Úspěch na YouTube: Beauty Channels

Věřím, že takzvaná mekeover videa nebo make-up tutorial videa umístěná na YouTube není třeba příliš představovat. Jedná se o více či méně povedená, profesionální či amatérská videa, jejímž účelem je uživateli poradit, jak se správně nalíčit a dosáhnout tak požadovaného efektu. Těžko odhadnout, kdy bylo na YouTube nahráno první takovéto video, nicméně dnes je na této sociální síti samostatných beauty channels nepočítaně. Ač se to může někomu zdát povrchní a hloupé, čísla a počty zhlédnutí mluví za vše. Videa, ve kterých se dozvíte, jak se správně nalíčit na večírek nebo do školy, patří na YouTube mezi ty nejúspěšnější. Autorky návodných videí se navíc staly vyhledávaným mluvčím velkých kosmetických firem, kterým se tak otevřel nový komunikační kanál směřující přímo ke spotřebiteli. Největším fenoménem jsou videa Michelle Phan. Novinky jejího beauty kanálu na YouTube odebírá téměř 2 000 000 uživatelů a celkový počet zhlédnutí všech jejích videí činí neuvěřitelných 561 454 950 a neustále roste. Není divu, že ji v roce 2010 kontaktovala kosmetická společnost Lancome a zahájila s Michelle úspěšnou spolupráci. A ještě několik čísel, nejsledovanějším videem na YouTube z dané kategorie je make-up tutorial Michell Phan z roku 2009, který dosáhl 32 000 000 zhlédnutí. Podle Wikipedie je právě Michell Phan nejsledovanější ženou na YouTube.

Zajímavá je interakce fanoušků s tvůrci videí. Ti nejen že daný make-up tutorial chválí nebo kritizují, ale především přicházejí s novými podněty, přáními a tipy na další videa. A YouTube přitom není jediným kanálem, kde mohou fanoušci komunikovat se svým oblíbeným tvůrcem. Většina aktivně používá další sociální sítě, jako je Twitter nebo Facebook. U některých se objevuje ještě Pinterest a samozřejmě blogy. A Fanoušci jsou nároční. Nejenže často kritizují formu natočeného videa (hudba v pozadí, kvalita obrazu atd.), ale také se dožadují podrobných návodů i na tvorbu účesu nebo styl oblékání. Úspěšný je ten tvůrce, který je schopen svým fanouškům maximálně vyjít vstříc. Mezi videi Michell Phan lze proto nalézt návody téměř na vše (od módy po bělení zubů). Původní charakter beauty channels se tak díky poptávce fanoušků posouvá do jiné roviny a stává se jakousi platformou životního stylu, mezinárodní komunitou aktivních uživatelů dychtících po stále nových a nových radách, tipech a návodech. Tedy také prostředním, které je mimořádně atraktivní pro nadnárodní giganty módních a kosmetických společností. Spolupráce Michell Phan s Lancome je jen střípkem. Stejně jako si oděvní průmysl našel cestu k módním blogerům, nachází si ji i k „beauty gurus“, jak bývají tvůrci zmíněných videí nazýváni. Ti nejúspěšnější gurus jsou zváni do prestižních televizních show, mají své pravidelné sloupky v módních časopisech, staly se z nich celebrity (např. MichellPhan, juicystar07, BubzBeauty). Úspěch těchto tří se může zdát jako náhoda, avšak na druhou stranu lze z jejich příběhů vysledovat určitý model marketingové strategie, za který by se nemusela stydět ani začínající značka, za kterou stojí tým komunikačních specialistů. Co je klíčové? Být vidět a komunikovat. Pouhé nahrávání videí na YouTube nestačí.

Obecně za úspěšné nebo populární lze považovat různé typy videí, a to zcela jednoduše podle kategorií samotného YouTube (např. most viewed, most discussed, top rated atd.). Každá z těchto kategorií hodnotí videa na základě různých kritérií – kvantitativních i kvalitativních. Zatímco někde jde čistě jen o počet zhlédnutí, u jiné kategorie se počítá konkrétní aktivita uživatele. Lze tedy na základě této znalosti či průzkumu vytvořit univerzální vzorec, který bude u publika fungovat? Zjednodušeně lze říci, že úspěšné je takové video, které vzbudí u publika nějakou aktivitu (engagement). Na YouTube se střetávají a o pozornost publika soupeří dva odlišné typy videí (velmi zjednodušeně řečeno). Jedním proudem jsou videa, která nebyla primárně vytvořena pro tento komunikační kanál (např. hudební videoklipy, filmové trailery, televizní reklamy) a druhým pak logicky videa natočená uživateli za účelem zveřejnění právě na YouTube (např. zmiňované make-up tutorials). Úspěšnosti a popularitě videí na této sociální síti se věnují Jean Burgess a Joshua Green v knize YouTube: Online Video and Participatory Culture. Podle jejich průzkumu pochází většina nejoblíbenějších videí z vlastní tvorby uživatelů a téměř 40 % těchto nahrávek má charakter „vlogu“ – tedy video blogu. Do této kategorie můžeme řadit právě beauty channels. Co se týká popularity videí, která mají charakter „tradičního mainstreamového média“ (nejčastěji jde o nahrávky převzaté z „tradičních nosičů“ jako je televizní vysílání, DVD nebo CD), tak podle zmíněného průzkumu jsou nejoblíbenější videa informačního, zpravodajského charakteru (televizní zpravodajství, talk show, rozhovory atd.). Jean Burgess a Joshua Green poukazují ještě na jednu zajímavou skutečnost: zatímco uživatelská videa jsou nejúspěšnější v kategoriích most responded a most discussed (tedy v kategoriích, které vyžadují určitou aktivitu a zapojení se), tak v kategoriích most favorited a most viewed (zde nejvýrazněji) vítězí „tradiční“ nahrávky. Zdůrazňují však, že i přesto, že tímto obsahem jsou videa z televizního vysílání, tak je ve velké většině na YouTube nahráli sami uživatelé a ne korporace a mediální organizace.

 (Zdroj: BURGESS, Jean. GREEN, Joshua: YouTube: Online Video and Participatory Culture. Polity, 2009.)

Skutečnost, že s příchodem Webu 2.0 přichází zcela nové pojetí vztahu obsahu a uživatele, je již ohranou frází. Přesto jsou právě beauty channels na YouTube příkladem, jak je tento model úspěšný.

Od Tesly k on-line televiznímu vysílání, aneb internetizace televize

Před téměř 90 lety jsme byli svědky vůbec prvního televizního přenosu obrazu[1], v roce 1953 vznikl první československý televizní přijímač Tesla a bylo zahájeno pravidelné zkušební vysílání Československé televize, o 20 let později jsme se v Československu mohli koukat na barevnou televizi, od roku 2005 začala na území České republiky probíhat postupná digitalizace a dnes už se můžeme koukat na obsah televizního vysílání kdykoli, kdekoli a televizi k tomu vlastně vůbec nepotřebujeme.

Dnes totiž podle slov N. Negroponte  (2001) žijeme v digitálním světě[2] a tato skutečnost má vliv nejen na tradiční masmédia, ale také na žurnalismus jako takový[3], na diváka a na jeho časoprostorové uspořádání.

Internetizace televizních diváků někoho zabolí

Zmasovění internetu má bezpochyby vliv na tradiční masová média a na ekonomiku mediálního průmyslu. Mediální magnát Rupert Murdoch se k tomu před 5 lety vyjádřil takto: „Lidé všude na světě budou mít brzy možnost přistupovat k téměř neomezenému zdroji informací, budou si z něj moci vybírat, co chtějí, sdílet to, přispívat sem a vytvářet nové komunity, které překročí staré hranice“… „Není pochyb o tom, že to někoho zabolí. Ohrozí to podnikání, které se nezvládne přizpůsobit. Ale jako trend to prospěje společnosti.“[4] Murdoch měl pravdu – díky online zpravodajství a přístupnosti internetu a technologií se můžeme při čekání na tramvaj cestou do práce na smartphonu podívat na aktuální zprávy, kvůli kterým jsme dříve museli v konkrétní čas sedět doma u televizního přijímače. Internet a nové technologie nás tedy zbavují časoprostorové vázanosti, což má vliv na sledovanost klasické televize. To má dále dopad na pokles reklamy a její ceny a tedy na celou mediální ekonomiku. Tak přináší digitalizace a internetizace televizního vysílání kromě nových televizních kanálů také finanční ztráty. S tím se potýkají zejména komerční televize. „Mediální trh se dostává na tři až čtyři roky do deficitu. Náklady na digitalizaci jsou sice nižší, než se předpokládalo, ale došlo k propadu reklamního trhu“[5], řekl Na konferenci Digimedia 2009 manažer programu digitalizace České televize Pavel Hanuš. Pokles sledovanosti se týká televizí komerčních i veřejnoprávních. Protože se ale komerční televizní stanice cítí být propadem reklamního trhu znevýhodněny, bouřily se proti spuštění on-line vysílání České televize, ke kterému došlo před necelým rokem.

Česká televize online a nesouhlas komerčních televizí

Internetové vysílání České televize zahájilo 4. května 2011 řádný provoz a téměř jeden rok již tedy běží na internetových stránkách www.iVysilani.cz. Kromě videoarchivu zde mohou diváci sledovat také živé online vysílání ze všech čtyř programových okruhů z původní tvorby České televize, tedy ČT1, ČT2, zpravodajské ČT24 a sportovní ČT4. To ale vyvolalo nesouhlas ze strany komerčních televizí, konkrétně televize Nova. Na rozdíl od ostatních komerčních hráčů na internetovém trhu, kteří diskutují o zpoplatnění svých online služeb, je ČT podle TV Nova ve výhodě, protože její služby jsou již dávno zpoplatněny koncesionářskými poplatky. Generální ředitel komerční televize Nova Jan Andruško říká, že „hranice je tam, kde veřejnoprávní televize začíná vytvářet nové unikátní obsahy, které primárně nevycházejí z jejího vysílání, což je rozšířené online zpravodajství, aplikace pro mobilní telefony a tablety“[6].

Vedle poskytování služeb veřejnoprávní televize v oblasti nových médií je také otázkou, do jaké míry může veřejnoprávní televize nabízet na internetu reklamní prostor? Zákon totiž prodej reklamy na internetu pro veřejnoprávní média nijak nereguluje. Měla by být tedy reklama v online verzi veřejnoprávního vysílání nějak omezena? Nebo by ČT měla své služby poskytovat pouze v televizoru, jak argumentují někteří lobbisté za nezasahování veřejnoprávních médií do komerčního prostoru? Tato omezení by ale mohla vést k postupnému úpadku ČT, protože mladá generace si v dnešním digitalizovaném a internetizovaném světě už místo televize vybírá spíše počítače, chytré telefony nebo tablety, což vede také ke změnám chování konzumentů.

Od jednosměrné masové komunikace k prozumentovi

Proměně konzumenta v závislosti na vývoji médií se věnoval Mark Poster, který roku 1995 definoval první a druhý mediální věk (Reifová 2004: 306 – 307). V prvním mediálním věku převažuje klasický mediální systém jednosměrné masové komunikace směrem od komunikátora k adresátovi. Toto období je ztotožňováno s nástupem televize a s érou modernity a konzument je zde uspořádaný. Druhý mediální věk popisuje období médií následujících po televizi, kdy se původní asymetrie mezi aktivním komunikátorem a pasivním adresátem vyrovnává a obě kategorie se prolínají, vzniká tzv. prozument[7]. Každý komunikační systém podporuje jiný typ subjektu: komunikační systém prvního mediálního věku dával vzniknout autonomnímu subjektu, který byl rozumný, stabilní a systematický, zatímco druhý mediální věk, tedy věk internetu, a jeho komunikační systém dává vzniknout nestálému subjektu, jež je těkavý a rozptýlený. Online televizní vysílání nám tedy sice umožňuje mít informace vždy a všude, ale dochází tak nejen ke změnám používání médií a časoprostorového uspořádání našeho života, nýbrž také k psychologickým změnám a ke změnám toho, jak vnímáme sami sebe i naše okolí, resp. celý svět, protože internetizace vede ke stírání vzdáleností[8]. Internet také mění paradigma „klasických“ či „tradičních“ masových médií v tom, že oslabuje moc profesionálního a organizovaného komunikátora, který až do příchodu internetu měl pod svou kontrolou formu, obsah i způsob distribuce komunikovaného sdělení (B. Osvaldová; A. Tejkalová: 2009).

Svět internetových televizí – co bude s televizním vysíláním?

V posledním období se televize nově uplatňuje v rámci rychlého vývoje obecné digitální komunikační techniky směrem k vyšší flexibilitě, interaktivitě a nezávislosti na standardním programovém zdroji. Televize se nyní šíří nejen pozemním vysíláním, ale i prostřednictvím satelitů, kabelových a mobilních sítí a po internetu. V tomto novém vývoji se televize stala součástí velkého komunikačního informačního systému multimediálního charakteru.

Je až překvapivé, kolik vysílá internetových televizí a kolik existuje webových stránek sdružujících internetové televize (jen pro příklad: http://www.tvlink.cz/, http://www.zkouknito.cz/online-tv, http://www.zapni.tv/, http://www.tv-online.tv-on-line.cz/, http://www.oblibeny.cz/online-tv/, http://www.onlinezona.cz/tv, http://www.onlinetelevize.eu/, a mnohé další). Otázkou tedy je, zda-li internetové televize postupně nevytlačí klasické televizní kanály, které už teď utrpěly ztrátou diváků. To se pravděpodobně dozvíme v průběhu několika let. Do té doby si můžeme vybrat, zda si chceme hovět doma u televize, nebo zda dáme přednost internetovému vysílání kdykoli a kdekoli se nám zachce.

Zdroje:

AUST, Ondřej. Šéfové Novy: Veřejnoprávní ČT by neměla vytvářet unikátní online obsahy. Médiář [online]. 2011[cit. 2011-05-08]. Dostupné z: http://www.mediar.cz/newsletter/, Newsletter Médiáře: Co dal týden 30. 4. – 6. 5. v médiích a marketingu

ČTK: Digitalizace způsobila televizím ztráty, říká manažer ČT. Marketing&Média [online]. 2009 [cit. 2012-04-06]. Dostupné z: http://mam.ihned.cz/c1-37571600-digitalizace-zpusobila-televizim-ztraty-rika-manazer-ct

KÁLAL, Jan. Rupert Murdoch: Internetizace televizních diváků někoho zabolí. DigiZone.cz [online]. 2007[cit. 2012-04-06]. Dostupné z: http://www.digizone.cz/clanky/murdoch-internetizace-divaku-zaboli/

NEGROPONTE, Nicholas: Digitální svět. Praha: Management Press, 2001. ISBN: 80-7261-046-5

OSVALDOVÁ, Barbora; TEJKALOVÁ, Alice: Žurnalistika v informační společnosti – digitalizace a internetizace žurnalistiky. Praha: Karolinum, 2009. ISBN 978-80-246-1684-1.

REIFOVÁ, Irena.: Slovník mediální komunikace. Praha: Portál, 2004. ISBN 80-7178-926-7.

Zákon o České televizi. In: Česká televize.cz [online]. 1991 [cit. 2011-05-08]. Dostupné z: http://img1.ceskatelevize.cz/boss/image/contents/zakony/pdf/zakon-o-ceske-televizi.pdf?verze=2011-05-08-21:16:29

Zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání. In: Česká televize.cz [online]. 2001[cit. 2011-05-08]. Dostupné z: http://img1.ceskatelevize.cz/boss/image/contents/zakony/pdf/zakon-o-provozovani-rozhlasoveho-a-televizniho-vysilani.pdf?verze=2011-05-08-21:16:29

---

[1] První televizor, na kterém byl poprvé přenesen obraz, byl roku 1923 vynalezen skotským vynálezcem Johnem Bairdem.

[2] V angl. originále Being Digital.

[3] Internetový žurnalismus je charakterizován zejména hypertextualitou, multimedialitou a interaktivitou.

[4] KÁLAL, Jan. Rupert Murdoch: Internetizace televizních diváků někoho zabolí. DigiZone.cz [online]. 2007[cit. 2012-04-06]. Dostupné z: http://www.digizone.cz/clanky/murdoch-internetizace-divaku-zaboli/

[5] ČTK: Digitalizace způsobila televizím ztráty, říká manažer ČT. Marketing&Média [online]. 2009 [cit. 2012-04-06]. Dostupné z: http://mam.ihned.cz/c1-37571600-digitalizace-zpusobila-televizim-ztraty-rika-manazer-ct

[6] AUST, Ondřej. Šéfové Novy: Veřejnoprávní ČT by neměla vytvářet unikátní online obsahy. Médiář [online]. 2011[cit. 2011-05-08]. Dostupné z: http://www.mediar.cz/newsletter/, Newsletter Médiáře: Co dal týden 30. 4. – 6. 5. v médiích a marketingu

[7] Prozument (angl. Prosumer) je pojem Alvina Töfflera, jde o kombinaci producenta a konzumenta.

[8] Marshall McLuhan mluví o globální vesnici.

Personalizace made by Google

V posledních letech se stále častěji v médiích diskutuje fenomén personalizace. Personalizace vyhledávače způsobuje, že pokud dva lidé vyhledávají totéž slovo, každému z nich vyhledávač přináší zcela rozdílné výsledky. Respektive je vysoce nepravděpodobné, aby dvěma lidem vyhledal stejný soubor výsledků na stejný vyhledávaný výraz.

Paradoxem ovšem je, že nedávný průzkum mezi americkými uživateli internetu ukázal, že 45% uživatelů by preferovalo návrat zpět – do doby, kdy se každému objevovaly ve vyhledávači stejné výsledky. Tedy jasné „NE“ personalizaci. Nic naplat, vedle personalizace vyhledávání je dalším úzce souvisejícím důležitým, nebo spíše ještě důležitějším, tématem personalizace reklam. Ty jsou díky algoritmům „šity“ potenciálním zákazníkům „na míru“. Tady uživatelé hlavní slovo nemají. Zářným příkladem je Google, ovšem pozadu v tomto lukrativním odvětví nezůstává ani mamutí sociální síť Facebook a vyhledávač Bing.

Hledám. Nebo „mi je hledáno“?

Personalizaci vyhledávání na Google ovlivňuje několik faktorů. Zaprvé se řídí vaší aktivitou na internetu. Při vyhledávání jsou na vyšších pozicích weby, které navštěvujete nejčastěji. Druhým faktorem je vaše webová historie. Google si „pamatuje“ vaši historii vyhledávání v posledních 180 dnech. Tato fakta si pospojuje s informacemi, které o vás ví ze svých dalších služeb (třeba Google+ nebo Gmail). Třeba jakou hudbu máte rádi nebo kam jezdíte na dovolenou.

V nedávné době zaplnila technologicky/mediálně zaměřené weby informace o spuštění služby Google Social Search. Social Search již nevyhledává relevantní výsledky pouze na základě vašich předchozích dotazů, jako tomu bylo doposud. Novinkou je, že (pokud jste registrovaným uživatelem Google a sociální sítě Google+ s databází aktivních kontaktů) vyhledávání výsledků ovlivňují i vaši přátelé a lidé ve vašich kruzích. Respektive jejich preference.

Už zkrátka nejde jen o vyhledávání informací jako takových, což potvrzuje oznámení Google: “You should also be able to find your own stuff on the web, the people you know and things they’ve shared with you, as well as the people you don’t know but might want to... all from one search box.”

„Proč by nám to mělo vadit?“

„Protože si toho často vůbec nejsme vědomi.“

Prvním negativem personalizovaného vyhledávání je skutečnost, že v závislosti na tom, co se líbí vašim přátelům a co jste si kdy v minulosti vyhledávali, vám Google nenabídne relevantní výsledky, které odrážejí skutečnost, tedy ty, které vidí většina lidí. U personalizovaných výsledků není hlavním kritériem kvalita, ale spojitost – spojitost s „přáteli“ či minulostí. Personalizované výsledky tak lze považovat jistým způsobem za předpojaté. Mnoho z uživatelů si však tento fakt vůbec neuvědomuje.

Obdobným problémem je, že jisté „minoritní“ výsledky, které nejsou vyhledávány často oproti ostatním se tak propadají stále hlouběji a hlouběji ze zřetele vyhledávačů. Rozhled uživatelů vyhledávače je tak stále omezenější. Populární témata se naopak ve výsledcích posouvají výš.

Na technologických blozích se pro tento mediální jev vžil název efekt Echo Chamber, tedy jakési ozvěnové komnaty. Nejlépe jej v kontextu s vyhledáváním vystihují slova bloggera, SEO a web stratéga Cyruse Shepperda: „The ubiquitous nature of Google creates a real risk of limiting our worldview. Every new search result starts to look like the search before. Our ideas become isolated and homogenized, like exclusively watching only Fox News or MSNBC, while refusing to consider CNN.

Internetový aktivista Eli Pariser se k tomu tématu vyjadřuje v knize Filter Bubble z roku 2010. V ní se zabývá skutečností, jak se weby snaží na základě jistých algoritmů a informací o uživateli odhadnout, jaké výsledky, případně informace či zprávy jsou pro uživatele nejvhodnější. Tak se uživatel ocitá izolován ve svém vlastním ekosystému, své vlastní „filter bubble“. Pariser se neomezuje pouze na vyhledávač Google, jako dobrý příklad podle něho může posloužit i proud Vybrané příspěvky na sociální síti Facebook. Tím, že se uživatel „točí“ stále ve stejných typech obsahů, dodává jim stále větší relevanci. Obsahy týkající se méně oblíbených témat typu změny klimatu či bezdomovectví nemohou ve frekvenci vyhledávání soupeřit s virálními videi či drby ze společnosti. V konečném důsledku to podle Parisiera znamená úpadek veřejné sféry.

„too much candy, and not enough carrots“

Pokud chcete znát 57 signálů, které Google užívá k personalizaci výsledků, podívejte se na video Eliho Parisera:

Druhým problémem týkající se personalizace je ochrana soukromí. Google a jeho přidružené služby o nás shromažďují informace s každým naším krokem. Google ví, kde bydlíme, co máme rádi a co nás zajímá. Ví i jak vypadáme, s kým se přátelíme, kde pracujeme a dokonce i s kým, kde a kdy máme pracovní schůzky. U velké části uživatelů služby Gmail zná Google i jejich telefonní čísla (v poslední době uživatele před přihlášením do Gmailu vyzývá Google, aby propojili do účtu i své telefonní číslo na mobil. V případě, že by zapomněl heslo, mu pak může Gmail zaslat heslo nové). U sociálních sítí jako Facebook to není jiné. I zde jste vyzváni k vyplnění své telefonního čísla. Ať už je to kvůli tomu, abyste byli stále v dosahu, nebo kvůli vaší možné zapomnětlivosti.

Je ale personalizace výsledků opravdu tak špatná? Nemusí být. Má také svá pozitiva. To, co pro někoho může být omezující, jinému může výrazně ulehčit práci. Nemusíte se vždy prokousávat stovkou nerelevantních výsledků. Pomůže vám vyhledávání zacílit přesně, v souvislosti s tím, co jste hledali v minulosti. Personalizaci vyhledávání Google lze vypnout. Je tak jen na vás, nakolik necháte Google, aby vám ukazoval směr.

Já osobně ji mám vypnutou. I přes to mě však Google varoval, že „… si však za účelem kontroly a zvýšení kvality služeb poskytovaných uživatelům vede samostatný systém protokolů.“

Facebook versus nevhodný obsah – 1:0

• Nabízíme práci v mladém a dynamickém kolektivu pro silnou nadnárodní značku. Požadujeme dobrou znalost angličtiny, všeobecný přehled, loajalitu. Odměna flexibilní. Zn: Silný žaludek výhodou.

Zdroj: videoconferencecenter.org

Když trochu popustíte uzdu fantazii, tak i takto by mohl vypadat potenciální inzerát jedné světoznámé internetové stránky. Ptáte se jaké? A na jakou pozici? Tím zaměstnavatelem by byla sociální síť Facebook, respektive její „společník“, společnost oDesk, a pozicí kontrolor závadného obsahu.   

Poprvé se tlačítko „Nahlásit nevhodný obsah“ objevilo na našich facebookových účtech v průběhu prosince 2009. Facebook se tehdy stal jedním ze 140 webů po celém světě, které se v první vlně přihlásili k myšlence „čistého“ internetového prostoru.

Nahlaste nevhodný obsah!

Jenže - denně se na Facebooku objeví asi čtvrt miliardy nových fotografií. Uživatelů Facebooku je celosvětově okolo 850 milionů. Přidejte k tomu „fan“ stránky, profily firem, nejrůznějších uskupení, miliony statusů, komentáře pod fotkami v řádech sta milionů každý den. Samotný Facebook prostě kompletní obsah sám zkontrolovat nedokáže. A tak tuto možnost dal samotným uživatelům právě prostřednictvím tlačítka 

„Nahlásit nevhodný obsah“.

Už jste na něj někdy klikli? A přemýšleli jste, co se s vámi nahlášeným videem/fotografií/komentářem/stránkou… děje dál?

Obsah, na který jste klikli, dostane takzvaný „flag“ a je odeslán ke kontrolorům. Ty obvykle nenajímá sám Facebook, ale pracují pro společnost oDesk, která kromě Facebooku pomáhá filtrovat nevhodný obsah třeba na Googlu. Kritéria, podle kterých je obsah označovaný jako nevhodný, pomáhala vytvářet klinická psycholožka Tanya Byronová. Ta kromě toho funguje jako poradkyně britské vlády v oblasti internetové bezpečnosti.

Hrabeme se v hnoji – za dolar na hodinu!

Nicméně zpátky ke kontrolorům. Je jich prý několik desítek. Často se hovoří o studentech ze zemí třetího světa, kteří si takto přivydělávají. Mzda ale není nijak závratná. Oni sami hovoří o základní sazbě dolar za hodinu, po započtení bonusů a prémií se prý může vyšplhat až na čtyřnásobek, ale i tak je v přepočtu nějakých 76 korun směšné ohodnocení za to, co si musí v rámci čtyřhodinových směn prohlížet.

Zdroj: nikhewitt.blogspot.com

Vlastně ani není divu, že se několik těchto kontrolorů rozhodlo promluvit o tom, jak práce kontrolora probíhá a jaká jsou vlastně pravidla, podle kterých se rozhoduje o (ne)vhodnosti obsahu. Jména jako Amin Darkáví nebo Adrian Chen jsou noční můrou společnosti oDesk. Právě oni jsou v posledních týdnech nejčastěji spojováni s únikem těchto informací a příruček.  

Jednadvacetiletý Maročan Amin Darkáví navíc v souvislosti se sazbou jednoho dolaru použil slova jako „vykořisťování“ a „směšný plat za odpornou práci“. Inu, loajalita k bývalému zaměstnavateli je ta tam.

Nicméně právě díky němu můžeme nahlédnout pod pokličku, kde se „vaří“ obsah nejmasovější sociální sítě 

na světě.

Nevíš si rady? Podívej se do manuálu

Zmíněný manuál je označovaný jako Abuse Standards 6.2, má třináct klasických powerpointových „slajdů“ a jedna z prvních věcí, které si člověk musí nutně všimnout je důkladná analýza veškerého obsahu se sexuální tématikou. Inu, americký puritánský přístup k sexu, sexuálním aktivitám a všemu okolo je proslulý. Stejně jako určitá benevolence u témat jako jsou zbraně nebo násilí.

Zdroj: http://publicintelligence.net

Příručka navíc zaznamenává v čase progres. Proto si hned v jejím úvodu může člověk přečíst změny, které v ní jsou oproti verzi 6.1. Nově jsou třeba zakázané fotky, na kterých jsou vyobrazené zvířecí vnitřnosti (pokud nejde o fotky, které popisují proces výroby některých potravin), přibyla kategorie řešící karikatury takzvaných „chráněných“ skupin společnosti, mezi které Facebook řadí příslušníky nejrůznějších menšin. 

Zakázané jsou nově i fotografie tělesných tekutin, zmínky o kurdské teroristické organizaci PPK. A pozor! Facebook považuje za nevhodný obsah i fotografie upravené v Photoshopu, na nichž osoba vypadá hůř než před „zákrokem“!

Kontrolorům de facto neunikne nic. Jejich revírem jsou jak fotografie, další grafický obsah, videa, tak statusy, komentáře pod nimi nebo třeba i popisky fotografií a videí. Obsah se podle příručky dělí do devíti základních kategorií – v nichž má samozřejmě největší prostor obsah pojednávající o sexualitě a nahotě.

Hulíš? Pak se tím klidně pochlub!

Věděli jste třeba to, že jako nevhodný obsah Facebook definuje i fotografie lidí, kteří se koupou ve vaně? A že kromě nahého přirození a ženských bradavek za problematické považuje i vyobrazení lidského pozadí? Co se týká samotného sexuálního aktu, pak můžete zveřejnit fotografie předehry, nikoli samotné „akce“, a zároveň musíte splňovat podmínku dostatečné obleženosti, popřípadě vaše oblečení nesmí být moc upnuté – i to může být označeno za nevhodný obsah.

Pokud se posuneme dál, pak vězte, že naprosto bez problému je „travní“ tematika. Hulíte? Pak o tom klidně vesele pište, natáčejte videa a sdílejte fotky. Marihuana je ok – pokud ji tedy pod fotkami nenabízíte k prodeji, nebo nenabádáte k její konzumaci.

Utrum mají oficiálně i ti, kteří se baví pokreslováním obličejů svých společensky unavených přátel, jejich focením a umisťováním na Facebooku. Oficiálně tento typ fotek také patří k nevhodnému obsahu. Stejně tak fotky lidí opilých tak, že o sobě neví (konec zveřejňování vysokoškolských pitek?) a takzvaných „versus“ fotek, kdy autor porovnává dvě osoby, popřípadě osobu a zvíře.

Za vtip na Atatürka černý puntík

Na některé z položek nevhodného obsahu, aby měl člověk pořádně široké kulturní povědomí. Nevhodné jsou všechny útoky na Atatürka (včetně vtipů), obrysy mapy Kurdistánu, grafický obsah znázorňující pálení turecké vlajky (ne, žádné jiné vlajky se toto pravidlo netýká) a obsah odkazující na teroristickou organizaci PPK. Zapomeňte také na grafický obsah, který připomíná Hitlera nebo Usámu bin Ladina – v těchto případech Facebook toleruje pouze ty, u kterých je z kontextu zjevné, že autor tyto osoby odsuzuje.

Zdroj:http://greatersurbiton.wordpress.com 

A pokud nechcete černý puntík, pak se rozhodně pozitivně nevyjadřujte o kanibalismu a nebuďte příliš otevření v popisu sexuálních praktik. Takzvaně sexuálně explicitní jazyk se na téhle sociální síti příliš nenosí. V pravidlech se doslova říká, že problémem je „přidávání detailů a snaha jít v popisu do hloubky.“ Smazání přijde i ve chvíli, kdy někdo sex bez skrupulí nabídne.

Ostatně mrkněte se sami, v inkriminovaném dokumentu jsou i poměrně vtipné příklady toho, co je ok a co už je přes čáru. A podívat se můžete i na to, podle čeho Facebook rozlišuje výhružky na plané a reálné.

Buď jak buď, je nutné přiznat, že Facebook je na dnešním internetu jedním z míst, kde se nemusíte bát, co na vás na další stránce vyskočí. A i tako „čistota“ přispívá k tomu, že je Facebook jednou z nejúspěšnějších značek současnosti.

Zdroje:

• Abuse Standards 6.2.
• Abuse Standards 6.1.
• Pravidla Facebooku: Polámané hnáty nevadí, sex ano
• Jaký obsah a jak Facebook uživatelům cenzuruje?
• Facebook, Google a další čelí v Indii žalobě kvůli nedostatečné cenzuře nevhodného obsahu
• Facebook.com

Will it Blend?: kuchyňské mixéry v akci. Dobývají svět po síti

Napadlo Vás někdy rozmixovat iPhone, lyže či golfovou hůl? Přišlo by Vám to rozumné? Právě na tomto principu ale vystavěla firma BlendTec propagaci svých kuchyňských mixérů, původně určených pro americký trh. Firma má ale dnes již globální působnost,a to i díky šíření svých videí po síti. Jednoduchá průhledná nádoba s odměrnou stupnicí má s překvapující silou drtit nejrůznější předměty. Poněkud jednoduchý a stále se opakující scénář spotů ale zřejmě nepřestává fungovat. Tvůrci krátkých videí o těchto mixérech vystavěli propagaci produktu na principu volného pokračování a šíření prostřednictvím internetu. Jednotlivé „díly“ úspěšně plní YouTube od října 2006. V každém z nich je demonstrována účinnost mixéru. Na konci spotu je vždy vítězem propagovaný stroj; z obsahu zbyde jen drť.

Autorem produktu a průvodcem spotů je Tom Dickson. Svým stylem moderování částečně připomínající Horsta Fuchse. Tento „telemarketing“ jde však o kus dál. Fakticky „drtí“ nejen potraviny, výrobky potenciální konkurence, elektroniku, ale i nejrůznější „produkty“ populární kultury. V neposlední řadě jsou takto zkoušeny i věci vznětlivé a efektně jiskřící. K těm vizuálně nejpůsobivějším destrukcím patřila ta se zapalovači z října 2007.


Pravidelné „mixování“ nejrůznějších obsahů umožňuje využít nápady fanoušků pořadu a vlastně i product placement dalších značek. Will it Blend je na pomezí reklamy a show. Oboje má odkázat na webové stránky firmy BlendTec. Ty jsou pro jejich návštěvníky zároveň i rozcestníkem k zhlédnutí nových videí firmy na YouTube, k informacím o jejím působení, k referencím o ní na sociální síti. Pořad i způsob prezentace značky pak obecně charakterizuje intertextualita jdoucí napříč různými platformami. Cílem je pak zaujmout potenciální zákazníky, „budování značky“. Fanoušci produktu se mohou zapojit pomocí sociální sítě do vytváření „kolektivní inteligence“, a to vymýšlením nápadů na nové díly pořadu či sdílením svých zkušeností s produktem s ostatními. Mohou si na produktovém webu přečíst nové recepty či se poučit o zdravém životním stylu. Firma svojí propagací inspiruje i k spontánní kreativitě, produsage.

Charakteristická kontinuita a vtip
Videa propagující Blendtec trvají přibližně minutu a půl. Mají spád, jednoduchou strukturu. Neustále se podtrhuje kontakt s divákem. Jejich určitým atraktivním prvkem je již samotná volba „oběti“ (či obětí) pro destrukci. Ta je mnohdy velmi odvážná právě charakterem zvolené věci. Během demonstrace síly kuchyňského stroje pak létají v lepším případě jiskry, v horším dojde i k menšímu požáru. I tato strategie tak přispívá k vytváření povědomí o značce. Preventivním prvkem před jejím poškozením jsou pak varovné nápisy během samotné ukázky, které mají diváky případně varovat před nekulinářskými pokusy s Blendtec.


Doporučené z hlediska experimentu (a nepřímo i konzumace) jsou pokusy s potravinami. Naopak nedoporučené (i když proslavené) jsou pokusy s elektronikou. V roce 2007 nechal moderátor rozdrtit zapnutou kameru. Docílil tak divácky atraktivních záběrů.

Průběh pokusu doprovází i výrazná verbální a neverbální komunikace průvodce pořadu. Po představení „aktérů“ následuje chvilka hluku, úsměv a napjaté očekávání výsledku. Po vypnutí mixéru průvodce seznámí diváky se senzorickými vjemy. Pořad končí vysypáním obsahu z mixéru a tradiční replikou odkazující k názvu pořadu. Jedním z prvních produktů změněných k nepoznání bylo menu z McDonald’s. Spolu s dalšími spoty společnosti zaznamenalo během prvních 5 dnů po uvedení na Youtube a firemním webu přes 6 miliónů zhlédnutí (listopad 2006).
Vedle propagace produktů prostřednictvím těchto videí využila firma i reklamu formou placené preference odkazů na vyhledávačích Google a Yahoo. Videa byla následně prezentována i v televizních spotech, PR reportážích, aktivitami na sociální síti. Předváděcí akce vždy dopadly úspěchem pro propagovaný produkt. Jedinou výjimkou byla chystaná „poprava“ figurky Chucka Norisse v mixéru BlendTec. Díky ex-post grafické úpravě spotu Chuck Noris totiž proces přežil bez úhony. Úspěch kampaně tak v sobě zahrnuje nejen vhodně zvolenou formu propagace, ale i schopnost umět bavit diváky odkazováním k situacím, produktům, značkám, které znají (intertextualita), a udržováním dlouhodobého kontaktu s příznivci značky nejen skrze web, ale i skrze sociální sítě.

Briggs, 2009

Charakteristické zapojení uživatelů
Firma zapojuje své příznivce do nejrůznějších soutěží a aktivit. V dubnu 2010 například vyhlásila soutěž, v níž účastníci bojovali o možnost nechat si „rozpustit“ svůj telefon v mixéru výměnou za nový iPhone. Soutěž byla spojena i s charitativní akcí. Zapojování uživatelů ale probíhá kontinuálně. Příznivci značky navrhují na stránkách firmy své nápady a náměty pro další pokusy; sdílejí své dojmy o produktech a diskutují o nich. Dostávají tak i prostor pro „škodolibosti“ a kritiku. Tím prvním lze označit návrhy, které se týkají přání mixovat abstraktní věci, či naopak naprosto konkrétní železné předměty. Druhá kategorie pak může ale zároveň inspirovat pro vytváření vlastních kritických videí (produsage). Skeptické hlasy například zastupuje heslo na YouTube, v překladu „BlendTec lže“. Firma je tam nařčena ze zmanipulování spotů, z podvodu, nepoužíváním opravdových materiálů při předvádění účinnosti přístroje. Produkována však nejsou jen kritická uživatelská videa, ale tématem je vedle těchto i vtip a parodie. Oba typy videí tak pomáhají budovat povědomí o značce.

Reklamní kampaň firmy BlendTec dokázala zpropagovat výrazným způsobem poměrně nezajímavý kuchyňský produkt. Propagace prostřednictvím sítě, nápad, humor, kontinuita a prolínání obsahu skrze mediální platformy je to, co kampaň charakterizovalo a co ji pomohlo ke globálnímu úspěchu.



Briggs, Christian. BlendTec: Will It Blend? Viral Video Case Study, in SocLens Incorporated, Jan.2009
Blendtec:stránky výrobce
Wikipedia - Will it blend

Saturday, April 7, 2012

Kdy se nad tím vším začne stmívat?

Většina z vás jistě ví, o čem že upírská sága je a jak velký fenomén se z ní stal. Pro ty z vás, kteří jste jí přece jenom unikli, v krátkosti shrnu oč jde. Spisovatelka Stephenie Meyerová napsala upírskou romanci, ze které vznikla následující tetralogie: Stmívání, Nový měsíc, Zatmění a Rozbřesk. Ústředními postavami jsou Bella a Edward, kteří se do sebe osudově zamilují. Problém trochu je, že Bella je člověk a Edward je upír…Přidejme k tomu pár vlků, kteří se s upíry nemají moc v lásce a příběh je ve stručnosti na světě.

 Kdyby se jisté filmové studio nerozhodlo natočit filmovou adaptaci knižní předlohy, život mnoha dívek a žen by jistě pokračoval nerušeně dál. To se ovšem nestalo a v listopadu roku 2008 jsme si do kina mohli zajít na první díl čtyřdílné ságy Stmívání. Následovaly další díly Twilight sága: Nový měsíc (listopad 2009), Twilight sága: Zatmění (červen 2010), Twilight sága: Rozbřesk: část 1. (listopad 2011). V současné době všichni fanoušci Stmívání netrpělivě očekávají druhou polovinu posledního dílu Twilight sága: Rozbřesk: část 2. (premiéra plánována na listopad 2012).

U knih a u filmů ovšem v případě Stmívání rozhodně nezůstalo. Naopak se z něj stalo transmédium obřích rozměrů. Transmédium je podle Henryho Jenkinse obsah, který nepředstavuje jeden fixní příběh, jež by byl realizovaný v rámci jednoho média. Transmediální obsahy jsou rozprostřeny po více mediálních platformách/kanálech, jimiž se k lidem tento obsah dostává a každý tento kanál přispívá k celku něčím novým. Často se to týká právě fiktivních příběhů, které představují jádro pro svět, který se kolem nich může vytvořit.

Kolem Stmívání se vytvořil svět skutečně obšírný. Kromě dalších knižních titulů na toto téma (např. grafický román, kniha Twilight Trule Love and You) si můžete pořídit např. figurky hlavních hrdinů, puzzle, společenskou hru, trička, povlaky na polštář, parfémy, pouzdro na mobil, psací potřeby, peněženky, placky, jedlý papír s podobiznami hlavních postav atd. atd. Všechny možné i nemožné předměty můžete najít např. na této stránce: http://hannah-montana-twilight.blog.cz/rubrika/stmivani-predmety-produkty. Pokud je vám to stále málo, na stránkách www.hryprodivky.cz si můžete zahrát na kostyméry a stylisty hlavních postav Stmívání.

 

 

Fanoušci nejenže s radostí přijímají, co se jim předkládá, někteří se také podílejí na pokračování tohoto fenoménu, což souvisí s pojmy jako je kolektivní inteligence a produsage. Fanfiction (též fanfikce) je literární dílo, které primárně vychází z již existujícího díla a je napsané fanouškem. Volně navazuje či vytváří odbočky a nové verze. Ve většině případů nemá fanfiction ambice komerčního využití a šíří se hlavně prostřednictvím internetu. Např. na stránkách www.stmivani.eu najdete fanfiction na pokračování, poezii, jednodílné fanfiction či parodie.

Stmívání má jako vše také své odpůrce. „Anti-fans“ se od těch, kterým se kniha či film prostě jen jednoduše nelíbí liší tím, že dané dílo aktivně nenávidí a snaží se ostatní přimět ke stejné reakci. Rovněž mají tendenci úspěch díla zpochybňovat. S fanatickými fanoušky, kterým se přezdívá „twihards“ vedou válku o legitimitě Stmívání jako kulturního produktu. Např. zde se obě tyto skupiny řeší také z psychologického hlediska: http://reviewsindepth.com/2010/03/twilight-the-anti-fan-and-the-culture-wars/.

Anti-fans jsou podobně aktivní jako skuteční fanoušci – stmelují se na internetu v různých skupinách a vytvářejí webové stránky. Na facebooku si můžete oblíbit např. skupinu „Nesnáším Stmívání + Nový měsíc a vše tomuhle podobné!!!“. Pro zasmání a potěšení nejen anti-fans může sloužit následující parodický trailer:

 

Během úvahy nad tímto fenoménem jsem si položila otázku, co bych si všechno pořídila, kdybych byla opravdu velká fanynka Stmívání. Věkově bych už mezi typické fanynky zřejmě nezapadala (i když Stmívání oslovilo ženy různého věku), ale i kdybych jí byla, pochybuji o tom, že bych se voněla parfémem Twilight, pila čaj z hrnečku Twilight a hrála „stmívací“ počítačové hry. Lze namítnout, že dnešní doba a mladá generace je jiná a má také jiný přístup k médiím, ovšem alespoň ve svém případě jsem si jistá, že by zůstalo u filmu či knihy a možná nějaké upomínkové drobnosti. Velká fanynka jsem byla ve svém dosavadním životě asi jen dvou fenoménů – skupiny Kelly Family a Michaela Jacksona. Jedno tričko Kelly Family, kniha a tři placky s motivy krále popu mi bohatě stačí.

 

Schizofrenní pohled na svět

Jaký je dnešní svět nových médií? Bezesporu nám ulehčuje život. Někdy si ale každý přejeme na chvíli vše vypnout a zavřít se před okolním světem… neboli vrátit se o několik let nazpátek a prožít znovu čas v době starých médií. 

Ze spánku mě probere pronikavé zvonění velkého budíku. Protivný zvuk. Umlčím ho bez problému i poslepu, vždyť je velký skoro jako fotbalový míč. To bude drsný den, pomyslím si a neochotně lezu z postele. Pět hodin spánku bylo málo, ale tu čtyřstránkovou esej jsem dopsat musela. Ještě teď mě z toho bolí ruka. 

Nahážu do batohu blok a skripta, hlavně nezapomenout tu pracně vydřenou esej. Chvíli váhám a zvažuju tíhu batohu, ale nakonec vezmu i rozečteného Idiota od Dostojevského (bez knihy ani ránu) a běžím na tramvaj. Cestou si zapnu walkmana a pustím tak do uší nejnovější kazetu Nirvany Nevermind, kterou jsem si včera nahrála od kamarádky. Ještě se musím zastavit v trafice a koupit si jízdenku, včera mi skončila legitka a zapomněla jsem si koupit novou. 

Přednáška je o ničem, tak si po chvíli otevřu raději Dostojevského. Po hodině se vydám do kabinetu vyučujícího odevzdat esej. Mám štěstí, opraví ji hned na místě a zapíše mi do indexu zápočet. Aspoň ho nebudu muset ve zkouškovém složitě nahánět. 

Po škole jedu do práce, domluvili jsme se s šéfem už minulý pátek, že dnes dorazím. S batohem se sice dneska dost pronesu, ale nelituju, půlhodinu v autobuse strávím opět čtením. 

V kanceláři je prázdno. Na stole najdu hromádku došlé pošty – 12 dopisů, vzkaz od šéfa a seznam s úkoly. Napsat pár dopisů, žádost o dotace, archivace došlých soupisek s hráči do jednotlivých šanonů a vyřízení několika mezinárodních telefonátů. Přisunu si blíže psací stroj a dám se do práce. 

Odcházím o půl šesté a mířím s několika dopisy přímo na poštu. Když tam jsem, rozhodnu se zavolat i babičce, už jsem s ní dlouho nemluvila. Nadiktuju paní za přepážkou meziměstské telefonní číslo, zaplatím 50 korun a jdu si vzít telefon do kabinky č. 2. 

Domu dorazím jako první, vzápětí se přiřítí přítel. „Rychle zapínej televizi, dávají mi už hodinu hokej,“ huláká mezi dveřmi. Než se nám podaří nahodit obraz na naší černobílé televizi zděděné po prababičce, přijde o dalších 10 minut. Znechuceně televizor nakonec vypne a zbytek večera strávíme hraním karet. Jakmile si lehnu do postele, je mi jasné, že dneska jen tak neusnu. Vezmu si k sobě proto opět Idiota, který mě nakonec uspí.

Ze spánku mě nadzvedne hasičská siréna. Protivný zvuk. Už si tu melodii musím změnit, leze mi pěkně na nervy. Chvíli mi trvá, než nahmatám iPhone, vypnu budík a neochotně lezu z postele. To bude drsný den, dneska už si to Fíbíčko večer zapínat fakt nebudu! Aspoň že mám napůl hotovou esej, ve škole to ještě domrsknu a můžu odeslat. 

Váhám, jestli vzít noťas nebo lehčí iPad, nakonec zvítězí kvůli nedodělané eseji a potřebě zapojit fleshku notebook se zdířkou USB. Ještě přibalím i Kindle (bez knihy ani ránu) a běžím na tramvaj. Cestou si pustím do uší včera stáhnuté peckovní album Davida Guetty a posílám smsku dopravnímu podniku. Nesmím si zapomenout nabít tu zpropadenou Opencard.  

Přednáška je o ničem, dodělám během ní aspoň v klídku esej. Teď se jenom modlit, aby všechno bylo v cajku a nemusela jsem uhánět vyučujícího kvůli zápisu zápočtu do SISu. To je totiž jeho specialita, když nepočítám neodpovídání na maily. 

Po škole jedu do práce, šéf mi písnul včera maila, ať dneska dorazím. Klasika. Cestou už mi volá celý netrpělivý, kde jsem, a hlásí mi do telefonu první úkoly. Jasně šéfe. Cesta do kanceláře mi zabere půl hodiny, chci si číst, ale bohužel jsem si zapomněla dobít Kindle. Do háje. Mrknu se aspoň do mailovky a zčeknu Facebook, co důležitého mi za dopoledne uteklo. Gratuluju si, že jsem se nechala ukecat na internet v mobilu. 

V kanceláři je to hustý jako vždycky. Než se mi rozjede počítač, otevřu dvě došlé obálky a šéf na mě chrlí další hromadu úkolů. 28 nepřečtených mailů za posledních 24 hodin, tak to je fakt paráda, budu tady zase do večera. To už mi bliká i chat na Skypu. Vyřídím maily, online zaregistruju do informačního systému hráče a napíšu na stránky článek. Všechno vyřídím po mailech a faxem, na poštu s obálkami naštěstí zase nemusím.

Odcházím o půl šesté a ještě než otevřu dveře bytu, začne mi vyhrávat v kapse balada Rockstar. „Můžeš mi, miláčku, nahrát prosím hokej? Z práce to nestíhám.“ Jistě. V obýváku hledám mezi čtyřmi ovladači ty tři správné. Zapnu nástěnnou plazmu, Blue-ray přehrávač a Media Station, navolím správně HDMI 2, vyhledám program a už nahrávám. Pár měsíců mi trvalo naučit se se vším zacházet, teď už to mám ale v malíčku. Pokud ovšem funguje vše jak má. 

Když dorazí přítel z práce, přemýšlíme, co s načatým večerem. Jako každý pátek stáhne nejdřív nový díl Big Bengu v originále (na seriály s dabingem se zásadně nedíváme), který hned zkoukneme. Pak se rozhodneme zapařit pár her na Xboxu a už je čas jít spát. Dneska nějak nemůžu usnout, a tak si jako vždy, když nemůžu spát, beru do postele iPhone a nejprve stahuju zajímavé aplikace a pak je hned zkouším a hraju hry. Poslední dobou jsou i u mě v kurzu Angry Birds. Hraní s mobilem mě nakonec unaví a i já usínám.