W.i.t.c.h.

Při zadání kouzelného slovíčka witch do vyhledávače vám vyjede množství různorodých odkazů od haloweenských převleků po Women's International Terrorist Conspiracy from Hell (feministické aktivistky v USA).
Tečky umístěné mezi jednotlivá písmenka w.i.t.c.h jsou však doslova klíčem ke novým světům.
W.i.t.c.h. se jeví jako pouhý komiks pro děvčátka školou povinná, nicméně při bližším prozkoumání je to značka zahrnující široké spektrum produktů. Protože ještě W.i.t.c.h zcela nepodstoupila klasickou cestu komiksu do povědomí lidi komiks-kreslený seriál-film(v tom je tak trochu poráží konkurenční WINX), je více než pozoruhodné v kolika podobách se již tato značka dokázala objevit. Pro pořádek by snad však bylo záhodno W.i.t.c.h trochu představit.
W.i.t.c.h. je ve své původní podobě komiks o pěti náctiletých dívkách- Will, Irmě, Taranee Cornelii a Hay Lin, jenž ze dne na den získají nadpřirozené schopnosti, díky nimž mohou ovládat živly. V kombinaci s běžnými teenagerovskými problémy jako je škola, rodina a samozřejmě láska tak mají hrdinky a tudíž i čtenáři o zábavu postaráno. Zajímavým sociologickým faktem je velmi pestré rodinné zázemí hlavních postav- Will bydlí se svou rozvedenou matkou, Irma má milující macechu, Taranee je černoška a je adoptovaná, Cornelie je z „řádné“ ale snobské rodiny a Hay-lin reprezentuje imigrantskou část populace. Jejich kulturní i povahové rozlišnosti podporují komplexnost celku. Dívky stejně jako běžní superhrdinové mají svá tajná alterega, díky nimž se stávají strážkyněmi míru a rovnováhy ve vesmíru. Ten jako každé větší díla má své původní prvky. Kromě země je možno nahlédnout do Meridianu- hlavního města Mezisvěta, Ankharty či Kondrakaru- sídla velké rady jakožto ultimativní autority vesmírného pořádku.
Důležitým aspektem je propracovanost charakterů postav. Nemají jen prvoplánově dobré vlastnosti, ale i své slabiny a děsy a mánie, které nefungují na bázi „jednou překonám a jsem v klídku“, není to jednorázová výzva, nýbrž součást běžného života.
Komiks vznikl v roce 2001 v Itálii, odkud se za pomoci Walt Disney Company rozšířil po celém světě. Ke standardním 12 číslům ročně postupně přibyly speciály jako Srdce Kondrakaru, Planeta Kluků a další, jenž hlouběji představuje život hlavních i vedlejších
(především mužských) postav. Celé w.i.t.c.h. universum je vystavěno na transmediálním principu- již zmíněné speciály, knihy radící jak na vztahy či novely s dalšími příběhy
(odehrávají se mimo standardní rámec času, prostoru a aktuální situace základní dějové linie) dokreslují svět, jenž si nezadá s tím Harryho Pottera či Zeměplochou. Podporu značky lze dohledat i v jiných médiích. V roce 2004 spatřilo světlo světa seriálové zpracování, jenž více či méně reprodukovalo komiksový základ.

http://www.youtube.com/watch?v=OKexTh1tgKA&feature=player_detailpage

Nedlouho poté vnikla i počítačová hra.
Jako je velmi často vidět i u jiných komikových superhrdinů w.i.t.c.h. se dočkaly svého spodobnění i ve formě hraček, školních potřeb, oblečení, kosmetiky, či ložního prádla.

Důkazem, že w.i.t.c.h. patří ke kultovním záležitostem jsou především aktivity vztahující se k tomuto fenoménu. Na internetu se dají najít oficiální i neoficiální fanouškovské stránky, jejichž součástí jsou všem přístupná fóra. To podléhá principům kolektivní inteligence-názorem či dalšími formami projevu může přispět opravdu každý. Také existují stránky, na nichž lze najít i čísla časopisu a kde skenování, překládání a editace není prací jednoho autora, ale jedná se kolektivní dílo. To i přes svojí ilegální podstatu (přece jenom je to porušování autorských práv a jde tedy o pirátství) je počin veskrze dobročinný. Na hlavní stránce a v mnoha příspěvcích správce upozorňuje na fakt, že celá existence „scanů“ má za účel poskytnut komiks těm, kteří k němu nemají ve svých domovinách přístup.
Na internetu lze pomocí portálu youtube shlédnout velké množství videí věnované představení hrdinek či popisování jejich milostného života. A také, jak je v dnešní době snad již samozřejmostí, existuje i fanouškovský profil na facebooku. O významu w.i.t.c.h svědčí i pokus převedení komiksu do manga podoby, který však neuspěl především kvůli velké konkurenci v této sféře.

Dalším výrazným aspektem je aktivita samotných redakcí v jednotlivých státech. U nás například se několikrát do roka pořádají „slety“ fanoušků w.i.t.c.h., na které dorazit bez stylového kostýmu je téměř faux pass. Dalším příkladem pruduct sage je stránka časopisu věnovaná došlým příspěvkům čtenářů - článkům, tipům a především obrázkům.
Pakliže bychom chtěli charakterizovat w.i.t.c.h. může říci, že je to značka (v původním brand smyslu), další z nepřeberného množství komiksu či složitý sociálně-kulturní fenomén vhodný k podrobnějšímu zkoumání, hlavně je to ale universum, ve kterém je dominantní jeden prvek vyzdvihovaní důležitosti přátelství a mezilidských vztahů a to je jeho hlavní přínos fenoménu w.i.t.c.h., to je jeho poselství.

Domácí knihovna – slovo v budoucnosti dávno zapomenuté?

Knihy tvoří naší civilizaci a jako takové se dají označit za udržovatele inteligence celé společnosti, protože nesou nejdůležitější objevy, vynálezy, myšlenky, fakta, či příběhy v pamětích listů, na kterých jsou napsány. O historii knihy se dozvíme na internetu spoustu informací a v základní definici, která ji charakterizuje, je označení, že je psaná v papírové podobě, tedy na popsaných listech papíru, které jsou k sobě nějakým způsobem spojeny. V dnešní době, v době 21. století ovšem přichází do našeho podvědomí důležitý fenomén, který v budoucnu začne ovlivňovat naše vnímání knihy jako takové, označení té modernější dcery knihy – je Ebook – neboli elektronická kniha.

Elektronická kniha je zobrazení jakéhokoliv psaného textu v elektronické podobě. V současné době se především stále jedná o přepis nebo o kopie knih existujících. Ovšem důležité je zdůraznit, že lidstvo je ve svém vývoji nezadržitelné a pokud dříve staří učenci psali texty na papyrus, v budoucnu se můžeme dočkat toho, že papírová podoba knížky bude sloužit jako oblíbený předmět návštěvníků muzea. Elektronická kniha by zřejmě neexistovala bez internetu a internet by neexistoval bez jeho uživatelů. Stejně jako noviny by neexistovaly, pokud by je jejich čtenáři nekupovali, knihy by neexistovaly, kdyby se za ně neplatilo?

Ano, tištěné knížky stojí peníze, v mnoha případech stojí velké částky, které si mnohdy čtenáři nemohou dovolit, ovšem je zde další možnost, jak si knihu opatřit. Pokud vám nebude vadit, že bude v elektronické podobě, zaregistrujte se do Ebook blogu a knihu si jednoduše objednejte. Je to váženě tak jednoduché?

To už jsme ovšem u směny, u toho, jak si knihu v elektronické podobě opatřit, u toho, co je blog, kde jeho uživatelé píšou o knížkách. Před pochopením tohoto světa vám sdělím něco o historii Ebook.

První možnosti existence elektronické knihy sahají až do roku 1945, do USA, přesněji k vědci Vannevaru Bushovi, který svými chytrými myšlenkami sestrojil přístroj s názvem „MEMEX“. Tento přístroj by se dal označit za předchůdce prvopočátků stolního počítače, vypadal v podstatě jako psací stůl nebo psací komoda, jak byl také do češtiny překládán jeho vzhled. Memex nebyl ovšem nikdy sestrojen v reálné podobě. Již v memexu se počítalo s četbou textů v elektronické podobě a sám vědec si do něj chtěl vložit všechny své oblíbené knihy.

1. ledna 1967 tým z Brown University v čele s Adriesem van Damem uveřejnil informaci, že byla objevena metoda, jak shromažďovat a zobrazovat text na počítači.

První opravdovou digitální knihou je označovaná kniha s názvem Afternoon od Michaela Joyceho, zde již datujeme rok 1987.

V roce 1990 firma SONY uvedla na trh první přístroj, který byl schopen číst text, hrát hudbu a uchovávat data.

Od roku 1998 poté můžeme hovořit o tom, že na trhu existují přístroje, které označujeme jako Ebook reader. V celkovém pojetí je potom dnes několik možností, jak se dají elektronické knihy číst, buď na počítači (nejpohodlnější je zobrazení v pdf, protože zobrazuje kopii knihy v její reálné podobě), v přístoji, který je k tomu určen, v mobilu, či v mp3ce.

O existenci elektronické knihy a její historii bylo řečeno dostatek k tomu, abychom se mohli začít věnovat tématu hlavnímu, vzniku blogů, ve kterých si čtenáři předávají knížky, odkazují na linky, či torrenty, ze kterých lze potom knihy získat. Tyto komunity se často tváří velice uzavřeně. Nechtějí si mezi sebe pustit nikoho, kdo by se o knihy opravdu nezajímal a tak existuje několik blogů, do kterých je nutné se zaregistrovat. Pokud vás neláká četba knih v anglickém jazyce, těch důležitých, kde se dají sehnat dobré knížky je v českém prostředí pár, vybral jsem si dva: http://www.ebookforum.cz/ a http://palmknihy.cz/www/index.php. Oba blogy jsou v podstatě podobné a registrace je bezplatná.

Jedna internetová stránka, která nabízí ke stažení elektronické knihy je potom opravdu na principu členství a na registraci se musí čekat. Dále se již začínají rozvíjet projekty firem, které budou v budoucnu elektronické knížky prodávat, zatím je ovšem v našem prostředí tento druh prodeje knih velice nepatrný.

Na blogu si uživatelé navzájem sdělují dojmy z přečtených knih, uveřejňují o sobě informace, tedy informace z oblasti četby oblíbených knih. Doporučují si navzájem knihy a důležité je, že si pro sebe knihy navzájem shání. Proto jsem psal o tom, že si na internetu knihu objednáte. Princip funguje podobně jako anonce nabídky a poptávky – to znamená, že je zde podsložka „nabízím“ a „hledám“. Uživatelské prostředí opravdu drží pospolu a přeneseme-li se z virtuální reality do té běžné, tak lze tuto komunikaci mezi uživateli označit tak, že si navzájem pomáhají. Protože sehnat knihu mnohdy také znamená půjčit si ji a naskenovat ji, potom tuto naskenovanou knihu nahrát do elektronického uložiště a to poskytnout dalším uživatelům. Zatím doba elektronické knihy nepostoupila tak daleko, že by knížky v češtině byly pouze v elektronické podobě, proto vášniví čtenáři musí buď přepisovat, nebo skenovat.

Blogy, které se zabývají elektronickými knížkami, nenabízejí pouze možnost opatřit si knihu, projevuje se zde opravdový zájem čtenářů o knížky a ti si navzájem sdělují dojmy z přečtených knih, knihy doporučují, či od jejich přečtení odrazují. Běžní čtenáři se tak prostřednictvím internetového prostředí stávají recenzenty. Dané informace z pohledů uživatelů bývají někdy scestné, proto častokrát dochází i k hádkám v komentářích o knihách. Blogy mají svá pravidla, které je nutno dodržovat, jejím porušením může dojít k tomu, že je uživatel z blogu vyloučen. Příspěvky jsou tedy někým sledovány, zda jsou vhodné. Mnohdy jsou ovšem pravidla zavádějící, nabádají k tomu, že nelze porušovat zákony České republiky, v těch se ovšem tato distribuce knih protizákonnou stát může, nejen že dochází k porušování autorských práv, důležitější ovšem je, že za knihy se neplatí. Je to podobné jako se stahováním hudby z internetu, je pouze otázkou času, kdy dojde k postihování tohoto chování na internetu.

Pokud je pro vás čtení koníčkem, doporučuji si obstarat Ebook reader a zaregistrovat se do blogu, kde můžete sdělovat své dojmy z knih, stát se jejími recenzenty a stahovat doporučované knížky od dalších uživatelů. Ovšem pozor, tato zábava bude jistě časově omezena, jednou se dostanete do pozice toho, kdo porušuje zákon.

Filip Říha

Používá snad Doom IDDQD, že je stále naživu?

Stierlitz a Müller stáli proti sobě na opačných koncích úzké chodby budovy velitelství gestapa.
Stierlitz tasil svou pistoli a bez přebíjení vypálil do Müllera 1000 ran.
„IDDQD,“ pomyslel si Stierlitz.
„IDKFA,“ pomyslel si Müller.

Pokud vás úvodní vtip pobavil, zřejmě patříte ke staré komunitě hráčů počítačových her, která si ještě předávala své herní úlovky na 3,5 palcových disketách, a jistě také víte, že zmíněné cheaty neodmyslitelně patří k akční FPS (first-person shooter) hře Doom. Proč se ale chceme zabývat hrou, jejíž první díl vznikl v dílně ID Softwaru už v roce 1993? Na příští rok je totiž ohlášeno v pořadí již čtvrté pokračování této legendární hry, jež je prezentováno jako návrat ke kořenům, a my jsme zvědaví, zda dokáže navázat na obrovský úspěch prvního dílu této herní série.

Fenomén zvaný Doom

Vzniku Dooma předcházelo v ID Software uvedení hry Wolfenstein 3D, která byla jednou z prvních 3D her vůbec. Zdaleka však nedosáhla takové popularity jako o rok mladší Doom. V čem tkvělo tajemství úspěchu této prvoplánové akční střílečky? V případě Dooma byl použit průlomový engine, v němž poměrně nově objevený 3D prostor skýtal nečekané možnosti. Doom přinesl do herního prostředí nejen vykreslené textury všech zdí, stropů a podlah, ale hlavně víceúrovňové mapy se schody a výtahy, po nichž se hráči mohli pohybovat, což bylo do té doby nevídané. Zatímco Wolfenstein 3D nabízel vcelku sterilní prostředí, v němž jsou všechny chodby směřovány do pravého úhlu a o texturách sbíraných předmětů si můžete nechat jen zdát, v Doomovi se hráči poprvé setkali s propracovaným, barevně pestrým prostorem plným předmětů, oken, jimiž můžete střílet, děsivých nepřátel a jako bonus jste se pohybovali klikatými chodbami, kde občas blikaly žárovky, měnila se intenzita světla nebo byla rozlitá kyselina, či láva, do níž jste nesměli vstoupit. Říkáte si, co je na tom tak převratného (a možná vám to přijde i úsměvné), ale ve své době působila hra až neuvěřitelně realisticky a ostřílení hráči si při jejím hraní připadali jako Alenka v říši divů.

http://www.youtube.com/watch?v=GsiE15zoW6o&feature=related

http://www.youtube.com/watch?v=ggMsQc9ld9g

Legenda o Doomovi se neutvořila sama, přátelé

Kolem revoluční hry se postupně začala i u nás tvořit silná komunita hráčů nejprve hrajících prostřednictvím LAN připojení, později pomocí internetového připojení. S nástupem internetu byly vytvořeny podmínky a nástroje rychlého rozvoje fenoménu kolektivní inteligence, který se promítl také do hráčské obce Dooma. Začaly vznikat internetové stránky příznivců Dooma, kde si hráči dle hesla „víc hlav víc ví“ (v podstatě základního principu kolektivní inteligence) předávali své zkušenosti, postřehy, společnými silami vytvářeli návody ke hře, distribuovali cheaty apod. Doom se také dostal na stránky dnešní meky kolektivní inteligence – Wikipedii – a vznikla též samostatná „wiki“ stránka věnovaná pouze Doomovi (http://doom.wikia.com/wiki/Entryway).

Od fenoménu kolektivní inteligence už je jen krůček k procesu produsage. Z uživatelů Dooma se totiž postupně stávali tvůrci nových mediálních obsahů. V roce 1998 byly spuštěny první (a rozhodně ne poslední) české internetové stránky příznivců Dooma, jež jsou dodnes aktivní (http://www.idoom.cz/). Vytvářením internetových stránek produsage v tomto případě teprve začíná. Na stránkách Youtube naleznete mnoho fanouškovských videí z prostředí Dooma, jež musel někdo natočit, sestříhat a nahrát na zmiňované stránky. Dnes v prostředí internetu naleznete kompletní návody ke hraní všech dílů, datadisku a doplnění Dooma. Dodnes také kolují po internetu nejrůznější variace vtipů na dva nejznámější cheaty ve hře: IDDQD (zajišťoval nesmrtelnost) a IDKFA (zajišťoval tzv. plnou polní – klíče všech barev, 200% brnění, výběr všech zbraní ve hře s maximálním počtem munice). Zde se můžete pokochat menší ochutnávkou:

S trochou nadsázky by se dalo říct, že si hráči v rámci produkce nových významů vytvořili i svůj vlastní Doom jazyk. Dlouhá léta (a někdy se s tímto jevem setkáte i dnes) se FPS hrám říkalo prostě „důmovky“, na internetových diskuzích nebyly výjimkou rozpravy typu:

X: „Já tě zabiju!“

Y: „IDDQD.“

X: „Tak teď už ne.“

Hráčská představivost však šla mnohem dál. Vzhledem k možnosti editace hry se hra dočkala mnoha variací právě ze strany jejích uživatelů. Hráči si sami začali přetvářet herní prostředí pomocí editoru úrovní, textur, hudby a zvuku. Z internetu si tak můžete stáhnout doplňující úrovně, importovat grafiku, vytvořit si vlastní herní prostředí, jehož grafickou podobu si sami zvolíte. Z původních uživatelů mediálního produktu se stáváte jeho tvůrci. Herní mapy tak byly přetvářeny do mnoha podob, které byly dále distribuovány po síti s možností nového a nového přetváření a zdokonalování. V tomto bodě bychom mohli hovořit o silné provázanosti kolektivní inteligence s produsage. Proces pozvolné přeměny uživatele ve tvůrce by nemohl existovat bez kolektivně nabytých znalostí a zkušeností, které se postupem času vykrystalizovaly v jakýsi kompromis na nejvyšší úrovni vědomostí všech zúčastněných, a zároveň toto sdílení vědomostí ve svém vývoji muselo nevyhnutelně vést k produkci nových lidských výtvorů.

Transmediální příběh Dooma

Jako u každého mediálně úspěšného produktu bylo potřeba udržovat si i nadále přízeň fanouškovské obce, neboť ta je tou rozhodující nákupní silou. Příběh prvního dílu Dooma je velmi jednoduchý a nebudeme si nic nalhávat, pro hru, ve které jde především o počet zabitých nestvůr, je spíše podružnou záležitostí. Vy jako elitní voják v podstatě napravujete škody, jež napáchaly neúspěšné pokusy s teleportací, které zapříčinily invazi nestvůr z pekla. Děj se odehrává na Marsu a vaším úkolem je vyčistit tuto planetu od pekelných stvoření, abyste se mohli vrátit zpět na Zemi. V dalších pokračováních hry se děj modifikuje, ale základní premisa zůstává vždy stejná – pozabíjet všechny nepřátele a jejich zneškodňování si co nejvíce užít. Pro úspěšné udržení si hráčské klientely začal být v českém prostředí od roku 2004 vytvářen transmediální doomovský příběh. V tomto roce totiž vyšlo v ČR první ze čtyř knižních zpracování Dooma. Každá kniha rozšiřuje příběh příslušného dílu hry a poskytuje tak fanouškům možnost dalšího poznávání herního světa jiným informačním kanálem. Hlavní postavě hry je tím vdechnut lidský duch a fanoušci se najednou dozvídají něco navíc, což je staví do vyšší pozice vědění o hře a porozumění doomovského světa než obyčejné hráče, kteří (protože nečetli knihu) nemohou „porozumět a vědět“. Prohlubování fiktivního doomovského světa je o to jednodušší, že hra jako taková má natolik jednoduchý děj, že se na něm další vyprávění a utváření příběhu jednoduše realizuje. Vyprávění o Doomovi putovalo i dalšími informačními kanály - v roce 2005 byl natočen film (http://www.csfd.cz/film/185307-doom/), hra se dočkala podoby deskové hry (http://www.planetaher.cz/doom-deskova-hra-p-274.html). Navíc spolu s raketovým rozvojem technologií byla hra původně určená pro PC přepracována i do podoby pro herní konzole a dnes si s patřičným softwarovým vybavením zahrajete Dooma i na mobilním telefonu. Co víc si může koncový uživatel přát? Snad už jen nějaký ten rozhlasový pořad a televizní seriál.

Příběh pokračuje (?)

Jak jsme již předesílali na začátku, v příštím roce by se mělo objevit na pultech dlouho očekávané čtvrté pokračování herní série Doom. Již nyní je však příběh nového Dooma vyprávěn několika mediálními kanály. Můžete si dosud nedokončené pokračování rezervovat na stránkách internetových obchodů (např.: http://www.gamehouse.cz/pc-hry/doom-4-7617.php, http://www.bestgames.cz/doom-4-ps3/), zhlédnout po domácku vyrobené trailery na Youtube (http://www.youtube.com/watch?v=zNJOfMSI7zM&feature=related) apod. Zajímavé je, že knižní zpracování tohoto dílu vyšlo dříve než hra samotná (u nás v roce 2006) a nese příznačný název Doom 4: Konec hry. Znamená to snad, že čtvrtý díl nadobro ukončí mediální příběh jedné z legend herního světa? Těžko říct, ale některá fakta jsou nepřehlédnutelná: doba největší slávy této herní série již pominula a okruh skalních doomovských fanoušků se neustále zmenšuje. Dnešní konkurence na trhu počítačových her je natolik silná a nároky a očekávání fanoušků tak vysoké, že se dá jen ztěží předvídat, jaký úspěch bude mít další pokračování. Nechme se tedy překvapit, zda Doom 4 dokáže navázat na úspěch prvního dílu, nebo se ztratí v propadlišti dějin a celá herní série zůstane už navždy jen legendou.

All Band Boards Are Dating Sites in Disguise

Ze zkušeností moderátorky hudebních fór

Spousta lidí na světě poslouchá hudbu, někteří víc, nekteří míň. Ti, kteří poslechu hudby věnují více času než jiní, často chtějí poznat další fanoušky svých oblíbených interpretů. Nejobvyklejším, ale ne úplně vždy proveditelným (spousta kapel prostě do vašeho ne a ne zavítat a ne každý má čas a peníze za koncerty cestovat) způsobem je jít na koncert a začít se bavit s lidmi kolem sebe. Dalším, v dnešní době mnohem snažším a dostupnějším způsobem je zaregistrovat se diskusním fóru – anglicky forum nebo board - jenž má dnes skoro každé větší či menší hudební jméno na svých webových stránkách. A pokud ne, fanoušci si jej založí sami.

Každé fórum potřebuje zejména uživatele, kteří nejdříve přicházejí za účelem zjistit nejčerstvější a často i neoficiální informace o interpretovi, jenž je zajímá. Někteří samozřejmě informace přinášejí a sdílejí je s ostaními – zde můžeme mluvit o konceptu kolektivní inteligence, kdy vyšší počet osob tvoří obsah diskusních fór. V případě kapel to bývají především data koncertů či vydání nových nahrávek, obrázky (jak vlastní – například z živých vystoupení, tak i cizí, nalezené na internetu), články a rozhovory a podobně. Vznikají tak nová témata – anglicky topics nebo častěji threads – v nichž se diskuse více či méně drží toho, o čem se píše v prvním příspěvku. Obsahově se mohou týkat jak hlavní kapely fóra (tedy alb, písniček, koncertů, spolupráce s jinými kapelami, obrázků, videí a podobně), jiných kapel (předpokládá se, že uživatelé neposlouchají jen jednoho interpreta), uživatelů samotných (ti sdílejí obrázky sebe a své rodiny, přejí si navzájem k narozeninám, stěžují si na práci či školu...) a samozřejmě také věcí nijak nesouvisejících s hudbou (například vtipy, knihy, filmy a jiné zájmy).

Je to právě přispívání, které udržuje každé fórum v chodu. Kdyby na něm přestaly přibývat nové příspěvky, fórum by ztratilo svůj smysl. Uživatelé mohou své příspěvky opravovat a v některých případech i mazat, citovat jiné a tím na ně reagovat. Mohou si také měnit avatary (ikonky vedle svého jména či přezdívky) a podpisy, které se zobrazují pod jejich příspěvky. Každý uživatel může založit nový thread a posunout existenci fóra zase o kousek dál. To vše jsou znaky konceptu produsage. Uživatelé ve svých příspěvcích nemusejí používat jen textu. Kromě již zmíněných obrázků a fotografií mohou sdílet videa či audio nahrávky, pokud jim to technické možnosti dovolí – tak se projevuje transmedialita diskusních fór.

Ale dost techniky. Co je ale na diskusních fórech nejdůležitější, je kontakt osob, které mají přinejmenším jeden společný zájem – interpreta, jehož se celé fórum týká. Vznikají tak nová přátelství mezi lidmi, kteří by se jinak nikdy nepotkali a kteří žijí stovky kilometrů od sebe. Na všechn fórech, které navštěvuji, není nijak výjimečnou záležitostí, že se uživatelé mezi sebou navštěvují, hromadně spolu chodí na koncerty (a pokud jde o interpreta, který je dal dohromady, je docela běžné, že se lidé z mnoha míst po celém světě sejdou na jednom koncertě – sama jsem snedávno vrátila z hromadného výletu do dánské Kodaně). Na fórech také velmi často vznikají nové vztahy a už dávno se ustálila fráze „All band boards are dating sites in disguise.“ („Všechna fóra kapel jsou seznamky v převlečení.“). Není žádnou zvláštností, když dva lidé, kteří se potkali na fóru, uzavřou manželský svazek. Já osobně znám přinejmnším tři manželské páry a nespočet zatím „jen“ párů. Někteří mají to štěstí, že žijí ve stejném městě nebo alespoň ve stejné zemi, ale vím i o takových, z nichž jeden žije v Evropě a druhý na Novém Zélandu. A jsou spolu již pět let.

Někteří uživatelé, zejména pravidelní přispěvatelé, berou to „své“ fórum jako komunitu, kde se skoro všichni navzájem znají, navštěvují a tráví spolu čas. A pokud spolu nemohou být fyzicky, píší si emaily, přátelí se na facebooku, last.fm a jiných sociálních sítích. Mnozí si také posílají dárky k narozeninám a v podstatě dělají všechno, co je běžné mezi lidmi, kteří se potkali mimo internet. Kvůli jakémusi pocitu komunity bývá pro nové uživatele občas docela těžké zapadnout mezi ty, kteří fórum navštěvují již delší dobu. Pokud to ale nevzdají a neopustí fórum po několika příspěvcích, je zde velká šance, že si mezi ostatními fanoušky najdou mnoho nových přátel. Musím přiznat, že mít přátelé po celé Evropě i mimo ni může být ve výsledku poněkud složitá a drahá záležitost, zejména pokud se s těmi lidmi opravdu chcete vídat. Jedna charterová letecká společnost, se kterou ráda a velmi často létám, nedávno zrušila linku mezi Prahou a Paříží a tím v podstatě znemožnila mně, chudé studentce, vídat jednu z mých nejlepších kamarádek, která žije právě v Paříži. Další nepříjemnost, která může nastat, je rozchod. Z vlastní zkušenosti můžu říct, že pokud se dáte dohromady s někým z fóra a ono to jaksi nevyjde, a vy navíc máte to štěstí (nebo smůlu, záleží, jestli je sklenice poloplná nebo poloprázdná), že jste také administrátorem nebo moderátorem, bývá poměrně těžké odolat nutkání dát dané osobě ban (tedy jim znemožnitpřístup do fóra) jen proto, že nemůžete vystát její nebo jeho příspěvky. Stejné situace ale nastávají i v životě mimo internet. Život na hudebním fóru se vlastně od toho reálného tolik neliší.

Petra Němečková
(moderátorka fóra Blood Red Shoes, uživatelka fór Mew a Trail of Dead)

WikiLeaks – svoboda záhuby?

Jednou z nejpodstatnějších aktualit ve světě je skandál „cablegate“ a s ním spojené WikiLeaks, proto jsem se rozhodla vám trochu přiblížit, o co tady vlastně jde.

Z historie

Samotná služba vznikla, jako dceřinná odnož Wikipedie na sklonku roku 2006, ale až na jaře 2007 byla představena veřejnosti s tím, že má k dispozici přibližně 1,2 milionu neveřejných dokumentů k publikaci. Tyto informace sehnala díky jednomu z aktivistů, který je shodou okolností provozovatelem služby Tor pro anonymizaci provozu na internetu. Tor maskuje vaši IP adresu vlastní IP adresou, tím však zná data, které stahujete. Jednou se dotyčný dostal k datům, které si stahovali čínští hackeři z cizích vládních serverů a nenapadlo ho nic lepšího než tyto data ukládat, jak říká sám Julian Assange, zakladatel Wikileaks.

Tímto uvedením na trh Wikileaks získala obrovský „marketingový buzz“. Nejen, že vzbudila zájem veřejnosti a medií, ale podnítila tak i nebývalou aktivitu tajných služeb, které už delší dobu spekulovali nad tím, že Čína využívá internet ke špionáži.

Následně služba publikovala řadu zpráv týkajících se války v Afghanistánu či korupce v Keni. Zveřejnila informace týkající se „výslechového manuálu“ pro americkou věznici v Guantanámu, která vyvolala vlnu nevole u bojovníků za lidská práva a veřejnosti.

V listopadu 2009 se na WikiLeaks objevil záznam korespondence z vědeckých pracovišť zabývající se globálním oteplováním, který posílil názor, že člověk nemůže ohrozit přírodu čímkoliv, co činí a podpořil tak teorii o konspiraci zvané „Climatgate“. V témže roce se zveřejnil seznam zakázaných webů v Austrálii, čímž si WikiLeaks proti sobě poštvalo další vládu.

V dubnu vypustily WikiLeaks dnes již legendární video Collateral Murder, které ukazuje, jak američtí vojáci v Iráku z helikoptéry pozabíjeli dvanáct civilistů včetně dvou místních reportérů Reuters.

Prosákl i skandál „Petrogate“, kde se rozhovory peruánských politiků a podnikatelů staly přímým důkazem o klientelismu a korupci. Dále mohu zmínit aféru kolem jaderného incidentu v Iránu, emailovou korespondenci Sarah Palinové, toxické skládky na Pobřeží slonoviny či nevyjasněné okolnosti kolem války (a následně „války“) v Iráku a Afghanistánu.

Pravda bolí

Jak již bylo řečeno, WikiLeaks publikuje neveřejné dokumenty, vyzrazuje „státní tajemství“ chcete-li, proto je zcela logické předpokládat, že někomu se to nemusí líbit a také, že nelíbí. S každou zemí, kterou tato služba poškodila roste počet černých listin, na které je zapsána.

Krásným příkladem je nevole amerických úřadů, jež zatlačili na službu PayPal. V době, kdy WikiLeaks sháněla sponzory ji byl bez udání důvodu zrušen účet a zablokovány všechny prostředky na účtu se nalézající. Tři dny na to byla služba z ničeho nic obnovena. WikiLeaks to tehdy oslavil Twitterovou zprávou, obecně se ale mělo za to, že PayPal tak učinil na nátlak úřadů, nakonec ovšem nebyl ochoten vzdorovat negativní publicitě, neboť provozovatel WikiLeaks neporušil žádná pravidla služby a nebyl právní důvod, proč účet blokovat.

Kontrovezní osobou v čele webu je již zmiňovaný Julian Assange, bývalý australský hacker, který dnes působí jako mluvčí a představitel WikiLeaks. Momentálně čelí obvinění ze znásilnění, je stíhán švédskými úřady a žádá o azyl ve Švýcarsku. Tvrdí, že jde o spiknutí „velkého bratra“, který tak chce pozastavit jeho činnost v souvislosti s WikiLeaks. Krásná myšlenka demokracie a svobody slova se začíná ovšem trochu rozplývat ve chvíli, kdy se sami sebe zeptáme, co je vlastně pravda?

A co, že to vlastně je ta pravda?

Teď nemluvím o personálních záležitostech pana Assangea, ale o tom co je vlastně pravdy na „jím“ zveřejněných informacích. Za pouhé 3 roky toho odhalil více než ti nejlepší novináři za celý svůj život. Jak WikiLeaks získává informace a jak ověřují jejch pravdivost?

Pro Wikileaks pracuje cca 800 dobrovolníků včetně špičkových právníků a specialistů na ochranu dat na internetu. Tato mezinárodní společnost se sídlem ve Švédsku je po právnicích opravdu hladová, ty své ji poskytuje i agentura AP či Los Angeles Times. Veškeré informace jsou WikiLeaks anonymně zasílány hackery, diplomaty či jinými osobami (v podstatě kýmkoliv) a následně jsou verifikovány pracovníky organizace, které je zakódují tak, aby skryly reálnou velikost dokumentů a jejich původ.

Aby WikiLeaks byly ještě nedotknutelnější, hostuje v mnoha zemích, takže je nemožné, aby jedna samotná vláda či korporace zabránila publikování neveřejné informace, či dokonce donutila odstranit informace z tohoto webu.

WikiWiki Bus

Wiki je označení webů (nebo obecněji hypertextových dokumentů), které umožňují uživatelům přidávat obsah, podobně jako v internetových diskusích, ale navíc jim také umožňují měnit stávající obsah; v přeneseném smyslu se jako wiki označuje software, který takovéto weby vytváří.

Název wiki wiki pochází z havajštiny, ve které je to výraz pro „rychlý“, resp. „velmi rychlý“.

Někdy jsou používány termíny wikiwiki nebo WikiWiki namísto termínu wiki. (wikipedia)

WikiLeaks navzdory své předponě tento předpoklad nesplňuje. Ostatní uživatelé nemohou již zveřejněný obsah nijak upravovat ani jinak měnit. Nejedná se tedy o stejný model jako u Wikipedie. Nicméně i tak WikiLeaks určitý způsob kolektivní inteligence využívá. Pokud informace může zaslat opravdu úplně každý, a tak přispět se svou troškou pravdy do mlýna, tak se nám otevírá brána nekonečných možností, protože tím, že informace budou zveřejněny, bude zaručeno, že si je někdo přečte. Nemusíme se tedy starat o publicitu na nás konaného bezpráví.

Konspirace, kamufláž nebo kolektiv?

Kam spěje kolektivní inteligence v tomto případě mi není úplně jasné. Na jednu stranu je to projekt, který konečně vymaže všechny uvozovky u slov, jako je demokracie nebo svoboda slova, na druhou stranu hlaveň, kterou si k hlavě přikládá západ. Daniel Ellsberg, bývalý analytik Pentagonu tvrdí, že Wikileaks „může být pouze mucholapka amerických tajných služeb, jež nabízí zcela smyšlená data za účelem zmatení cizích výzvědných institucí.“

Otázkou však stále zůstavá, jak jsou tyto citlivé informace ověřovány? Nabourávají se snad oni dobrovolníci do vládních serverů jako hackeři? Jaký užitek tato „pravda pravdoucí“ přinese veřejnosti? Začne i v tomto případě být publikum „aktivní“? Začnou snad národy tlačit na svoje vlády ve jménu pacifismu a přímého jednání? Pokud bude ovšem západní kultura zcela odzbrojena a odtajněna, nenahraje to do karet národům, které na žádné WikiLeaks nehrajou, jako je Čína, KLDR či Blízký východ? Bude ještě existovat nějaký smysl diplomacie, když jsou jeji snahy tímto způsobem mařeny?

Internet by měl zůstat prostorem pro naprostou svobodu lidského vyjádření, nejsem si zcela jista pokud to platí i v tomto případě. Existence fór, kde uživatelé radí diplomatům v složitých vyjednávacích otázkách? Možná. Je nutné si však uvědomit, že systém, ve kterém žijeme potřebuje nejen radu starších, ale i válečníky, kteří chrání svůj kmen, aby to mohli dělat dobře, potřebují určitou dávku utajení. Co si o tom myslíte vy?

Irina K. Kondratová

Kolektivní velký bratr

Pojem velký bratr je znám z antiutopického románu George Orwella 1984, kde tak byl pojmenován absolutistického vůdce státu Oceánie. Dnes se toto zonačení používá všeobecně pro sledování a další zásahy do soukromí. A za oním pojmem nestojí jeden člověk, ale spíše celý aparát.

Jedním z největších nástrojů dnešního velkého bratra jsou kamerové systémy, též se můžeme setkat s označením CCTV (z anglického Closed-circuit television). S pozornými oky bezpečnostních kamer jsme se jistě všichni setkali, již snad není větší město, které by se obešlo bez kamerového systému. Další tisíce těchto očí hlídají soukromé instituce, bytové domy, mapují dálnice či nás sledují v metru. V poslední době se také mimo jiné diskutovalo o možnosti instalování kamer přímo do autobusů MHD, zvláště po incidentech, kdy byli napadeni řidiči či cestující. V některých autobusech již dokonce kamery fungují, avšak ne zcela na bázi kamerového systému, nejsou totiž napojeni na centrální dispečink, řidiči mají pouze možnost při incidentech spustit záznamové zařízení.

Překotný technický rozmach posledních let se dotkl i bezpečnostních kamer a jejich možností, nehledě na to, že základní systémy jsou mnohem více dostupné (cenou i svým rozšířením mimo specializované obchody) a pro nadšence tak není složité postavit si vlastní kamerový systém. Naštěstí se však přizpůsobila i legislativa a nad ochranou soukromí bdí Úřad na ochranu osobních údajů, například není tak jednoduché získat povolení pro umístění kamery (sledování bytového domu) tam, kde by mohla být poškozena osobnostní práva dalších občanů. Otázkou však zůstává, kolik takových kamer existuje bez nahlášení.

A jeden z nejzajímavějších a zároveň i nejpodivnějších projektů ohledně sledování bezpečnostními kamerami byl nedávno spuštěn ve Velké Británií.

Velká Británie = VB = velký bratr?

Velká Británie je státem, který má zřejmě nejhustší kamerový systém. Odhady o celkovém počtu se různí, je však velmi pravděpodobné, že již dávno překročil 5 milionů. Udává se, že průměrný občan britského města je denně zachycen objektivem 300 kamer. Rozmach bezpečnostních kamer nastal v Británii v roce 1994, na základě zprávy ministerstva vnitra, kde byl dosavadní provoz shledán jako úspěšný. Vláda se rozhodla tyto systémy ve městech více financovat a byla odstartována vlna velkolepého zřizování kamerových systémů. Další velký nárůst počtu kamer přišel po 11. září 2001, podle odhadů je na britských ostrovech 20 % CCTV kamer světa. V současnosti jsou kamerovým systémy snímány školní třídy, interiéry dopravních prostředků, kaváren, parky apod.

Jedním z důvodů, proč se zde kamery ve srovnání s jinými evropskými zeměmi rozšířily tak rychle, je právě centrální financování. Druhým důvodem byl naprostý nedostatek zákonné regulace. V zemích, jako je Německo nebo skandinávské státy, je právo na soukromí obsaženo v ústavě. Jedinou zákonnou úpravou, která nějak ovlivnila zavádění kamer v Británii, bylo zmírnění regulace vztahující se k projektování staveb. Jedním z cílů bylo usnadnit výstavbu stožárů pro sítě mobilních telefonů v zájmu jejich rychlejšího rozšíření. Důsledkem bylo, že se rozšířily i bezpečnostní kamery.

V Anglii většina lidí uznává názor, že pokud nemáte co skrývat a nic špatného neděláte, tak vám nemusí vadit, že vás sledují. A občané se ke kamerovým systémům vyjadřují opravdu spíše pozitivně, dle jednoho z průzkumů odpoví na otázku, zda jsou bezpečnostní kamery dobrá věc, 90 % Britů kladně. Snad ještě více o britském vztahu ke kamerám hovoří fakt, že více než polovině Britů nevadí bezpečnostní kamery na veřejných toaletách.

Internetové oči

A právě ve Velké Británii byl nedávno v betaverzi spuštěn projekt Internet Eyes, který je založen na kolektivní inteligenci, velké množství internetových uživatelů služby sleduje náhodné sekvence z kamer rozmístěných po celém Království a pokud se na nich děje něco podezřelého, stisknou tlačítko, které zalarmuje provozovatele. Každá sekvence trvá cca 300 sekund a poté se spustí kamera z úplně jiného koutu země. Teoreticky tak tedy nemáte možnost někoho cíleně sledovat, pozorujete záběry neznámých lidí a míst (údaje o umístění kamery na webu samozřejmě nejsou). Uživatel může navíc sledovat několik kamer najednou, stejěn jako tomu chodí na dispečincích kamerových systémů.

Samozřejmě však vyvstává spoustu otázek, co když náhodou při sledování narazíte na někoho známého (nejlépe ve smyslu všeobecně známé osobnosti), kdo zrovna dělá něco, při čem by byl nerad viděn – třeba se lascivně vede s dámou, která rozhodně není jeho manželkou. Za tuto informaci by jistě bulvár štědře zaplatil (v Anglii zvlášť). Pravidla služby do jisté míry na soukromí myslí a zakazují v neupravené (nerozostřené) podobě data z kamer poskytovat dál, avšak to je jenom malá překážka.

Další pochybnosti se vedou nad nedostatečným zabezpečením služby a tedy dejme tomu k možností se do ní nabourat a volit si kamery cíleně.

Ve většině demokratických zemí by se proti tomuto druhu sledování asi zdvihl odpor, ale v Británii tomu tak nebylo a ani tamější média se projektu Internet Eyes nějak zvláště nevěnovala, možná to bylo i tím, že předpokládala, že regulační úřad tyto snahy zastaví, ale nestalo se tomu tak (Internet Eyes učinil jisté úpravy a regulátor již mu nedokázal zabránit). A jak již bylo řečeno, v Británii je ke kamerovým systémům velmi vstřícný přístup.

Zajímavá brigáda nejen na léto

Nosným prvkem tohoto systému je právě armáda internetových uživatelů (registrovat se mohou všichni občané EU), kteří mu dodávají inteligenci spočívající v rozhodnutí, zda se zrovna na obrazovce děje něco, čemu by měla být věnována pozornost. Tvůrci projektu původně předpokládali, že budou za tuto inteligenci platit, každý uživatel měl dostávat částku úměrnou době sledování kamer a speciální bonusy za úspěšně nahlášené situace, tedy okamžiky, kdy by měl provozovatel kamery konat, neboť se doopravdy něco děje.

S možností avizované brigády je to však nakonec trošku jinak, jelikož se projektu nakonec přece jenom dostalo jisté mediální pozornosti, přihlásil se obrovský počet zájemců (a je otázkou jaké je k tomu vedly důvody…) a zřejmě v důsledku toho se Internet Eyes rozhodl pozměnit model placení. Stále jste odměňování za čas, který u kamer strávíte, avšak nejprve musíte uhradit vstupní poplatek, abyste se do systému mohli vůbec zaregistrovat. Důležitým prvkem však zůstává i odměňování nejúspěšnějších uživatelů, tedy těch, kteří stiskli upozorňovací tlačítko v pravou chvíli.

Je zřejmé, že kdyby měli všechny kamery sledovat na dispečincích zaměstnanci bezpečnostních složek, tak by to vyšlo mnohem nákladněji. Respektive vzhledem ke kapacitám by to vůbec nebylo možné, což je jedním z důvodů neefektivnosti kamerových systémů, zločiny jsou sice na nich zaznamenány, ale v reálném čase na ně často nemůže někdo upozornit, protože daná kamera zrovna není sledována.

Společnosti tedy mají možnost do projektu za poplatek zapojit své kamery a mělo by se jim dostat oněch internetových očí, takový je ve zkratce obchodní model služby. Důvěryhodnost služby je otázkou, svěřit své kamery internetovým uživatelům nemusí být nejlepší volba, avšak je to teprve jeden z prvních pokusů (dalším je například Texas Border Watch, kde sledujete možné nelegální události na americko-mexické hranici), a tak se (ne)musíme bát, že se dočkáme dalších sledovacích vylepšení.

Tímto sledováním dochází k extrémnímu dosažení principu produsage, totiž příjemce se stává aktérem a naopak. Svět před kamerami je vytvářen lidmi a zároveň stejnými lidmi pozorován.

Encyklopedie plná ničeho

Věděli jste, že Brno je hlavním městem Moravistánu a jeho logo je původní předlohou pro to pražské, že v Praze zastavuje metro na zastávce Jiřího Paroubka, tramvaj je vulgární název pro šalinu, lehčítko je pravým opakem těžítka, jehovisté jsou lidé trpící jehovirem, dcerou Chucka Norrise je Zuzana Norrisová a Mnichovská dohoda je důsledkem řešení sporů mezi Československem a jeho Sudetoněmeckými obyvateli o pivo? Jestli jsou to pro vás nové informace, nelekejte se, nemusíte se znova přihlásit do základní školy. Jenom byste měli čas od času sbírat informace o okloním světě i z Necyklopedie.

Když Jimmy Wales v roce 2001 rozjížděl Wikipedii, chtěl vytvořit globální encyklopedii přístupnou všem a doplňovanou všemi. Podařilo se mu tak rozjet projekt, který dnes denně obslouží cca 60 milionů požadavků. Nejobsáhlejší anglická verze má téměř 3,5 milionů článků. Encyklopedie má pomáhat rozšiřovat vědomosti o celém světě do celého světa, a to rychle, kvalitně a hlavně zadarmo. Wales tehdy asi netušil, že do pár let se narodí i její mladší bratříček, který bude plnit přesně opačnou úlohu.
Necyklopedie, jinak známá též jako Uncyclopedia, je parodií Wikipedie a vznikla v roce 2005, původně jako anglofonní projekt Jonathana Huanga. Od té doby se projekt rozšířil do několika desítek jazyků (např. hebrejštiny nebo latiny). Česká verze běží od roku 2006, první český článek se věnoval Rossovi Hedvíčkovi, dnes jich má přes dva tisíce a jejím hslem je: Necyklopedie může obsahovat sprostá slova a jiné nevhodné formulace a obrázky, proto by ji nikdo neměl číst. Používá obdobný vzhled jako Wikipedie, také stejný software MediaWiki, s Wikipedií však organizačně nic společného nemá.
Necyklopedie je charakteristickým nostielem znaku produsage, který známe především z projektu Wikipedia. Publikum se aktivně podílí na tvorbě obsahů, které může po registraci volně vkládat. Autoři však požadují jedno kritérium, a to, aby články byly satirické a vtipné. Ve své charakteristice dobrého článku autoři uvádějí, že musí být zaujatý, ne příliš dlouhý a autor musí projít bezpečnostními prověrkami. Jestliže se chce čtenář o těchto prověrkách dozvědět více, zobrazí se mu článek, kde je popsána funkce BIS (jde o jednou z nesčetných tajných služeb Republiky Česko, která je oficiálně zřízená pro odposlechy, špiclování a tyranizování nepohodlných občanů, především Moravistánců, kteří odmítli násilné počeštění a při sčítání lidu stále uvádějí moravskou národnost).

Jako jedno z nosných téma se zdá konflikt Brno – Praha. O těchto městech jsou také vypracovány nejlepší články. Brno má poměrně „kvalitně“ zpracované jednotlivé městské části, text o Praze je zase celý v hantecu. Dozvíme se zde, že Brno bylo poprve součástí nějakého vyspělého státního útvaru, kterému se podle legendárního prvního slovenského byznysmena též někdy říká Sámova říše nebo že Hradčany jsou pražskou městskou částí, která se původně jmenovala Velká strana, protože její obyvatelé byli odjakživa bázlivci a poserové a dodnes se vyznačují neuvěřitelnou schopností podělat cokoli, na co jen sáhnou. Přispěvovatelé stránky mají vzhledem k tematice článků zřejmě blízko k jihomoravské metropoli (velmi zdařilý je např. článek o novém brněnském nádraží). Autoři tak s nadsázkou zpracovávají téma, které je dodnes pro mnohé obyvatele naší země konfliktní. Neznamená to, že by stranili jedné nebo druhé straně. Například vznik samotného názvu města Brna popisují následovně: Praotec Morav, unaven jednak vyčerpávající cestou a druhak vínem z úrodného dolnomoravského úvalu, kterým na cestě z rodných mongolských stepí musel projít, dospěl na obzvláště odporné místo na soutoku dvou veletoků, Zvratky a Slintavy, bažinaté, nezdravé, a vůbec odpuzující. Zhnuseně se rozhlédl a pravil: "Br! ...no, co naděláme, ale když už jsme tady, tak tu zůstaneme...

Řekli jsme, že Necyklopedie je typickým představitelem produsage, na její tvorbě se tedy může podílet kdokoliv. Bylo by zajímavé sledovat počet jejich přispěvovatelů. Oproti Wikipedii totiž mnohem více vyžaduje osobní kreativní myšlení, aby byla dodržena zásada vtipnosti, aby však zároveň nedošlo k zbytečnému natahování délky článků nebo přehnání míry vtipnosti. Na Wikipedii se snadno uplatní ten, kdo třeba jen přepisuje různé definice, poučky či vysvětlení. Necyklopedie však tím, že si klade jako požadavek parodii a nereálnost uváděných dat, zároveň však trvá na smysluplnosti textu, oslovuje zcela jiné produsery. Sami autoři Necyklopedie ale přiznávají, že necyklopedisti jsou speciální druh wikipedistů, že normální wikipedisti si sem chodí schladit žáhu. Čili je to mimo jiné i odpočívadlo pro ty, které už nebaví sedět v obležení fakt a dat rádi si procvičí své kreativní myšlení.
Necyklopedie svou podsatu okopírovala od Wikipedie, kterou má parodovat, proto lze i zde mluvit o konceptu kolektivní ineligence. Lidé zde však místo svých znalostí shromažďují své ne-znalosti. Za jakousi znalost můžeme ovšem považova i schopnost vtipně a trefně komentovat a parodovat dění kolem nás. Necyklopedie umožňuje na jednom místě shromažďovat tyto úsměvné literární počiny, upravovat je a vylepšovat, a tak činit paletu encyklopedických webů poněkud pestřejší.

Bazinga!

Víte, co to znamená když se řekne bazinga? Pokud ano pokračujte ve čtení na dalším odstavci, pokud ne, pokračujte ve čtení... Význam slova bazinga si můžete najít třeba na urban dictionary. Webová stránka urban dictionary je typickým projevem tzv. kolektivní inteligence (definice kolektivní inteligence je možné najít na dalším zástupci kolektivní inteligence – na wikipedii). V tomto internetovém slovníku najdete například významy termínů jako jsou muffin top či veetology a mnohé další. Specifikem tohoto slovníku je, že v něm najdete slangové anglické výrazy. Pokud by jste se i vy sami cítili nejen jako (vy)uživatelé urban dictionary, ale chtěli sami přidat nějaký pěkně vypečený pouliční výraz, s chutí do toho. Webová stránka tohoto slovníku vám umožní přidat vlastní definici či nový termín a tím vás zařadí z kategorie user do kategorie produser. Budete ten, který se nebojí tvořit vlastní obsah a navíc využívat obsahu stávajícího. Význam slova bazinga už ale na urban dictionary obsažený je, tak mi nyní dovolte ho pro vás vygooglovat .

Slovo bazinga je tedy typické pro hlavního hrdinu amerického seriálu The Big Bang Theory Sheldona Coopera. Sheldon toto slovo používá vždy, když řekne nějakou ironickou poznámku a to zejména proto, aby tuto ironii ostatní pochopili, protože Sheldon bývá často nepochopen. Ostatně na příklady se můžete podívat například zde. Kromě postavy Sheldona Coopera a jeho Bazingy je i zbytek seriál The Big Bang theory (dále TBBT) výborný, což je také hlavím důvodem, že je na televizním kanálu CBS vysílána jeho již 4. řada. Pokud patříte mezi ty, kteří tohle všechno vědí a které můj článek nudí, tak vás nyní zahltím dalším specifickým příkladem kolektivní inteligence příznivců TBBT aneb vy jste věděli i to, že existuje wikipedie s články vztahujícími se pouze k tomuto seriálu. Jedná se o wiki.the-big-bang-theory . Zde najdete veškeré detaily, které se seriálem souvisí. Pro TBBT stejně jako pro další americké seriály (Family guy, South Park, Simpsons etc.) platí, že často odkazuje na filmy, filmové postavy a v případě TBBT velmi často i na počítačové hry. Hlavní hrdinové TBBT jsou prvotřídními geeky, jejichž život se točí kolem Indiana Jonese, Star Wars, Star Treku, Pána Prstenů a některých dalších sci-fi nebo dobrodružných filmů. Hlavní hrdinové mají také pro jednotlivé dny v týdnu přiděleny různé aktivity a například středa je zasvěcena obchodu s komiksy.

Komiksy jsou tedy dalším velmi častým tématem, které je v TBBT probíráno. Za zmínku stojí, že seriál TBBT je produkován studiem Warner Bros,, ke kterému je přidružené vydavatelství komiksů DC Comics. Obchod s komiksy je v seriálu proto vykreslen do nejmenších podrobností a sebemenší zmínka o komiksu tak může být chápána jako reklama či product placement. Vzhledem k tomu kolik je v seriálu filmových a komiksových odkazů je více než vhodné pokud člověk zná příběhy, na které je odkazováno. Stoprocentní požitek ze seriálu TBBT je možný pouze za předpokladu, že znáte zmiňované komiksy (komiksy, které jsou v TBBT zmíněny) a filmy a tudíž se dostanete pod povrch vtipů a vnímáte příběh seriálu z další perspektivy. Výše popsaný fakt nápadně připomíná charakteristiku transmediálního vyprávění. Případ TBBT je ale odlišný od těch učebnicových. Jak můžeme najít na blogu významného mediálního teoretika, který se zabývá problematikou transmediálních obsahů, Henryho Jenkinse:

“Transmedia storytelling represents a process where integral elements of a fiction get dispersed systematically across multiple delivery channels for the purpose of creating a unified and coordinated entertainment experience.„

Z pohledu klasické teorie transmediálního výprávění se jedná o případy, kdy jsou na více platformách rozprostřeny části příběhu, kterým je tak věnována detailnější pozornost a slouží k lepšímu pochopení celku. Pro TBBT je ale znalost přidružených komiksů či filmů, které hlavní hrdinové využívají k tvoření vtipů či narážek, zásadní pro lepší pochopení celku. Vzhledem k odvozené povaze transmediálního vyprávění v případě TBBT by toto mělo být vyjádřeno v termínu a proto tento druh multiplatformového vyprávění (komiksy, filmy, počítačové hry), které se váže na základní příběh spíše volně, navrhuji nazvat „transmediální komplementární vyprávění“.

Pokud seriál TBBT neznáte a cokoli z výše uvedeného vás zaujmulo (máte rádi komiksy, scifi, dobrodružné filmy či jste jiným způsobem tak trochu geek) rozhodně vám doporučuji TBBT zkusit. Televizní kanál Prima Cool sice tento seriál vysílá, ale vzhledem k úrovni jeho dabingu vám opravdu nedoporučuju kazit si tímto dojem. Ve článku o TBBT na wikipedii je také v tabulce vysílání tohoto seriálu v různých zemích zmíněno u českého vysílání „ The dubbing quality is very poor“ a přestože není tento názor ocitovaný, myslím si, že je v tomto případě objektivní. Na webové stránce stream.cz lze najít díl TBBT, který se nějaký neznámý fanoušek snažil sám nadabovat. Kvalita opět není srovnatelná s originálem. Vzhledem k tomu, že hlavními hrdiny TBBT jsou fyzici, letecký inženýr a astrofyzik doporučuji se na seriál dívat v originálním anglickém znění, ale s českými titulky. Získat je můžete například zde .

A prosím do komentů mi rozhodně nepište žádný svůj postřeh ani názor. Nezajímá mě to. Bazinga!

Fenomén Warez - novodobí Robinové, vizionáři nebo sprostí zloději ?

Díky svému neustálému rozšiřování a zvyšování přenosové rychlosti dnes internet nabízí stále větší množství využití. Jedním z nich je i možnost přenosu čím dál většího množství dat. A tak jsou dnes na síti běžně umístěny i soubory tak objemné jako jsou videa či software a každý uživatel má možnost stáhnout si kdykoli jakýkoli film, písničku či dokonce program, na který si vzpomene. Přenosové rychlosti jsou dnes na takové úrovni, že stažení souboru je otázkou minut a neomezenému stahování tak brání už jen jediná věc - finance. Přestože vzhledem ke kupní síle obyvatelstva se v naší republice a vlastně v celém Východním bloku nejedná o překážku zanedbatelnou, jak říká jedno lidové rčení, překážky jsou tu od toho, aby se překonávali a tak si i v tomto případě člověk našel způsob jak je obejít. A zrodil se fenomén jménem Warez.

Warez je "termín počítačového slangu označující autorská díla, se kterými je nakládáno nelegálně, zejména v rozporu s autorským právem.
Podle druhu bývá někdy warez rozdělován na gamez (počítačové hry), appz (aplikace), crackz (cracky) a také moviez (filmy). Slovo warez však může označovat také internetovou subkulturu, která se warezem zabývá. Osoba zabývající se warezem je pak lidově nazývána warezák." Hned v úvodu této definice upoutá slovo "nelegálně", ze kterého je jasné, že se jedná o definici z pohledu nahrávacích společností, firem vyvíjejících software či filmových studií, který reflektuje také mnohem běžnější termín "počítačové pirátství". V západní Evropě i Spojených státech amerických je postoj oficiálních míst k tomuto fenoménu tradičně striktně odmítavý. Čím více se však posouváme na východ, tím je vztah k "warez hnutí" uvolněnější a tolerantnější. Příkladem této tolerance je prohlášení rumunského prezidenta Traiana Basescu u příležitosti otevření globálního technického centra společnosti Microsoft, kdy během oficiální tiskové konference prezident řekl, že "piráti položili základy vývoje IT průmyslu v Rumunsku" a podotkl, že rumunský IT průmysl je slavný jen díky počítačovým pirátům.

Většina z nás má pojem warez spojený z warezovými fóry a komunitami skrytými za nimi. Na první pohled by se leckomu mohlo zdát, že warezové skupiny jsou nekoordinované bandy zlodějů, které parazitují na velkých společnostech vyvíjejících software či filmových studiích a nahrávacích společnostech. Při pohledu však zblízka zjistíme, že se jedná dobře fungující společenství specializovaných "odborníků", jejichž hnacím motorem není zisk, ale prestiž. Prestiž být první, kdo prolomí zabezpečení a získá nový program, film či album, které posléze nabídne veřejně k dispozici. Klasická warezová skupina funguje na principu kolektivní inteligence. Každý jedinec přispívá do procesu svými specifickými schopnostmi a tak tyto skupiny dosahují své vysoké produktivity a rychlosti práce. Získané "warezy" se dnes distribuují pomocí odkazů na různé servery typu Rapidshare. Ke konkrétním odkazům se dostanete, pokud jste členem některého z četných warezových fór. Musíte se zde zaregistrovat a většinou také přispět komunitě nějakým pro skupinu prospěšným příspěvkem, abyste dostali přístup k obsahům fóra. Tyto fóra fungují v podstatě na principu produsage, jejich uživatelé se stávají producenty a naopak.

Pokud pomineme problematiku legality celé warezové subkultury, musíme uznat, že se jedná o velmi zajímavý svět, který má svou strukturu a funguje podle určitých pravidel. Čistě podle litery zákona se jedná o počítačové pirátství, které je nezákonné a působí mnohamilionové ztráty, na druhou stranu však existují i názory, které tento pohled na věc vyvrací a tvrdí, že finanční ztráty způsobené piráty jsou minimální, neboť tato komunita by si v situaci, kdy by je nemohla získat zdarma či za zanedbatelnou cenu, předmětná data vůbec nepořídila (viz např. studie Oberholzer-Gee – Strumpf: "stahovači" jsou time-rich, money-poor, takže neznamenají ušlý zisk.").

Warezovou komunita je však možné do určité míry také vnímat jako komunitu vizionářskou. Většina klasických členů fór je totiž dokonce ochotna platit za stažená data rozumný paušá,ljak dokazuje server Rapidshare a mnohé další jemu podobné. Myslím, že nadnárodní korporace při svém krátkozrakém honu za penězi pominuli možnost, že kdyby poskytly své mentální výdobytky za určitý uživatelsky únosný paušál k volnému stažení, mohly by dosahovat větších zisků, respektive menších ztrát.

Je možné, že se situace změní, protože Warezové komunity začínají pronikat do veřejného života. Začínají se institucionalizovat v podobě pirátských stran, které vstupují do politického života. Švédští politicky aktivní "piráti" dokonce dosáhli historického úspěchu v podobě jednoho mandátu v Evropském parlamentu. Budoucnost teprve ukáže jestli se jedná jen o experiment, který se mine účinkem a celé warezové společenství se opět stáhne do šedé zóny ilegality, anebo, v což doufám já, se jim povede prosadit se do oficiálních sfér a změnit zaběhlá pravidla týkající se autorských práv.

Pokračovatelé Andyho Warhola

Když jsem byl mladý, sotva plnoletý dostala se mi do ruky kniha od Ultra Violet o jednom velmi zajímavém umělci. Kniha se jmenovala Má léta s Andy Warholem (VIOLET, Ultra. Má léta s Andy Warholem. Praha : IK, 1991. 291 s.)

Začal jsem se o tohoto umělce díky této knize velmi zajímat. Zjistil jsem, že přes to, že byl za svého života velmi známý a slavný, o něm většina lidí mnoho neví. To co mě na něm zaujalo většina lidí ani netuší. Jeho umění je převážně prezentováno jen z části a to ještě podle mě z té méně zajímavé. Kromě známých sítotisků jako je Cambellova polévka nebo Marilyn se zabýval i něčím co mě opravdu upoutalo.

V bohaté líhni 60 let začal skládat dohromady různé druhy umění a představil na tu dobu unikátní multimediální show. Tato show se jmenovala Explodující plastická nevyhnutelnost (anglická zkratka EPI).

http://en.wikipedia.org/wiki/Exploding_Plastic_Inevitable

V té době se okolo kapely Velvet Underground, s jejímiž členy se Andy Warhol blízce přátelil, odehrávalo něco neskutečně zajímavého. Andy se rozhodl toho využít a seznámil je s charismatickou zpěvačkou Nico. Potom na této kapele vystavěl svojí EPI. Filmová projekce, tanec, barevná světla, grafické umění, prostě plnohodnotná multimedální show v intencích doby a veskrze zajímavý psychedelický zážitek.

Jakkoliv to tak vypadá, tak spolupráce publika na vytváření samotného díla není záležitostí poslední doby, jen je vše možná jednoduší. A ani multimedálnost, či chcete-li intermediálnost, nepřišla až s masivním rozšířením počítačů.

Andy Warhol vlastně nebyl autorem svých nejslavnějších děl, tak jak se autorství běžně definuje. Byl spíše takovým mistrem, který ve své továrně angažoval každého kdo o to stál. Místo kde sídlil byla skutečně stará továrna a taky se jí také tak říkalo. V Factory se vytvářely sítotisky, někdy točily filmy, hrálo se tam a tančilo. Byl to takový nekonečný umělecký mejdan.

Docela jsem zatoužil zažít něco podobného a také jsem v té době zkoušel pár věcí zorganizovat. Nakonec to však vyšumělo do prázdna a já se zase bavil něčím jiným. Nebylo kolem mě dost lidí, kteří by byli ochotní se zapojit a internet byl tehdy opravdu v plenkách. Nechal jsem to tedy být a dávno se věnoval jiným věcem.

Po čase, kdy jsem vystřídal různé kapely a styly, jsem zakotvil u taneční muziky, kterou jsem se pokoušel obohacovat živými vstupy na příčnou flétnu (živá improvizace s dj a efektor na mikrofonu flétny dávaly dohromady velmi zajímavý zážitek). Nejdříve jsem to zkoušel do stylu jménem drum'n'bass, ale nebylo to úplně to pravé ořechové. Díky internetovým serverům a možnostem komunikace jsem se brzy seznámil se správnými lidmi, kteří se dozvěděli o tom co dělám. Slovo dalo slovo a byl jsem pozván zahrát na svojí první, jak z hlediska návštěvníka tak z hlediska účinkujícího, psytrancovou párty. To mě přivedlo ke stylu, který ideologicky vychází z hnutí hippies, pokud se to tak dá říct, ovšem je zabalený do moderního hávu.

www.psytrance.cz

Nejdříve jsem nevěděl o co se vlastně jedná, tím že jsem vždycky byl spíš v "rockové partě" jsem moc od sebe hudební styly na taneční scéně neodlišoval. Samozřejmě, že hraní na dnb má svoje specifikum, protože rytmus je odlišný, ale ty ostatní věci, atributy každého stylu jsem neznal. O to milejší a příjemnější překvapení mě čekalo, když jsem na tu akci dorazil.

Asi správně tušíte, že jsem narazil na něco co mě velmi připomnělo moje poblouznění z mládí. Explodující plastická nevyhnutelnost, ale v novém tisíciletí. Jistě doba se změnila, vše je trochu jiné, ale to je jenom na venek. Touha po splynutí pomocí hudby a dalších uměleckých prostředků je stále stejná.

Nemá smysl to popisovat slovy, ale je tu psychedelická muzika, obrazy (které jsou uv aktivní a svítí), projekce, fireshow, divadlo, kino, živé hudební projekty a vše na jednom místě. Intermediální nádhera. A spousta lidí se podílí na tom aby ta akce byla ještě lepší. Někteří lidé dokonce provozují svoje internetové rádio (http://radiogem.cz/) s touto hudbou. Kdokoliv další je přijat bez předsudků a je mu umožněno se podílet, pokud má zájem. Samozřejmě je i hodně lidí, kteří se přijedou jenom bavit a nepřispějí ničím. Ale i to, že přijedou a tančí je součást toho všeho. Docela zajímavý fenomén je, že někteří participující dovednosti získané prací na těchto akcích využívají posléze ve svém profesionálním životě, kde za podobnou práci inkasují i pěkné peníze. Dovednosti jako třeba střih videa a hudby, zvučení a osvětlení společenských akcí, grafické práce, komponování ale třeba i organizační schopnosti to vše se dá velmi dobře využít v profesionálním životě.

Musím konstatovat, že mi toto pojetí kultury vyhovuje mnohem více, než například přijet na klasický rockový festival, nechat se prošacovat a zavřít za ohrádku. To není kultura, ale koncentrák. Protože stále mám rád i rockovou muziku, tak jednou za čas navštívím i takový festival a většinou mě to na dlouhou dobu zklame. A bohužel musím konstatovat, že se to pořád zhoršuje. Proto se budu nadále s velkou chutí podílet na budování té druhé, intermediální a přátelské kultury, která mi zároveň umožňuje se aktivně podílet.

Michal Mayer