Prank jako moderní mem. Metarealita a metaemoce

Není tomu ani 14 dní, co internetem proletělo video, ve kterém se hordy zombií dobývají do vagónu metra za vyděšenou ženou. Výjev, který se zdá být jako vytržený z epizody populárního seriálu Živí mrtví. Vše se ale skutečně odehrálo - alespoň tedy z pohledu nic netušící cestující. Stala se spolu s dalšími ženami obětí drsného vtípku, o který se postarala brazilská televize SBT a pořad Programa Silvio Santos. Pořad je vtípky se skrytou kamerou známý.

Už v roce 2012 vzbudila brazilská televize vlnu nesouhlasných komentářů na svůj výtahový žert, v němž se lidem nečekaně zjevovala mrtvolně vypadající holčička. Lidem se zdál vtip morálně nepřijatelný a nebezpečný vůči všem účastníkům, kteří se mohli zachovat agresivně nebo utrpět újmu na zdraví.

Prank neboli practical joke je vtip, který se nevypráví ústně, ale fyzicky se předvádí, a je směřován na nicnetušící lidi, u kterých se snaží vyvolat překvapivé emoce jako trapnost, rozpaky, znepokojení, strach aj. Prank může být ve své podstatě velmi bezprostřední a mnohdy je ve společenských vztazích „přirozený“. Od dětí, které se snaží vzájemně vylekat, přes aprílové žertíky až po různé sociologické experimenty, které dnes často kolují internetem. V nich se během předem připravených scének zkoumá, jak se lidé zachovají veobvyklých situacích.

Takto vypadá jeden z českých experimentů, kdy dvojice kamarádů zkouší, zda bezdomovci vrátí nalezenou peněženku.

Prank v moderní době – myslíme tím té, která se vyznačuje pokročilou medializací oproti tradičním společnostem 19. století – nabývá specifické formy, která je podmíněna pokročilými technologiemi. Zatím co tedy přirozené „praktické vtípky“ mohly být dříve jen otázkou osobní zkušenosti, dnes jsou takové žerty volně zaznamenatelné a výsledná videa je možné sdílet skrz masová a síťová média s širokou veřejností. Prank má značný virálový potenciál. Tohoto faktu si jsou jeho tvůrci vědomi, a tak videa využívají jak firmy pro marketingové účely, tak lidé usilující o vyšší sledovanost svých sdílených videí (například zmínění čeští komici Viralbrothers).

Prank jako virálové video koluje mezi uživateli na síti v podstatě dvojím způsobem – z hlediska obsahu a z hlediska formy. Zaprvé lidé sdílejí konkrétní videa na sociálních sítích a duplikují tak již vytvořený obsah. Tato varianta by odpovídala charakteristice memů a virálů, které typologizoval Rushkoff v roce 1994 v knize Media Virus. Druhým a možná i zajímavějším faktem je druhý charakteristický rys prankových videí, a to jeho šiřitelnost jako svébytné formy. Tento model cirkulace mediálních obsahů nazval Henry Jenkins tzv. spreadable mem. Pro tento model je typické, že namísto mediálního obsahu se přenáší mezi uživateli a potenciálními dalšími tvůrci forma daných videí, v podstatě jejich sekundární kódy. (Jenkins, 2009) Například způsob natáčení na příruční/skrytou kameru; příběhová linie; zákulisní přípravy; odhalení kamery nachytaným jednotlivcům. Prank tak vytváří jistou kulturní kategorii, do níž se nově vzniklá videa dají bez podivu nad jejich existencí zařadit. Stojí za úvahu, zda prank nevytváří či není blízko k vytvoření kategorie nemateriálního sociálního faktu (Durkheim, 1985).

Když lze jednoznačně říci, že prank má virálový či memový potenciál, vyvstává otázka, v čem tento potenciál spočívá. Na rozdíl od plně fikčních mediálních obsahů má prank velmi znatelný vztah k realitě, a to díky svým obětem, které nic o nahranosti situace netuší a prožívají ji „opravdově“. Diváci, kteří obecně tendují k identifikaci s aktéry mediálních obsahů, proto mohou videa prožívat také více reálně (už jen ta představa, že i vám by se to mohlo stát a někdo by vás mohl nachytat). Oběti nahraných pranků jsou přímými účastníky virtuální reality, a to takové, kterou by charakterizovala metafora matrixu – tak reálná, že o její fiktivní existenci netušíte, metarealita.

Brazilská televize připravila nový děsivý prank plný oživlých mrtvol. Jestli si zážitek nakonec oběti užily, těžko říci.

Dalším aspektem oblíbenosti a sdílení videí tohoto typu jsou emoce. Prvně jsou videa nabitá emocemi těch, co prank zažijí na vlastní kůži. Zombie útok zmíněný v úvodu hovoří sám za sebe. Druhotně pak můžeme hovořit o emocích, jež prožívají diváci, kteří prankové video sledují. Jak je možné, že si jako diváci můžeme užít sledování metareálných situací, které jsou nabité negativními emocemi? Jak je možné, že se rádi podíváme na horor? Proč se dobrovolně a rádi ztotožňujeme s aktéry vypjatých situací? Tuto paradoxní kauzalitu – radost pramenící z negativních emocí – dobře vysvětluje koncept metaemocí představený M. B. Oliverem v roce 1993. Metaemoce lze vnímat jako druhý stupeň emočních reakcí a nadstavbu, která umožňuje mysli hodnotit emoce. Zatímco emoce, nazvěme si je pro lepší orientaci emocemi primárními, jsou bazálními reakcemi na konkrétní vnější či vnitřní podněty a nemohou být díky své kauzálnosti impuls-reakce rozumem kontrolovány, metaemoce jsou vyhodnocovacím procesem primárních emocí. (Bartsch, 2010) Sepisujeme s médiem jistou dohodu, že to, co vidíme, není skutečné. Že se můžeme oprostit, že se můžeme u hororu „v klidu“ bát. Právě to „v klidu“ je metaemocí a fakt, že pranky mají silnou vazbu k realitě, vypjatost emocí a metaemocí jen umocňuje.

Metaemoce jako hodnotící proces vzniká také po odehrání emočně vypjaté situace, která dobře dopadne. Můžeme s radostí vzpomínat na něco negativního, právě proto, že již máme odstup a vnímáme onu „vypjatost situace“. Vypjatost lze spojit s širším konceptem potřeby emočního zasažení (The Need for Affect). Tento koncept charakterizoval Maio a Esses v roce 2001. Touto potřebou – „motivation to engage in emotional media experiences“ (Bartsch, 2010) – publikum více či méně disponuje. Proto někteří rádi sledují hororové a dramatické filmy, které je více zasáhnou, než například filmové komedie, a druzí nikoli. A právě proto prank slaví v moderní době takový nečekaný úspěch.

Zdroje:

Bartsch, Anne a kol. Predicting Emotions and Meta-Emotions at the Movies: The Role of the Need for Affect in Audiences Experience of Horror and Drama. In Communication Research 37, Sage : 2010. s. 167–190.

Jenkins, Henry. If It Doesn't Spread, It's Dead. [11. 2. 2009 : online] [cit. 2015-04-11] . 

Dostupné z: http://henryjenkins.org/2009/02/if_it_doesnt_spread_its_dead_p.html

IBT. Zombies in Train, Woman Passes Out; Is Silvio Santos Program Prank Too Cruel?

[2. 4. 2015 : online] [cit. 2015-04-11]. 

Dostupné z: http://www.ibtimes.co.in/zombies-train-woman-passes-out-prank-too-cruel-video-627901

ABC News. Fresh 'The Silvio Santos Program' Scare Prank Goes Viral. [7. 12. 2009 : online] [cit. 2015-04-11]. 

Dostupné z: http://abcnews.go.com/blogs/entertainment/2012/12/fresh-the-silvio-santos-program-scare-prank-goes-viral/

Novinky.cz. Hrůza v metru: na ženu v prázdném vagónu se dobývaly zombie.[4. 4. 2015 : online] [cit. 2015-04-11]. 

Dostupné z: http://www.novinky.cz/koktejl/366169-hruza-v-metru-na-zenu-v-prazdnem-vagonu-se-dobyvaly-zombie.html

Dictionary.com. Why is it called a practical joke? What is practical about it?[2015 : online] [cit. 2015-04-11]. 

Dostupné z: http://dictionary.reference.com/help/faq/language/e26.html