Jednou z nejpodstatnějších aktualit ve světě je skandál „cablegate“ a s ním spojené WikiLeaks, proto jsem se rozhodla vám trochu přiblížit, o co tady vlastně jde.
Z historie
Samotná služba vznikla, jako dceřinná odnož Wikipedie na sklonku roku 2006, ale až na jaře 2007 byla představena veřejnosti s tím, že má k dispozici přibližně 1,2 milionu neveřejných dokumentů k publikaci. Tyto informace sehnala díky jednomu z aktivistů, který je shodou okolností provozovatelem služby Tor pro anonymizaci provozu na internetu. Tor maskuje vaši IP adresu vlastní IP adresou, tím však zná data, které stahujete. Jednou se dotyčný dostal k datům, které si stahovali čínští hackeři z cizích vládních serverů a nenapadlo ho nic lepšího než tyto data ukládat, jak říká sám Julian Assange, zakladatel Wikileaks.
Tímto uvedením na trh Wikileaks získala obrovský „marketingový buzz“. Nejen, že vzbudila zájem veřejnosti a medií, ale podnítila tak i nebývalou aktivitu tajných služeb, které už delší dobu spekulovali nad tím, že Čína využívá internet ke špionáži.
Následně služba publikovala řadu zpráv týkajících se války v Afghanistánu či korupce v Keni. Zveřejnila informace týkající se „výslechového manuálu“ pro americkou věznici v Guantanámu, která vyvolala vlnu nevole u bojovníků za lidská práva a veřejnosti.
V listopadu 2009 se na WikiLeaks objevil záznam korespondence z vědeckých pracovišť zabývající se globálním oteplováním, který posílil názor, že člověk nemůže ohrozit přírodu čímkoliv, co činí a podpořil tak teorii o konspiraci zvané „Climatgate“. V témže roce se zveřejnil seznam zakázaných webů v Austrálii, čímž si WikiLeaks proti sobě poštvalo další vládu.
V dubnu vypustily WikiLeaks dnes již legendární video Collateral Murder, které ukazuje, jak američtí vojáci v Iráku z helikoptéry pozabíjeli dvanáct civilistů včetně dvou místních reportérů Reuters.
Prosákl i skandál „Petrogate“, kde se rozhovory peruánských politiků a podnikatelů staly přímým důkazem o klientelismu a korupci. Dále mohu zmínit aféru kolem jaderného incidentu v Iránu, emailovou korespondenci Sarah Palinové, toxické skládky na Pobřeží slonoviny či nevyjasněné okolnosti kolem války (a následně „války“) v Iráku a Afghanistánu.
Pravda bolí
Jak již bylo řečeno, WikiLeaks publikuje neveřejné dokumenty, vyzrazuje „státní tajemství“ chcete-li, proto je zcela logické předpokládat, že někomu se to nemusí líbit a také, že nelíbí. S každou zemí, kterou tato služba poškodila roste počet černých listin, na které je zapsána.
Krásným příkladem je nevole amerických úřadů, jež zatlačili na službu PayPal. V době, kdy WikiLeaks sháněla sponzory ji byl bez udání důvodu zrušen účet a zablokovány všechny prostředky na účtu se nalézající. Tři dny na to byla služba z ničeho nic obnovena. WikiLeaks to tehdy oslavil Twitterovou zprávou, obecně se ale mělo za to, že PayPal tak učinil na nátlak úřadů, nakonec ovšem nebyl ochoten vzdorovat negativní publicitě, neboť provozovatel WikiLeaks neporušil žádná pravidla služby a nebyl právní důvod, proč účet blokovat.
Kontrovezní osobou v čele webu je již zmiňovaný Julian Assange, bývalý australský hacker, který dnes působí jako mluvčí a představitel WikiLeaks. Momentálně čelí obvinění ze znásilnění, je stíhán švédskými úřady a žádá o azyl ve Švýcarsku. Tvrdí, že jde o spiknutí „velkého bratra“, který tak chce pozastavit jeho činnost v souvislosti s WikiLeaks. Krásná myšlenka demokracie a svobody slova se začíná ovšem trochu rozplývat ve chvíli, kdy se sami sebe zeptáme, co je vlastně pravda?
A co, že to vlastně je ta pravda?
Teď nemluvím o personálních záležitostech pana Assangea, ale o tom co je vlastně pravdy na „jím“ zveřejněných informacích. Za pouhé 3 roky toho odhalil více než ti nejlepší novináři za celý svůj život. Jak WikiLeaks získává informace a jak ověřují jejch pravdivost?
Pro Wikileaks pracuje cca 800 dobrovolníků včetně špičkových právníků a specialistů na ochranu dat na internetu. Tato mezinárodní společnost se sídlem ve Švédsku je po právnicích opravdu hladová, ty své ji poskytuje i agentura AP či Los Angeles Times. Veškeré informace jsou WikiLeaks anonymně zasílány hackery, diplomaty či jinými osobami (v podstatě kýmkoliv) a následně jsou verifikovány pracovníky organizace, které je zakódují tak, aby skryly reálnou velikost dokumentů a jejich původ.
Aby WikiLeaks byly ještě nedotknutelnější, hostuje v mnoha zemích, takže je nemožné, aby jedna samotná vláda či korporace zabránila publikování neveřejné informace, či dokonce donutila odstranit informace z tohoto webu.
WikiWiki Bus
Wiki je označení webů (nebo obecněji hypertextových dokumentů), které umožňují uživatelům přidávat obsah, podobně jako v internetových diskusích, ale navíc jim také umožňují měnit stávající obsah; v přeneseném smyslu se jako wiki označuje software, který takovéto weby vytváří.
Název wiki wiki pochází z havajštiny, ve které je to výraz pro „rychlý“, resp. „velmi rychlý“.
Někdy jsou používány termíny wikiwiki nebo WikiWiki namísto termínu wiki. (wikipedia)
WikiLeaks navzdory své předponě tento předpoklad nesplňuje. Ostatní uživatelé nemohou již zveřejněný obsah nijak upravovat ani jinak měnit. Nejedná se tedy o stejný model jako u Wikipedie. Nicméně i tak WikiLeaks určitý způsob kolektivní inteligence využívá. Pokud informace může zaslat opravdu úplně každý, a tak přispět se svou troškou pravdy do mlýna, tak se nám otevírá brána nekonečných možností, protože tím, že informace budou zveřejněny, bude zaručeno, že si je někdo přečte. Nemusíme se tedy starat o publicitu na nás konaného bezpráví.
Konspirace, kamufláž nebo kolektiv?
Kam spěje kolektivní inteligence v tomto případě mi není úplně jasné. Na jednu stranu je to projekt, který konečně vymaže všechny uvozovky u slov, jako je demokracie nebo svoboda slova, na druhou stranu hlaveň, kterou si k hlavě přikládá západ. Daniel Ellsberg, bývalý analytik Pentagonu tvrdí, že Wikileaks „může být pouze mucholapka amerických tajných služeb, jež nabízí zcela smyšlená data za účelem zmatení cizích výzvědných institucí.“
Otázkou však stále zůstavá, jak jsou tyto citlivé informace ověřovány? Nabourávají se snad oni dobrovolníci do vládních serverů jako hackeři? Jaký užitek tato „pravda pravdoucí“ přinese veřejnosti? Začne i v tomto případě být publikum „aktivní“? Začnou snad národy tlačit na svoje vlády ve jménu pacifismu a přímého jednání? Pokud bude ovšem západní kultura zcela odzbrojena a odtajněna, nenahraje to do karet národům, které na žádné WikiLeaks nehrajou, jako je Čína, KLDR či Blízký východ? Bude ještě existovat nějaký smysl diplomacie, když jsou jeji snahy tímto způsobem mařeny?
Internet by měl zůstat prostorem pro naprostou svobodu lidského vyjádření, nejsem si zcela jista pokud to platí i v tomto případě. Existence fór, kde uživatelé radí diplomatům v složitých vyjednávacích otázkách? Možná. Je nutné si však uvědomit, že systém, ve kterém žijeme potřebuje nejen radu starších, ale i válečníky, kteří chrání svůj kmen, aby to mohli dělat dobře, potřebují určitou dávku utajení. Co si o tom myslíte vy?
Irina K. Kondratová
