Tuesday, November 30, 2010

Kolektivní velký bratr

Pojem velký bratr je znám z antiutopického románu George Orwella 1984, kde tak byl pojmenován absolutistického vůdce státu Oceánie. Dnes se toto zonačení používá všeobecně pro sledování a další zásahy do soukromí. A za oním pojmem nestojí jeden člověk, ale spíše celý aparát.

Jedním z největších nástrojů dnešního velkého bratra jsou kamerové systémy, též se můžeme setkat s označením CCTV (z anglického Closed-circuit television). S pozornými oky bezpečnostních kamer jsme se jistě všichni setkali, již snad není větší město, které by se obešlo bez kamerového systému. Další tisíce těchto očí hlídají soukromé instituce, bytové domy, mapují dálnice či nás sledují v metru. V poslední době se také mimo jiné diskutovalo o možnosti instalování kamer přímo do autobusů MHD, zvláště po incidentech, kdy byli napadeni řidiči či cestující. V některých autobusech již dokonce kamery fungují, avšak ne zcela na bázi kamerového systému, nejsou totiž napojeni na centrální dispečink, řidiči mají pouze možnost při incidentech spustit záznamové zařízení.

Překotný technický rozmach posledních let se dotkl i bezpečnostních kamer a jejich možností, nehledě na to, že základní systémy jsou mnohem více dostupné (cenou i svým rozšířením mimo specializované obchody) a pro nadšence tak není složité postavit si vlastní kamerový systém. Naštěstí se však přizpůsobila i legislativa a nad ochranou soukromí bdí Úřad na ochranu osobních údajů, například není tak jednoduché získat povolení pro umístění kamery (sledování bytového domu) tam, kde by mohla být poškozena osobnostní práva dalších občanů. Otázkou však zůstává, kolik takových kamer existuje bez nahlášení.

A jeden z nejzajímavějších a zároveň i nejpodivnějších projektů ohledně sledování bezpečnostními kamerami byl nedávno spuštěn ve Velké Británií.

Velká Británie = VB = velký bratr?

Velká Británie je státem, který má zřejmě nejhustší kamerový systém. Odhady o celkovém počtu se různí, je však velmi pravděpodobné, že již dávno překročil 5 milionů. Udává se, že průměrný občan britského města je denně zachycen objektivem 300 kamer. Rozmach bezpečnostních kamer nastal v Británii v roce 1994, na základě zprávy ministerstva vnitra, kde byl dosavadní provoz shledán jako úspěšný. Vláda se rozhodla tyto systémy ve městech více financovat a byla odstartována vlna velkolepého zřizování kamerových systémů. Další velký nárůst počtu kamer přišel po 11. září 2001, podle odhadů je na britských ostrovech 20 % CCTV kamer světa. V současnosti jsou kamerovým systémy snímány školní třídy, interiéry dopravních prostředků, kaváren, parky apod.

Jedním z důvodů, proč se zde kamery ve srovnání s jinými evropskými zeměmi rozšířily tak rychle, je právě centrální financování. Druhým důvodem byl naprostý nedostatek zákonné regulace. V zemích, jako je Německo nebo skandinávské státy, je právo na soukromí obsaženo v ústavě. Jedinou zákonnou úpravou, která nějak ovlivnila zavádění kamer v Británii, bylo zmírnění regulace vztahující se k projektování staveb. Jedním z cílů bylo usnadnit výstavbu stožárů pro sítě mobilních telefonů v zájmu jejich rychlejšího rozšíření. Důsledkem bylo, že se rozšířily i bezpečnostní kamery.

V Anglii většina lidí uznává názor, že pokud nemáte co skrývat a nic špatného neděláte, tak vám nemusí vadit, že vás sledují. A občané se ke kamerovým systémům vyjadřují opravdu spíše pozitivně, dle jednoho z průzkumů odpoví na otázku, zda jsou bezpečnostní kamery dobrá věc, 90 % Britů kladně. Snad ještě více o britském vztahu ke kamerám hovoří fakt, že více než polovině Britů nevadí bezpečnostní kamery na veřejných toaletách.

Internetové oči

A právě ve Velké Británii byl nedávno v betaverzi spuštěn projekt Internet Eyes, který je založen na kolektivní inteligenci, velké množství internetových uživatelů služby sleduje náhodné sekvence z kamer rozmístěných po celém Království a pokud se na nich děje něco podezřelého, stisknou tlačítko, které zalarmuje provozovatele. Každá sekvence trvá cca 300 sekund a poté se spustí kamera z úplně jiného koutu země. Teoreticky tak tedy nemáte možnost někoho cíleně sledovat, pozorujete záběry neznámých lidí a míst (údaje o umístění kamery na webu samozřejmě nejsou). Uživatel může navíc sledovat několik kamer najednou, stejěn jako tomu chodí na dispečincích kamerových systémů.

Samozřejmě však vyvstává spoustu otázek, co když náhodou při sledování narazíte na někoho známého (nejlépe ve smyslu všeobecně známé osobnosti), kdo zrovna dělá něco, při čem by byl nerad viděn – třeba se lascivně vede s dámou, která rozhodně není jeho manželkou. Za tuto informaci by jistě bulvár štědře zaplatil (v Anglii zvlášť). Pravidla služby do jisté míry na soukromí myslí a zakazují v neupravené (nerozostřené) podobě data z kamer poskytovat dál, avšak to je jenom malá překážka.

Další pochybnosti se vedou nad nedostatečným zabezpečením služby a tedy dejme tomu k možností se do ní nabourat a volit si kamery cíleně.

Ve většině demokratických zemí by se proti tomuto druhu sledování asi zdvihl odpor, ale v Británii tomu tak nebylo a ani tamější média se projektu Internet Eyes nějak zvláště nevěnovala, možná to bylo i tím, že předpokládala, že regulační úřad tyto snahy zastaví, ale nestalo se tomu tak (Internet Eyes učinil jisté úpravy a regulátor již mu nedokázal zabránit). A jak již bylo řečeno, v Británii je ke kamerovým systémům velmi vstřícný přístup.

Zajímavá brigáda nejen na léto

Nosným prvkem tohoto systému je právě armáda internetových uživatelů (registrovat se mohou všichni občané EU), kteří mu dodávají inteligenci spočívající v rozhodnutí, zda se zrovna na obrazovce děje něco, čemu by měla být věnována pozornost. Tvůrci projektu původně předpokládali, že budou za tuto inteligenci platit, každý uživatel měl dostávat částku úměrnou době sledování kamer a speciální bonusy za úspěšně nahlášené situace, tedy okamžiky, kdy by měl provozovatel kamery konat, neboť se doopravdy něco děje.

S možností avizované brigády je to však nakonec trošku jinak, jelikož se projektu nakonec přece jenom dostalo jisté mediální pozornosti, přihlásil se obrovský počet zájemců (a je otázkou jaké je k tomu vedly důvody…) a zřejmě v důsledku toho se Internet Eyes rozhodl pozměnit model placení. Stále jste odměňování za čas, který u kamer strávíte, avšak nejprve musíte uhradit vstupní poplatek, abyste se do systému mohli vůbec zaregistrovat. Důležitým prvkem však zůstává i odměňování nejúspěšnějších uživatelů, tedy těch, kteří stiskli upozorňovací tlačítko v pravou chvíli.

Je zřejmé, že kdyby měli všechny kamery sledovat na dispečincích zaměstnanci bezpečnostních složek, tak by to vyšlo mnohem nákladněji. Respektive vzhledem ke kapacitám by to vůbec nebylo možné, což je jedním z důvodů neefektivnosti kamerových systémů, zločiny jsou sice na nich zaznamenány, ale v reálném čase na ně často nemůže někdo upozornit, protože daná kamera zrovna není sledována.

Společnosti tedy mají možnost do projektu za poplatek zapojit své kamery a mělo by se jim dostat oněch internetových očí, takový je ve zkratce obchodní model služby. Důvěryhodnost služby je otázkou, svěřit své kamery internetovým uživatelům nemusí být nejlepší volba, avšak je to teprve jeden z prvních pokusů (dalším je například Texas Border Watch, kde sledujete možné nelegální události na americko-mexické hranici), a tak se (ne)musíme bát, že se dočkáme dalších sledovacích vylepšení.

Tímto sledováním dochází k extrémnímu dosažení principu produsage, totiž příjemce se stává aktérem a naopak. Svět před kamerami je vytvářen lidmi a zároveň stejnými lidmi pozorován.

1 comment: