Wednesday, April 4, 2012

Nahradí blogy psané nadšenci časopisy? Co na to říkají firmy? Přesunou marketingové rozpočty od mediální domů k blogerům?



Nahradí blogy psané nadšenci časopisy? Co na to říkají firmy? Přesunou marketingové rozpočty od mediální domů k blogerům?


Fashion blogy a umělé vytváření potřeb

Je zajímavé podívat se na sílící trend odborně zaměřených blogů. Bruno Remaury, odborník na módu, vystihuje to, čím se móda stala v kontextu našich potřeb: „Tradiční marketing je založen na potřebách. Zvolíte produkt, který koresponduje s existující poptávkou a pokusíte se dokázat, že váš produkt je nejlepší ve své kategorii. Ale móda je založena na vytváření potřeby tam, kde ve skutečnosti žádná není. Móda je továrna, která vyrábí touhu.“ (Tungate, 2005: 21) Módní blogy jsou vlastně takovým prostředníkem pro dopravení této touhy k jejich čtenářům. A nejedná se zde již jen o módu, jedná se o celkový styl života. Přesně tak, jak ve své knize popisuje vliv módy Mark Tungate, britský žurnalista a odborník na módní značky: „Nestačí jen obléci si oblečení, musíte na sebe obléct také životní styl.“  (Tungate, 2005: 15)



Internetová fashion revoluce

Do kategorie módní blog patří všechny blogy, které se zabývají módou, a to v jakémkoliv slova smyslu. Mohou se zaměřovat spíše na sledování módních trendů a jejich popis, dokumentaci módy ulice nebo se jejich autor může s ostatními dělit o své vlastní každodenní outfity. Módní blogy si zakládají také samotné oděvní značky, které hledají nové způsoby komunikace se svými potenciálními zákazníky. Svůj módní blog může mít každý. Je ale otázkou, který blog se stane úspěšným, sledovaným a jeho autor se promění v názorového vůdce.

V roce 2005 si založili blog dnes již uznávané osobnosti jako Scott Shuman (The Satorialist) či Susanna Lau (Style Bubble), kteří se stali průkopníci trendu, který vedl k „jednomu z nejvýznamnějších rozvojů v módních médiích. Stali se inspirací pro tisíce dalších a vytvořili internetovou revoluci.“ (Hanssen, Nitzsche, 2010: 6)


Povoláním blogger - 'money, Money, MONEY'

Autoři knihy ProBlogger  rozdělují blogery na tři kategorie:

  1. První kategorií je hobby blogger, neboli bloger, který se blogování věnuje pouze pro svou vlastní zábavu.
  2. Druhou kategorií je part-time blogger, tedy bloger, který má kromě svého blogu, který mu pokrývá část výdajů, ještě další práci či jinou časově náročnější činnost.
  3. Poslední kategorií je full-time blogger. Toto označení by se dalo přeložit jako bloger na plný úvazek.


Spoluautor knihy Rowse přiznává, že na začátku svého blogování si vydělával jen kolem USD 1.40 denně, ale postupem času se dostal až na příjem větší než USD 100 000 za rok. Blogerů, kteří se živí blogováním, stále přibývá a je tedy zřejmé, že i módním blogem, pokud je čtený a úspěšný, se dá uživit. Například Manolo, jeden z prvních módních blogerů, v jednom rozhovoru přiznává, že si díky příjmům z reklam na svém blogu vydělá šesticifernou částku.  (Rowse, Garrett, 2010)

Že je možné si blogováním vydělávat, potvrzují i autoři knihy Blogy: publikuj a prosperuj: „Stále více zadavatelů se odklání od tradičních médií (televize a tisku) a investuje prostředky do online reklamy na webových stránkách a blozích. A to je trend, který provozovatelům blogů vyhovuje. Internet je zcela nepochybně nejrychleji rostoucím reklamním médiem na světě.“  Díky tomuto vývoji pak blogery firmy sami oslovují s nabídkou umístění placené reklamy na blog. „Těší-li se váš blog velké čtenářské oblibě, najdou se jistě desítky firem, které u vás rády umístí svoji reklamu a za poskytnutý prostor vám zaplatí.“ (Rowse, 2005)

Může se jednat o obyčejné reklamní bannery odkazující na nejrůznější internetové obchody, za jejichž umístění bloger dostane určitou dohodnutou částku.

Většinou je spolupráce značek s blogery mnohem sofistikovanější a propracovanější. Tato propracovanost spočívá v tom, že si často návštěvníci blogu, na kterém je umístěna taková reklama, ani neuvědomují, že se o reklamu jedná, ale sponzorované sdělení berou jako doporučení. Nejčastější forma této spolupráce je poskytnutí určitého zboží zadarmo, v případě módních blogů se jedná zpravidla o oblečení, doplňky či kosmetické produkty, které pak bloger prezentuje na svém blogu, často bez uvedení, že mu dotyčný produkt byl poskytnut zdarma za účelem reklamy. 

Hry bez hranic (alespoň těch legislativních)

Zatímco tradiční média mají pravidla reklamní hry přesně stanovena zákony, a je naprosto jasné, co se smí a co už je za hranou, internet je v mnoha zemích prostor, kde se zatím hraje úplně bez pravidel. Pro firmy je to obrovská příležitost. Lidé se totiž na internet obracejí stále víc, když si třeba lámou hlavu nad tím, jakou značku fotoaparátu koupit nebo jaký hotel zarezervovat.“ (Kyša, 2009: 26)

Ve většině států, včetně České republiky, není zatím tento způsob reklamy nijak ošetřen a pro české blogery není povinností uvádět, zda jim zboží, které na svých blozích prezentují, bylo poskytnuto zadarmo za účelem propagace. V Americe je situace opačná: „Americká federální obchodní komise zpřísnila dohled nad blogery: ti, kdo budou ve Spojených státech recenzovat na internetu jakékoliv výrobky a služby firem, od nichž dostali věcný dar nebo peníze, a jsou tedy v postavení střetu zájmů, to musejí přiznat. Nová pravidla platí od prosince, za jejich porušení hrozí pokuty - zejména inzerentům, kteří si neohlídají chování najatých blogerů.“  (Kyša, 2009: 26)

Součást marketingové komunikace

V České republice patří mezi společnosti, které s blogery spolupracují, například značky Nokia, H&M, Campari. Jedním ze způsobů využití módních blogů k marketingovým účelům a k podpoření znalosti značky jsou události či přehlídky módních domů, na které je bloger pozván pořádající značkou. Na takových akcích pak zastává pozici nezávislého žurnalisty, který svým čtenářům poskytne fotografie a videa z exkluzivních a pro mnohé z jeho čtenářů nedostupných míst. Výhodou je také osobní přístup blogera, který může být pro lidi přitažlivější, než přístup profesionálních žurnalistů.

Prvním oděvním řetězcem, který spatřil v propagaci pomocí českých módních blogů potenciál, se stalo švédské H&M. Jejich pražský showroom se začal objevovat na stránkách blogů již od května 2010, kdy k sobě vedoucí showroomu poprvé pozvaly tři nejúspěšnější české blogerky. Mezi jejich čtenáři to vyvolalo vlnu nadšení, závisti a otázek. Všechny zajímalo, jak to v tom showroomu vlastně chodí, zda se za oblečení z něj platí nebo jak se tam vůbec člověk může dostat. 



Blogeři si získávají postupně větší a větší pozornost komerčních subjektů, které s nimi začínají spolupracovat. Je otázkou, zda si blogy podporované firmami udrží nezávislost a pozornost svého publika. Faktem ale zůstává, že už si je společnosti nemohou ve svých marketingových plánech nevšímat.
    
Zdroje:

HANSSEN, K., NITZSCHE, F. Fashion Blogs. The Netherlands : Publisher d’jonge Hond, 2010, s. 6, ISBN 978-90-89-101-52-5

JIRÁK, Jan - KÖPPLOVÁ, Barbara - KASL KOLLMANNOVÁ, Denisa (ed.).Média dvacet let poté. 1. vyd. Praha : Portál, 2009. 366 s. ISBN 978-80-7367-446-5.

PEHE, Jiří. Humbuk, Facebook a Demokracie. Politický zápisník [online]. 01 .08. 2009, 2, [cit. 2011-01-09]. Dostupný z WWW: <http://www.pehe.cz/zapisnik/humbuk-facebook-a-demokracie>.
                                                     
RETTBERG, J.W.: Blogging, Cambridge, UK ; Malden, MA: Polity, 2008.

ROWSE, D., GARRETT, C. ProBlogger: Secrets for Blogging Your Way to a Six-Figure Income. Indianapolis, Indiana : Wiley Publishing, Inc. 2010, ISBN: 978-0-470-61634-5.

ROWSE, D. Six Figure Blogger Interview – Manolo from ShoeBlogs. Pro Blogger [online]. 23. 9. 2005 [cit. 2011–03–17]. Dostupný z WWW: http://www.problogger.net/archives/2005/09/23/shoeblogs-six-figure-blogger/

STRANGELOVE, M.: Watching YouTube. Extraordinary Videos by Ordinary People. Toronto et al.: Toronto University Press 2010.

TUNGATE, M. Fashion Brands: Branding Style from Armani to Zara. London : Kogan Page, 2005, s. 15, s. 21, ISBN 0-7494-4299-9.

Posmrtná virtuální identita


Většina lidí, pokud uvažuje o tom, co se stane po jejich smrti, přemýšlí, co bude s jejich majetkem, potomky či zvířecími miláčky. Někdo sepíše závět, někdo přerozdělení majetku nechá na zákonem stanoveném dědickém řízení. Uvažovali jste ale někdy o tom, co se stane s vaším „virtuálním majetkem“? Žijeme v době, kdy se naše identita nebuduje pouze v reálném životě, ale i ve světě online. E-mailová schránka je tou nejběžnější součástí internetového vlastnictví, velké množství lidí ale „vlastní“ i blog, účet na Facebooku, Twitteru či dalších sociálních sítích. Co se stane s těmito statky poté, co opustíme svět pozemský?

Poskytovatelé e-mailových schránek řeší posmrtnou situaci svých uživatelů různě. Politika Hotmailu, jehož poskytovatelem je společnost Microsoft, situací řeší následovně – vaše e-mailová schránka je automaticky deaktivována, pokud není aktivní po 270 dní. Vaši pozůstalí mají možnost získat k obsahu vašeho e-mailu přístup po doložení své identity a vašeho úmrtního listu. V případě Gmailu je třeba dokázat i to, že mezi pozůstalým a vámi došlo k e-mailové komunikaci, v případě nezletilé osoby je nutné přidat i rodný list. Google vaši schránku ovšem nesmaže po vypršení určené lhůty, o smazání účtu mohou rozhodnout pozůstalí. Situace se liší i v případě e-mailového účtu Yahoo, který přístup do schránky neposkytne nikomu s tím, že pokud by měl zemřelý zájem o to, svou soukromou korespondenci sdílet, poskytl by svým blízkým své přístupové údaje.


 









Facebook nelze v této souvislosti nezmínit. Všichni jeho uživatelé nejspíš zažili situaci, kdy zemřela nějaká mediálně známá osobnost. Zdi mnoha lidí i zdi fanouškovských stránek se zaplní soustrastnými zprávami. Lidé prostřednictvím svých vzkazů promlouvají přímo k zesnulým osobám a oslovují je, jako kdyby si prostřednictvím Facebooku mohli zemřelí jejich projevy soustrasti skutečně přečíst. Co se ale stane v případě, že zemře skutečný uživatel sociální sítě? Max Kelly, který má na starosti bezpečností opatření na Facebooku zveřejnil na svém blogu v roce 2009 článek, kde popisuje, jak tvůrci a správci sítě poprvé čelili problému, co s profilem po smrti jeho uživatele. „Je zřejmé, že Facebook byl vytvořen za účelem budování společenských vztahů mezi jeho uživateli. Jak se ale vypořádat s interakcí s někým, kdo již není mezi námi? Když nás někdo opustí, neopustí ovšem naše vzpomínky a naši společenskou síť. Tak vznikla myšlenka vytvoření takzvaných vzpomínkových profilů, kde mohou lidé sdílet své vzpomínky na zesnulé.“

Jak tedy postupovat v případě, že chcete uchovat něčí památku na nejrozšířenější sociální síti? Pozůstalý vyplní formulář, kde uvede jméno, kontakt, odkaz na profil zemřelého a svůj vztah k němu. K formuláři je nutné připojit úmrtní list nebo jiný doklad o smrti uživatele. Poté je již možné odeslat žádost o vytvoření vzpomínkové profilu. Tento profil se v mnohém shoduje s profilem stávajícím, k jistým změnám ale samozřejmě dojde. Profil zesnulého se již nebude ostatním uživatelům objevovat v „people you may know“, tedy v návrzích osob, které by uživatel mohl na Facebooku znát. Stejně tak se již nebudou dále informace od zesnulého objevovat na zdech jeho či jejích přátel. Profilová stránka jako taková ovšem zůstane zachována, stejně jako možnost na ní dále publikovat příspěvky či sdílet obsahy. Přátelé zesnulé osoby tak mají dále možnost se zemřelým na Facebooku komunikovat. V případě, že si příbuzní nepřejí profil na síti zachovat, mohou správce požádat o jeho trvalé odstranění. Získat přístupové informace ovšem není možné.

Na dalších sociálních sítích je situace vzhledem k jejich povaze jednodušší. Jak na Twitteru, tak na LinkedInu poskytují provozovatelé pozůstalým možnost, profily zesnulých uživatelů zrušit.

Až dosud byla řeč o tom, jaké jsou možnosti zacházení s e-mailovými schránkami či profily uživatelů po jejich smrti ze strany jejich pozůstalých. Samotní zemřelí ale dnes již také nemusí být mimo hru, jakkoli absurdně to může znít. První možnost mají uživatelé přímo na Facebooku díky aplikaci If I Die. Ta umožňuje nastavit zveřejnění vzkazů, fotografií či videí, až po uživatelově úmrtí na jeho či jejím památkovém profilu.


Fakt, že sociální sítě mohou sloužit k opravdu nejrůznějším účelům, potvrzuje vznik DeadSocial. Tato platforma s původem v Londýně umožňuje jejím uživatelům, podobně jako aplikace If I Die, vytvořit si identitu, která bude komunikovat s ostatními i po smrti. DeadSocial ovšem přináší daleko více možností, především funguje nejen na Facebooku, ale i na Twitteru, Google+ a samozřejmě na samotné sociální síti DeadSocial. Slouží nejen k předání vzkazů na rozloučenou, ale umožňuje vytvoření širokého spektra virtuálního dědictví.

Podle statistik 3,24 % Facebookových profilů patří zesnulým uživatelům. Toto číslo se bude logicky v následujících letech postupně zvyšovat. Na závěr nechci moralizovat o smyslu a fungování sociálních sítí. Přesto je zajímavé se zamyslet nad tím, co se s obsahy, které sdílíme na síti stane, až je nebudeme moci spravovat sami. Vznik platforem jako If I Die či DeadSocial vlastně znovu rozkládá termín produsage – my vytvoříme obsah, ale v době jeho publikace, už sami nemůžeme jeho život na síti ovlivnit.

Zdroje:

RAMADGE, A. What happens to your email when you die?. News.com.au [online]. 4. 11. 2009 [cit. 2012–04–04]. Dostupný z WWW: <http://www.news.com.au/technology/what-happens-to-your-email-when-you-die/story-e6frfro0-1225794263778>.
FLETCHER, D. What Happens to Your Facebook After You Die?. Time Business [online]. 28. 10. 2009 [cit. 2012–04–04]. Dostupný z WWW: <http://www.time.com/time/business/article/0,8599,1932803,00.html>.
BUCK, C. What Happens to Your Facebook After You Die?. The Sydney Morning Herald [online]. 20. 12. 2011 [cit. 2012–04–04]. Dostupný z WWW: <http://www.smh.com.au/digital-life/digital-life-news/what-happens-to-your-facebook-when-you-die-20111220-1p3b3.html>.
JANSEN, M. DeadSocial: Putting a New Spin on Social Networking. Tech Cocktail [online]. 10. 3. 2012 [cit. 2012–04–04]. Dostupný z WWW: <http://techcocktail.com/deadsocial-2012-03#.T3wXt7_Dk2>.


Sunday, April 1, 2012

Interaktivní Hvězdná noc – konvergencí zpět k auře uměleckého díla?



Rozpohybovat Hvězdnou noc, zatočit s vírem hvězd a nechat proudit „tahy štětce“ volně na obloze. Řecký umělec Petros Vrellis přetvořil slavný obraz Vincenta van Gogha - Hvězdná noc - a dal mu novou interaktivní podobu připomínající světelný a hudební koncert. Jednotlivé motivy obrazu totiž lze na dotykových obrazovkách rozpohybovat jemným přejetím prstu. Jde také například změnit směr točení hvězdných spirál, nechat růst cypřiš podle vlastního rozhodnutí různými směry apod. Hudba se pak mění podle toho, s jakou dynamikou se celý virtuální obraz pohybuje. Dílo Petrose Vrellise tak evokuje dlouho omílanou otázku – kde je hranice mezi původním dílem a mezi jeho reprodukovanou podobou? A podporuje vždy reprodukce ztrátu aury díla?

Kopírování v umění jako by bylo přímou součástí tohoto řemesla už od počátku. Od pravěkého obkreslování motivů na stěnách jeskyní, přes malířské falzifikáty a nekonečné množství karikatur až zpátky k originálnímu uměleckému dílu, které z původní předlohy má jen vybledlé stopy. Široké rozpětí.

Hvězdná noc, slavný obraz od Vincence van Gogha je corpus delicti tohoto úkazu. Prošel si už přes stovky pláten, papírů, ale také se třeba otiskl do notové osnovy. Písničkář Don McLean zhudebnil Goghovo opus magnum v písni: Starry, starry night. Hvězdná obloha se tak přes tóny kytar rozvířila v éteru. Byla to ale pořád ona „Hvězdná noc“?

Filozof a mediální teoretik Walter Benjemin mluvil o tom, že technickou reprodukovatelností ztrácí dílo svou auru, originalitu a posvátnost. Také vzniká podle něj sporná otázka ohledně principu autorství. Zároveň ale také uvádí příklady, kdy reprodukované umělecké dílo může mít větší význam a účinnost než dílo původní.

Pokud se na „Vrellisovu Hvězdnou oblohu“ podíváme ještě z druhého úhlu pohledu, dojdeme k tomu, že vedle reprodukce tu dochází i ke konvergenci mezi jednotlivými médii. Původní obraz, který existuje ve fyzické materiální podobě, je tu přeměněn do virtuálního proměnlivého prostoru, ve kterém se snoubí video a hudba pomocí hmatu.

Původní dílo přitom nijak neztrácí na kvalitě a významnosti. V tomto případě se navíc otiskává do média nového, což ukotvuje životnost díla. Málokoho napadne přímo srovnávat Goghův originál s Vrellisovou reprodukcí. Vzniká tu ale jakási dvojsečnost. Vrellisovo dílo nepřímo ovlivňuje vnímání originálu - dodává původní ideji a motivu Goghova obrazu nový rozměr. Vizuální dojem tu je umocněn, vyeskalován do nových rozměrů díky interaktivnosti. Samotná reprodukce tak svou jasnou (technologickou) odlišností posouvá původní dílo „zpět ke své auře“. (Podobně se tento efekt dá vnímat i u písně Starry, starry night – tady je ale odlišnost reprodukce až příliš velká)

Pokud bychom se tedy vrátili k Benjeminovi – podle něj aura z uměleckého díla mizí v okamžiku, kdy je dílo vytrhnuto ze svého prostředí a v reprodukované podobě začíná „putovat“. Domnívám se, že k takové „ztrátě aury“ ale dochází pouze tehdy, pokud dílo je reprodukováno do média, které apeluje na stejné vjemy jako dílo původní. Pokud tedy Hvězdnou noc uvidíme na fotce, ve filmu, na plakátu pořád ji „pouze uvidíme“. Jakmile ale dílo ožije jiným smyslem – dotekem, sluchem – jakmile se na jeho reprodukci promítne mediální konvergence, „pachuť“ reprodukovanosti ustoupí. Ona atypičnost vnímání takového díla dá vyniknout jeho jiným aspektům.

Dílo tak sice nikdy nebude jedinečné – jakákoliv kopie jeho originalitu potře, protože dílo bude „více vnímané“. Vyčpí. Pokud se ale vytvoří „vjemová variace“ k danému dílu, domnívám se, že znovu vznikne část ztracené aury. Protože auru tvoří jak dílo samotné, tak ono médium. Oživením mediální části se tak část aury navrátí. V tom je obrovská síla jakýchkoliv „nových“ médií – vytváří totiž nový kanál pro navrácení části umělecké aury díla. Ale jen do té doby, než se příslušný mediální kanál znovu „ucpe“ záplavou reprodukcí z reprodukcí.



odkaz na video:
http://vimeo.com/36466564

Friday, March 9, 2012

Obskurní svět brazilské písně "Ach, kéž bych tě chytil"


Brazílie se může pochlubit podivuhodným vývozním artiklem. Stala se jím písnička "Ai se eu te pego" (v překladu Ach, kéž bych tě chytil) Michela Teló. Brazilci proklínaná, leč v celém světě zprofanovaná skladba sklízí fenomenální úspěch. Písnička okupuje rádia nepřetržitě již několik měsíců.

Neutuchající zájem o ní se projevil v množství stažení v iTunes. Portugalsky zpívaná skladba se těší velké oblibě, čelné pozice v prodejích tak získala například v Portugalsku, Itálii či Španělsku. Na YouTube má oficiální singl více než 220 miliónů zhlédnutí.


Kde se chytlavá skladba vzala? Jejím autorem je třicetiletý zpěvák Michel Teló, který se kategorizuje jako reprezentant žánru "sartanejo", což je hudební styl, který se zrodil ve dvacátých letech na brazilském venkově a v současnosti patří v zemi mezi nejoblíbenější.

Teló začal svoji kariéru v roce 1997 ve skupině le Grupo Tradição, teprve v roce 2008 se rozhodl pro sólovou kariéru. Národní úspěch získal se skladbou "Fugidinha", mezinárodní pozornost na sebe ale strhl až se zmiňovanou "Ai se eu te pego". Tu mnohokrát podpořili tamní známí fotbalisté, kteří si ji pouštěli při oslavách.

Houpavý rytmus a nepříliš hluboký text se podivuhodně staly velkolepým fenoménem. Nejde jen o počty zhlédnutí a stažení, ale píseň má již mnoho interpretací. Kromě angličtiny, byla skladba přeložena mezi fanoušky do polštiny, francouzštiny, němčiny, španělštiny, ale najdou si tak bizarní jazykové mutace jako například guaraní či holandština.

Na serveru Tumblr byl dokonce otevřen účet s názvem Telobalização (v překladu něco jako globalizace Teló), který soustřeďuje veškeré mutace a kuriozity. Je tam tak například možné najít video s izraelskými vojáky, kteří v maskáčích na písničku křepčí.


Skladba proti krizi

Populární píseň odráží již i politické nálady napříč Evropou. V jedné z verzí, které rovněž kolují po internetu byla upravena slova, která se opírají do finanční krize a její řešení. S textem "Trojko, Trojko, ty mě zabiješ" autor ironizuje vládní opatření, která neustále propaguje Mezinárodní měnový fond, Evropská centrální banka a Evropská komise.


Nicméně přes svůj globální úspěch vyvolává skladba napříč Brazílií vlnu emocí. Mnoho uživatelů internetů, a to jak z řad laiků, tak hudebních profesionálů, považuje počin Michela Teló za nevhodnou reprezentaci brazilské kultury.

Například Bruno Medina, bývalý člen rockové kapely Los Hermanos, vyvěsil na svém blogu otevřený dopis s kritikou. Uvedl v ní, že vlastně není špatný nápad, aby se Michel Teló vydal na mezinárodní koncertní šňůru, protože by pak mohl být doma v Brazílii klid. Pod jeho příspěvkem se již nastřádalo téměř dva tisíce komentářů, velká část z nich je souhlasných.

Tuesday, February 14, 2012

Efekt disinhibice a kyberpsychologická debata

Esej interpretuje článek Johna Sulera The Online Disinhibition Effect, v němž autor představuje faktory, které podle něj podporují disinhibici (tj. extrémní odblokování, ztrátu zábran) při on-line komunikaci. Jsou jimi disociativní anonymita, neviditelnost, asynchronicita, soliptická introjekce, disociativní představivost a minimalizace autority. Pro porovnání je v následující kapitole představen výzkum, stanovující si opět za téma disinhibici, ovšem ověřující jiné, pro praktický výzkum formulované faktory. Některými prvky teorie disinhibice se zabýval již koncem 90. let E. M. Kabay, jehož tezi, dávající do přímé souvislosti on-line anonymitu s deindividuací a antisociálním chováním, v eseji rovněž stručně představuji.
Druhou linií práce je obecnější usazení kyberpsychologické debaty do jejích teoretických předpokladů. V tomto směru se snažím ukázat posun mezi článkem E. M. Kabaye a textem Johna Sulera, tedy posun od sujekt-objektového či esencialistického myšlení až k Sulerově konstruktivistickému stanovisku. Na příkladu dalších textů, zabývajících se konstrukcí on-line identity (David Giles: Constructing Identities in Cyberspace: The Case of Eating Disorders; Alessandra Talamo –Beatrice Ligorio: Identity in the Cyberspace. The Social Construction of Identity through On-line Virtual Interactions) jsem chtěla ukázat jednoznačný příklon k sociálně-konstruktivistickému postoji a následně i zdůraznit jeho výhody pro problematiku kyberpsychologie. Tento teoretický předpoklad totiž dovoluje začlenit zkoumání chování člověka na internetu do plnohodnotného psychologického diskursu, jehož předmět není pouhou odchylkou od normálního „off-line“ chování, nýbrž je novou, rovněž „přirozenou“ skutečností.

Použitá literatura:

BAILEY Brian – GURAK Laura J. – KONSTAN Joseph A., Trust in Cyberspace
http://citeseerx.ist.psu.edu/viewdoc/summary?doi=10.1.1.86.2649, 1999

BARAK Azy – SULER John, Reflections on the Psychology and Social Science of Cyberspace, in:

BARAK Azy, Psychological Aspects of Cyberspace: Theory, Research, Applications, Cambridge – New York – Melbourne – Madrid – Cape Town – Singapore, Sao Paulo, Delhi: Cambridge University Press, 2008

CANTELMI Tonino – TALLI Massimo, Trapped in the Webb: The Psychopathology of Cyberspace, in: Journal of CyberTherapy & Rehabilitation, Winter 2009, Vol. 2, Issue 4, 337-350

CROWE Kristine, Virtual Culture: The Psychology of Cyberspace, http://www.eckerd.edu/academics/ford/files/11/Kristine_Crowe.pdf, 2011

FREUD Sigmund, Vybrané spisy, II–III, Praha: Avicenum 1993

GILES David, Constructing Identities in Cyberspace: The Case of Eating Disorders, in: British Journal of Social Psyhology, No. 45, 2006, s. 463-477

HANSEN Mark B. N. (ed.), New Philosophy for New Media, Cambridge: MIT 2004

HARVEY Alison, Seeking the Embodied Mind in Video Game Theory. Embodiment in Cybernetics, Flow, and Rule Structures, www.journals.sfu.ca/loading/index.php/loading/article/download/57/54

KABAY M. E., Anonymity and Pseudonymity in Cyberspace: Deindividuation, Inactivity and Lawlessness Versus Freedom and Privacy. Příspěvek na konferenci Annual Conference of the European Institute for Computer Anti-virus Research, Munich (Germany) 16.-18.3. 1998

MUNRO Kali, Conflict in Cyberspace: How to Resolve Conflict Online, http://users.rider.edu/~suler/psycyber/conflict.html, 2002

SCHOUTEN Alexander P. – VALKENBURG Patti M. – PETER Jochen, An Experimantal Test of Process Underlying Self-Disclosure in Computer Mediated Communication, in: Cyberpsychology: Journal of Psychological Reaearch of Cyberspace, Vol. 3, Issue 2, November 2009

SULER, John: The Online Disinhibition Effect, CyberPsychology & Behavior, Volume 7, No. 3, 2004, s. 321-326

TALAMO Alessandra – LIGORIO Beatrice, Identity in the Cyberspace: The Social Construction of Identity through Virtual Interactions, 1st Dialogical Self conference 23-26 June 2000, Nijmegen (Netherlands), http://www.activeworlds.com/edu/research/identity.pdf, 2000

http://users.rider.edu/~suler/psycyber/disinhibit.html
http://www.cyberpsychology.eu/index.php
http://www.cyberpsychology.eu/index.php
http://users.rider.edu/~suler/psycyber/disinhibit.html
http://books.google.cz/books?id=2NaSFhCAU0oC&printsec=frontcover&hl=cs&source=gbs_ge_summary_r&cad=0#v=onepage&q&f=false
http://www.cyberpsychology.eu/search.php?rsvelikost=uvod&rstext=all-phpRS-all&rstema=3&stromhlmenu=3