Jenže každý ví, časy se mění – a tak byly mýdlové opery, ačkoliv ne zcela výhradně, nahrazeny západním trendem, který měl divákům místo smyšlených srdceryvných příběhů nabídnout příběhy opravdové: reality show. Od té doby si Česká republika prošla mediální smrští téměř všech nejznámějších světových formátů jako je Big Brother, Survivor či Idol, až se letos konečně dočkala i britského Got Talent (u nás Česko-Slovensko má talent), který již několik let láme žebříčky sledovanosti ve více než třiceti zemích světa. 
Vlastní ho společnost SYCO, jejímž majitelem je Simon Cowell, britský hudební manažer, producent a podnikatel, který je nejspíš nejslavnější osobností s GT spojovanou (také proto, že pravidelně zasedá v porotě britského i amerického Got Talent). Nutno podotknout, že je to soutěž divácky velmi zajímavá, a to hned z několika důvodů. Za prvé – divák sám může alespoň částečně participovat na utváření mediálního obsahu. To znamená, že již není pouhým uživatelem-userem, který jen nečinně přihlíží a možná si o tom něco myslí, nýbrž postupuje na level produsage a stává se tzv. produserem. Má možnost se do soutěže přihlásit a dostat se tak na jeviště, které je snímáno televizními kamerami, stát se hvězdou (i když mnohdy velmi pomíjivou). Pouhá vyhlídka toho je zcela jistě atraktivním a velmi motivujícím faktem. Ačkoliv se dá o „opravdovosti“ odvysílaného polemizovat, divák sám pro sebe nesleduje příběhy smyšlené a fantazijní, ale reálné, takové, které může vidět ve svém okolí nebo dokonce sám prožít, což v něm vzbuzuje pocit blízkého a familiárního.
Got Talent navíc počítá s vysoce aktivním publikem. Aby divákova moc co nejvíce vzrostla, je soutěž koncipována tak, že on sám pomocí SMS zpráv vybere v každém semifinále jednoho člověka, kterého pošle do slavnostního finále. Vítěz u nás vyhrává angažmá v Las Vegas a jako bonus 100 000 eur (asi 2,5 miliónu korun), což v souvislosti s průměrným českým platem a současnými cenami piva jistě není málo, a tak se divák s telefonem v ruce v podstatě stává bohem, neboť rozhoduje o osudu jiných.
A protože jsou nedílnou součástí Got Talent také internetové portály (u nás oficiální http://www.csmatalent.cz/), nabízí se ještě další možnost participace. V internetových diskuzích, které bouřlivě probíhají pod každým nově vyvěšeným dílem, je přece spousta nepopsaného místa! Diváci tak mají možnost pochválit svého favorita, zkritizovat nesympaťáky, polemizovat dlouhé hodiny o regulérnosti soutěže nebo prostě jen podotknout, jak to Bílé v neděli slušelo. Vytváří tak autentický text, který si může kdokoliv přečíst a reagovat na něj. 
Neopominutelný je také způsob, jakým se o ČSMT píše či hovoří napříč různými médii. Informace o soutěži a jejích aktérech (ať už soutěžících či porotcích) se již od jejího počátku objevují nejen v televizi, ale také v časopisech, novinách, na internetových portálech i v rádiu. Do médií se zpravidla dostávají takoví lidé, kteří jsou divácky/čtenářsky/posluchačsky zajímaví, ať už v dobrém či špatném slova smyslu. Tato realita však paradoxně není skutečná tak, jak ji známe a prožíváme, neboť soutěž se odehrává podle 
jistého scénáře, který se snaží její atraktivnost zvýšit – často i prostředky, které působí dosti prvoplánově. Soutěžící se zároveň nechová naprosto přirozeně, neboť si příliš dobře uvědomuje, že je neustále sledován bedlivým okem televizní kamery. K alespoň částečnému odbourání tohoto nepřirozeného chování slouží medailonky, které nám umožňují nahlížet hlouběji do aktérova nitra. Média potom formují příběhy tak, aby byly divácky co nejsenzačnější, čímž se podílejí na utváření totožnosti každého, kdo se v soutěži vyskytuje. Důležitá není jen televize, ale také noviny a časopisy, které podávají širší informace, protože mají dohromady více prostoru. Tím se také potvrzuje Jenkinsův princip transmediálního vyprávění, a sice že každé médium přispívá svým dílem a jedinečným způsobem k odkrytí části fiktivního příběhu.
V neděli byl sice odvysílán poslední – finálový večer soutěže Česko-Slovensko má talent, ale tím její příběh zdaleka nekončí. Není myslím pochyb o tom, že se postupně budou vynořovat různé další střípky ze života finalistů, které nám dohromady složí nějakou pikantní fikci. Protože ačkoliv americkým telenovelám minulého století už zdánlivě odzvonilo, my budeme navěky žít ve svém malém českém Beverly Hills.
Martina Pospíšilová
No comments:
Post a Comment