Máš problémek? Bolí tě srdíčko? Máš špatnou náladičku? Tak o tom, ale zcela určitě, jdi napsat na stránky zpovědnice.cz, kde si to někdo přečte a poradí ti, jak to řešit. Přesný popis, zformovaný do první rady najdeme už v záhlaví: „Pro všechny smutné lidičky a pro ty, co jim chtějí pomoci“. Před jedenácti lety kdosi dostal geniální nápad, že česká (a slovenská - pro ně je určena spovednica.sk) mládež má nějaký blok v komunikaci, a tak místo, aby řešila své osobní problémy v soukromí, bude mnohem lepší, když je bude ventilovat na internetu. Vzhledem k tomu, že úvaha byla správná, přetrvává portál zpovědnice.cz, až dodnes a za tu dobu se zde shromáždilo zhruba půl milionu zpovědí a k nim přibylo přes osm milionů komentářů. Krásné vidět, jak moc jsme byli komplikovaní a stále jsme.
Celý model Zpovědnice spočívá na jednoduchém principu – víc hlav, víc ví. Toto lidové sousloví se odborně nazývá kolektivní inteligence, a jako první jej použil francouzský vědec a filozof Pierre Lévy v roce 1994. Samozřejmě i předtím se vědělo, že čím víc jedinců schopných přemýšlet spojí své mozky (obrazně), tím větší je šance, že se nalezne správné řešení. Jenže pan Lévy našel vhodné pojmenování a rovnou tím zdůvodnil rozpad Sovětského svazu.
Vraťme se nyní ke Zpovědnici, o které moje esej pojednává. Představte si, že máte nějakou nesnáz a jste tak zoufalí, že k nalezení rozhřešení svého problému se anonymně svěříte internetu (jaká je anonymita v době, kdy zhruba 30% ostatních uživatelů je schopná rozkrýt vaši IP adresu, ponechávám stranou), a pak si počkáte, až vám ostatní internetoví kolemjdoucí nabídnou své subjektivní stanovisko k danému tématu. Kdybychom žili v ideálním světě, tak by to znamenalo, že pokud si s něčím nevíte rady, stačí napsat svůj problém na internet (přesněji – na k tomu určenou stránku) a hned máte vyřešeno. Jenže život není pohádka, a tak má tahle taktika jedno velké úskalí a tím je neochota ostatních vám pomoci a naopak se vám třeba i vysmát.
Velice často se totiž stane, že když svěříte obsah svého nitra tomuto webovému portálu, tak namísto konejšivých rad (někdy se vyskytnou) se vám dostane pouze výsměchu, zlehčování a ironie. Je to nutná daň, kterou přinesete za šanci získat nezaujaté stanovisko ostatních (příkladu Forresta Gumpa málokdo využívá – škoda). Popravdě se tomu příliš nedivím, za jedenáct let se už na zpovědnici.cz musela vystřídat všechna témata, a tak pokud mají stránky nějaké skalní fanoušky, jež vydrželi se stránkami po celou dobu jejich existence, nikdo se nemůže divit že ty „jedinečné“ a „originální“ trápeníčka o nešťastné lásce, nedostatku sexu, problémech s postavou, nepochopení od nejbližších, neustálé chybějících penězích, atd. (věkové rozpětí majority fanoušků těchto stránek je mezi 15-25 lety, jaké mohou mít tedy tito lidé problémy), už nejenže zůstanou bez odpovědi, ale ještě budou ztrhána. Celé zesměšňování je o to horší, že je v něm rovněž využito kolektivní inteligence, a proto po jedné ráně, která se trefí přímo do autorova bolestivého místa, cílí na něj i ostatní.
Jaký by byl po tom všem důvod, aby lidé stále navštěvovali ony stránky, kdyby se na nich dočkali jen urážek a potupy? Protože nic není tak zlé, jak to vypadá. Kromě několika opravdu zarytých příznivců těchto stránek se jejich uživatelé mění, a tak se průběžně obměňuje i osazenstvo. Kolektivní inteligence, tak přece jen ve většině případů pomáhá a když ne to, tak alespoň pobaví – dost často jsou zde opravdu trefné poznámky a málokde najdete návod k výrobě psího sádla.
Před definitivním zhodnocením výše (už mnohokrát) zmíněného webového portálu bych ráda poznamenala něco k metodě, jíž je celý obsah Zpovědnice vytvářen. Kromě „klasických zpovědí“ (tak se oficiálně nazývá sepsání vaší osobní, případně něčí cizí problematiky), zde nalezneme i vlastní tvorbu (básně, texty písní, beletrii), diskuze a otázky. Všechny příspěvky, ať spadají do jakékoli kategorie jsou produkovány způsobem produsage. Tento výraz se skládá ze svou slov – produce (vyrobit) + usage (užívání), což znamená, že autor je i divákem. Českým ekvivalentem tohoto termínu je „produžívání“ a ani tento terminus technicus se nezrodil jen tak, ale byl na světlo boží donesen australským profesorem Axelem Brunsem. Tato metoda také jako jediná nalézá řešení na otázku, proč by vám měl někdo, proboha svatého, radit zdarma. Velká část internetového obsahu je totiž tvořena metodou produsage a stránky Zpovědnice nejsou výjimkou. Nikdo se neptá, proč se někdo bezplatně svěřuje, ale pár lidem by mohla vězet v hlavě otázka: „Jací jedinci to dobrovolně mrhají časem na pomoc člověku, jehož identita jim není známá?“. Odpověď je prostá, internetoví rádci a mentoři dostanou za svoji ochotu pomoci tzv. „sociální kapitál“. Buď se jim dostaví pocit blaha, protože někomu dobře poradili a ostatní s jejich radami souhlasí (působí moudře), nebo se dobře pobaví, když inteligentně a vtipně zlehčí cizí trable. Oba pojmy jsou zahrnuty v tzv. „sociálním kapitálu“, který motivuje třeba i pracovníky Linky bezpečí.
Nyní se dostávám k závěru, hlavní uživatelé (ti, co se delší dobu snaží bezplatně pomáhat) jsou vlastně jakýmisi internetovými pracovníky Linky bezpečí a je dobře, že ostatní podporují. Jistě, všichni jsme si museli projít pubertálními léty a následně vstupem do pracovního života, ale každý to zvládá jinak, a proto je dobře, že na Zpovědnici se občas vyskytnou i rady, které pomohou vyřešit nějaký opravdový problém.
Celý model Zpovědnice spočívá na jednoduchém principu – víc hlav, víc ví. Toto lidové sousloví se odborně nazývá kolektivní inteligence, a jako první jej použil francouzský vědec a filozof Pierre Lévy v roce 1994. Samozřejmě i předtím se vědělo, že čím víc jedinců schopných přemýšlet spojí své mozky (obrazně), tím větší je šance, že se nalezne správné řešení. Jenže pan Lévy našel vhodné pojmenování a rovnou tím zdůvodnil rozpad Sovětského svazu.
Vraťme se nyní ke Zpovědnici, o které moje esej pojednává. Představte si, že máte nějakou nesnáz a jste tak zoufalí, že k nalezení rozhřešení svého problému se anonymně svěříte internetu (jaká je anonymita v době, kdy zhruba 30% ostatních uživatelů je schopná rozkrýt vaši IP adresu, ponechávám stranou), a pak si počkáte, až vám ostatní internetoví kolemjdoucí nabídnou své subjektivní stanovisko k danému tématu. Kdybychom žili v ideálním světě, tak by to znamenalo, že pokud si s něčím nevíte rady, stačí napsat svůj problém na internet (přesněji – na k tomu určenou stránku) a hned máte vyřešeno. Jenže život není pohádka, a tak má tahle taktika jedno velké úskalí a tím je neochota ostatních vám pomoci a naopak se vám třeba i vysmát.
Velice často se totiž stane, že když svěříte obsah svého nitra tomuto webovému portálu, tak namísto konejšivých rad (někdy se vyskytnou) se vám dostane pouze výsměchu, zlehčování a ironie. Je to nutná daň, kterou přinesete za šanci získat nezaujaté stanovisko ostatních (příkladu Forresta Gumpa málokdo využívá – škoda). Popravdě se tomu příliš nedivím, za jedenáct let se už na zpovědnici.cz musela vystřídat všechna témata, a tak pokud mají stránky nějaké skalní fanoušky, jež vydrželi se stránkami po celou dobu jejich existence, nikdo se nemůže divit že ty „jedinečné“ a „originální“ trápeníčka o nešťastné lásce, nedostatku sexu, problémech s postavou, nepochopení od nejbližších, neustálé chybějících penězích, atd. (věkové rozpětí majority fanoušků těchto stránek je mezi 15-25 lety, jaké mohou mít tedy tito lidé problémy), už nejenže zůstanou bez odpovědi, ale ještě budou ztrhána. Celé zesměšňování je o to horší, že je v něm rovněž využito kolektivní inteligence, a proto po jedné ráně, která se trefí přímo do autorova bolestivého místa, cílí na něj i ostatní.
Jaký by byl po tom všem důvod, aby lidé stále navštěvovali ony stránky, kdyby se na nich dočkali jen urážek a potupy? Protože nic není tak zlé, jak to vypadá. Kromě několika opravdu zarytých příznivců těchto stránek se jejich uživatelé mění, a tak se průběžně obměňuje i osazenstvo. Kolektivní inteligence, tak přece jen ve většině případů pomáhá a když ne to, tak alespoň pobaví – dost často jsou zde opravdu trefné poznámky a málokde najdete návod k výrobě psího sádla.
Před definitivním zhodnocením výše (už mnohokrát) zmíněného webového portálu bych ráda poznamenala něco k metodě, jíž je celý obsah Zpovědnice vytvářen. Kromě „klasických zpovědí“ (tak se oficiálně nazývá sepsání vaší osobní, případně něčí cizí problematiky), zde nalezneme i vlastní tvorbu (básně, texty písní, beletrii), diskuze a otázky. Všechny příspěvky, ať spadají do jakékoli kategorie jsou produkovány způsobem produsage. Tento výraz se skládá ze svou slov – produce (vyrobit) + usage (užívání), což znamená, že autor je i divákem. Českým ekvivalentem tohoto termínu je „produžívání“ a ani tento terminus technicus se nezrodil jen tak, ale byl na světlo boží donesen australským profesorem Axelem Brunsem. Tato metoda také jako jediná nalézá řešení na otázku, proč by vám měl někdo, proboha svatého, radit zdarma. Velká část internetového obsahu je totiž tvořena metodou produsage a stránky Zpovědnice nejsou výjimkou. Nikdo se neptá, proč se někdo bezplatně svěřuje, ale pár lidem by mohla vězet v hlavě otázka: „Jací jedinci to dobrovolně mrhají časem na pomoc člověku, jehož identita jim není známá?“. Odpověď je prostá, internetoví rádci a mentoři dostanou za svoji ochotu pomoci tzv. „sociální kapitál“. Buď se jim dostaví pocit blaha, protože někomu dobře poradili a ostatní s jejich radami souhlasí (působí moudře), nebo se dobře pobaví, když inteligentně a vtipně zlehčí cizí trable. Oba pojmy jsou zahrnuty v tzv. „sociálním kapitálu“, který motivuje třeba i pracovníky Linky bezpečí.
Nyní se dostávám k závěru, hlavní uživatelé (ti, co se delší dobu snaží bezplatně pomáhat) jsou vlastně jakýmisi internetovými pracovníky Linky bezpečí a je dobře, že ostatní podporují. Jistě, všichni jsme si museli projít pubertálními léty a následně vstupem do pracovního života, ale každý to zvládá jinak, a proto je dobře, že na Zpovědnici se občas vyskytnou i rady, které pomohou vyřešit nějaký opravdový problém.
No comments:
Post a Comment