W.i.t.c.h.

Při zadání kouzelného slovíčka witch do vyhledávače vám vyjede množství různorodých odkazů od haloweenských převleků po Women's International Terrorist Conspiracy from Hell (feministické aktivistky v USA).
Tečky umístěné mezi jednotlivá písmenka w.i.t.c.h jsou však doslova klíčem ke novým světům.
W.i.t.c.h. se jeví jako pouhý komiks pro děvčátka školou povinná, nicméně při bližším prozkoumání je to značka zahrnující široké spektrum produktů. Protože ještě W.i.t.c.h zcela nepodstoupila klasickou cestu komiksu do povědomí lidi komiks-kreslený seriál-film(v tom je tak trochu poráží konkurenční WINX), je více než pozoruhodné v kolika podobách se již tato značka dokázala objevit. Pro pořádek by snad však bylo záhodno W.i.t.c.h trochu představit.
W.i.t.c.h. je ve své původní podobě komiks o pěti náctiletých dívkách- Will, Irmě, Taranee Cornelii a Hay Lin, jenž ze dne na den získají nadpřirozené schopnosti, díky nimž mohou ovládat živly. V kombinaci s běžnými teenagerovskými problémy jako je škola, rodina a samozřejmě láska tak mají hrdinky a tudíž i čtenáři o zábavu postaráno. Zajímavým sociologickým faktem je velmi pestré rodinné zázemí hlavních postav- Will bydlí se svou rozvedenou matkou, Irma má milující macechu, Taranee je černoška a je adoptovaná, Cornelie je z „řádné“ ale snobské rodiny a Hay-lin reprezentuje imigrantskou část populace. Jejich kulturní i povahové rozlišnosti podporují komplexnost celku. Dívky stejně jako běžní superhrdinové mají svá tajná alterega, díky nimž se stávají strážkyněmi míru a rovnováhy ve vesmíru. Ten jako každé větší díla má své původní prvky. Kromě země je možno nahlédnout do Meridianu- hlavního města Mezisvěta, Ankharty či Kondrakaru- sídla velké rady jakožto ultimativní autority vesmírného pořádku.
Důležitým aspektem je propracovanost charakterů postav. Nemají jen prvoplánově dobré vlastnosti, ale i své slabiny a děsy a mánie, které nefungují na bázi „jednou překonám a jsem v klídku“, není to jednorázová výzva, nýbrž součást běžného života.
Komiks vznikl v roce 2001 v Itálii, odkud se za pomoci Walt Disney Company rozšířil po celém světě. Ke standardním 12 číslům ročně postupně přibyly speciály jako Srdce Kondrakaru, Planeta Kluků a další, jenž hlouběji představuje život hlavních i vedlejších
(především mužských) postav. Celé w.i.t.c.h. universum je vystavěno na transmediálním principu- již zmíněné speciály, knihy radící jak na vztahy či novely s dalšími příběhy
(odehrávají se mimo standardní rámec času, prostoru a aktuální situace základní dějové linie) dokreslují svět, jenž si nezadá s tím Harryho Pottera či Zeměplochou. Podporu značky lze dohledat i v jiných médiích. V roce 2004 spatřilo světlo světa seriálové zpracování, jenž více či méně reprodukovalo komiksový základ.

http://www.youtube.com/watch?v=OKexTh1tgKA&feature=player_detailpage

Nedlouho poté vnikla i počítačová hra.
Jako je velmi často vidět i u jiných komikových superhrdinů w.i.t.c.h. se dočkaly svého spodobnění i ve formě hraček, školních potřeb, oblečení, kosmetiky, či ložního prádla.

Důkazem, že w.i.t.c.h. patří ke kultovním záležitostem jsou především aktivity vztahující se k tomuto fenoménu. Na internetu se dají najít oficiální i neoficiální fanouškovské stránky, jejichž součástí jsou všem přístupná fóra. To podléhá principům kolektivní inteligence-názorem či dalšími formami projevu může přispět opravdu každý. Také existují stránky, na nichž lze najít i čísla časopisu a kde skenování, překládání a editace není prací jednoho autora, ale jedná se kolektivní dílo. To i přes svojí ilegální podstatu (přece jenom je to porušování autorských práv a jde tedy o pirátství) je počin veskrze dobročinný. Na hlavní stránce a v mnoha příspěvcích správce upozorňuje na fakt, že celá existence „scanů“ má za účel poskytnut komiks těm, kteří k němu nemají ve svých domovinách přístup.
Na internetu lze pomocí portálu youtube shlédnout velké množství videí věnované představení hrdinek či popisování jejich milostného života. A také, jak je v dnešní době snad již samozřejmostí, existuje i fanouškovský profil na facebooku. O významu w.i.t.c.h svědčí i pokus převedení komiksu do manga podoby, který však neuspěl především kvůli velké konkurenci v této sféře.

Dalším výrazným aspektem je aktivita samotných redakcí v jednotlivých státech. U nás například se několikrát do roka pořádají „slety“ fanoušků w.i.t.c.h., na které dorazit bez stylového kostýmu je téměř faux pass. Dalším příkladem pruduct sage je stránka časopisu věnovaná došlým příspěvkům čtenářů - článkům, tipům a především obrázkům.
Pakliže bychom chtěli charakterizovat w.i.t.c.h. může říci, že je to značka (v původním brand smyslu), další z nepřeberného množství komiksu či složitý sociálně-kulturní fenomén vhodný k podrobnějšímu zkoumání, hlavně je to ale universum, ve kterém je dominantní jeden prvek vyzdvihovaní důležitosti přátelství a mezilidských vztahů a to je jeho hlavní přínos fenoménu w.i.t.c.h., to je jeho poselství.

Domácí knihovna – slovo v budoucnosti dávno zapomenuté?

Knihy tvoří naší civilizaci a jako takové se dají označit za udržovatele inteligence celé společnosti, protože nesou nejdůležitější objevy, vynálezy, myšlenky, fakta, či příběhy v pamětích listů, na kterých jsou napsány. O historii knihy se dozvíme na internetu spoustu informací a v základní definici, která ji charakterizuje, je označení, že je psaná v papírové podobě, tedy na popsaných listech papíru, které jsou k sobě nějakým způsobem spojeny. V dnešní době, v době 21. století ovšem přichází do našeho podvědomí důležitý fenomén, který v budoucnu začne ovlivňovat naše vnímání knihy jako takové, označení té modernější dcery knihy – je Ebook – neboli elektronická kniha.

Elektronická kniha je zobrazení jakéhokoliv psaného textu v elektronické podobě. V současné době se především stále jedná o přepis nebo o kopie knih existujících. Ovšem důležité je zdůraznit, že lidstvo je ve svém vývoji nezadržitelné a pokud dříve staří učenci psali texty na papyrus, v budoucnu se můžeme dočkat toho, že papírová podoba knížky bude sloužit jako oblíbený předmět návštěvníků muzea. Elektronická kniha by zřejmě neexistovala bez internetu a internet by neexistoval bez jeho uživatelů. Stejně jako noviny by neexistovaly, pokud by je jejich čtenáři nekupovali, knihy by neexistovaly, kdyby se za ně neplatilo?

Ano, tištěné knížky stojí peníze, v mnoha případech stojí velké částky, které si mnohdy čtenáři nemohou dovolit, ovšem je zde další možnost, jak si knihu opatřit. Pokud vám nebude vadit, že bude v elektronické podobě, zaregistrujte se do Ebook blogu a knihu si jednoduše objednejte. Je to váženě tak jednoduché?

To už jsme ovšem u směny, u toho, jak si knihu v elektronické podobě opatřit, u toho, co je blog, kde jeho uživatelé píšou o knížkách. Před pochopením tohoto světa vám sdělím něco o historii Ebook.

První možnosti existence elektronické knihy sahají až do roku 1945, do USA, přesněji k vědci Vannevaru Bushovi, který svými chytrými myšlenkami sestrojil přístroj s názvem „MEMEX“. Tento přístroj by se dal označit za předchůdce prvopočátků stolního počítače, vypadal v podstatě jako psací stůl nebo psací komoda, jak byl také do češtiny překládán jeho vzhled. Memex nebyl ovšem nikdy sestrojen v reálné podobě. Již v memexu se počítalo s četbou textů v elektronické podobě a sám vědec si do něj chtěl vložit všechny své oblíbené knihy.

1. ledna 1967 tým z Brown University v čele s Adriesem van Damem uveřejnil informaci, že byla objevena metoda, jak shromažďovat a zobrazovat text na počítači.

První opravdovou digitální knihou je označovaná kniha s názvem Afternoon od Michaela Joyceho, zde již datujeme rok 1987.

V roce 1990 firma SONY uvedla na trh první přístroj, který byl schopen číst text, hrát hudbu a uchovávat data.

Od roku 1998 poté můžeme hovořit o tom, že na trhu existují přístroje, které označujeme jako Ebook reader. V celkovém pojetí je potom dnes několik možností, jak se dají elektronické knihy číst, buď na počítači (nejpohodlnější je zobrazení v pdf, protože zobrazuje kopii knihy v její reálné podobě), v přístoji, který je k tomu určen, v mobilu, či v mp3ce.

O existenci elektronické knihy a její historii bylo řečeno dostatek k tomu, abychom se mohli začít věnovat tématu hlavnímu, vzniku blogů, ve kterých si čtenáři předávají knížky, odkazují na linky, či torrenty, ze kterých lze potom knihy získat. Tyto komunity se často tváří velice uzavřeně. Nechtějí si mezi sebe pustit nikoho, kdo by se o knihy opravdu nezajímal a tak existuje několik blogů, do kterých je nutné se zaregistrovat. Pokud vás neláká četba knih v anglickém jazyce, těch důležitých, kde se dají sehnat dobré knížky je v českém prostředí pár, vybral jsem si dva: http://www.ebookforum.cz/ a http://palmknihy.cz/www/index.php. Oba blogy jsou v podstatě podobné a registrace je bezplatná.

Jedna internetová stránka, která nabízí ke stažení elektronické knihy je potom opravdu na principu členství a na registraci se musí čekat. Dále se již začínají rozvíjet projekty firem, které budou v budoucnu elektronické knížky prodávat, zatím je ovšem v našem prostředí tento druh prodeje knih velice nepatrný.

Na blogu si uživatelé navzájem sdělují dojmy z přečtených knih, uveřejňují o sobě informace, tedy informace z oblasti četby oblíbených knih. Doporučují si navzájem knihy a důležité je, že si pro sebe knihy navzájem shání. Proto jsem psal o tom, že si na internetu knihu objednáte. Princip funguje podobně jako anonce nabídky a poptávky – to znamená, že je zde podsložka „nabízím“ a „hledám“. Uživatelské prostředí opravdu drží pospolu a přeneseme-li se z virtuální reality do té běžné, tak lze tuto komunikaci mezi uživateli označit tak, že si navzájem pomáhají. Protože sehnat knihu mnohdy také znamená půjčit si ji a naskenovat ji, potom tuto naskenovanou knihu nahrát do elektronického uložiště a to poskytnout dalším uživatelům. Zatím doba elektronické knihy nepostoupila tak daleko, že by knížky v češtině byly pouze v elektronické podobě, proto vášniví čtenáři musí buď přepisovat, nebo skenovat.

Blogy, které se zabývají elektronickými knížkami, nenabízejí pouze možnost opatřit si knihu, projevuje se zde opravdový zájem čtenářů o knížky a ti si navzájem sdělují dojmy z přečtených knih, knihy doporučují, či od jejich přečtení odrazují. Běžní čtenáři se tak prostřednictvím internetového prostředí stávají recenzenty. Dané informace z pohledů uživatelů bývají někdy scestné, proto častokrát dochází i k hádkám v komentářích o knihách. Blogy mají svá pravidla, které je nutno dodržovat, jejím porušením může dojít k tomu, že je uživatel z blogu vyloučen. Příspěvky jsou tedy někým sledovány, zda jsou vhodné. Mnohdy jsou ovšem pravidla zavádějící, nabádají k tomu, že nelze porušovat zákony České republiky, v těch se ovšem tato distribuce knih protizákonnou stát může, nejen že dochází k porušování autorských práv, důležitější ovšem je, že za knihy se neplatí. Je to podobné jako se stahováním hudby z internetu, je pouze otázkou času, kdy dojde k postihování tohoto chování na internetu.

Pokud je pro vás čtení koníčkem, doporučuji si obstarat Ebook reader a zaregistrovat se do blogu, kde můžete sdělovat své dojmy z knih, stát se jejími recenzenty a stahovat doporučované knížky od dalších uživatelů. Ovšem pozor, tato zábava bude jistě časově omezena, jednou se dostanete do pozice toho, kdo porušuje zákon.

Filip Říha

Používá snad Doom IDDQD, že je stále naživu?

Stierlitz a Müller stáli proti sobě na opačných koncích úzké chodby budovy velitelství gestapa.
Stierlitz tasil svou pistoli a bez přebíjení vypálil do Müllera 1000 ran.
„IDDQD,“ pomyslel si Stierlitz.
„IDKFA,“ pomyslel si Müller.

Pokud vás úvodní vtip pobavil, zřejmě patříte ke staré komunitě hráčů počítačových her, která si ještě předávala své herní úlovky na 3,5 palcových disketách, a jistě také víte, že zmíněné cheaty neodmyslitelně patří k akční FPS (first-person shooter) hře Doom. Proč se ale chceme zabývat hrou, jejíž první díl vznikl v dílně ID Softwaru už v roce 1993? Na příští rok je totiž ohlášeno v pořadí již čtvrté pokračování této legendární hry, jež je prezentováno jako návrat ke kořenům, a my jsme zvědaví, zda dokáže navázat na obrovský úspěch prvního dílu této herní série.

Fenomén zvaný Doom

Vzniku Dooma předcházelo v ID Software uvedení hry Wolfenstein 3D, která byla jednou z prvních 3D her vůbec. Zdaleka však nedosáhla takové popularity jako o rok mladší Doom. V čem tkvělo tajemství úspěchu této prvoplánové akční střílečky? V případě Dooma byl použit průlomový engine, v němž poměrně nově objevený 3D prostor skýtal nečekané možnosti. Doom přinesl do herního prostředí nejen vykreslené textury všech zdí, stropů a podlah, ale hlavně víceúrovňové mapy se schody a výtahy, po nichž se hráči mohli pohybovat, což bylo do té doby nevídané. Zatímco Wolfenstein 3D nabízel vcelku sterilní prostředí, v němž jsou všechny chodby směřovány do pravého úhlu a o texturách sbíraných předmětů si můžete nechat jen zdát, v Doomovi se hráči poprvé setkali s propracovaným, barevně pestrým prostorem plným předmětů, oken, jimiž můžete střílet, děsivých nepřátel a jako bonus jste se pohybovali klikatými chodbami, kde občas blikaly žárovky, měnila se intenzita světla nebo byla rozlitá kyselina, či láva, do níž jste nesměli vstoupit. Říkáte si, co je na tom tak převratného (a možná vám to přijde i úsměvné), ale ve své době působila hra až neuvěřitelně realisticky a ostřílení hráči si při jejím hraní připadali jako Alenka v říši divů.

http://www.youtube.com/watch?v=GsiE15zoW6o&feature=related

http://www.youtube.com/watch?v=ggMsQc9ld9g

Legenda o Doomovi se neutvořila sama, přátelé

Kolem revoluční hry se postupně začala i u nás tvořit silná komunita hráčů nejprve hrajících prostřednictvím LAN připojení, později pomocí internetového připojení. S nástupem internetu byly vytvořeny podmínky a nástroje rychlého rozvoje fenoménu kolektivní inteligence, který se promítl také do hráčské obce Dooma. Začaly vznikat internetové stránky příznivců Dooma, kde si hráči dle hesla „víc hlav víc ví“ (v podstatě základního principu kolektivní inteligence) předávali své zkušenosti, postřehy, společnými silami vytvářeli návody ke hře, distribuovali cheaty apod. Doom se také dostal na stránky dnešní meky kolektivní inteligence – Wikipedii – a vznikla též samostatná „wiki“ stránka věnovaná pouze Doomovi (http://doom.wikia.com/wiki/Entryway).

Od fenoménu kolektivní inteligence už je jen krůček k procesu produsage. Z uživatelů Dooma se totiž postupně stávali tvůrci nových mediálních obsahů. V roce 1998 byly spuštěny první (a rozhodně ne poslední) české internetové stránky příznivců Dooma, jež jsou dodnes aktivní (http://www.idoom.cz/). Vytvářením internetových stránek produsage v tomto případě teprve začíná. Na stránkách Youtube naleznete mnoho fanouškovských videí z prostředí Dooma, jež musel někdo natočit, sestříhat a nahrát na zmiňované stránky. Dnes v prostředí internetu naleznete kompletní návody ke hraní všech dílů, datadisku a doplnění Dooma. Dodnes také kolují po internetu nejrůznější variace vtipů na dva nejznámější cheaty ve hře: IDDQD (zajišťoval nesmrtelnost) a IDKFA (zajišťoval tzv. plnou polní – klíče všech barev, 200% brnění, výběr všech zbraní ve hře s maximálním počtem munice). Zde se můžete pokochat menší ochutnávkou:

S trochou nadsázky by se dalo říct, že si hráči v rámci produkce nových významů vytvořili i svůj vlastní Doom jazyk. Dlouhá léta (a někdy se s tímto jevem setkáte i dnes) se FPS hrám říkalo prostě „důmovky“, na internetových diskuzích nebyly výjimkou rozpravy typu:

X: „Já tě zabiju!“

Y: „IDDQD.“

X: „Tak teď už ne.“

Hráčská představivost však šla mnohem dál. Vzhledem k možnosti editace hry se hra dočkala mnoha variací právě ze strany jejích uživatelů. Hráči si sami začali přetvářet herní prostředí pomocí editoru úrovní, textur, hudby a zvuku. Z internetu si tak můžete stáhnout doplňující úrovně, importovat grafiku, vytvořit si vlastní herní prostředí, jehož grafickou podobu si sami zvolíte. Z původních uživatelů mediálního produktu se stáváte jeho tvůrci. Herní mapy tak byly přetvářeny do mnoha podob, které byly dále distribuovány po síti s možností nového a nového přetváření a zdokonalování. V tomto bodě bychom mohli hovořit o silné provázanosti kolektivní inteligence s produsage. Proces pozvolné přeměny uživatele ve tvůrce by nemohl existovat bez kolektivně nabytých znalostí a zkušeností, které se postupem času vykrystalizovaly v jakýsi kompromis na nejvyšší úrovni vědomostí všech zúčastněných, a zároveň toto sdílení vědomostí ve svém vývoji muselo nevyhnutelně vést k produkci nových lidských výtvorů.

Transmediální příběh Dooma

Jako u každého mediálně úspěšného produktu bylo potřeba udržovat si i nadále přízeň fanouškovské obce, neboť ta je tou rozhodující nákupní silou. Příběh prvního dílu Dooma je velmi jednoduchý a nebudeme si nic nalhávat, pro hru, ve které jde především o počet zabitých nestvůr, je spíše podružnou záležitostí. Vy jako elitní voják v podstatě napravujete škody, jež napáchaly neúspěšné pokusy s teleportací, které zapříčinily invazi nestvůr z pekla. Děj se odehrává na Marsu a vaším úkolem je vyčistit tuto planetu od pekelných stvoření, abyste se mohli vrátit zpět na Zemi. V dalších pokračováních hry se děj modifikuje, ale základní premisa zůstává vždy stejná – pozabíjet všechny nepřátele a jejich zneškodňování si co nejvíce užít. Pro úspěšné udržení si hráčské klientely začal být v českém prostředí od roku 2004 vytvářen transmediální doomovský příběh. V tomto roce totiž vyšlo v ČR první ze čtyř knižních zpracování Dooma. Každá kniha rozšiřuje příběh příslušného dílu hry a poskytuje tak fanouškům možnost dalšího poznávání herního světa jiným informačním kanálem. Hlavní postavě hry je tím vdechnut lidský duch a fanoušci se najednou dozvídají něco navíc, což je staví do vyšší pozice vědění o hře a porozumění doomovského světa než obyčejné hráče, kteří (protože nečetli knihu) nemohou „porozumět a vědět“. Prohlubování fiktivního doomovského světa je o to jednodušší, že hra jako taková má natolik jednoduchý děj, že se na něm další vyprávění a utváření příběhu jednoduše realizuje. Vyprávění o Doomovi putovalo i dalšími informačními kanály - v roce 2005 byl natočen film (http://www.csfd.cz/film/185307-doom/), hra se dočkala podoby deskové hry (http://www.planetaher.cz/doom-deskova-hra-p-274.html). Navíc spolu s raketovým rozvojem technologií byla hra původně určená pro PC přepracována i do podoby pro herní konzole a dnes si s patřičným softwarovým vybavením zahrajete Dooma i na mobilním telefonu. Co víc si může koncový uživatel přát? Snad už jen nějaký ten rozhlasový pořad a televizní seriál.

Příběh pokračuje (?)

Jak jsme již předesílali na začátku, v příštím roce by se mělo objevit na pultech dlouho očekávané čtvrté pokračování herní série Doom. Již nyní je však příběh nového Dooma vyprávěn několika mediálními kanály. Můžete si dosud nedokončené pokračování rezervovat na stránkách internetových obchodů (např.: http://www.gamehouse.cz/pc-hry/doom-4-7617.php, http://www.bestgames.cz/doom-4-ps3/), zhlédnout po domácku vyrobené trailery na Youtube (http://www.youtube.com/watch?v=zNJOfMSI7zM&feature=related) apod. Zajímavé je, že knižní zpracování tohoto dílu vyšlo dříve než hra samotná (u nás v roce 2006) a nese příznačný název Doom 4: Konec hry. Znamená to snad, že čtvrtý díl nadobro ukončí mediální příběh jedné z legend herního světa? Těžko říct, ale některá fakta jsou nepřehlédnutelná: doba největší slávy této herní série již pominula a okruh skalních doomovských fanoušků se neustále zmenšuje. Dnešní konkurence na trhu počítačových her je natolik silná a nároky a očekávání fanoušků tak vysoké, že se dá jen ztěží předvídat, jaký úspěch bude mít další pokračování. Nechme se tedy překvapit, zda Doom 4 dokáže navázat na úspěch prvního dílu, nebo se ztratí v propadlišti dějin a celá herní série zůstane už navždy jen legendou.

All Band Boards Are Dating Sites in Disguise

Ze zkušeností moderátorky hudebních fór

Spousta lidí na světě poslouchá hudbu, někteří víc, nekteří míň. Ti, kteří poslechu hudby věnují více času než jiní, často chtějí poznat další fanoušky svých oblíbených interpretů. Nejobvyklejším, ale ne úplně vždy proveditelným (spousta kapel prostě do vašeho ne a ne zavítat a ne každý má čas a peníze za koncerty cestovat) způsobem je jít na koncert a začít se bavit s lidmi kolem sebe. Dalším, v dnešní době mnohem snažším a dostupnějším způsobem je zaregistrovat se diskusním fóru – anglicky forum nebo board - jenž má dnes skoro každé větší či menší hudební jméno na svých webových stránkách. A pokud ne, fanoušci si jej založí sami.

Každé fórum potřebuje zejména uživatele, kteří nejdříve přicházejí za účelem zjistit nejčerstvější a často i neoficiální informace o interpretovi, jenž je zajímá. Někteří samozřejmě informace přinášejí a sdílejí je s ostaními – zde můžeme mluvit o konceptu kolektivní inteligence, kdy vyšší počet osob tvoří obsah diskusních fór. V případě kapel to bývají především data koncertů či vydání nových nahrávek, obrázky (jak vlastní – například z živých vystoupení, tak i cizí, nalezené na internetu), články a rozhovory a podobně. Vznikají tak nová témata – anglicky topics nebo častěji threads – v nichž se diskuse více či méně drží toho, o čem se píše v prvním příspěvku. Obsahově se mohou týkat jak hlavní kapely fóra (tedy alb, písniček, koncertů, spolupráce s jinými kapelami, obrázků, videí a podobně), jiných kapel (předpokládá se, že uživatelé neposlouchají jen jednoho interpreta), uživatelů samotných (ti sdílejí obrázky sebe a své rodiny, přejí si navzájem k narozeninám, stěžují si na práci či školu...) a samozřejmě také věcí nijak nesouvisejících s hudbou (například vtipy, knihy, filmy a jiné zájmy).

Je to právě přispívání, které udržuje každé fórum v chodu. Kdyby na něm přestaly přibývat nové příspěvky, fórum by ztratilo svůj smysl. Uživatelé mohou své příspěvky opravovat a v některých případech i mazat, citovat jiné a tím na ně reagovat. Mohou si také měnit avatary (ikonky vedle svého jména či přezdívky) a podpisy, které se zobrazují pod jejich příspěvky. Každý uživatel může založit nový thread a posunout existenci fóra zase o kousek dál. To vše jsou znaky konceptu produsage. Uživatelé ve svých příspěvcích nemusejí používat jen textu. Kromě již zmíněných obrázků a fotografií mohou sdílet videa či audio nahrávky, pokud jim to technické možnosti dovolí – tak se projevuje transmedialita diskusních fór.

Ale dost techniky. Co je ale na diskusních fórech nejdůležitější, je kontakt osob, které mají přinejmenším jeden společný zájem – interpreta, jehož se celé fórum týká. Vznikají tak nová přátelství mezi lidmi, kteří by se jinak nikdy nepotkali a kteří žijí stovky kilometrů od sebe. Na všechn fórech, které navštěvuji, není nijak výjimečnou záležitostí, že se uživatelé mezi sebou navštěvují, hromadně spolu chodí na koncerty (a pokud jde o interpreta, který je dal dohromady, je docela běžné, že se lidé z mnoha míst po celém světě sejdou na jednom koncertě – sama jsem snedávno vrátila z hromadného výletu do dánské Kodaně). Na fórech také velmi často vznikají nové vztahy a už dávno se ustálila fráze „All band boards are dating sites in disguise.“ („Všechna fóra kapel jsou seznamky v převlečení.“). Není žádnou zvláštností, když dva lidé, kteří se potkali na fóru, uzavřou manželský svazek. Já osobně znám přinejmnším tři manželské páry a nespočet zatím „jen“ párů. Někteří mají to štěstí, že žijí ve stejném městě nebo alespoň ve stejné zemi, ale vím i o takových, z nichž jeden žije v Evropě a druhý na Novém Zélandu. A jsou spolu již pět let.

Někteří uživatelé, zejména pravidelní přispěvatelé, berou to „své“ fórum jako komunitu, kde se skoro všichni navzájem znají, navštěvují a tráví spolu čas. A pokud spolu nemohou být fyzicky, píší si emaily, přátelí se na facebooku, last.fm a jiných sociálních sítích. Mnozí si také posílají dárky k narozeninám a v podstatě dělají všechno, co je běžné mezi lidmi, kteří se potkali mimo internet. Kvůli jakémusi pocitu komunity bývá pro nové uživatele občas docela těžké zapadnout mezi ty, kteří fórum navštěvují již delší dobu. Pokud to ale nevzdají a neopustí fórum po několika příspěvcích, je zde velká šance, že si mezi ostatními fanoušky najdou mnoho nových přátel. Musím přiznat, že mít přátelé po celé Evropě i mimo ni může být ve výsledku poněkud složitá a drahá záležitost, zejména pokud se s těmi lidmi opravdu chcete vídat. Jedna charterová letecká společnost, se kterou ráda a velmi často létám, nedávno zrušila linku mezi Prahou a Paříží a tím v podstatě znemožnila mně, chudé studentce, vídat jednu z mých nejlepších kamarádek, která žije právě v Paříži. Další nepříjemnost, která může nastat, je rozchod. Z vlastní zkušenosti můžu říct, že pokud se dáte dohromady s někým z fóra a ono to jaksi nevyjde, a vy navíc máte to štěstí (nebo smůlu, záleží, jestli je sklenice poloplná nebo poloprázdná), že jste také administrátorem nebo moderátorem, bývá poměrně těžké odolat nutkání dát dané osobě ban (tedy jim znemožnitpřístup do fóra) jen proto, že nemůžete vystát její nebo jeho příspěvky. Stejné situace ale nastávají i v životě mimo internet. Život na hudebním fóru se vlastně od toho reálného tolik neliší.

Petra Němečková
(moderátorka fóra Blood Red Shoes, uživatelka fór Mew a Trail of Dead)

WikiLeaks – svoboda záhuby?

Jednou z nejpodstatnějších aktualit ve světě je skandál „cablegate“ a s ním spojené WikiLeaks, proto jsem se rozhodla vám trochu přiblížit, o co tady vlastně jde.

Z historie

Samotná služba vznikla, jako dceřinná odnož Wikipedie na sklonku roku 2006, ale až na jaře 2007 byla představena veřejnosti s tím, že má k dispozici přibližně 1,2 milionu neveřejných dokumentů k publikaci. Tyto informace sehnala díky jednomu z aktivistů, který je shodou okolností provozovatelem služby Tor pro anonymizaci provozu na internetu. Tor maskuje vaši IP adresu vlastní IP adresou, tím však zná data, které stahujete. Jednou se dotyčný dostal k datům, které si stahovali čínští hackeři z cizích vládních serverů a nenapadlo ho nic lepšího než tyto data ukládat, jak říká sám Julian Assange, zakladatel Wikileaks.

Tímto uvedením na trh Wikileaks získala obrovský „marketingový buzz“. Nejen, že vzbudila zájem veřejnosti a medií, ale podnítila tak i nebývalou aktivitu tajných služeb, které už delší dobu spekulovali nad tím, že Čína využívá internet ke špionáži.

Následně služba publikovala řadu zpráv týkajících se války v Afghanistánu či korupce v Keni. Zveřejnila informace týkající se „výslechového manuálu“ pro americkou věznici v Guantanámu, která vyvolala vlnu nevole u bojovníků za lidská práva a veřejnosti.

V listopadu 2009 se na WikiLeaks objevil záznam korespondence z vědeckých pracovišť zabývající se globálním oteplováním, který posílil názor, že člověk nemůže ohrozit přírodu čímkoliv, co činí a podpořil tak teorii o konspiraci zvané „Climatgate“. V témže roce se zveřejnil seznam zakázaných webů v Austrálii, čímž si WikiLeaks proti sobě poštvalo další vládu.

V dubnu vypustily WikiLeaks dnes již legendární video Collateral Murder, které ukazuje, jak američtí vojáci v Iráku z helikoptéry pozabíjeli dvanáct civilistů včetně dvou místních reportérů Reuters.

Prosákl i skandál „Petrogate“, kde se rozhovory peruánských politiků a podnikatelů staly přímým důkazem o klientelismu a korupci. Dále mohu zmínit aféru kolem jaderného incidentu v Iránu, emailovou korespondenci Sarah Palinové, toxické skládky na Pobřeží slonoviny či nevyjasněné okolnosti kolem války (a následně „války“) v Iráku a Afghanistánu.

Pravda bolí

Jak již bylo řečeno, WikiLeaks publikuje neveřejné dokumenty, vyzrazuje „státní tajemství“ chcete-li, proto je zcela logické předpokládat, že někomu se to nemusí líbit a také, že nelíbí. S každou zemí, kterou tato služba poškodila roste počet černých listin, na které je zapsána.

Krásným příkladem je nevole amerických úřadů, jež zatlačili na službu PayPal. V době, kdy WikiLeaks sháněla sponzory ji byl bez udání důvodu zrušen účet a zablokovány všechny prostředky na účtu se nalézající. Tři dny na to byla služba z ničeho nic obnovena. WikiLeaks to tehdy oslavil Twitterovou zprávou, obecně se ale mělo za to, že PayPal tak učinil na nátlak úřadů, nakonec ovšem nebyl ochoten vzdorovat negativní publicitě, neboť provozovatel WikiLeaks neporušil žádná pravidla služby a nebyl právní důvod, proč účet blokovat.

Kontrovezní osobou v čele webu je již zmiňovaný Julian Assange, bývalý australský hacker, který dnes působí jako mluvčí a představitel WikiLeaks. Momentálně čelí obvinění ze znásilnění, je stíhán švédskými úřady a žádá o azyl ve Švýcarsku. Tvrdí, že jde o spiknutí „velkého bratra“, který tak chce pozastavit jeho činnost v souvislosti s WikiLeaks. Krásná myšlenka demokracie a svobody slova se začíná ovšem trochu rozplývat ve chvíli, kdy se sami sebe zeptáme, co je vlastně pravda?

A co, že to vlastně je ta pravda?

Teď nemluvím o personálních záležitostech pana Assangea, ale o tom co je vlastně pravdy na „jím“ zveřejněných informacích. Za pouhé 3 roky toho odhalil více než ti nejlepší novináři za celý svůj život. Jak WikiLeaks získává informace a jak ověřují jejch pravdivost?

Pro Wikileaks pracuje cca 800 dobrovolníků včetně špičkových právníků a specialistů na ochranu dat na internetu. Tato mezinárodní společnost se sídlem ve Švédsku je po právnicích opravdu hladová, ty své ji poskytuje i agentura AP či Los Angeles Times. Veškeré informace jsou WikiLeaks anonymně zasílány hackery, diplomaty či jinými osobami (v podstatě kýmkoliv) a následně jsou verifikovány pracovníky organizace, které je zakódují tak, aby skryly reálnou velikost dokumentů a jejich původ.

Aby WikiLeaks byly ještě nedotknutelnější, hostuje v mnoha zemích, takže je nemožné, aby jedna samotná vláda či korporace zabránila publikování neveřejné informace, či dokonce donutila odstranit informace z tohoto webu.

WikiWiki Bus

Wiki je označení webů (nebo obecněji hypertextových dokumentů), které umožňují uživatelům přidávat obsah, podobně jako v internetových diskusích, ale navíc jim také umožňují měnit stávající obsah; v přeneseném smyslu se jako wiki označuje software, který takovéto weby vytváří.

Název wiki wiki pochází z havajštiny, ve které je to výraz pro „rychlý“, resp. „velmi rychlý“.

Někdy jsou používány termíny wikiwiki nebo WikiWiki namísto termínu wiki. (wikipedia)

WikiLeaks navzdory své předponě tento předpoklad nesplňuje. Ostatní uživatelé nemohou již zveřejněný obsah nijak upravovat ani jinak měnit. Nejedná se tedy o stejný model jako u Wikipedie. Nicméně i tak WikiLeaks určitý způsob kolektivní inteligence využívá. Pokud informace může zaslat opravdu úplně každý, a tak přispět se svou troškou pravdy do mlýna, tak se nám otevírá brána nekonečných možností, protože tím, že informace budou zveřejněny, bude zaručeno, že si je někdo přečte. Nemusíme se tedy starat o publicitu na nás konaného bezpráví.

Konspirace, kamufláž nebo kolektiv?

Kam spěje kolektivní inteligence v tomto případě mi není úplně jasné. Na jednu stranu je to projekt, který konečně vymaže všechny uvozovky u slov, jako je demokracie nebo svoboda slova, na druhou stranu hlaveň, kterou si k hlavě přikládá západ. Daniel Ellsberg, bývalý analytik Pentagonu tvrdí, že Wikileaks „může být pouze mucholapka amerických tajných služeb, jež nabízí zcela smyšlená data za účelem zmatení cizích výzvědných institucí.“

Otázkou však stále zůstavá, jak jsou tyto citlivé informace ověřovány? Nabourávají se snad oni dobrovolníci do vládních serverů jako hackeři? Jaký užitek tato „pravda pravdoucí“ přinese veřejnosti? Začne i v tomto případě být publikum „aktivní“? Začnou snad národy tlačit na svoje vlády ve jménu pacifismu a přímého jednání? Pokud bude ovšem západní kultura zcela odzbrojena a odtajněna, nenahraje to do karet národům, které na žádné WikiLeaks nehrajou, jako je Čína, KLDR či Blízký východ? Bude ještě existovat nějaký smysl diplomacie, když jsou jeji snahy tímto způsobem mařeny?

Internet by měl zůstat prostorem pro naprostou svobodu lidského vyjádření, nejsem si zcela jista pokud to platí i v tomto případě. Existence fór, kde uživatelé radí diplomatům v složitých vyjednávacích otázkách? Možná. Je nutné si však uvědomit, že systém, ve kterém žijeme potřebuje nejen radu starších, ale i válečníky, kteří chrání svůj kmen, aby to mohli dělat dobře, potřebují určitou dávku utajení. Co si o tom myslíte vy?

Irina K. Kondratová