SERIAL´S LIFE OR SERIALS LIVE ?

České seriály se začínají hromadně zabydlovat i mimo své výhradní teritorium – televizní obrazovku. Knihy, VHS, popř. DVD už jim nestačí, svůj vedlejší život se pokoušejí žít a objevovat prostřednictvím nejvyužívanějšího nového média – internetového prostředí.

Úkol tvůrců průměrného rodinného seriálu je jasný - cílem je vytvořit fiktivní prostředí, příběh a postavy tak, aby vše působilo co nejdůvěryhodněji, civilně a takříkajíc jako ze života. Divák musí do seriálu vplout, nebo spíš seriál se musí začlenit do divákovy reality, aby si ho příští středu v 8 večer naladil znovu. Zatímco dříve nebyla seriálová nabídka tak pestrá, dnes musí všechny TV stanice bojovat o každého diváka. Příběhů a programů je tolik, že je třeba využít každé možnosti nabízející prohloubení vztahu mezi divákem a produktem. A právě k tomu slouží koncept známý jako transmediální vyprávění.

Principem je využití několika různých mediálních formátů k vyprávění určitého příběhu. Tento koncept definoval např. Henry Jenkins, americký mediální vědec a teoretik. Podle něj je cílem jednotný zážitek, každé médium přitom k naplnění pocitu komplexní zábavy přispívá svými vlastními postupy, které rozvíjejí příběh. Výsledkem je vnesení větší míry reality do fikce, a tedy vtáhnutí diváka do příběhu. Podle Jenkinse je to tedy proces, během kterého jsou jednotlivé části příběhu systematicky šířeny rozličnými kanály za účelem navázání hlubšího vztahu mezi divákem a dějem.

Možná je to vaše ulice, možná jste to vy…

Vhodnou mediální platformou pro naplnění tohoto konceptu na úrovni seriálu se zdá být Internet, resp. webové rozšíření příběhů, které zná divák z televizní obrazovky. Účelu podsunout příjemcům větší pocit reality zde může sloužit celá řada věcí. Už téměř standardem se stalo umisťování jednotlivých dílů seriálu na webové stránky. Myslím, že zdaleka nejde jen o zlepšení komfortu diváků a využití digitálních možností doby, ale i o jakési pojištění věrnosti uživatele, který neopustí seriál jen proto, že mu utekl předchozí díl. Pokud se totiž v minulém díle objevila např. nová postava, bez možnosti dodatečného zhlédnutí na Internetu by se divák ocitl mimo příběh. Takto si nejenom může vysílání zopakovat, ale např. si i přečíst článek týkající se nové postavy apod. a už je znovu součástí světa.

Možností, jak prohloubit vztah divák – příběh, je ale více. Zaměříme-li se např. na seriál TV Nova Ulice, vysílaný každý den kromě víkendů ( dokonce i o svátcích tak, aby co nejlépe korespondoval se skutečným životem ), objevíme – na české poměry – celkem propracované stránky. Nova se celkově dlouhodobě snaží o naplnění principu transmediálního vyprávění a daří se jí to někde méně, někde více. Během televizního vysílání seriálu se na obrazovce několikrát objeví výzva k návštěvě webu, odkaz na poslední epizodu nebo další díly. Pokud se na stránky vydáme, objevíme druhý online život Ulice. Najdeme zde různé ankety ( Zvolte nejoblíbenějšího učitele seriálu ), rozhovory s herci ( ve formě videí nebo online odpovídání na dotazy diváků ), blogy několika představitelů postav, soutěže, hry…Zajímavým, i když ještě málo využitým prvkem je rubrika Móda Ulice, kde se divák může nejenom inspirovat, ale dozví se i z jakých obchodů konkrétní oblečení použité v seriálu pochází. Další přidanou hodnotou ( k tomu, co už známe z televizního vysílání ) jsou upoutávky na další epizody, které se tu vyskytují jak ve formě videí ( která jsou ale totožná s těmi televizními ), tak ve formě článků. Zde se objevují i jakési vnitřní monology postav, kde se divák může dočíst myšlenky v příběhu sice naznačené, ale nevyslovené. Podobnou záležitostí jsou potom videa nazvaná: Co v TV nebylo, která některá nedořešená témata z určitých dílů rozvíjejí a vytvářejí tak jakýsi druhý fiktivní svět.

Podobný koncept mají internetové stránky dalších pořadů TV Nova, i když už méně bohatý. Stejnou cestou se pomalu vydávají i seriály na konkurenčních stanicích, ale pořady TV Prima zatím zůstávají hodně pozadu a jiná média využívají málo. Česká televize se v poslední době naplnění zmíněného principu vyprávění přiblížila o něco více.

Televize se pokoušejí své seriály v duchu Jenkinsova storytelling rozšířit i pomocí jiných kanálů než jen toho internetového. A tak si můžeme např. koupit knihu seriálu Ordinace v růžové zahradě nebo DVD sadu s kompletní řadou seriálu Vyprávěj ( ČT1 ). Ten je mimochodem příkladem dalšího pokusu o prohloubení televizního příběhu. Na jeho stránkách dohledáme různé zákulisní informace a foto archivy, nebo film o seriálu a různé zajímavé rubriky související s historickou dobou, ve které se fiktivní příběh odehrává.

Transmediální vyprávění je podle Jenkinse ideální formou vyprávění pro věk kolektivní inteligence. Na úrovni mediálních studií tento koncept definoval např. Pierre Lévy. Ten hovoří o době, pro kterou jsou nejdůležitější informace – znalosti. Těch je ovšem zároveň velké množství a zásadní je tak mít nástroje, které by jedinci sloužily jako filtr a orientace ve výběru konkrétní informace. Jedním z takových nástrojů je potom právě kolektivní inteligence jako zvýšená schopnost skupiny – kolektivu najít řešení určitého problému.

Určité naplnění takového principu můžeme vysledovat i u našeho tématu. Diváci mají možnost účasti na různých diskusních fórech, což je v podstatě internetový prostor k nahromadění znalostí a názorů jednotlivých uživatelů. Nemluvě pak o fenoménu poslední doby, sociální síti Facebook. Profil na jejích stránkách má dnes už téměř automaticky snad každý seriál a je tu tedy obrovský potenciál k využití kolektivní inteligence.

Henry Jenkins si v ideálním případě představoval, že každé další médium dá příběhu něco nového. Díky svým rozdílným možnostem a postupům by různé formy médií vytvářely různé předpoklady pro to, jak příjemce bude svět příběhu chápat. Bohužel, takovouto ideální formu české TV stanice svým seriálům ještě nedaly. Webové stránky seriálů jsou stránkami spíše pro nepravidelného diváka ( možnost dodatečného zhlédnutí epizody ) než jiným pohledem na příběh pro uživatele pravidelného. Knihy a DVD doprovázející určitý seriál jsou spíše jen marketingovým tahem, využíváním momentální oblíbenosti u diváka – nenabízejí o mnoho více než příběh známý z televizní obrazovky, nic navíc. Aby byla představa amerického vědce dotažena k úplnosti, musely by se české stanice pokusit spíše než o malou nadstavbu o komplexnější rozšíření jimi vytvořeného fiktivního světa. Místo pouhé ukázky seriálového života by tedy seriály musely svůj život začít žít.