Chceš být vidět na Facebooku? Tak plať!

S jídlem roste chuť – to je známý fakt, který platí. A to i (nebo snad hlavně?) v případě byznysu. Pěkným případem je Facebook v posledních měsících. Parta okolo Marka Zuckerberga se doslova snaží vyždímat ze svých uživatel peníze. A to hlavně z těch, kteří na jeho půdě obhospodařují “své“ (vše je majetkem Facebooku) stránky.

Adminství facebookových stránek se tak stává stále komplikovanější záležitostí. Tedy v případě, kdy nepracujete pro klienta, který vám na správu sociální sítě vyčlení 50.000,- Kč měsíčně. V takovém případě jednoduše zveřejňujete své příspěvky jako sponzorované a můžete si (pokud nejste úplný lempl a umíte pracovat s nastavením) mnout ruce nad počtem zobrazení stránek a množstvím reakcí. Stránek, které do Facebooku investují nemalé finanční prostředky, sice přibývá (v únoru letošního roku jich bylo už více než 500.000), ale stále je většina těch, od kterých tato sociální síť nikdy neviděla ani korunu. A právě na ty se tým Marka Zuckerberga zaměřuje.

Do algoritmu zobrazování příspěvků Facebooku nikdo pořádně nevidí, největší sociální síť světa si ho totiž pečlivě hlídá. Dobře si vzpomínám na to, jak Facebook dříve s velkou pompou oznamoval byť jen drobné změny v zobrazování příspěvků. V posledních měsících se ale vše změnilo. Změny přicházejí nečekaně a pokud máte ve správě jen malé stránky (s pár set/tisíc fanoušky), tak prakticky nic nepoznáte. Problém nastává v případě, že patříte mezi ty správce, kteří mají to štěstí/smůlu spravovat stránky s více než 100.000 fanoušků, což je i můj případ. Tyto stránky byly vždy oproti těm ostatním tak nějak šikanované, jak potvrdila statistika průměrného dosahu příspěvků na podzim loňského roku, kdy se zjistilo, že se obsah těchto stránek v průměru zobrazuje jen 6,2 % jejich fanoušků.  

To bylo tuším loňské září. Od té doby už Facebook s pravidelným oznamováním změn přestal. Tedy ne tak docela, sem tam se o něčem zmínil, ale už adminy pravidelně nevaroval. Proč taky, když spousta adminů i v roce 2013 pracuje podle facebookových pouček a “vychytávek“ z roku 2011? Jejich stránky pak buď upadnou v zapomnění (a to i přesto, že mají už z dřívějška velký počet fanoušků), nebo začnou za příspěvky platit. A v takovém případě ve Facebooku samozřejmě oslavují a už přemýšlejí nad tím, jak do tohoto bodu dostat další a další správce.

Až do předminulého týdne ale zkušení admini přijímali náhlé úbytky dosahu příspěvků spíše s úsměvem. Kdo se ve správě facebookových stránek opravdu vyznal, ten během pár (tý)dnů získal původní dosah zpět. Oddělovalo se tak trochu neslušně řečeno zrno od plev, aneb se v problémech topily hlavně stránky, jejichž admini nevědí o Facebooku a jeho zákonitostech skoro nic. Takoví se pak musí z této sociální sítě pakovat nebo si za úspěch na ní pořádně připlatit. V září mimochodem Facebook bez velkých předchozích fanfár (proč taky?) naprosto zdemoloval virální dosah příspěvků, který snížil během pár dní skoro o 50%. V tu dobu už se také začalo mluvit o tzv. “lepším obsahu“.

Co to ten “lepší obsah“ je? Facebook vysvětluje, že počet jeho uživatel (a samozřejmě i stránek) roste, s čímž dochází i k nárůstu postovaných příspěvků denně. Tím Facebook také zdůvodňuje fakt, že je stále těžší, dostat se k uživatelům do news feedu. Zvlášť, když čím dál tím více prostoru v nich zabírají sponzorované (placené) příspěvky. Jak ale Facebook hodnotí ten “kvalitnější obsah“, to ale samozřejmě nikdo neví a nejspíše ani nikdy vědět nebude. Psí kusy ale musí dělat všechny (kromě těch, které platí) stránky od předminulého týdne, kdy přišel Facebook s něčím, co dosud nemělo obdoby.

Prakticky z minuty na minutu se snížil (u velkých stránek) dosah příspěvků o desítky procent. U stránky, na které trávím většinu času (máme více než 130.000 fanoušků) šel dosah dolů o zhruba 60%. Změny pocítily i spousty o něco menších stránek, opět se to ale příliš nedotklo těch s pár tisíci fanoušky. Sice se čísla opět hýbají směrem nahoru, ale stojí za tím celodenní práce a posun navíc vůbec není odpovídající snaze. Tady už jde do tuhého, snaha o přinucení k investování peněz do stránek je ze strany šéfů této sociální sítě enormní. Facebook si navíc bez varování začal různě hrát i s dosahy jednotlivých typů příspěvků. Že bylo před měsícem něco zárukou kvalitní odezvy? Zapomeňte na to, mění se všechno. Tohle od Facebooku rozhodně není snaha o “lepší obsah“, nýbrž nenápadná bitva s podvědomím adminů – zaplatit nebo nezaplatit? To je to oč tu běží.

Samozřejmě chápu, že počet příspěvků (a tím pádem i konkurence) roste a admini to budou mít logicky na Facebooku čím dál tím složitější. Také chápu, že největší sociální síť potřebuje a chce vydělávat. Nemusela by u toho ale hrát komedii s tím, že jí jde víceméně o blaho uživatelů, kteří se na ní mají cítit příjemně a vidět jen to, co doopravdy chtějí. Hlavně a především tu jde o prachy. Pokud by byl Facebook tak šlechetný, tak by vůbec automaticky nesnižoval možný dosah příspěvků dle počtu uživatel jednotlivých stránek. Nebo mi snad chtějí pánové od Mr. Zuckerberga tvrdit, že malé stránky mají nutně o poznání kvalitnější obsah než ty největší, že zasáhnou obří procento svých fans oproti velkým stránkám, jejichž příspěvky se zobrazí směšnému procentu fanoušků? Ne, jedná se jen o strategii. Pojďme pomoci malým stránkám, dostat se na vyšší level. A začněme je šikanovat až potom, ať nám zaplatí. Současný stav nutí mnoho stránek zvyšovat denní obnos zveřejňovaných příspěvků. A to je možná i to, co si přeje právě samotný Mark Zuckerberg. Jednak se může chlubit rostoucí aktivitou a navíc bude dle současné filozofie Facebooku stále těžší zasáhnout požadovanou skupinu. A peníze potečou ...

Autor: Lukáš Bilinec

Podcasting: průzkum motivací nezávislých podcasterů

Podcasting: průzkum motivací nezávislých podcasterů

Fenoménu podcastingu se věnuje článek Kris M. Markmanové Ph.D., odborné asistentky z Katedry komunikačních studií Memphiské univerzity, pojmenovaný „Dělat rádio, navazovat přátelství a bavit se: Průzkum motivací nezávislých zvukových podcasterů“. Článek vyšel  online v říjnu roku 2011, časopis New Media & Society jej pak publikoval v čísle 14, ročník 2012.

Kris M. Markmanová

Hlavní oblastí zájmu Markmanové je využití nových médií v každodenním životě lidí, především pak ve směru nejnovějších forem mediální produkce a on-line komunit. Mezi jejími pracemi však nalezneme i publikace věnované filmu, fandomům či sbírku článků o obchodní komunikaci. 

  

Vynalezení podcastingu je připisováno bývalému MTV hostiteli Adamu Currymu, který pátral po snazším způsobu, jak přidávat zvukové soubory na svůj blog, a Daveu Winerovi, který vytvořil kód RSS, určený obecně pro syndikaci webových obsahů. Vymysleli tak způsob, jak tyto zvukové záznamy, které autor umisťuje na internet, provázat do sad a distribuovat je takto k uživateli-odebírateli, jemuž specializovaný program (zvaný podcatcher)do příslušného zařízení (PC, mobilní telefon, tablet aj.) automaticky stahuje každé další zvukové soubory sady, kterou se tento uživatel rozhodl odebírat. 

A koho zajímají podcasteři?

V úvodu svého článku autorka čtenáře seznamuje s historií fenoménu audio-podcastů. Jeho počátek se datuje již do roku 2004, poté jeho publikum rapidně rostlo – především díky zařazení podcastů do katalogu iTunes firmy Apple v červnu roku 2005 - až do míry přibližně 23% internetově aktivního obyvatelstva Spojených států amerických ve věkové kategorii 12+ (procentuální výsledek vychází z výzkumů z roku 2010, předpokládám tedy, že v současnosti je toto číslo ještě vyšší). 

Jak však doktorka Markmanová výstižně upozorňuje, od té doby nevyšla žádná odborná studie věnující se tématu podcasterů do větší hloubky než pouze v rovině představování tohoto pojmu lidem, kteří se s ním doposud nesetkali. A jelikož se hranice mezi produkováním a konzumováním obsahů stále více stírá (Deuze, 2007), je podle Markmanové důležité přiblížit se webové kultuře a pochopit toto hnutí. Její článek proto nabízí výsledky pozorování v oblasti nezávislých audio-podcasterů.

Markmanová sice uvádí i několik vydaných prací na téma podcast, které přibližují samotné médium, jeho žánry, či jeho posluchače. Nachází též paralely mezi podcastery a bloggery, o nichž odborné studie vycházejí přirozeně častěji. Jelikož se však nesetkávala s texty o osobách podcasterů a jejich motivacích k vytváření podcastů, rozhodla se takový výzkum provést osobně.

Výzkum

V přípravné fázi výzkumu si doktorka Markmanová stanovila čtveřici výzkumných otázek:

1.       Kdo jsou nezávislí audio podcasteři?
2.       Co je přivedlo k podcastingu?
3.       Co je motivovalo k pokračování v podcastingu?
4.       Co podcastery na podcastingu baví a co naopak nebaví?

Jelikož není možné obsáhnout všechny nezávislé podcastery jednou výzkumnou metodou, výzkum Markmanové používá a kombinuje techniky účelového výběru a sněhové koule. Náborové inzeráty byly směřovány některým podcasterům, „zavěšeny“ na příslušná diskuzní fóra či do dvanácti facebookových skupin s podcastingovým zaměřením.

Pro potřeby výzkumu byl pojem podcast definován jako stažitelný digitální audio soubor distribuovaný přes internetový RSS kanál, schopný být přehrán na počítači či osobním přehrávači. Termín „nezávislý audio podcaster“ pak představuje producenta a distributora regulérních audio podcastů, které nemají původ v již existujícím tradičním médiu.

Na své hlavní výzkumné otázky se Markmanová rozhodla odpovědět pomocí dotazníku sestaveného ze čtyř otevřených otázek:

• a)     Proč jste se rozhodl začít s podcastingem?
• b)     Z jakých důvodů chcte s podcastingem pokračovat?
• c)      Co Vás na podcastingu baví?
• d)     Co Vás na podcastingu nebaví?

Výsledky

Výzkum doktorky Markmanové se bohužel zaměřoval pouze na anglicky hovořící populaci, čímž jeho výsledky poněkud ztrácí na atraktivitě. Z dostupných odpovědí pak vyšlo najevo, že průměrný podcaster je muž ve věkové skupině 35-44, s vyšším vzděláním. Tato čísla podle článku zhruba korespondují i s daty předchozích výzkumů, v nichž se otázka věku podcasterů vyskytla. Co se geografie podcastingu týče, velkou převahu má stále Severní Amerika, již obývá 74% dotazovaných. Vysokých procent kladných odpovědí se dočkaly také doplňující otázky, které měly za úkol zjistit, zda podcasteři využívají i jiných nových médií, včetně e-mailu, blogování, mobilních technologií či sociálních sítí.

Okruhy motivací podcasterových producentů, které je k podcastingu vedly, a které je vedou k tomu, aby v něm i pokračovaly, se dají shrnout do úhledné tabulky (při jejíž tvorbě vycházím z totožné tabulky obsažené v článku).

Tabulka 1 – výsledky

V oblasti pozitivních a negativních „zákoutí“ podcastingu článek bohužel příliš neobstává. Zjišťuje totiž, že odpovědi jsou v mnoha směrech variabilní – na předních místech otázek „Co Vás na podcastingu baví/nebaví?“ se tak objevovala například technologie, článek samozřejmě neoperuje s daty bývalých podcasterů, od nichž by na stranu negativních aspektů podcastingu chodily jistě barvitější výsledky. Mezi nejvýraznější kladné stránky podcastingu však patřila především možnost sebevyjádření, tvorba nových přátelství a kontakt s publikem.

Přestože i v tuzemských internetových vodách není o podcastingové kanály nouzi, většinou pocházejí z dílen zaběhlejších mediálních značek (např. Český rozhlas, nebo podcasty televizních pořadů – RePlay či oblíbených internetových stránek – Moviezone), a tudíž se k nim výzkum nezávislých podcasterů nemůže vztahovat. Přesto se jistě dá i u nás postupný nárůst nezávislých tvůrců podcastů očekávat.

Zdroj:

MARKMAN, Kris M. Doing radio, making friends, and having fun: Exploring the motivations of independent audio podcasters. New Media & Society. 2012, č. 14.  

Teenageři a sociální sítě: Ovlivňují sociální rozdíly mezi teenagery jejich volbu sociální sítě?

 Teenagers and social network sites: Do off–line inequalities predict their online social networks?

June Ahn je odborný asistent na Vysoké škole informačních studií na Marylandské univerzitě v College Park. Pracuje v Oddělení vzdělávání, výuky a vedení. Zabývá se především výzkumem toho, jak můžou technologie zlepšit náš systém vzdělávání, jaký vliv na nás mají sociální sítě a internet a co vše můžeme s jejich pomocí dokázat.

Orientuje se na vypracovávání studií a snaží se skloubit technické možnosti a efektivní výuku. Jeho dlouhodobým cílem je přijít na způsoby, kterými se dá sice neformálně - zato účinně -, vzdělávat mladé lidi skrz využití internetu a počítačů.

V práci, kterou jsem si vybrala já, se June Ahn zabývá tím, jestli sociální nerovnosti a rozdíly v reálném světě předpovídají chování mládeže v online světě - počínaje volbou primární sociální sítě.

1. Vymezení tématu

Tato studie analyzuje 701 amerických teenagerů (ve věku 12-18 let) a dává dohromady jejich online a jejich offline život. Zkoumá, jestli má jejich pohlaví, etnický původ, socioekonomický status nebo sebevědomí vliv na volbu sociální sítě, autor konkrétně porovnává Facebook a Myspace.

2. Úvod do výzkumu

Sociální sítě jsou v dnešní době hlavní cestou teenagerů k "projevení se". K tomu, aby ukázali svou osobnost a poukázali obrovskému anonymnímu světu na to, co se v nich vlastně skrývá. V říjnu 2012 Facebook překonal svoji první miliardu aktivních uživatelů a nepolevuje. Je plně přeložen do šedesáti osmi jazyků a 1. února oslaví deset let. To samo o sobě muselo změnit svět. A také, že ano. Facebook, a sociální sítě vůbec, mají obrovské slovo ve světě teenagerů. Roku 2010 bylo podle studie Amandy Lenhart v Americe na sociálních sítích aktivních 73% teenagerů a číslo stále roste. Sociální sítě jsou místem pro všechny - nehledě na pohlaví, národní příslušnost, socioekonomický status atd. Právě skrz ně může na svou individualitu poukázat každý. June Ahn se ve své studii zajímal o to, zda se rozdíly ve společnosti přenášejí i do online světa, zda a podle čeho se online komunity tvoří a kde vznikají společenské hranice. Má vliv můj socio-ekonomický status na to, zda si vyberu Facebook nebo Myspace?, ptal se. Jako rozdíly sociální rozdíly hrají v online světě, kde se můžeme vydávat v podstatě za kohokoliv? 

Vybral dvě střední školy a provedl výzkum mezi 701 teenagery z různých sociálních skupin. Pak je porovnal s administrativními záznamy a provedl regresní analýzu. Zjišťoval rozdíly mezi uživately Facebooku a Myspace. Studie by měla rozlišit, jací uživatelé využívají jakou sociální síť, například jestli uživatelé Facebooku pocházejí z bohatších rodin než Myspace.

3. Existující studie, dostupné informace, výzkumy

Zaprvé bylo nutné zjistit, zda existují mezi 701 studenty systematické rozdíly v přístupu k technologiím. V porovnání s minulostí, kdy byly tyto rozdíly obrovské a často podobným výzkumům bránily, se v současnosti propast mezi lidmi zmenšuje. Součásná podoba USA je totiž rozvíjející se země s přístupem k internetu, levnými technologiemi a rozšířenými sociálními médii. Kolem 93% dospívajících (12-17 let) mělo podle studie z roku 2010 přístup k internetu, neboli že 93% domácností vlastní počítač. Dnes jdou sociální sítě téměř nepostradatelnou částí teenage života, pro důsledné zkoumání tématu nerovnosti je ale nutné brát ohled i na ty, kteří přístup k technologiím nemají.

V rámci výzkumu je důležité si uvědomit, že přístup člověka k internetu a sociálních sítím ho vyvíjí. Naučí se věcem jako je vyhledávání online zdrojů, informací, posuzování důveryhodnosti informací, navazování kontaktů i předvádění své práce široké veřejnosti. Na internetu se samovolně vyvinula jistá mediální gramotnost, kterou se dospívající člověk naučí pouze pomocí interakce. Stává se součástí několika různých komunit, mění svou identitu, dostává kritiku i pochvaly a setkává se tak s centrálním shromažďovacím prostorem všech teenagerů. Systematické rozdíly v přístupu k technologiím tak zaprvé ovlivňují množství příležitosti se prosadit a zadruhé možnost se naučit této internetové gramotnosti.

Otázkou, kterou si vědci často v souvislosti se sociálními sítěmi kladou, je, "Jaké jsou výsledky jejich používání? Jaké má dopady působení mládeže na sociálních sítích?

Dochází tu jak ke vzdělávání se, zdokonalování sociálních dovedností a jisté socializaci, tak i k ztrátě vlastního času na úkor obsáhlého internetu. Zároveň je internet prostor na nehlídané působení kyberšikany a stalkování. Věčnou otázkou internetu je soukromí, hlavní otázkou této práce je, jestli sociální rozdíly mají vliv na to, jaké sociální sítě teenageři volí.

Významná byla v tomto ohledu studie Esztera Hargittai z roku 2007. Ve studii odborníci provedli rozbor konkrétních sociálních sítí - jejich komunit a započítali faktory jako je národní příslušnost a socio-ekonomický status a zjistili, že například hispánští studenti používají Facebook méně než Myspace. Asiati jsou pak míň na Myspace než na sociální síti Xanga. A že studenti z chudších rodin jsou mnohem více na Myspace, než na jakékoli jiné síti.

Od těchto studií a předpokladů se odrazil ve své práci j June Ahn a vypracoval čtyři základní hypotézy, které dále ve své práci potvrdil nebo naopak vyvrátil.

H1: Věk, pohlaví, národnost a socio-ekonomický status ovlivňují, jestli si teenager zvolí Myspace nebo Facebook.

H2: Příslušnost k etnické menšině a nižší socio-ekonomický status (SES) předpovídá, že teenager zvolí spíš Myspace než Facebook.

H3: "Úroveň teenagera" - myšleno výše sebeúcty a sociální kapitál je prediktivní při výběru Facebooku nebo Myspace.

H4: Úroveň dosaženého akademického vzdělání teenagera předurčuje, kterou sociální síť si vybere.

4. Metody výzkumu

Data pro tuto studii pochází z průzkumu 701 studentů dvou středních škol, které jsou umístěny ve dvou velkých městech ve Spojených státech. Všechny údaje byly shromážděny na podzim 2009, všichni studenti museli odevzdat podepsaný souhlas rodičů s účastí jejich dětí na výzkumu. Údaje z takto vedeného průzkumu pak byly sloučeny s údaji, jež byly poskytnuty samotnými školami - administrativními záznamy vedenými o místních studentech. Každý student dostal ve výzkumu své identifikační číslo.

Studie využívá model logistické regrese, aby předpovídala preference teenagerů.

5.Výsledky

Table 2: Odds ratio of adopting an SNS. Note: N=701; Pseudo r2=0.16; * ρ<0.10, ** ρ<0.05; (beta coefficients, standard errors) in parentheses; Beta coefficients converted to odds ratios.
	Facebook	Myspace	Both SNSs
Age	0.83* (-0.19, 0.11)	1.30** (0.26, 0.11)	1.04 (0.04, 0.09)
Male	0.78 (-0.25, 0.28)	0.59* (-0.52, 0.28)	0.59** (-0.53, 0.25)
Asian	0.45** (-0.79, 0.36)	0.32** (-1.12, 0.46)	0.59 (-0.52, 0.33)
Hispanic	0.14** (-1.96, 0.46)	1.84* (0.61, 0.34)	0.47** (-0.75, 0.33)
Self–esteem	1.01 (0.01, 0.03)	1.00 (0.00, 0.03)	1.01 (0.01, 0.03)
Bonding social capital	1.10** (0.10, 0.05)	1.20** (0.18, 0.05)	1.05 (0.05, 0.04)
Bridging social capital	1.14** (0.13, 0.04)	1.05 (0.04, 0.03)	1.12** (0.11, 0.03)
Prior GPA	1.38 (0.32, 0.22)	0.36** (-1.02, 0.20)	0.64** (-0.45, 0.18)
Free–reduced lunch	0.83 (-0.19, 0.46)	2.45** (0.90, 0.36)	1.91* (0.65, 0.34)

H1: Věk, pohlaví, etnický původ i socio-ekonomický status významně souvisí s volbou online komunit. Tyto off-line vlastnosti v online světě přetrvávají.

H2: Příslušnost k etnické menšině a nižší socio-ekonomický status (SES) předpovídá, že teenager zvolí spíš Myspace než Facebook. Výsledky poskytují empirickou oporu pro výzkum Boyda z roku 2012. Zjištěním analýzy je, že hispánští teenageři volili za "svou sociální síť" Myspace - a to i přes celkovou větší oblíbenost Facebooku.

H3: Hypotéza zkoumala potenciál, sociální kapitál a výši sebeúcty teenagerů na obou sociálních sítích. Výsledky neukázaly rozdíly mezi sebeúctou uživatelů Myspace a Facebooku, nicměně rozdíly mezi sociálními kapitály se ukázaly být zajímavé. Mládež s vyšším sociálním kapitálem si jako primární SNS(Social Network Site) vybírala častěji Facebook). Tyto výsledky poskytují empirické důkazy pro studie Hargittai z roku 2007.

H4: Úroveň dosaženého akademického vzdělání teenagera předurčuje, kterou sociální síť si vybere. Výsledky opět ukazují, že teenageři, kteří dosáhli vyššího akademického vzdělání používají k interakci primárně Facebook.

5. Jací jsou uživatelé?

a) Facebooku

Celkově lze řícti, že uživatelé Facebooku častěji pochází z privilegovaných rodin a mívají bohatší rodinné zázemí a vyšší socio-ekonomický status. Mívají vyšší sociální kapitál ve srovnání se svými vrstevníky, kteří sociální sítě nevyužívají.

b) Myspace?

Průměrný uživatel Myspace v tomto průzkumu je starší, hispánského původu (převážně dokonce dívky). Dosáhl menších akademických úspěchů a pochází z chudší rodiny. Myspace zvolilo 84% hispánských teenagerů.

6. Diskuse a závěr

Výzkum je hodně specifický, hlavně oblastí, kde byl prováděn a výběrem středních škol, na nichž studenti studují. Analýza ukazuje navíc jen dvě sociální sítě - Facebook a Myspace (který je v dnešní době a hlavně v České republice neúspěšný). Výzkum je pro mě zajímavý z toho hlediska, že se snaží překlenout sociální rozdíly a propasti a hlavně je pochopit. Poukazuje na to, že se jistým způsobem, i když nás to na první pohled ani nenapadne, sociální rozdíly reálného života, tzv. offline světa, přenášejí i do virtuální reality, kde dál a často ve velké míře ovlivňují životy teenagerů. Analýza je hodně striktní a zkoumá malý okruh populace - 701 studentů nemusí znamenat přelomové zjištění, nedokazuje ani, že to tak je v celé Americe, natož na jiných kontinentech. Určitě v ní ale je námět na přemýšlení a podobný výzkum v České republice.

České republiky se studie skoro netýká. Dá se říct, že vzhledem k rychlému vývoji sociálních sítí už je relativně zastaralá. Nemůžeme ani s jistotou říct, že by správné odpovědi hypotéz by v Česku platily stejné jako v Americe. Ale určitě stojí za to si položit otázky, jestli menšiny používají< jiné sociální sítě - jestli je používají jinak a k čemu? Jaký má vliv etnická příslušnost, věk, pohlaví a socio-ekonomický status na to, jak využíváme internet?

A koneckonců by mě osobně zajímalo, jaký na nás tedy mají sociální sítě vliv? Učíme se prokrastinovat nebo onu mediální gramotnost? Ale to už je téma na jinou práci.

Zdroje

http://firstmonday.org/ojs/index.php/fm/article/view/3752

http://cs.wikipedia.org/wiki/Facebook

http://ahnjune.com/

Střet starých a nových médií: Případ WikiLeaks

WikiLeaks[1] se na svých webových stránkách proklamuje jako nezisková mediální organizace, jenž si klade za cíl poskytovat veřejnosti ‚důležité‘ informace. Na svém serveru zveřejňuje zprávy po boku původních zdrojů tak, aby jejich pravdivost a transparentnost byla nezpochybnitelná. Principy jejího fungování vychází ze Všeobecné deklarace lidských práv, přičemž se na základě kombinace špičkových bezpečnostních technologií, žurnalistiky a etických principů snaží osvětlit fungování státu. Její databáze zdrojů je volně přístupná a často je zdrojem zpráv uveřejněných v mainstreamových médiích. 

WikiLeaks vznikla na přelomu let 2006/07 a již krátce po jejím vzniku si zajistila svou kontroverzní pověst odhalením informací o Sarah Palin, Hilary Clinton nebo útocích amerických vojáků na neozbrojené irácké civilisty, hlavní boom ale nastal až v listopadu 2010, kdy server zveřejnil více než čtvrt milionu tajných depeší Ministerstva zahraničí a Pentagonu a i další citlivé materiály. Bradley Manning, který informace předal serveru WikiLeaks, byl za tento čin v srpnu letošního roku odsouzen k trestu odnětí svobody na 35 let. On a především Julian Assange, zakladatel WikiLeaks, se tak stali celosvětově známými.

Výzkum autorů textu Elisabeth Blanks Hindman a Ryana J. Thomase se zaměřuje na reakce starých, tradičních médií na vstup a jednání nového aktéra do mediálního pole. V současné době, kdy publikovat na internetu může v podstatě každý, jsou hranice mezi žurnalistikou a ne-žurnalistikou rozmazané a nejasné – vyvstává tak otázka, kdo a co se v dnešní době dá považovat za novináře? 

Server WikiLeaks autoři textu definují jako nové médium, jehož činnost, na rozdíl od novin, není omezená vnějšími strukturami. V době, kdy nové technologie prakticky ‚zničili‘ mediální prostředí tak, jak jsme ho dříve znali, se nyní tradiční novináři musí o prostor dělit s novými aktéry. Vědci prohlašují, že vznikla celá nová generace kontrolních subjektů (‚new watchdogs‘). Otázka, na kterou se autoři v rámci výzkumu snažili najít odpověď, tedy zněla: Jakým způsobem byl vztah WikiLeaks a žurnalistiky reprezentován v mainstreamových amerických novinách?

Metodologie a data

Autoři zvolili kvalitativní přístup ke zkoumání problematiky, konkrétně kvalitativní obsahovou analýzu. Výzkum byl založen na rozboru editoriálů hlavních mainstreamových novin v období od 28.11.2010 do 28.12.2010. Data byla získána za využití databází LexisNexis a NewsBank a v potaz se braly pouze ty jednotky, které se týkaly konkrétně zveřejnění těchto depeší, nikoli dalších kontroverzních činností Assange.

Autoři v článku citují řadu autorů, například Cassidy staví do protikladu ‚tištěnou žurnalistiku‘, která klade důraz na investigativní a interpretativní funkci médií, zatímco ‚online žurnalistům‘ záleží především na rychlosti, kterou se zpráva šíří. Další autoři pak hovoří o strachu z nových médií a jejich nerespektování role, kterou mají média ve společnosti zastávat. Nejedná se tedy o existenční problém založený na finančních aspektech, nýbrž o otázku hodnot nebo přístupu k práci. Zástupci tradiční žurnalistiky chápou důsledky technologického vývoje, ale nesouhlasí s praktikami, které přináší. 

Na základě výzkumu definovali čtyři kategorie, v rámci kterých probíhají hlavní spory mezi starými a novými médii, jsou to 1) rozdíl mezi ‚zdrženlivostí a dospělostí‘ tradičních médií a uspěchanými akcemi WikiLeaks; 2) potřeba starých médií (a hodnot z nich vyplývajících) v prostředí ovládaném novými médii; 3) napětí mezi právem veřejnosti na informace a národní bezpečností a 4) odkaz na Pentagon Papers jako na případ vytyčení hranic mezi starými médii a jejich možnou budoucností.

       ‚Vyspělá zdrženlivost‘ vs. neblaze proslulí online aktéři

Tradiční média se situují do role správce veřejného zájmu, oproti tomu WikiLeaks se, dle analyzovaných periodik, těchto hodnot nedostává. Její činnost byla v editoriálech hodnocena jako agresivní, bez otisku zodpovědnosti vůči veřejnosti, i správného úsudku. Žurnalistika neznamená pouze poskytovat informace, nýbrž poskytovat informace uvědoměle, být gatekeeperem veřejné sféry. Jelikož WikiLeaks postrádá abilitu ‚filtrovat‘ před zveřejněním informace, nemůže být považována za legitimního aktéra mediálního pole. Tímto způsobem se navíc propast mezi novými a starými médii stále zvětšuje. Toto téma autoři uzavřeli citací z deníku Daily News, která Juliana Assangea označuje za ‚anti-Američana a kriminálníka, jehož zbraní jsou pouze náhodou informace‘ a jeho podporovatele vidí jako bláhové.

·         Stále potřebujeme stará média

I v této situaci jsou tradiční média nepostradatelná – obrovské množství informací umístěných na webu je před otisknutím v novinách nutné projít, dát jim tvar, zarámovat je tak, aby jim publikum porozumělo, a také ho uchránit od informací, které nemusí vědět. Redaktor se musí stále ptát: ‚Kdy zveřejnění informací není vhodné?‘. Mezi deníky, které převzaly některé materiály ze serveru WikiLeaks patřily i The New York Times, The Guardian nebo Der Spiegel. Přístup těchto periodik byl hodnocen kladně, jelikož k informacím přistupovaly zodpovědně, jejich právo publikovat tyto původně tajné zprávy bylo obhajováno. Vyvstává ale logický problém: jak by tradiční média mohla otisknout podobné informace, ačkoli na to má právo, bez zapojení třetí strany, whistleblowera WikiLeaks?

·         Právo vědět?

V úvodnících bylo dále často artikulováno téma napětí mezi právem veřejnosti na informace a snahou státu zachovat národní bezpečnost a zájmy občanů. Především v souvislosti s teroristickými útoky na WTC z roku 2001 je veřejnost vůči této problematice citlivější. Kromě kritiky, ale byly slyšet i hlasy podpory. Činnost médií by neměla ze strachu ustupovat vnějším podmínkám jejich existence a tím omezovat svou činnost. Toto názorové křídlo podpořily například Los Angeles Times nebo Pittsburgh Post-Gazette.

·         Vztah k dějinám žurnalistiky

V roce 1971 Daniel Ellsberg předal deníku The New York Times vládní dokumenty známé jako Penthagon Papers popisující vztah USA k Vietnamu. Soud Ellsberga s přihlédnutím k právu na svobodu projevu nepotrestal. Distinkce mezi tímto precedentem a WikiLeaks nabývají stejných rysů jako je to u vztahu k tradičním médiím – zatímco Daniel Ellsberg je považován za hrdinu bojujícího za demokracii, činnost WikiLeaks je lehkovážná a bez hlubšího poselství.

Závěr 

Právě z důvodu odlišného fungování nových médií v čele s WikiLeaks je těžké její činnost zhodnotit. Kdyby byly publikované informace zasazeny do určitého rámu, jak je tomu u tradičních médií, úmysl Assangea by bylo jednoduché rozpoznat, zatímco v tomto případě záleží spíše na výkladu jednotlivých aktérů a tím pádem i na jejich individuálních charakteristikách, názorech a zkušenostech. Překvapivé bylo, kolik periodik zastávalo názor, že by určité informace neměly být veřejnosti vůbec dostupné.

Tato studie poskytla pohled na reakci tradičních médií na velmi významnou událost v mediální sféře, jenž souvisí se změnami, kterými v důsledku technologického vývoje tato oblast prochází. Ačkoli budoucnost WikiLeaks není jasná, zcela jistě tato organizace zanechala v dějinách médií výraznou stopu a současně dala vzniknout řadě právních i etických diskusí. Jaká je tedy platnost novinářských hodnot v čase?

V českém prostředí aktér podobný WIkiLeaks neexistuje a spíše než se zveřejňováním tajných informací, zde řešíme problém se zneužíváním politických pravomocí. Podstata činu, který vyvolal rozsáhlou veřejnou diskusi, je asi přirovnatelná k publikovaným seznamům bývalých spolupracovníků StB. Aktivista Stanislav Penc zveřejnil tyto materiály v roce 2009 na svých stránkách. Svůj čin před soudem obhajoval tím, že v případě, kdy budou tyto informace veřejně známé, nebude již možné někoho vydírat kvůli jeho minulosti. Soudní stíhání Pence z důvodu podezření z porušení zákona o ochraně osobních údajů bylo v roce 2011 zastaveno[2]. 

Zveřejněné informace byly zavádějící, protože kromě spolupracovníků tajné služby obsahovaly i jména těch, které měla StB sledovat.  Česká veřejnost tedy také postrádala návod, rámec, jak tato data číst.  

Výzkum autorky textu, Elisabeth Blanks Hindman se zaměřuje především na prolnutí mediální etiky a práva a na institucionálně zakotvenou zodpovědnost médií[3]. Hindman od roku 2002 působí na Washingtonské univerzitě, kde získal doktorát druhý autor článku, Ryan J. Thomas. Ten v současné době pracuje jako asistent profesora na Univerzitě v Missouri a jeho výzkum se soustředí na normy, praktiky a etiku žurnalistiky a způsob, jakým jsou tyto principy definovány jednotlivými aktéry[4]. Společně publikovali již například stať Journalism’s “Crazy Old Aunt”: Helen Thomas and Paradigm Repair[5] popisující přístup novinářské obce poté, co bývalá dopisovatelka Helen Thomas po odchodu do důchodu zveřejnila své antisemitské poznámky a ohrozila tak důvěryhodnost své profese i Bílého Domu[6]. Tématu etiky a pohledu tradiční žurnalistiky na kontroverzní témata tak i nadále zůstávají věrni.

by Veronika Čípová

---

[1] WikiLeaks [on line]. 2013 [27.11.2013]. Dostupné z www: http://wikileaks.org/About.html

[2] Tento zákon se nevztahuje na archiválie.

[3] The Edward R. Murrow College of Communication [on line]. 2013 [23.11.2013]. Dostupné z www: http://murrow.wsu.edu/directory/faculty/elizabeth-blanks-hindman

[4] Missouri School of Journalism [on line]. 2013 [23.11.2013]. Dostupné z www: http://journalism.missouri.edu/staff/ryan-j-thomas/

[5] Published online before print April 18, 2013, doi: 10.1177/1077699013482909 Journalism & Mass Communication Quarterly June 2013 vol. 90 no. 2 267-286 Dostupné z www: http://jmq.sagepub.com/content/90/2/267.abstract

[6] Více např. zde http://washingtonexaminer.com/report-press-threw-helen-thomas-under-bus-to-save-its-reputation/article/2530559