„Informace znamená moc. A stejně jako jakýkoliv jiný druh
moci, je uzurpována těmi, kteří si ji chtějí nechat pro sebe.“
 |
| Logo Open Access (zdroj: wikipedia.org) |
To jsou úvodní slova Guerilla Open Access Manifesto - manifestu za
otevřený přístup k informacím. Autorem textu je Aaron Swartz,
který svůj krátký život (sebevraždu spáchal v pouhých 26
letech) zasvětil boji za svobodu informací.
Swartz je bezesporu
zajímavou a tragickou postavu světa internetu. Pro ty, kteří by
se o jeho příběhu chtěli dozvědět více, doporučuji dokument s
názvem The Internet's Own Boy (v duchu Swartzova odkazu volně přístupný ke shlédnutí). Snímek shrnuje život a přesvědčení
zakladatele Redditu, člověka, který stojí za vývojem RSS a
myšlenkového otce licence Creative Commons. Stopa Aarona Swartze ve
světě internetu je hluboká a nepopiratelná. Jak však
dokumentární snímek naznačuje, sám sebe viděl Swartz spíše
jako aktivistu než jako geniálního vývojáře.
Ve středu
Swartzových aktivit se skví myšlenka volného a svobodného
přístupu k informacím. Open access. Co toto chytlavě znějící
slovo znamená? Jde především o neomezený přístup k
recenzovaným akademickým článkům, ale také jiným druhům
akademických prací, jako jsou akademické monografie nebo vybrané
knižní kapitoly. Jak je zřejmé, je to alternativní přístup k
šíření inovací a poznatků, doposud založeném na tradičním
předplácení odborných časopisů.
Přístup pro každého
Myšlenka otevřeného
přístupu má poměrně dlouhou historii. Je stejně stará jako
internet sám, ostatně právě možnosti nového média otevřely
volnému šíření informací cestu. Její počátky můžeme
sledovat již v sedmdesátých letech se vznikem tzv. FTP protokolů
(File Transfer Protocol). Pomocí nich mohl uživatel sdílet
soubory, tehdy ještě ve zdánlivě primitivním online světě
příkazových řádků. Ze zprvu neprošlapané cestičky se od
počátku devadesátých let stala slušná silnice, ačkoliv pojem
sám byl ustaven po roce 2000. V únoru 2002 jej definovala tzv.
Budapešťská iniciativa (Budapest Open Access Initiative).
Následovala další prohlášení, v říjnu 2003 vznikla tzv. Berlínská deklarace o otevřeném přístupu. Stojí v ní:
 |
| Z dějin: File Transfer Protocol |
„Internet od
základů změnil praktické a ekonomické okolnosti distribuce
vědeckých poznatků a kulturního dědictví. Poprvé v historii
dnes internet představuje šanci ustavit globální a interaktivní
reprezentaci vědění lidstva, včetně jeho kulturního dědictví
a garance přístupu všude po světě. My, níže podepsaní, cítíme
povinnost přistoupit k výzvám internetu jakožto nového média
sloužícího k distribuci znalostí. Další vývoj bude zjevně
významně ovlivňovat povahu vědeckého publikování, stejně tak
i zavedený systém kontroly kvality a pravdivosti. (…) Za účelem
realizace vize globálně přístupné reprezentace znalostí,
budoucí web musí být trvale udržitelný, interaktivní a
transparentní. Obsah a softwarové nástroje musí být široce
přístupné a kompatibilní.“
Hezká vize, že? Za
zmínku jistě stojí, že se k Berlínské deklaraci přihlásila také Univerzita Karlova. Byť, pravda, po dlouhých deseti letech, v
říjnu 2013. Konkrétně univerzity a knihovny mohou z open access
těžit nejvíce, i když přístupnost vědeckých informací by
měla být v ideálním případě celospolečenská. Nicméně
univerzity jsou institucemi, které vědecké informace
zprostředkovávají širší veřejnosti. Plyne to z jejich tzv.
třetí role ve společnosti, která spočívá právě ve
zpřístupnění vědeckých poznatků neakademickým kruhům.
Zeleně, nebo
zlatě?
Jak vypadá open
access v praxi? Jste-li vědcem a napíšete článek, máte dvě
možnosti, jak jej nezištně poskytnout společnosti. Za prvé,
můžete zvolit takzvanou zelenou cestu. Nebojte, neznamená to, že
váš článek vytisknou na recyklovaný papír, s ekologií nemá
zelená cesta nic společného. Znamená, že budete článek
publikovat jednak v odborném časopise, kde vaše práce projde
klasickým schvalovacím postupem. Zároveň však autorskou verzi
článku uložíte do veřejně přístupného repozitáře (ať již
univerzitního nebo oborově založeného). Tomu se říká
autoarchivace. Ne vždy si ji však můžete dovolit. Záleží na
smlouvě s vydavatelem odborného časopisu. To je asi největší
záludnost tohoto „zeleného“ způsobu publikování.
Oproti tomu zlatá
cesta obnáší publikování článků v otevřených časopisech,
tedy časopisech, které open access vyznávají z principu. Open
access časopisů je několik druhů. Podstata však tkví v tom, že
se přístupnost textu dostává do rukou vydavatele, nikoliv autora.
 |
| Aaron Swartz (zdroj: wikipedia.org) |
Open access má své
příznivce i odpůrce. Jeho zastánci věří, že výzkum
financovaný z veřejných zdrojů by neměl být předmětem
výdělku. Vydavatelé odborných časopisů (jak ví asi každý,
kdo někdy psal odbornou práci) si totiž za poskytnutí článků
účtují ne úplně zanedbatelné peníze. Tyto částky účtují
čtenářům, nikoliv publikujícím vědcům, ovšem jejich
čtenářstvo tvoří převážně akademické kruhy. Dalším
problémem je fakt, že cena diametrálně narůstá pro
předplatitele ze zemí třetího světa, pro něž je přístup k
poznatkům západních vědců nepříjemně drahá záležitost.
Ovšem ani západní univerzity a knihovny nehýří penězi natolik,
aby si mohly dovolit přístup ke všem vydávaným vědeckým
článkům, jak ostatně ukazuje případ University of California.
Její knihovny hrozily bojkotem vydavatelské skupiny Nature
Publishing Group (vydává notoricky známý časopis Nature). Důvod?
Dle University of California nebetyčný nárůst ceny předplatného.
Konečně se nabízí
také principiální otázka: Nemělo by lidstvo sdílet své
nejnovější poznatky volně a bez bariér? Koneckonců, z vývoje
těžíme všichni, ať už se jedná o nové léky, medicínské
postupy, technologie či společenskovědní výzkumy.
Odpůrci open access
se bojí, že bez regulace toho, co bude publikováno, se ze světa
precizně zpracovaných vědeckých článků procházejících
recenzními posudky stane divoká džungle neověřených hypotéz a
mylných teorií. Dalším problémem je financování - některé
open access časopisy přenášejí poplatky za zveřejnění ze
čtenářů na autory článků (kteří již tak píší své texty
zadarmo, je to přece součást jejich práce).
Vydávej a šiř
Financování je
jistě alfou a omegou nového přístupu. Existuje mnoho agentur a
institucí, které neomezené zpřístupnění vědeckých výsledků
financují a podporují, například v podobě grantů (příkladem
může být Horizont2020). Nejnovější výzkumy navíc ukazují, že
články zveřejněné pod hlavičkou open access jsou častěji
citovány a šíří se rychleji.
Je očividné, že
rozvoj síťových médií nezvratně zasáhl i do poměrně klidných
vod (nejen) univerzitního výzkumu. Konkrétně v šíření
nejnovějších poznatků nabízí internet svůj obrovský potenciál
zdánlivě nezištně. Je otázkou, jak se k vývoji postaví
zavedení vydavatelé. Nárok na zpoplatnění obsahu na internetu je
jedním z největších otázek, kterému média a jejich publikum v
dnešní digitální době čelí. Co je a co už není pirátství?
Jak dalece lze považovat vědecké informace za obchodní artikl? A
kam až sahá veřejný zájem? To jsou jistě komplikované otázky
nenabízející jednoduché odpovědi. Příznivců open access však
přibývá – ostatně internet má čím dál více vlastních
dětí. A ty chtějí jeho dědictví využívat volně a pokud možno
zadarmo.
Kateřina Matesová
(Překlady z
angličtiny: autorka)
Zdroje
Antelman, Kristin. Do Open-Access Articles Have a Greater Research Impact? http://eprints.rclis.org/5463/1/do_open_access_CRL.pdf
Challenges to Licensing from Some Publishers. California Digital Library: http://www.cdlib.org/services/collections/current/challenges.html
Open Access / Otevřený přístup, Univerzita Karlova: http://www.cuni.cz/UK-6477.html
International Open Access Week: http://www.openaccessweek.org/forum
Jeffery, Keith G., Open Access: An Introduction: http://www.ercim.eu/publication/Ercim_News/enw64/jeffery.html
No comments:
Post a Comment