, jak na to. Vše se změnilo v roce 1948, kdy trh s dámskými periodiky ovládlo nakladatelství Mona, vydávající týdeník Vlasta a časopisy s módními tématy (Žena a móda, Praktická žena). Žena byla v médiích prezentována jako matka, hospodyně a hlavně vzorná komunistka! Komunistická žena byla činná jak stranicky, tak doma, dokázala pilně budovat krásné zítřky a zároveň být vzornou manželkou i matkou. Zkráceně řečeno byly podobné časopisy k uzoufání nudné a tak, když se někomu dostal do rukou zahraniční magazín jako třeba Burda, koloval mezi kamarádkami ještě dlouhé měsíce. Nikoho tedy nepřekvapí silné nadšení a láska k novým módním časopisům, která přišla po revoluci. Zřetelná žízeň po rubrikách zabývajících se zdravím, partnerskými problémy, právy, starostmi s dětmi nebo třeba radami jak uspět v práci byla konečně uhašována. Díky principu kolektivní inteligence, který tato média využívají či se tak alespoň tváří, měly ženy náhle pocit, že nejsou se svými problémy a nejistotami samy. V časopisech se nacházely články, které napsal „sám život „(nebo-li nějaká zcela normální žena jako já), ženy si vzájemně radily a učily se, jak na to. Kolektivní inteligence je do značné míry popisovaná jako společné řešení problémů a sjednocování a shromažďování zkušeností s danou problematikou. Pokud by takto dámské časopisy skutečně fungovaly, jak si ženy myslely, pak by to bylo v pořádku. Realita ale byla ta, že nedocházelo ke společnému postupnému řešení problémů a k vyvíjení názorů, ale spíše k demagogickému určování proudu a myšlenek. To se názorně ukázalo například v odporu proti feminismu, jednotných módních směrech, v trendu hubnutí a krásy atd. To by nebylo samo o sobě tak varovné, pokud by existovala mezi časopisy určitá diverzita. Ta ale nebyla a stále není. Výběr je prakticky stejně omezený jako byl za komunistů. Máme sice měsíčníky, čtrnáctideníky, týdeníky, exkluzivní, středně drahé a levné, tlusté a tenké, pro dospívající či již dospělé, avšak výběr to je jen na oko. Podle periodicity se liší jen v tom, že jedny vám ty samé hlouposti naservírují jednou měsíčně a ty další dvakrát. Podle ceny časopisu se odráží ceny zboží v něm reklamované. No a podle věkového rozlišení? Nemáte – li ve 14 letech kluka, jste údajně looser. Nemáte- li v 40 letech manžela, jste looser. Ve 14 vám nabídnout tisíc tipů, jak se zbavit akné! Ve 40 letech tisíc tipů proti vráskám! Ve 14 napoví, jak už mít sex a ve 40 zas jak ještě mít sex, no nekupte to!


V 90. letech s rozvojem internetu se stalo postupným zvykem přidávat k tištěnému obalu ještě nějakou tu internetovou verzi. Občas dokonce v rámci šetření mít už jenom internetovou verzi. Stále zvyšující se popularita internetových časopisů je způsobena jednak lehkou dosažitelností a mimo jiné produsage, jenž publikum láká na možnost vlastní kreativity a ovlivňování daného periodika. K tomu dochází prostřednictvím diskusních fór, kde můžete zanechat své připomínky, díky možnosti publikovat vlastní příběhy a články, skrz hlasování v anketách, které vám dává možnost vyjádřit své stanovisko atd. V tomto směru vedou jasně nad tištěnými magazíny určité internetové servery jako třeba žena- in, kde je vždy vyhlášeno nějaké téma a značnou část článku k němu napíšou samy čtenářky. Mimo jiné geniální způsob, jak nic nedělat a přesto si říkat novinářka.

V současné době se překvapivě zdá, že trh ještě stále není podobnými periodiky přesycen. Objevují se nové a nové ženské servery a málokteré staré zanikají, jak se obvykle děje v jiných oblastech. Svým způsobem je to zarážející, zvlášť pokud člověk přihlédne k faktu, že podobných rad/příběhů/názorů se nám dostává každý den z mnoha jiných stran nepočítaně. Tento proud a styl totiž pronikl i do jiných médií než jsou jenom ženské časopisy. Filmy, které jsou natočeny jako příručky jak si najít muže/jak ztratit muže/jak poznat, že ztratíte muže. Knihy, kde jsou vám prezentovány nejlepší rady na líčení, cvičení, jaké plavky si vybrat. Televizní programy, kde jste informování jen o drbech ze světa celebrit. Tak proč o tom ještě číst? Možná lidé tak netouží znát nový drb o Agáte Hanychové, ale když otevřou média, tak mají dojem, že nic jiného smysluplného se v nich prostě nenachází.

2 comments:

  1. This comment has been removed by the author.

    ReplyDelete
  2. Trochu nám tu moralizujete, ale OK...

    ReplyDelete