Postmoderní doba v mnohém zasáhla filosofii vědy a otevřela nové otázky ohledně vědeckého poznání, které lze v běžné praxi rozpoznat jako často se opakující (což ovšem nijak nesnižuje jejich aktuálnost a relevanci) debaty o pozici vědy ve společnosti, schopnosti univerzit poskytovat znalosti nutné pro praxi v konkrétní profesi nebo důsledcích pronikání tržní logiky do výzkumné činnosti vysokých škol. Tyto debaty se nevyhnuly ani České republice (zejména v souvislosti s novým vysokoškolským zákonem a celkovou reformou terciárního vzdělávání), ani Karlově univerzitě a koneckonců ani koncepci oboru Mediální studia.
Často slýcháme, že žijeme v informační či vědomostní společnosti a jako studenti mediální komunikace si dokážeme jistě dobře představit, jak velký podíl na tomto vývoji měla právě média a mediální technologie. Ty umožnily nebývalou kumulaci a uchovávání znalostí a lze konstatovat, že koneckonců i urychlily růst a pokrok západní civilizaci. Do budoucna se zdá, že právě díky obrovské kumulaci znalostí a onoho známého „know-how“ bude moci naše civilizace (možná) přežít v konkurenci nastupující ekonomické dominanci asijských zemí (tato úvaha se v poslední době ukazuje zejména v oboru nanotechnologií). Ať už tuto polaritu přijímáme či nikoliv, lze se shodnout, že v dnešní složité době (a tato složitost je způsobená také výše uvedeným expanzivním rozvojem komunikačních technologií a souvisejícím nárůstem symbolických obsahů, kterým jsme denně vystavováni) bude nutné adoptovat zcela nový přístup k uchovávání, třídění a šíření vědeckých informací a akademické spolupráci (ať už na úrovni oborů nebo vědců samotných). V tomto kontextu se zdá být velmi relevantní koncept kolektivní inteligence Pierra Lévyho, který píše o tom, že právě schopnost rychle zformovat (a případně reformovat) takovéto vědomostní komunity se stane důležitou zbraní regionů v ekonomické konkurenci globalizovaného světa (tuto tendenci nacházíme rovněž ve stále častějším a stále potřebnějším formování tzv. klastrů). Technologie, které dříve umožnily neuvěřitelnou kumulaci znalostí, by nyní mohly nabídnout platformu pro zformování nového virtuálního prostředí komplexních, sdílených a dobře šiřitelných znalostí a informací, které budou inspirovat k novým projektům další výzkumníky.
Takovým prostředím, které lze charakterizovat jako prostor pro sdílení vědeckých informací a poznatků, mohou být v dnešním kontextu masivního rozvoje sociálních sítí například stránky www.academicearth.org, kam přispívají přední americké vysoké školy videi ze svých přednášek a kurzů. Academic Earth tak nabízí více než 1500 videí předních vědců a výzkumníků, působících na univerzitách MIT, Stanford, Berkeley, Harvard, Princeton anebo Yale. Běžný návštěvník těchto stránek si tak může (pochopitelně zcela zdarma) poslechnout přednášku profesora Henryho Jenkinse „Media Literacy as a Strategy for Combating Moral Panic“ (http://www.academicearth.org/lectures/media-literacy) anebo navštívit prezentaci nejnovějších výzkumů v oblasti „Brain-Computer Interfaces“, kterou jej provede profesor Krishna Shenoy (http://www.academicearth.org/lectures/brain-computer-interfaces-krishna-shenoy). Jednotlivá videa lze třídit podle tematických kategorií a celých seminářů, participujících univerzit či přednášejících. Na stránkách lze jednotlivé příspěvky hodnotit a dále s nimi pracovat (lze je např. zdarma stáhnout, sestavovat vlastní seznamy nejoblíbenějších přednášek atd.). Součástí je přirozeně i možnost registrace a vytvoření si vlastního profilu. Hlavním mottem stránek je poskytnout komukoliv přístup k prvotřídnímu světovému vzdělání a přednášek největších autorit v jednotlivých oborech (http://www.academicearth.org/about). Dodejme, že jednou z mála nevýhod tohoto projektu je v kontextu oboru Mediální studia nemnoho odkazů na aktuální přednášky a nemožnost z pozice běžného uživatele vkládat vlastní videa. Ovšem, jak sami autoři webu přiznávají, koncept je nový a neustále se vyvíjí a proto je pravděpodobné, že větší důraz na zapojení návštěvníka stránek ještě přibude (což ostatně i autoři sami slibují). Role tzv. „prozumentů“, tedy těch, kteří se aktivně podílejí na vytváření obsahu stránek a současně tento obsah konzumují, se tedy ujímají samotné univerzity, které se do projektu zapojily a samy natáčejí přednášky „svých“ odborníků (např. Univerzita Stanford příspěvky dokonce branduje na jejich začátku vlastním logem, heslem a znělkou, takže video evokuje spíše pořad na populárně-naučné televizní stanici).
Je pravděpodobné, že s rozvojem profesních komunitních webů bude podobných projektů přibývat i na akademické půdě v rámci jednotlivých oborů (například jako vhodná doplnění vědeckých časopisů). Tento způsob kumulace znalostí a využití principů kolektivní inteligence by mohl být, zdá se, jedním z možných řešení některých problematických otázek týkajících se vědy a vědeckého bádání, které byly naznačeny v úvodu a současně cestou k přežití v masivní konkurenci s „výrobními“ společnostmi východu. Prezentovat by se takto mohly například myšlenky a poznání, která nejsou v běžném akademickém diskurzu tolik slyšet či z jakýchkoliv (i ekonomických) důvodů nedostávají (možná potřebný) prostor. Koncept těchto stránek otevírá rovněž otázky o novém způsobu vzdělávání a předávání zkušeností nejen na vysokých školách.
