Sunday, April 8, 2012

Hledá farmář ženu?

Prostřednictvím reality show Farmář hledá ženu bych se chtěla zaměřit na příklady konvergence mediálních obsahů a také bych se chtěla věnovat problematice diskusních komunit („komunity vědomosti“) tak, jak o nich píše Henry Jenkins. Nejprve nastíním, jak samotná show probíhá.

Reality show Farmář hledá ženu vznikla ve společnosti Fremantle Media a poprvé se vysílala v roce 2001 ve Velké Británii. Tato reality show byla vysílána v desítkách zemí – v Evropě, Americe i Austrálii. V České republice byla uvedena na obrazovky v roce 2010 televizí Prima, v současnosti je vysílána její druhá řada. Cílem reality show Farmář hledá ženu je seznámit nezadané farmáře s jejich obdivovatelkami, ze kterých si mají v ideálním případě vybrat životní partnerku. Každý z farmářů natočí medailonek, ve kterém se představí a sdělí své představy o partnerce. Na základě těchto medailonků potom ženy, které některý z farmářů zaujme, napíší vybranému farmářovi dopis. K dopisu přiloží i svou fotografii.

V další etapě si farmáři vybírají z došlých dopisů, hodnotí jejich obsah a (především) fotografie adeptek na „farmářovu ženu“. Každý z farmářů si vybere maximálně deset žen, se kterými se později osobně setká. V dalším kole si farmáři na základě osobního rozhovoru vybírají maximálně čtyři ženy, které mají možnost lépe poznat a nakonec si vyberou tři ženy, které pozvou k sobě na farmu. Z těchto žen si opět postupně vybírají, až mají na konci pořadu jednu „vyvolenou farmářku“. Potom je na vzájemné dohodě, jak a jestli vůbec bude jejich vztah pokračovat.

Při pobytu na farmách ukazují farmáři ženám svůj každodenní život a práci, seznamují je se svým okolím, popřípadě se svou rodinou. Potenciální farmářky se snaží přesvědčit farmáře, že jsou ty nejlepší, bojují se svými sokyněmi a zároveň se snaží poznat, jestli vůbec stojí za to o farmáře bojovat.

Druhá řada reality show Farmář hledá ženu je vysílána jednou týdně na televizním kanále Prima Family. Hned druhý den po odvysílání je možné nový díl shlédnout v archivu televize Prima Family www.play.iprima.cz ale i na jiných serverech, například na www.serial-online.cz nebo na www.farmar-hleda-zenu-prima.cz. Internetové zpravodajství – především to bulvární – je plné novinek týkajících se této reality show. Zajímavé je, že se jedná především o zprávy ze skutečného života aktérů této reality show – informace o událostech, které se odehrály přímo při natáčení, nejsou zdaleka tak frekventované.

Show Farmář hledá ženu zviditelnily v internetovém zpravodajství především dvě osoby – jeden farmář a jedna adeptka na farmářovu ženu. Tato soutěžící totiž při vysílání druhé řady zemřela, spáchala sebevraždu. Tuto událost reflektovala řada bulvárních deníků, na internetu například www.blesk.cz, www.ahaonline.cz, nebo www.super.cz. Rozruch vyvolal jeden z farmářů, který se oženil při vysílání druhé řady. Oženil se ale s ženou, která neměla s reality show nic společného, a která údajně byla jeho přítelkyní už při natáčení pořadu. Svatbu tohoto farmáře zaznamenaly také výše uvedené deníky: www.blesk.cz, www.ahaonline.cz nebo www.bleskove.centrum.cz.

Už na tomto krátkém výčtu vidíme, že různé bulvární deníky píší o identických tématech – liší se pouze doprovodné fotografie. Podle Henryho Jenkinse je možné konvergenci popsat jako tok (stejných) mediálních obsahů přes různé mediální platformy. Na příkladu reality show Farmář hledá ženu vidíme, že mediální obsah vysílaný v televizi se ve velmi krátké době dostane na internet, kde je ho možné shlédnout na několika serverech. Zároveň se informace týkající se tohoto pořadu objevují v různých internetových denících, jejichž obsah je v podstatě totožný.

Dalším tématem, kterému bych se chtěla věnovat, je poměrně velký počet diskusních fór, jejichž tématem je právě tento pořad. Zde se nabízí pojem Pierra Lévyho „kolektivní inteligence“. Podle Lévyho se konzumace mediálních obsahů stala kolektivním procesem – existuje velmi mnoho informací, které jedinec nemůže vstřebat. Nikdo neví všechno, ale každý ví něco. Myslím, že s pojmem kolektivní inteligence souvisí i pojem Henryho Jenkinse „komunita vědomosti“. Jenkins pomocí tohoto pojmu popisuje chování diskusních komunit, které společně dávají dohromady různé informace o pořadu - o tom, co se v pořadu odehrálo, o jeho protagonistech i o tom, co je „nahrané“ – předem připravené realizačním týmem. Všechna tato témata můžeme najít i v diskusích o „Farmáři“. Diskutuje se například na www.emimino.cz, www.diskuse.dama.cz, www.iprima.cz nebo na www.reality-show.panacek.com, kde můžeme najít i shrnutí z každého odvysílaného dílu.

V diskusích o druhé řadě reality show se probírají především její účastníci. Diskutující si vzájemně sdělují svoje názory na protagonisty, popisují jejich povahové a vzhledové vlastnosti, snaží se odhadnout jejich budoucí jednání a zároveň korigují některé názory ostatních diskutujících. Zajímavé je, že většina diskutujících skupin se shoduje v popisu a hodnocení povahových vlastností jednotlivých účastníků reality show. Někdy se objeví informace o účastníkovi, které přináší „někdo z jeho okolí“ – informace, které není možné zjistit z vysílání. Dalším tématem je „klamání“ diváků realizačním týmem. Diskutující upozorňují na události, které se zdají být „nahrané“ nebo způsobené snahou účinkujících „hrát na kameru“. Diskuse o klamání diváků ať už při natáčení nebo při výběru protagonistů před samotným začátkem natáčení, jsou ale vždy stručné a téměř vždy se omezují na jeden, maximálně dva následující komentáře. Myslím si, že diskutující publikum této reality show sice ví o tom, že slovo "realita" nemá s touto podívanou příliš společného, ale že pro její hlavní smysl - poskytování zábavy - to není handicap.

Zdroje:

Henry, Jenkins. 2008. Convergence Culture. New York: New York University Press, pp. 1-4, 25 - 30

Lévy, Pierre. 2001. Collective Intelligence. In Trend, David (ed.). Reading Digital Culture. Malden, Mass: Blackwell, pp. 253 - 258

en.wikipedia.org

www.vianostra.cz

www.play.iprima.cz

www.serial-online.cz

www.farmar-hleda-zenu-prima.cz.

www.blesk.cz,

www.ahaonline.cz,

www.super.cz.

www.bleskove.centrum.cz

www.emimino.cz,

www.diskuse.dama.cz,

www.iprima.cz

www.reality-show.panacek.com

Sebeprezentace online

Každý se snaží vypadat dobře před ostatními. Je to často ještě důležitější, než vypadat dobře sám před sebou. Pro ostatní lidi se hezky oblékáme, používáme make-up, na ostatní se usmíváme, i když se nám zrovna nechce a všemožně se snažíme zapůsobit. S přechodem značné části našich životů do online světa můžeme tento trend pozorovat velice snadno u velkého množství lidí najednou.

Exhibicionismus v nás je často prostě silnější, než nějaké ctění soukromého prostoru. Jak Guy Deborg[1] tvrdí, kultura pozdního kapitalismu je charakterizována fungováním společnosti jako spektáklu – rádi pozorujeme a tím se bavíme. Autenticitu v našem životě jsme téměř vytlačili a místo mí dosadili napodobeniny a náhražky. Nahrazujeme si virtuálním životem na Facebooku (nebo twitteru, myspace, youtube a mnoha dalších podobných prostorech) ten reálný život? A vypadáme v tom online světě jinak, než ve skutečnosti? Chceme ukázat jen to nejlepší, nebo se při vytváření našeho virtuálního obrazu zase tak úplně nehlídáme?

Na internetu lze najít hodně článků obviňujících uživatele sociálních sítí, a Facebooku především, z narcismu a velké sebelásky. Dokonce i bulvár začal psát články o výzkumech prováděných na uživatelích na Facebooku. Tento názor podporuje z velké části diskurs nastavený Christopherem Laschem, který současnou společnost nazval narcistickou celou a současnou kulturu tak pojmenoval taktéž.[2]

Chci se ukázat!

Facebook bych přirovnala v reálném světě k procházce po kolonádě (parku, hlavní pěší zóně ve městě nebo k podobnému prostoru). Každý se snaží vypadat co nejlíp - obleče si pěkné slušivé oblečení, potkává postupně známé, vypráví jim zajímavé historky a usmívá se na celé kolo. Hlavně, aby mě nikdo nepomluvil, abych udělal jen ten nejlepší dojem a všichni mě měli rádi, říká si. Podobně se snažíme chovat na Facebooku. Každý volí pečlivě slova statusů, sdílí intelektuální odkazy, chce vypadat angažovaně (viz kritika virálu KONY 2012), i komentáře ke svým fotkám tvoříme s rozmyslem a dlouho je zdokonalujeme. Fotky samotné jsou velmi důležité, a to především pro prezentaci osob ženského pohlaví.[3] Snadnou kontrolu nad svým virtuálním obrazem vyzdvihuje také danah boyd: „V jistém smyslu mají lidé více kontroly [nad svým obrazem] online – jsou schopni pečlivě vybírat informace, které vystaví, a tak mohou eliminovat niterné reakce, které by se při každodenní komunikaci snadno projevily.“[4] Jsme tedy všichni narcisové, hledící do virtuálního zrcadla a radující se při pohledu na obrazovku nad svým skvělým obrazem, který díky zasíťování mohou stejně dobře jako my vidět i ostatní?

Nelze zde nezmínit teorii, že svět je jedno velké divadlo a my v něm jen hrajeme určité role. Náš prostor se dělí na soukromý a veřejný, na jeviště a zákulisí. Erwing Goffman[5] to vyjádřil přesně – naše sociální já se snaží zalíbit veřejnosti a svou případně nekonformní přirozenost se snaží skrývat. Analogie s dnešním chováním uživatelů Facebooku je více než zřejmá. V souvislosti s tímto mě zaujal i pojem „networked publics“[6], který danah boyd použila ve svém článku o výzkumu uživatelů MySpace. Myslí tím skupinu lidí, ve které jsou jedinci spojeni užíváním určité technologické sítě. Jde zde vidět posun v terminologii, která se samozřejmě s postupným vývojem technologií také proměňuje a přizpůsobuje.

Dostanu práci (nebo cokoliv jiného), když budu na internetu vypadat dobře?

Sebeprezentace na sociálních sítích (a všeobecně na webu) se v poslední době řeší všude kolem nás. Personalisté si budoucí zaměstnance prověřují pomocí procházení jejich profilů online, googlují si je.[7] Po seznámení s potenciálním partnerem také často máme neodbytnou potřebu „prověřit“ si jeho osobnost, a tak tak trochu stalkujeme jeho různé profily. Často tedy jdou slyšet rady – dávejte si pozor na to, co o sobě na internetu prozradíte, nemuselo by se vám to vyplatit.

Pozitivní stránky však, dalo by se říct, převažují. Lze najít několik příkladů, kdy pečlivá sebeprezentace na sociálních sítích nebo na webu, promyšlená do detailů spojená s asertivitou, začala nést ovoce v reálném životě. Nejznámějším příkladem je z poslední doby asi mladý programátor Filip Šanta. Odlišuje jej především to, že tento „pokus“ provedl ve velkém – chtěl hned do Sillicon Valley, Mekky počítačových odborníků a maniaků. Vytvořil si svou stránku, kde napsal, že chce práci. Nabídek dostal několik desítek.[8] Kdo přemýšlí přece jen trochu víc při zemi, vyšperkuje si svůj profil na Linkedin, pracovní sociální síti, na kterou se připojuje stále více lidí a to dokonce i v Česku (o velké používatelnosti u nás svědčí i to, že je přeložena do češtiny[9]). Malým příkladem může být i použití Twitteru k tomu, abyste se dostali tam, kam chcete. Jakub Křenek v tweetu zmínil, že chce být v porotě Miss Academia, protože přece by v ní měli být studenti. Obratem dostal reakci, že když chce, tak může. [10] Docela prostá asertivita, vhodně podaná, zde očividně zabrala.

Pomůže nám tedy kvalitní, promyšlená sebeprezentace online získat nějaké výhody v reálném životě? Zdá se, že tyto dva relativně oddělené světy splývají v jeden a doplňují se a tvoří tak v podstatě jeden propojený prostor. Naše osobnosti v realitě reálné a té virtuální se možná liší, možná jsou stejné. Každopádně šperkování té naší virtuálnosti nám zabírá hodně času, a proto by se nám ten čas měl nějakým způsobem vyplatit.


[1] Deborg, Guy. 2007. Společnost spektáklu. Praha: Kosmas.

[2] Lasch, Christopher. 1991. The Culture of Narcissism. American Life in An Age of Diminishing Expectations. New York: W.W. Norton & Company.

[3] Mehdizadeh, Soraya. 2010. Self-Presentation 2.0: Narcissism and Self-Esteem on Facebook. Dostupné z: http://peterhbrown.files.wordpress.com/2010/08/cyber-2009.pdf

[4] boyd, danah. “Why Youth Social Network Sites: The Role of Networked Publics in Teenage Social Life." Youth, Identity, and Digital Media. Edited by David Buckingham. The John D. and Catherine T. MacArthur Foundation Series on Digital Media and Learning. Cambridge, MA: The MIT Press, 2008. 119–142. doi: 10.1162/dmal.9780262524834.119

[5] Goffman, Erwing. 2007. Všichni hrajeme divadlo. Sebeprezentace v každodenním životě. Praha: Kosmas.

[6] boyd, danah. “Why Youth Social Network Sites: The Role of Networked Publics in Teenage Social Life." Youth, Identity, and Digital Media. Edited by David Buckingham. The John D. and Catherine T. MacArthur Foundation Series on Digital Media and Learning. Cambridge, MA: The MIT Press, 2008. 119–142. doi: 10.1162/dmal.9780262524834.119 s. 120.

Je nejlepšejší, aneb Když Harry potkal Marry…Sue



Řada lidí, co znám, má občas mírnější averzi k hlavní postavě knihy či filmu, a to i v tom případě, že se řadí mezi jeho (její) skalní fanoušky. Nevím proč, ale řadě mých známých je mnohem sympatičtější Sam než Frodo, Ron než Harry a Han Solo než Luke. Možná je to z toho důvodu, že hlavní postava má jakousi lepší startovní pozici v příběhu, než postavy vedlejší. Je pro dobrodružství vybavena lépe. Právě to nás směřuje k tomu, že držíme palce těm vedlejším, těm, kteří si to více zaslouží (protože co si budeme nalhávat, Millennium Falcon je přece mnohem lepší než světelný meč).

V literárních dílech jsou postavy, které jsou pouze nesympatické, na internetu se pak vyskytují postavy vyloženě „na zabití“. Vyznačují se tím, že jsou nebývale krásné, inteligentní, pronásledovány osudem a každý (tedy až na čtenáře) je miluje. Čtenář je naopak nesnáší. Těmto postavám se říká Mary Sue (popřípadě, pokud jsou to muži, Gary Stue), a právě o nich je můj příspěvek na blog.

  
Mary Sue je většinou originální postavou daného autora fanfikce, do které se autor či autorka sám projikuje. Je to jakýsi obraz jeho samotného. Některé postavy z klasických mediálních děl také mohou mít charakter Mary Sue. Jednou z těchto postav je zřejmě i postava ze seriálu Star Trek: Next Generation (Nová generace) Wesley Crusher. Brilantní chlapec má být přímo fiktivní alter ego tvůrce kultovního sci-fi díla Gena Roddenberryho, jehož prostřední jméno je Wesley.

Právě vesmír Star Treku je pro fenomén Mary Sue velmi důležitý, protože právě on je za toto označení zodpovědný. Postava Mary Sue, podle které pak všechny podobné postavy byly pojmenovány, se objevila v roce 1973 v parodické povídce Pauly Smith „A Trekkie's Tale“. A od té doby se s Mary Sue doslova roztrhl pytel. Najdeme ji snad v každém fandomu. Krom toho, že svět zachraňuje od Voldemorta, svádí Luka Skywalkera, tak může i bloudit Stars Hollow s Rory, či spolu s týmem vyšetřovat vraždu v Kriminálce Miami.  Ovšem historie postav typu Mary Sue je mnohem delší. Podobná hrdinka (tehdy se jí ještě Mary Sue neříkalo) se začala objevovat v literatuře již v devatenáctém století. Jedno má tehdejší Mary Sue s tou dnešní společné, většinou se jedná o postavu velmi nezkušeného autora. Tedy spíše autorky, protože jsou to právě ženy, které jsou za šíření Mary Sue ve valné většině odpovědné.

Prostředí internetu rozšiřování Mary Sue velmi napomáhá. Na internetu se shlukují stejně zaměření fanoušci, tvoří komunity, přemýšlí nad obsahy daného díla, diskutují, co by kdyby, a od toho je již jen krůček k vytváření fanfikce. Ta nejenže může rozvíjet dál příběhy našich oblíbených postav, ale může nám přímo prostřednictvím námi vytvořených postav umožnit příběhy prožívat. A jaký skalní fanoušek by si to nepřál.

Problém ovšem nastává, když pisatel či pisatelka své představy o hlavní hrdince (hrdinovi) poněkud přestřelí a stvoří monstrum. Mary Sue není ve fanfikcích lehké přehlédnou, protože se vyskytuje poměrně často, a to i v těch českých. Typickou Mary Sue tak poznáte podle exotického vzhledu. Vypadá starší, než je, je velmi oblíbená, chytrá, vyniká ve svém zaměstnání, má za sebou, před sebou (případně i obojí) pohnutý osud a když se zamiluje, tak osudově a tragicky.

Autoři i čtenáři fanfikcí ví, že existence Marry Sue je jev velmi častý, a proto vzniká celá řada metod, jak existenci Mary Sue objevit hned v počátcích. Jedním takovým způsobem je Originální Mary Sue lakmusový test. Test se skládá z řady otázek rozdělených do pěti sekcí. První z nich se zabývá jménem. Ano, i podle jména poznáte charakteristickou Mary Sue. Ptáte se jak? Většinou má cizokrajné jméno, které se píše jinak, než je obvyklé, nebo například ženská postava má jméno, co zní jako mužské. Za každou kladnou odpověď na otázku si postava připíše bod, a na základě bodového ohodnocení se dá poznat, zda autor opravdu Mary Sue vytvořil. Mezi mé nejoblíbenější otázky tohoto testu patří ta, která se táže, zda je postava hluchá, němá či obojí…Velmi častým indikátorem toho, jak poznat Mary Sue je také to, že se jedná o míšenku minimálně dvou druhů. Takže ve vesmíru Stmívání by se mohlo nepochybně jednat o upírovklodlačici, ve Star Treku poloviční Vulkánka a podobně. Nejvíc bodů pak autoři dostanou v tom případě, že hlavní postavu po sobě pojmenují. Je to za rovných deset.

Internet se postavami typu Mary Sue hemží a nejinak tomu bude i do budoucna, protože jak nevymírají skalní fanoušci literárních a filmových děl, tak nevymírají ani autoři a autorky jejich fanfikcí. Oni se totiž psaním podobných postav baví, a doufají, že se budete bavit při čtení jejich děl. Takže můžete začít svět Mary Sue objevovat.  Ať již ten vážně myšlený, nebo ironicky.


Zdroje:

Wesley Crusher. In: Memory Alpha [online]. [cit. 2012-04-07]. Dostupné z: http://en.memory-alpha.org/wiki/Wesley_Crusher

Mary Sue projekt. In: Potter Povídky CZ [online]. [cit. 2012-04-07]. Dostupné z: http://www.potterpovidky.cz/web/viewstory.php?sid=15

The (Original) Mary Sue Litmus Test. In: Firefox News [online]. [cit. 2012-04-07]. Dostupné z: http://firefox.org/news/articles/651/1/The-Original-Mary-Sue-Litmus-Test/Page1.html

PFLIEGER, Pat. Too good to be true: 150 Years of Mary Sue. In: Www.merrycoz.org [online]. [cit. 2012-04-07]. Dostupné z: http://www.merrycoz.org/papers/MARYSUE.HTM




Produsage: Pinterestní, ale milé



Stránky, relativně nového druhu sociální sítě, Pinterest jsou další z řady sítí, kde internetoví nadšenci sdílejí svůj vlastní obsah s ostatními uživateli sítě. Po příchodu Facebooku si člověk může myslet, že nic lepšího, resp. nic, co by vám bralo ještě více času, už neexistuje. Pokud sdílíte tento názor, tak jste nejspíše ještě nenavštívili Pinterest.

Webové stránky Pinterest bychom mohli jednoduše označit za online galerii. Registrovaní uživatelé zde sdílejí své fotky na“nástěnkách“ (pinboards) a mohou si prohlížet obsah jiných uživatelů a ten dále sdílet (re-pin) na vlastní nástěnce. Sdílet je možné jak fotky, tak i videa. Díky možnosti s

dílet a sledovat (follow) obsah galerií jiných uživatelů se Pinterest stává další ze sociálních sítí, i když velmi specifickou. Její specifika tkví v účelu stránek, které mají spojovat lidi se stejným vkusem, se zájmem o stejná témata. Tyto témata je snadné najít pomocí vyhledávače, který vám hned vychrlí nespočet odkazů na fotky a

videa, které se k tématu vztahují. Pak stačí pouze kliknout na danou fotografii a připnout si ji na vlastní nástěnku nebo rovnou přijít na webovou stránku, odkud byla fotka použita a zjistit více informací o autorovi nebo tématu samotném. Například fotografie zapečených brambor vás přesměruje na blog fanoušků vaření, nebo video se štíhlou běžkyní na stránky s posilovacími cviky na zpevnění těla. Zaj

ímavým zjištěním je, že Pinterest používají převážně ženy. Křenek tvrdí, že právě ženy totiž tvoří 58% všech návštěvníků; z nich je 59% ve věku 25-44 let[1]


Pinterest není přímým konkurentem Facebooku nebo Google+ právě z toho důvodu, že se zaměřuje více na vizuální než na textový obsah. Facebook nebo Google+ jsou sociální sítě primárně určené pro sdílení psaného obsahu s doplňkovou možností vytvoření svého fotoalba nebo přidání videa. Pinterest je pravým opakem – zaměřuje se primárně na obrazový obsah a již méně na komentáře. Avšak i ty jsou zde k nalezení. Uživatelé se vyjadřují k daným fotkám a spíše než plané výkřiky nebo hodnocení tolik typické pro Facebook jsou tyto komentáře formou diskuze.

U Pinterestu můžeme pozorovat koncept kolektivní inteligence zavedený Pierem Lévy. Uživatelé zde sdílejí své tematické fotky, pod nimi diskutují své názory a získávají ještě více informací o dané fotografii/videu po prokliknutí na stránky, odkud obsah pochází. Získávají nové informace a podněty, a sdílejí své vlastní. Jsou aktivní ve vyhledávání tematického obsahu, který je zajímá a stejně tak jsou aktivními přispěvateli. Je zde i patrný koncept produsage, který formuloval Axel Bruns. Produsage je podle Brunse ‚boření hranic mezi uživateli a tvůrci, které umožňuje uživatelům být jak uživateli, tak tvůrci obsahu‘[2]. V případě sítě Pinterest se koncept vyznačuje tvorbou vlastních tematických nástěnek s vlastním obsahem a přijímáním/konzumací obsahu nástěnek jiných uživatelů. Přes mnoho vizuálů, které jsou na stránkách k nalezení, je možné se proklikat na původní stránku, odkud byl vizuál použit. Tyto stránky jsou ve většině případů zájmovými blogy, které tak mohou ostatním uživatelům rozšířit povědomí o daném tématu a uživateli. Ale nejen blogy se mohou skrývat za daným obrázkem. Poslední dobou začínají především lifestylové magazíny pro ženy využívat této služby jako způsobu propagace a přilákání čtenářek na své webové stránky. Například časopis Ellese do této sociální sítě přihlásil před měsícem a teprve zkoumá, jakým způsobem ji využít pro svůj prospěch (a profit). Jak říká Keith Pollock, šéfredaktor Elle.com ‚co funguje na Facebooku nemusí fungovat na Tumblr,a co funguje na Tumblr nemusí fungovat na Pinterestu‘, proto se snaží přistupovat ke každé této platformě odlišně.[3]

Ačkoli se může zdát tato sociální síť, jako ideální místo pro veřejné sdílení obrazového obsahu a i jako možná cesta pro online marketing, v poslední době je velmi diskutované téma autorských práv sdílených fotek. Momentálně Pinterest nekontroluje obsah vkládaný na jeho stránky a ani obsah stahovaný. Je tedy otázkou, zda tato sociální síť zůstane tak populární, jako je dnes i po případném omezení povoleného obsahu.



[1] Křenek, Jan. Pinterest: Připínáčky přicházejí. Mzine.cz. Staženo 5 .4. 2012. Dostupné na http://www.mzine.cz/clanky/pinterest-pripinacky-prichazeji/

[2] Burns, Alex. Produsage: A Working Definition. Produsage.org. Staženo 6. 4. 2012. Dostupné na http://produsage.org/produsage

[3] Parekh, Rupal. Many magazines rating to capitalize on Pinterest. AdAgeMediaworks.com. Staženo 6. 4. 2012. Dostupné na http://adage.com/article/mediaworks/magazines-racing-capitalize-pinterest/233865/

Transmediální postupy v hudbě: Björk a projekt Biophilia


Hudební průmysl se dlouhodobě potácí ode zdi ke zdi, slepě tápe, a každou pomocnou ruku přijímá až s několikaletým zpožděním. Primárním problémem již není pouze muziku prodat, ale udělat ji pro posluchače dostatečně atraktivní. K datům s koncovkou mp3 si totiž člověk buduje vztah poněkud hůře než k fyzickému nosiči.

Samotní hudební tvůrci jsou si samozřejmě tohoto stavu vědomi, a tak se snaží kromě pár skladeb přijít  s nějakou přidanou hodnotou, často v podobě transmediálního zážitku. Z minulosti lze vzpomenout hned několik interpretů, kteří se vydali touto cestou. Anglický The Streets poskytl exkluzivní singly ze svého posledního alba Computers and Blues (2011) prostřednictvím aplikace pro chytré telefony. Posluchačům se hudba zpřístupnila pouze když oskenovali čárový kód z konkrétního vydání novin či předem dané značky polévek v konzervě. Těsně před vydáním alba na youtube uveřejnil i "interaktivní" video, ve kterém měl člověk možnost ovlivnit jak proběhne den Mika Skinnera.


Podobná lákadla jsou dnes již celkem běžná, zapojení posluchače do hry, případně i procesu tvorby využívá mnoho hudebníků. Jedním z průkopníků využívání transmediálních postupů v hudbě je Trent Reznor z Nine Inch Nails. Album Year Zero (2007) je z tohoto pohledu přímo ukázkové. Reznor bez vědomí svého labelu (!) rozehrál s posluchači tzv. alternate reality game (ARG). První indicií byla webová adresa, kterou měl natištěnou na triku během jednoho z koncertů. Skrz ní se posluchačům otevřela hra v celé své kráse - vzájemně prolinkované webové prezentace s příběhem, který významně rozšiřuje lyrickou složku alba. Kromě virtuálního přídavku na posluchače v reálném světě čekala ještě řada dalších indicií rozšiřující příběh - "zapomenuté" flashdisky na záchodech a v backstagích s nevydanými skladbami a video materiálem, spektrogramy skladeb. To vše skrývalo mnoho informací, vodítek a napomohlo ke složení celé skládačky Year Zero.


Jiný koncept transmediálního zážitku představila na podzim Björk, kterou není třeba nějak podrobně představovat. Excentrická islandská zpěvačka a multiinstrumentalistka je již řadu let obrazem toho, jak dělat věci jinak. Žádná dvě její alba nezní stejně a boření hranic mezi žánry je její druhá přirozenost. S posledním albem Biophilia se ale pustila i do jí dosud nezmapovaných vod. Vydáním alba 10. října 2011 totiž teprve vše začalo.

Album vyšlo jako cd a samozřejmě i jako digitální release. Současně se do oběhu dostal ještě soubor deseti aplikací pro iPhone a iPad. Björk totiž měla ambice vytvořit album, které by bylo zároveň výukovým nástrojem. A vyučovat se mají především, jak již název napovídá, přírodní vědy, ale dojde i na exkurz do světa hudební (ne)teorie. Každá z deseti aplikací reprezentuje jednu z deseti skladeb alba. Není ovšem vytvořena jako pouhý doplněk. Naopak, jde o plnohodnoutou součást Biophilie, která hudební složku doplňuje o výukové minihry, texty písní, eseje o hudbě, a možnost přetvořit skladby Biophilie dle libosti. Navíc, v konkrétní termíny po vydání desky se aplikace samy rozšiřovaly o nový obsah.

Jako příklad interaktivního zpracování poslouží aplikace pro skladbu Virus. Posluchač dostane kontrolu nad buňkami a viry. Pokud obrazovku vyčistí, zachrání buňku, ale skladba se zastaví. Naopak, pokud nechá viry buňku napadnout, sám hru prohraje, ale dočká se sloky navíc, která příběh dokončí.


Koncertní realizace je pak závěrečnou kapitolou projektu Biophilia. Každý sál je upraven přímo potřeby Björk a jejích spoluhráčů. Dává tak vyniknout všem vizualizacím, které jsou vytvářeny prostřednictvím aplikací v reálném čase. Středem pozornosti jsou však speciální hudební nástroje, jejichž prostřednictvím Björk zdůrazňuje koncept desky - snoubení přírody a technologií. Skladba zahraná na teslův transformátor, či gravitační harfu působí monumentálně. Každému koncertu předchází ještě výstava, na které mají návštěvnici možnost si nástroje a jednotlivé aplikace prohlédnout.


Projekt takového formátu samozřejmě nezvládne připravit člověk sám. Přestože se v hudebním světě autoři čím dál častěji drží DIY filozofie, pracovalo pod dohledem Björk hned několik týmů, které se ale samozřejmě podřídily její vizi. Tvorbu aplikací si pak vzal na starost Scott Snibbe. Nahrávání alba Biophilia financovala zpěvačka z peněz, které utržila za desku předešlou. Výrobu speciálních hudebních nástrojů pokryla suma z Polar Music Prize. Vývoj aplikací, patrně nejdůležitější části celého "balíčku", pak proběhl bez toho, aby do něj na počátku vstoupil nějaký kapitál. Zpěvačka se jednoduše dohodla s týmem programátorů a designérů, že si jakýkoliv výtěžek z prodeje aplikací rozdělí 50/50.

Přijetí  projektu Biophilia se poměrně dost lišila. Na jednu stranu je v recenzích kritizováno album z důvodu příliš minimalistické produkce - desku prý tvoří spíše hudební kostry, než hotové skladby. Na stranu druhou však Biophilia není jen album. Ti recenzenti, kteří měli možnost si desku poslechnout v kontextu s aplikacemi a případně i shlédnout živé provedení, byli naopak unešeni komplexností zážitku.

Biophilia jakožto "app album" je rozhodně zajímavou cestou k oslovení posluchačů. Je ale otázkou, kdy a zda vůbec půjde ve šlépějích Björk někdo další. Vzhledem k tomu, že chytrý telefon však dnes vlastní skoro každý, mohli bychom se v budoucnu setkávat s hudbou s "přidanou hodnotou" častěji.

Zdroje:
ABEBE, Nitsuh. Björk’s Big Bang. New York Entertaintment [online]. 2012 [cit. 2012-04-07]. Dostupné z: http://nymag.com/arts/popmusic/profiles/bjork-2012-3/

Bjork's 'Biophilia' Apps: Is This The Model For The Future Of Music?. The Huffington Post [online]. 2011 [cit. 2012-04-07]. Dostupné z: http://www.huffingtonpost.com/2011/10/12/bjork-biophilia-app_n_1007033.html

SHAMOON, Evan. Recording 3.0: Is Björk's Biophilia app-album the future of music?. Tabtimes [online]. 2012 [cit. 2012-04-07]. Dostupné z: http://tabtimes.com/feature/music-entertainment/2012/01/13/recording-30-bj-rks-biophilia-app-album-future-music

STERRITT, Laura. A Transmedia Look at the Biophilia Live Tour and Education Series. Transchordian [online]. 2012 [cit. 2012-04-07]. Dostupné z: http://www.transchordian.com/2012/02/a-transmedia-look-at-the-biophilia-live-tour-and-education-series/

Year Zero Research. The Nine Inch Nails Wiki [online]. 2010 [cit. 2012-04-07]. Dostupné z: http://www.ninwiki.com/Year_Zero_Research

Zdroj: Facebook,YouTube…

Kdo z nás není na Facebooku? Kdo z nás ví, co je LinkedIn a k čemu slouží? Proč není Twitter v ČR tak populární jako jinde ve světě? Tolik otázek, ale jedno mají společné. Jsou nová média a sociální sítě důvěryhodnými zdroji pro novináře? Čím dál častěji je možné se setkat se situací, kdy novinář odkazuje na názor diváka, který jej vyjádřil na jedné ze sociálních sítí. Fenomén zdrojovat z nových médií začíná prostupovat i novinářskou praxí. 

Nejprve je asi důležité si definovat, co je za nová média vůbec považováno a zda je vůbec označení „nová“ relevantní. Naskýtá se otázka, do jaké chvíle mohou být považována daná média za ta nová. Pravděpodobně do chvíle, než se na mediální scéně vyskytnou ještě novější. Pod označením nová média se v současnosti rozumí taková média, která jsou založena na elektronické, respektive digitální platformě, využívají procesory, jsou interaktivní a jejich součástí je zpětná vazba uživatelů. V rámci nových médií vznikl fenomén sociálních sítí, kterými se v oblasti webu 2.0 rozumí každý systém, který umožňuje vytvářet a udržovat seznam vzájemně propojených kontaktů, lze takto vytvářet virtuální „komunitu“.
Co se týče sociálních sítí, tak asi většina z nás zná Facebook a ví, na jakém principu funguje. Vlastní Facebookový profil má již včetně jednotlivců kdejaká instituce, organizace i společnost. Jako je již téměř nutností, mít vlastní web, tak profil na Facebooku se stává druhým způsobem, jak dát potenciálním zákazníkům najevo svoji existenci a prostředek ke komunikaci. Vlastní profil má i Česká televize, dokonce i jednotlivé pořady. Mezi interaktivní patří Hyde park a nejen prostřednictvím Facebooku mají diváci možnost pokládat otázky danému hostu. Facebooku coby zdroj názorů diváků využívají i další pořady ČT. Nasnadě je otázka, zda je odkazování se na sociální síť relevantní. Především z důvodu toho, že za profilem se jménem a normálně vypadající fotkou se může skrývat pravicový extremista či jiný radikálně smýšlející člověk. Sociální sítě jsou stále ještě anonymní a nebýt této možnosti „propagace", neměly by názorově vyhranění jedinci příležitost, jít se svými stanovisky do vysílání. V jistém případě může sociální síť samozřejmě sloužit jako zdroj informací a názorů, ale je důležité, aby daný novinář, respektive gatekeeper, dokázal tyto informace relevantně a efektivně filtrovat. Jistě někdo může namítat, že je svoboda projevu, ale určitě patří vulgární slova a touha za každou cenu projevit svůj názor, například na stránkách média veřejné služby, na obrazovky a jako citace do novin? Další sociální sítí, která bohužel v ČR není tolik používána, je Twitter. Mikrobloggerská sociální síť, která je často využívána zahraničními médii při informování o různých společenských a politických událostech, které nejsou přístupny přes tradiční médium. Čím dál častěji se tedy setkáváme s tím, že právě novináři odkazují na zdroje typu „lidé na Facebooku píší“, „v diskuzi pod článkem se objevilo“, „uvedl na Twitteru uživatel xy“ apod. Zdá se, že tedy přístupnost „nenovinářů“ a šíření svého postoje, již díky těmto médiím není tak obtížné. 

O čerpání informací ze sociálních sítí, již dokonce existuje průzkum, který se zaměřil právě na využívání zdrojů elektronických médií a na to, jak novináři tyto zdroje využívají. Výsledkem je, že zhruba 72% novinářů uvedlo, že jsou členy sociální sítě Facebook. Druhou nejčastěji využívanou sociální sítí je v ČR s výrazně nižším percentilem LinkedIn (23%) a poté Twitter (14%). Zajímavé je, že pouze 8% novinářů, kteří jsou členy nějaké sociální sítě, ji nikdy nevyužívá k pracovním účelům, ale 46% novinářů pro pracovní účely využívá právě Facebook. Poté nám se 17% vstupuje do hry zdrojů YouTube, 12% Twitter a LinkedIn jen 9%. Zatímco newslettery, coby marketingový nástroj v rámci elektronických médií, jako zdroj informací využívá 74% novinářů. YouTube je fenoménem své doby, protože umožňuje zobrazení obsahů v audiovizuální podobě. Novináři jsou si toho vědomi a není již neobvyklé, že i zpravodajský pořad jej použije jako zdroj nějakých výjimečných událostí, když nemohl na místo vyslat svého kameramana. Samozřejmě v tuto chvíli je opět otázkou, jak moc je to důvěryhodný zdroj, když neznáme pořizovatele tohoto videa. Navíc velmi často ani nedosahuje takové technické kvality, jež by pro kvalitní zpravodajskou relaci měla být samozřejmostí. Jedná se v tuto chvíli o autentičnost? Celkem 50% novinářů využívá sociální sítě k pracovním účelům zejména v oblasti domácího zpravodajství. Avšak jen ve 4% jsou nejčastějším zdrojem informací pro novináře sociální sítě, další 4% využívají jako nejčastější zdroj blogy, RSS feedy či newslettery. V současné době tedy stále převládají v žurnalistických informačních zdrojích tradiční sdělení konkrétních osob a tiskové zprávy. 

Zajímavé by jistě bylo udělat v budoucnu průzkum vývoje tohoto trendu využívání sociálních sítí k pracovním účelům. Ale srovnání se zahraničím by také nebylo od věci. Už jen z hlediska toho, jak je v zahraničí více užíván Twitter. Předpokládám, že dnes jsou sociální sítě a internet, vnímány veskrze pozitivně, už jen pro to, že umožňují rychlý přístup k informacím, který je ve zrychlující se době nepostradatelný. Ale může v tom spočívat i hrozba. Největší slabinou právě sociálních sítí je bezpečnost a autenticita jejich uživatelů. Vzniká jakási virtuální realita na základě reality žité. Ale právě proto, je důležité si uvědomit, jak moc je tedy vhodné odkazovat na ně jako na důvěryhodný zdroj. Odráží skutečně tu žitou realitu!? Nezbývá nejspíš než počkat na další průzkumy tohoto zdrojování a informace si vyfiltrovat na základě vlastních zkušeností a s rezervou… 


PAVLÍČEK, Antonín. Nová média a sociální sítě. Vysoká škola ekonomická v Praze. Nakladatelství VŠE. 2010

Svět 2.0




Sociální média přinesla mnoho změn v lidské komunikaci. Pohledy na ně se ale liší. Největší sociální médium současnosti Facebook měl na začátku roku 2012 více než 845 000 000 aktivních uživatelů měsíčně a v USA je právě Facebook také webovou stránkou, na které uživatelé tráví nejvíce času. V roce 2011 se ve značné míře akcentovala role sociálních médií při revolucích v zemích Blízkého východu v průběhu tzv. arabského jara. Později byla velkým tématem svoboda na internetu také v rámci tzv. západního světa, v prvním čtvrtletí roku 2012 se tyto diskuze a protesty (nejen online ale také skutečné demonstrace) koncentrovaly kolem tří klíčových dokumentů – SOPA, PIPA a ACTA. Aktivismus, hacktivismus (např. Anonymous, snaha ovlivnit situaci hackováním) a slacktivismus (lidé na svých profilech na sociálních sítích sdílejí statusy, fotky, týkající se tématu, popřípadě si mění avatary, zapojují se do různých online skupin bez toho, aby reálně nějak věci přispěli) jdou zde často ruku v ruce, zvláště pak v protestech proti třem výše zmiňovaným dokumentům.
            Nepopiratelným faktem je skutečnost, že sociální média změnila roli podavatele a příjemce, v jistém smyslu demokratizovala zacházení s informacemi, přístup k nim a jejich produkci. Sociální média staví do centra individuum. Každý je zde pánem svého světa, jeho středobodem. Tato pozice poněkud svádí k vytvoření si dojmu vlastní důležitosti ne zcela odpovídajícímu realitě.
Facebook v Egyptě a Twitter v Tunisku – tato dvě média byla vnímána jako klíčová pro organizaci protestů tzv. arabského jara. Mezi 5. lednem a 5. dubnem 2011 došlo v Egyptě k nárůstu počtu uživatelů Facebooku o téměř dva miliony lidí. 85 000 lidí potvrdilo na Facebooku účast (na událost bylo pozváno jen přes Facebook více než 1 milion lidí) na protestním shromáždění 25. ledna 2011, které je považováno za začátek egyptské revoluce.
Wael Ghonim, marketingový manažer společnosti Google pro oblast Blízkého východu a severní Afriky a vůdčí osobnost revolučního hnutí v Egyptě nazval místní převrat jako tzv. Revoluci 2.0. Mohou sociální média podnítit revoluci? A byla pro změnu režimu v Egyptě nutnou podmínkou tak, jak to tvrdí Wael Ghonim? Dokud byl Mubarakův režim u moci, egyptská státní média v čele se státní televizí nebo státem financovaným deníkem Al Ahram každopádně stála na jeho straně. Informace, které poskytovala, v žádném případě sociální změnu nepodporovaly. Právě naopak – údaje o počtech protestujících nebo jejich motivech zkreslovaly podobně, jako to dělala státní média v dřívější ČSSR.
Wael Ghonim tvrdí, že pokud chcete vytvořit svobodnou společnost, stačí jí dát přístup k internetu – to ostatní se už zařídí samo, protože lidé uvidí, jak funguje demokracie, jak věci probíhají v ostatních státech a dozví se také skutečné informace o své vlastní zemi. Na druhou stranu nemusíme nijak zdůrazňovat, že revoluce se samozřejmě mohou odehrávat i bez jakékoliv účasti sociálních médií jako tomu mnohokrát v historii bylo (na to poukazuje například Malcolm Gladwell zde).


O důležitosti sociálních médií při nepokojích, které ve světě nedávno proběhly anebo v současnosti probíhají, svědčí naproti tomu fakt, že vlády některých zemí se sociálních médií obávají. V Sýrii byl Facebook nebo YouTube do roku 2011 zakázán. Také egyptská vláda se rozhodla proti sociálním sítím zasáhnout. Vyvrcholením snah zastavit šíření revoluce prostřednictvím sociálních sítí a internetu obecně bylo nakonec odpojení Egypta od internetu, které proběhlo od 28. ledna do 2. února 2011. O zákazu používání sociálních sítí a komunikace prostřednictvím telefonu BlackBerry pro lidi, kteří jsou podezřelí z účasti na nepokojích, uvažoval během nepokojů ve Velké Británii v létě roku 2011 také britský premiér David Cameron.
Redukovat egyptskou revoluci na aspekt sociálních médií by byla jistě chyba, na druhou stranu tento faktor úplně opomíjet také není zcela v pořádku. Pravda o revolucích a vlivu sociálních médií na ně bude jako obvykle pravděpodobně kdesi uprostřed.
Nicholas A. Christakis a James H. Fowler, kteří se věnují obecnějšímu tématu sociálních sítí mezi lidmi, se ve svém článku v listopadu roku 2010 zabývali tím, zda a proč sociální média ovlivňují naše chování. Upozorňují na to, že ačkoliv například Malcolm Gladwell předpokládá, že sociální média nemohou mít na naše chování významnější dopad, protože vazby mezi lidmi na internetu jsou většinou slabé, nemusí tomu tak být. Mezi slabými vazbami se může vyskytovat taky několik vazeb silných, které mohou úplně obrátit situaci. Dále Christakis a Fowler upozorňují na to, že pokud se lidé na internetu spojí za nějakým určitým společným cílem, jejich chování v reálném životě to skutečně ovlivňovat může – autoři to dokládají na příkladu online komunit, kde se lidé vzájemně podporují v tom, aby přestali kouřit.
Podobně jako komunity, ve kterých si lidé vzájemně pomáhají zbavit se závislosti na nikotinu, mohly zafungovat egyptské blogy a sociální média obecně. Koneckonců – podobné fungování sociálních médií jsme měli příležitost vidět v prezidentské kampani Baracka Obamy. Jiří Sobota v článku v Respektu o Fowlerově a Christakisově knize mimo jiné píše: „Nejpřevratnějším rysem (kampaně) byla schopnost propojit díky internetovým sociálním sítím typu Facebook voliče nikoli s ústředím a samotným kandidátem, ale navzájem mezi sebou. Kampaň vytvořila webové stránky, na nichž bylo možné diskutovat nebo darovat peníze, ale především umožňovaly snadné zakládání lokálních nebo zájmových skupin, jejichž počet nakonec dosáhl 35 000. Skupiny pak začaly žít vlastním životem (…) Ve výsledku se pak Obamovi příznivci podle průzkumů mnohem aktivněji než jejich protivníci snažili přesvědčit o volbě další lidi ze svého okolí. (…) Internet se tady nabízí jako dobrý příklad lidské propojenosti, Christakis a Fowler ale upozorňují, že není původcem, pouze katalyzátorem. Lidé jsou zapleteni do sítí vztahů odjakživa, internet tuto charakteristiku lidské společnosti pouze potvrzuje a násobí.“


Zdroje:

Dubai School of Government. Civil Movements: The Impact of Facebook and Twitter. http://www.dsg.ae/en/Publication/Pdf_En/DSG_Arab_Social_Media_Report_No_2.pdf.
Registration Statement of Facebook.                                                                                                                                                                                            http://www.sec.gov/Archives/edgar/data/1326801/000119312512034517/d287954ds1.htm.
Parr, B. You Spend 8 Hours Per Month on Facebook. 
http://mashable.com/2011/09/30/wasting-time-on-facebook/.
Hyde, M.: Egypt State TV Switches Sides As Mubarak Falls. 
http://www.huffingtonpost.com/2011/02/12/egypt-state-tv-switches-s_n_822426.html.
Cohen, J.: Google’s Wael Ghonim Thanks Facebook For Revolution. 
http://www.allfacebook.com/googles-wael-ghonim-thanks-facebook-for-revolution-2011-02.

Preston, J.: Syria Restores Access to Facebook and YouTube.   http://www.nytimes.com/2011/02/10/world/middleeast/10syria.html?_r=1

Halliday, J.: David Cameron considers banning suspected rioters from social media. http://www.guardian.co.uk/media/2011/aug/11/david-cameron-rioters-social-media.

Fowler, J. H., Christakis, N. A.: Do tweets change your behavior?