Politický aktivismus v době Facebooku

Facebook každý den navštíví 620 000 000 lidí a tato nejpopulárnější sociální síť se tak drží na druhém místě návštěvnosti ze všech stránek na celém internetu. A přestože v USA dosáhl již počet uživatelů svého maxima jak někteří odborníci tvrdí, v rozvojových zemích se těší větší a větší popularitě. Vždyť v počtu uživatelů jsou na druhém až čtvrtém místě Brazílie, Indie a Indonésie, které se řadí mezi nejlidnatější státy světa a tedy se Facebook v příštích letech může těšit na desítky milionů nových uživatelů.

Celá miliarda uživatelů facebooku ale nemusí jen „marnit čas“. Jak ukázaly kupříkladu protesty arabského jara, nebo hnutí Occupy Wall street, Facebook může být i nástrojem politického aktivismu a právě tomuto tématu se věnuje José Marichal ve své studii Political Facebook groups: Micro–activism and the digital front stage publikované na webu Firstmonday.org

José Marichal je docentem politologie na California Lutheran University, titul Ph.D. Získal na univerzitě v Coloradu. Jeho specializace však přesahuje i do dalších oborů, především do mediálních studií a sociologie. Ve své publikační činnosti se věnuje propojení sociálních sítí s občanskou angažovaností a politikou a tomuto tématu se věnuje i studie, která je předmětem tohoto článku.

Autor provedl kvalitativní obsahovou analýzu 250 Facebookových skupin s politickou tématikou a s jeho výsledky vás seznámí následující článek. Pro přehlednost nejprve začněme vysvětlením klíčových pojmů a poté se přesuneme k samotnému výzkumu.

Ne? Tak ne...

Nonymní prostředí

Za tímto označením se skutečně neskrývá slovenský popík, nýbrž opak anonymního prostoru. Sociální sítě jsou nonymní prostředí, ve kterých prezentujeme sami sebe. Shanyang Zhao tuto prezentaci označuje jako formování „possible selves“ tedy možných já - takových, jakými si přejeme být. Jakákoliv naše akce vyvolá reakci, která se zase vrátí nám, protože aktivity provádíme pod vlastním jménem a profilem.

Slacktivism

Pojem Slacktivism je složen z anglických slack (nedbalý, laxní) a activism (opravdu je třeba překlad?), autorsky bych tedy termín přeložil jako „lajdaktivismus“. Tento Morozovův koncept je postavený na tom, že sociální sítě umožňují až příliš snadné přihlášení se k nějaké ideje, čímž člověku naplní potřebu politické aktivity. To pak snižuje pravděpodobnost dalšího aktivního zapojení, které by mělo reálné důsledky - „Jít protestovat do tý zimy?! Pche, lajknul sem to na Fejsbůku, to stačí“ Gladwell pak dodává, že sociální sítě se vyznačují především povrchními vazbami, které neposkytují vhodný základ pro udržení stabilní a dlouhodobé reálné aktivity.

Argumentem, který by mohl tyto obavy vyvrátit pak jsou již zmíněné facebookové aktivity, které jsme mohli pozorovat ve spojitosti s arabským jarem či hnutím „Occupy“. Při těchto bezesporu politických aktivitách hrály sociální sítě důležitou mobilizační roli, kdy díky sdílení obsahu a informací o protestech narůstal i počet reálně demonstrujících lidí v ulicích.

Microactivism

Existuje více pohledů na mikroaktivismus. Blood a Drache vztahují předponu micro k původci sdělení, tj. že se jedná o aktivismus na úrovni jednotlivce nebo malé skupiny prezentovaný širšímu publiku. Oproti tomu autor studie José Marichal posuzuje koncept z hlediska množství příjemců. Mikroaktivismus tak dle něho není závislý na velikosti původce, ale velikosti (lepší by bylo říci malosti) publika, které sdělení přijímá. Mikroaktivismus nemusí mít vždy za cíl vyvolat společenskou změnu, ale vyjadřuje postoj, který může někoho zaujmout a ovlivnit. Můžeme se tedy bavit nejen o zakládání skupin, ale i o pouhém sdílení politických obsahů.

José Marichal nahlíží na aktivitu na Facebooku právě jako na mikroaktivismus spíše než lajdaktivimus, jelikož vidí politiku jako „meaning making process“ k čemuž přispívají i aktivity, které se mohou zdát banální, jako jsou právě sdílení statusů s politickou tématikou. Takové aktivity sice nemají tak hmatatelný dopad jak argumentují Morozov s Gladwellem, ale i přesto mají (byť jen drobný) vliv na formování společnosti a jako takové jsou aktivismem. A v rámci mikroaktivismu pak José Marichal vyslovil teorii „Politického vyjadřování.“

Theory of Expressive Political Performance

Teorie vytvořená autorem na základě Grounded Theory Glasera a Strausse a Goffmanovy práce o dramaturgii. Autor politické skupiny vytváří jejím založením a aktivitou své „hoped political self“ tedy kýžené politické já. Založením skupiny, nebo sdílením politických obsahů chce jejich autor nejen přispět k šíření povědomí o problému ale chce se sám aktivně zapojit do procesu formování názorů. Tyto aktivity pak probíhají v rámci front-stage prezentace.

Front-stage a back-stage

Zase nic?

Ne, zase žádní No Name. Jedná se o příměr prezentace k hudebnímu či divadelnímu vystoupení. Divák zpravidla vidí pouze to, co si herci přejí aby viděl, pouze to co předvedou na jevišti. Za tímto představením/prezentací se však skrývá spousta práce v zákulisí od zkoušek přes výrobu kulis až po líčení, o kterých divák nemá vědět. V backstagi se můžeme chovat podle toho jací skutečně jsme, protože nepočítáme s jakýmkoliv vměšováním zvenčí. S naší prezentací na sociálních sítích se to má stejně – frontstage je facebooková zeď, kterou vystavujeme na odiv, do backstage můžeme zařadit soukromé zprávy vedené s konkrétním člověkem (dle paralely jej můžeme nazvat kolegou hercem), či nastavení soukromí tak, že některé věci vidí pouze sám autor.

Vlastní výzkum

Metoda

Autor zvolil pro svůj výkum kvalitativní obsahovou analýzu 250ti náhodně vybraných Facebookových skupin. Za účelem dodržení objektivity založil nový účet na sociální síti, protože algoritmus Facebooku nabízí uživatelům skupiny podobné těm, jejichž je členem. Pokud by tedy autor použil vlastní účet, výsledky by byly výrazně zkresleny. Proto založil účet nový bez preferencí, přátel, či jakýchkoliv skupin. Poté z 550 politicky orientovaných skupin (takových, které ve svém popisu měly uvedenou kategorii „general interest/politics“) náhodně vybral vzorek 250. A to bez ohledu na konkrétní téma nebo jazyk ve kterém byla skupina vedena. Jazykovou bariéru pak odboural za použití aplikace Google Translator. Ve výsledném vzorku tak bylo 250 skupin ze 32 zemí světa v 23 různých jazycích.

Autor nejprve provedl analýzu Informací o stránce (group description, tedy text psaný autorem stránky, který se objevuje vždy v záhlaví a obsahuje základní popis stránky pro návštěvníky). Na základě této analýzy rozpoznal opakující se prvky politického vyjadřování, které lze rozložit na čtyři osy: expresivita, cíl, tón (dikce), délka. Na základě těchto kódovacích kategorií pak analyzoval text na hlavní stránce. Jednalo se pouze o příspěvky, které zveřejnil autor stránky, nikoliv texty ostatních uživatelů, jinak by došlo ke zkreslení (viz trollové, odpůrci stránky aj.). K této analýze použil J. Marichal program Qualrus a následně metodu zakotvené teorie, která se používá k odhalení společných rysů a témat ukrytých v textech.

Qualrus - Nástroj kvalitativní analýzy, který byl při použit při kódování obsahu Facebookových skupin dle kategorií „expressiveness, target, tone and length“. Výsledky pak byly analyzovány metodou Constant Comparative Method (Grounded Theory method, v češtině uváděna jako metoda zakotvené teorie) Glasera a Strausse.

Výsledky

A co tedy José Marichal v textech objevil? Analýza ukázala, že v rámci politického vyjadřování se dají vyzdvihnout 4 klíčové aspekty: Vyjadřování, identita, zvýraznění a délka (expressivity, identity, signifiers, length)

Vyjadřování: Peter Svensson rozlišil v roce 2009 tři druhy diskursu – instrumentální, komunikační a vyjadřovací. Autorovi naší studie se podařilo ve vzorku objevit všechny tři druhy, ačkoliv v různě početném zastoupení.

Komunikační skupina je charakterizována tím, že jejím účelem je primárně podnítit dialog a komunikaci mezi návštěvníky. Takové se ve vzorku 250 zkoumaných skupin objevily pouze dvě.

Instrumentální skupiny poskytují návštěvníkům nástroje a prostředky k další aktivitě a vybízejí je k ní. Tyto skupiny mají logicky nejblíže ke konvenčnímu aktivismu, často sdílí petice, návody, informace o sdruženích, či výzvy k bojkotu. Těchto stránek bylo o něco více. Přesto však drtivá většina zkoumaného vzorku spadá do kategorie vyjadřovacích skupin.

Vyjadřovací: Tyto skupiny jsou založené za účelem prezentace názoru. Nepodňecují návštěvníky k dalším akcím a vzniklé diskuse jsou až sekundárním produktem. Jedná se tak o stránky vyjadřující podporu, či naopak nesouhlas s nějakým tématem; stránky názorových proudů, upozorňující na problém, výrazy vděku velkým osobnostem... od „Děkujeme, Winstone Churchille“ po „Islám v ČR nechceme.“

Identita: Zde autor využívá další dělení vytvořené Manuelem Castellsem, který identity dělí na legitimizační, protestní a projektové. Poslední zmíněné však studie neodhalila a tedy se jim autor nevěnujeLegtimizační: Takové skupiny, které ospravedlňují a podporují konkrétní politiku, nebo osobu, která je ve shodě s většinovým míněním. Mezi tyto stránky autor řadí například stránku “SI A REELECCIÓN DE URIBE“ (kolumbijská stránka „Ano znovuzvolení prezidenta Uribeho“).

Protestní idetntita se oproti tomu vytváří, když je názor v rozporu s mainstreamem. Ať už se jedná o vyjadřování solidarity (pozitivní), či skupinové pobouření (negativní). Těchto skupin pak bylo násobně více, než těch s legitimizačním cílem. Sem autor řadí kupříkladu stránku „Proud to be French“. S ohledem na celosvětové vnímání Francouzů se opravdu asi jedná o minoritní, protestní názor.

Zvýraznění: Zde se nejedná o cíl skupiny, nýbrž o způsob jejich naplňování a psaní textů. V první řadě se jedná o lingvistickou stránku skupiny. Typickými příklady zvýrazňovačů jsou satira, humor, urážky, ale i stylistické formy kupříkladu básní. Cílem je upozornit formou na obsah. A k tomu se dá využít také způsob písma, nejčastěji používání velkých písmen.

Délka: Zde autor píše o délce popisu skupiny, který se diametrálně lišil napříč vzorkem. Od jednoslovného popisu „proč?“ u stránky protestující proti válkám až po tisícislovné eseje kurdských stránek. Hlouběji je ale autor studie nerozebírá

Závěr

José Marichal ve své studii náhodně zvolil 250 facebookových skupin s politickou tématikou a podrobil je kvalitativní obsahové analýze. Drtivá většina zkoumaných skupin má za cíl pouze seznámit diváka s názory a postoji autora, který zpravidla nevyžaduje ani žádnou interakci, což podle některých autorů může vést k pomalému zániku klasického aktivismu, protože budeme ukolébáni pocitem politické angažovanosti na facebooku. Je otázkou času, jestli budou mít pravdu Morozov s Gladwellem, kteří se tohoto scénáře bojí, nebo Marichal, který tvrdí, že mikroaktivismus je spíše doplňkem tradičního aktivismu a facbookově politicky aktivní lidi můžeme zařadit někam doprostřed škály, kterou určuje na jednom konci „profesionální aktivista“ a indiferentní ignorant na straně druhé.

Zdroj: MARICHAL, José: Political Facebook groups: Micro–activism and the digital front stage. First Monday 2013, Volume 18, Number 12. Dostupné z: http://firstmonday.org/ojs/index.php/fm/article/view/4653/3800

Kdo vás sleduje na Facebooku?

Domnělé publikum na Facebooku: Analýza skic estonských teenagerů o typických uživatelích Facebooku

Autorkami zprávy z výzkumu The Imagined audience od Facebook: Analysis of Estonian teen sketches about typical Facebook users, jehož cílem bylo analyzovat, jak estonská mládež vnímá a představuje si publikum na Facebooku, jsou Maria Murumaa MA a Andra Siibak, Ph.D. Zpráva byla uveřejněna v internetovém periodiku First Monday ze dne 6.2.2012, ročník 17, číslo 2.

Maria Murumaa MA, je postgraduální studentkou na Institutu žurnalistiky a komunikace University v Tartu v Estonsku. Ve své diplomové práci zkoumala vlastnosti facebookových zpráv teenagerů a analyzovala, jakou úlohu hraje při dekódování těchto zpráv publikum. Ve své disertační práci se zaměřuje na proměny soukromí na sociálních sítích z pohledu mládeže.

Andra Siibak, Ph.D., působí jako výzkumná pracovnice mediálních studií na Institutu žurnalistiky a komunikace University v Tartu. V současnosti se ve svých výzkumech zabývá rozdělením publika v prostředí nových médií, vnímáním a budováním soukromí na sociálních sítích a také zprostředkováním mezigeneračních vztahů v rámci nových médií. Autorka publikovala v různých oborových periodikách, mimo jiné v Journal of Computer–Mediated Communication, Young, Cyberpsychology či Journal of Children and Media.

Autorky svým výzkumem navazují na předchozí práce na podobné téma, tedy vnímání publika na sociálních sítích, jak jej vidí mládež. Ukázalo se v nich například, že Facebook je většinou mladými lidmi vnímaný jako studentská síť, uživatelé si představy o svém publiku odvozují od sebe sama.

Rozhovory a skici

Účastníky výzkumu byli středoškolští studenti ve věku 16-20 let, vše běžní uživatelé počítače a internetu se zkušenostmi se sociálními sítěmi, s vlastním účtem na Facebooku. Kvalitativní metodou sběru dat byly strukturované skupinové diskuse. První fáze rozhovorů byla zaměřená všeobecně na zkušenosti respondentů s internetem, následně na sociální média, konkrétně používání Facebooku. V další fázi byli účastníci požádáni, aby načrtli nejvýraznější typy uživatelů Facebooku. Tvorba náčrtů probíhala ve dvojicích, každá dvojice následně představila a popsala své kresby ostatním. Celkem se sešlo 39 skic. Následovala diskuse na téma netikety, zejména co se týče online sdílení osobních informací.

Pro analýzu rozhovorů použily autorky různé horizontální metody k identifikování a seskupení opakujících se témat. Přepis záznamu z diskusí byl podroben několikanásobné analýze textu, následně byla vytvořena struktura pro kódování dat. Analýza skic zahrnovala vizuální socio-sémiotické metody v kombinaci s technikami diskurzivní analýzy. Byla použita také teorie „čtení obrázků“ (Kress a van Leuven, 1996), vyvinutá z tradice sociální sémiotiky a založená na hypotéze, že v každém obrázku je určitým způsobem pomocí sémiotického kódu zakódováno sdělení, komunikační potenciál (metoda umožňuje interpretovat to, jak jednotlivci komunikují a vytvářejí sdělení umístěním vizuálních prvků). Náčrtky byly analyzovány společně se slovním popisem autorů.

Skupinové rozhovory ukázaly, že mládež je velmi aktivní v používání sociálních médií, obzvláště Facebooku. Jedním z hlavních důvodů je potřeba zůstat v kontaktu s přáteli. Studenti se nicméně přiznali k tomu, že do „přátel“ si přidvávají i osoby, které neznají mimo on-line prostor. Přiznávají také, že aktivně komunikují s méně než polovinou „přátel“. Respondenti projevili nízké povědomí o nastavení soukromí na Facebooku a zájem o jeho použití.

Hlavní typy uživatelů Facebooku

Analýza skic a jejich slovního popisu vedla k definování šesti hlavních typů facebookových uživatelů a několika podtypů, kdy vedoucím diferenciačním parametrem bylo „chování“ uživatelů, tedy charakter a povaha sociálních interakcí. Každá skupině byl přiřazen název, který odpovídá nejvíc dominujícímu prvku jejich chování.Ve výzkumné zprávě jsou nejprve popsány typy, od nichž se respondenti nejvíce distancují, a až nakonec typy, s nimiž se nejvíce identifikují.

Typ Snaživec

Nejčastěji se vyskytujícím typem uživatele v náčrtcích byl Snaživec. Velmi aktivní a horlivý uživatel, vše komentuje, lajkuje, přidává si stále nové kontakty. Vyplňuje kvízy, hraje hry, neustále mění statusy. Tváří se velmi přátelsky, každého chce potěšit, ale v podstatě nemá co říci.

Podtyp „Geek“

Typ Pozér

Rovněž velmi aktivní uživatel, který ale na rozdíl od prvního nahrává na Facebook spousty fotek. Většinou byl tento typ znázorňován jako atraktivní žena.

Podtyp iPhoňák

Typ Byznysmen

Dospělý uživatel, který používá Facebook pro účely spojené s prací, obvykle k propagaci firmy. Znázorňován v obleku, s kravatou a kufříkem.

Typ Zvrhlík

Tito uživatelé na sociálních sítích především prohlíží profily a obrázky dětí, ale také navazuje kontakt se ženami. Obvykle jej studenti viděli jako staršího muže, který si záměrně ubírá věk. Tyto uživatele vnímají jako cizince, převážně z Turecka, Brazílie či Středního východu. Jejich styl komunikace je považován za dotěrný a agresivní.

Typ Mizera

Sestává ze dvou podtypů - „Hater“ a Staroch. „Hateři“ vše bezdůvodně kritizují a napadají, Staroši se vymezují zejména věkem (okolo 70-80 let), mají také spíše negativní postoj k sdíleným obsahům.

Podtyp Hater

Podtyp Staroch

Typ Běžný uživatel

Nejčastěji se respondenti ztotožňovali s tímto typem uživatele. Je na Facebooku poměrně aktivní, ale nijak nevyčnívá. Komunikuje především se svými skutečnými známými a nezveřejňuje příliš mnoho osobních informací. Od typů Snaživec a Pozér se liší tím, že mají svůj život mimo internet.

Závěry

Výsledky výzkumu naznačily, že mládež sice míří své příspěvky na Facebooku na své poněkud zidealizované publikum, přesto má poměrně dobré povědomí o publiku reálném. Studenti zaznamenali 6 hlavních typů uživatelů, podle analýzy náčrtků a jejich slovního popisu se s většinou z nich neidentifikují, některé vnímají jako potenciálně nebezpečné. Toto nebezpečí však respondenti většinou nevztahovali ke své vlastní osobě jako spíše k ostatním, mladším, uživatelům Facebooku. Tento pocit bezpečí přisuzují autorky výzkumu buď přístupu odvíjejícího se od věku cílové skupiny, efektu třetí osoby a nebo iluzi anonymity.

A co u nás?

Je pravděpodobné, že podobné skupiny uživatelů se budou ve vnímání mládeže vyskytovat celosvětově, byť můžou být jistě modifikovány sociokulturními specifiky jednotlivých regionů. Z povahy věci, respektive principu, na kterém je Facebook založen, vyplývá, že každý uživatel Facebooku jej nutně inkorporuje do svého osobního prostoru. Zatímco však v rámci sociálních interakcí probíhajících ve fyzické, nikoliv virtuální podobě, je instinkty, výchovou a edukací naučen a zvyknut si svůj osobní prostor chránit, v rámci virtuální komunikace na tuto ochranu často zapomíná. O možných rizicích užívání sociálních sítí se tak uživatel často dozví až tehdy, kdy pocítí jejich konkrétní dopady, například ve formě tzv. kyberšikany. Také proto by se zásady bezpečného užívání sociálních sítí měly stát součástí rodinné výchovy a edukace ve školských zařízeních.

Zdroj:

http://journals.uic.edu/ojs/index.php/fm/article/view/3712/3147

V hlavní roli: Internet

Autor statě nazvané Užívání internetu a sociabilita: kořeny, vývoj a současnost výzkumu, Mgr. Petr Lupač, PhD., který působí jako odborný asistent na katedře sociologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, ve své práci přinesl bližší pohled na historii a současnost výzkumu jednoho z největších fenoménů dneška – internetu a jeho vlivu na jedince, a to zejména z pohledu sociologického. Sám autor již v úvodu upozorňuje na největší úskalí vybraného tématu (dle mého názoru se dá toto aplikovat na obor nových médií obecně) a totiž velkou dynamičnost zkoumaného prostředí – internet kromě jiného významně reaguje na vývoj informačních a komunikačních technologií. Tedy nestabilita prostředí lehce zastírá základní parametry a otázky s nimi spojené. Zároveň je velice zajímavé zkoumat, do jaké míry se nová média resp. internet otisknou do sociálního chování jejich uživatelů.

Při představení historie zkoumání tématu autor čtenáře seznamuje se sociotechnickým systémem, který právě chápe spojení sociologického pohledu pevně spjatě s hlediskem technologickým (již od 80. let 20. století zkoumané jako sociologie vědy a techniky) a který odmítá vnímat oba světy jako oddělené. Až banální mi pak přišel proces dokazování, že internet, resp. uměle vytvořená počítačová síť vznikal s vědomím vytváření něčeho speciálního a jedinečného, něčeho, co předpokládá ovlivnění celého lidstva a to bez ohledu na vyspělost dané kultury. Zkrátka, dnes je nutné vnímat nová média, resp. internet jako nediskutovatelný fakt. Totiž vize spojené s počátky pokusů o vytvoření jakéhokoli virtuálního propojení napříč společností (lidstvem) připomínají tak trochu Čapkovy vize. I když formulované ve Spojených státech amerických, tedy kolébce internetu. Oč snazší je vystihnout a pojmenovat vztahy a posuny v počátcích technologické revoluce počítačových nadšenců, která je stará již téměř padesát let. Hůře se však vystihují a popisují fakta a účinky networkingu dneška. A zvláště v postkomunistické zemi, kterou Česká republika je. Dle mého názoru se společnost stále vyrovnává s radikální změnou, která v naší zemi nastala a k tomu ještě přišel sešup jako na horské dráze v podobě technologického a komunikačního boomu. A to jsme například za Spojenými státy americkými stále pozadu. Jinými slovy stále s jazykem na vestě doháníme svět, který nám utekl nejméně o čtyřicet let. I z toho důvodu bychom měli s novými médii respektive internetem zacházet s velkou obezřetností a citem. 

V labyrintu sítě se pak podařilo alespoň zformulovat elementární hypotézy, které hledají odpovědi na otázky, jako zda a co internet jedinci přináší, zda z něj lze profitovat a zda skutečně ovlivňuje sociální proměny společnosti. Skutečně zajímavé hypotézy, které však bohužel opět nemohou nabídnout jednu konrétní odpověď, ačkoli se o to pokouší - závěr vyplývající ze zkoumání daných hypotéz je ovlivněn proměnnými - snad jen kromě tvrzení, že internet (opět bych si dovolila vztáhnout na nová média všeobecně) funguje pouze jako zesilovač daného sociálního vývoje společnosti.

Vlastně ale jeden zásadně objevný fakt týkající se internetu mi autor přiblížil dokonale - vizi zakladatelů a šiřitelů počítačových sítí, které nepoháněla touha po mamonu, ale touha po sociální revoluci (což vychází i z prostého faktu, že internet, resp. počítačové sítě, využívala zejména intligence sdružující se kolem univerzit). Ovšem tato trochu hippie bublina praskla s příchodem kapitalismu do sítě. Peníze hýbou světem, i tím virtuálním. I proto se i prostor internetu více individualizuje, sociální soužití není na prvním místě.

Závěrem je třeba vyzdvihnout tuto stať jako skvělý úvod do problematiky, který, dle mého názoru, jasně poukazuje v historickém kontextu daného výzkumu na nedostatky a otázky z něj vyplývající. Přesto mohu než zalitovat, že na tak důležitou otázku, jaký má internet vliv na sociabilitu, vlastně nemáme odpověď. Tu nám, jak předpokládám, opět přinese dostatečný časový odstup.

 Mgr. Petr Lupač, PhD., působí jako odborný asistent na katedře sociologie na FF UK, kde přednáší kurzy Obecná sociologie, Sociologie médií, Teorie difúze inovací a Internet a společnost. Absolvoval studijní a výzkumné pobyty na Kansas State University, New York University a University of Liverpool, v minulosti působil také na FHS UK a v Ústavu morální a politické filosofie AV ČR. V současnosti je vedoucím projektu „Světový projekt o Internetu – Česká republika II: Analýza sociálních a politických aspektů nerovného užívání Internetu“. Je členem World Internet Project, Masarykovy české sociologické společnosti a Association of Internet Researchers. Zabývá se obecnou sociologií, sociologií vědy a techniky a sociologií masových a nových médií.  

Zdroj: http://medialnistudia.cz/archiv-cisel/medialni-studia-032013/