Podaří se Nově vzkřísit ICQ?

Jistě jste zaznamenali informaci, že se společnost CET 21 stala od 14. března 2012 hlavním partnerem ICQ pro Českou a Slovenskou republiku. Spolupráce CET 21 a ICQ bude zahrnovat předprodej reklamního prostoru a vzájemné provázání ICQ a online portfolia CET 21, včetně video obsahu. ICQ se tedy bude objevovat na portálech www.nova.cz a www.markiza.sk. ICQ patřilo dlouhou dobu Atlasu.cz, poté patřilo Centrum Holdings (Centrum.cz). Před rokem zakoupil komunikační službu ICQ od AOLu ruský investiční fond, který ovšem nebyl spokojený se zisky z reklamy. Nyní tedy patří ICQ společnosti CET 21 a díky novému majiteli vznikla nová verze ICQ 7.7.  Nový klient ICQ je ke stažení v modrých barvách Novy na adrese http://icq.nova.cz/. S novým majitelem ICQ je nová šance vrátit tuto komunikační službu zpět do hry. Otázka ale je, jestli je to v současné situaci vůbec možné. Popularita Facebooku je obrovská a ICQ svou oblíbenost ztratila, když tuto službu poskytoval server Centrum.cz. Ale nic není nemožné. 

Jak funguje nová verze ICQ 7.7?

Dnešní verze ICQ nabízí integraci se sociálními sítěmi Google+, Facebook, YouTube, Twitter a Flickr. Uživatel ICQ může tak nyní najít seznam svých přátel z různých sociálních sítí, a to vše v reálném čase. Nová verze ICQ také zavádí globální osobní status updatování na tzv. jedno kliknutí, což znamená, že uživatelé si mohou vybrat, na kterých z podporovaných sociálních sítí chtějí zveřejnit své osobní zprávy, a to vše pohodlně prostřednictvím ICQ. Pokud se rozhodnete stáhnout si novou verzi ICQ, buďte opatrní. Většina uživatelů si totiž nečte jednotlivé kroky instalace a pak jsou překvapeni, že se jim změnila domovská stránka, nebo mají v prohlížeči nové lišty. Po instalaci nové verze ICQ 7.7 vás uvítá okno, kde si snadno vyhledáte své přátele, můžete se připojit k dalším sociálním sítím a tuto aplikaci můžete také používat na chytrých telefonech. Při každém spuštění se automaticky objeví velká obrazovka ICQ Zones, kde naleznete ty „nejlepší“ novinky na webu Novy. Jsou tu například upoutávky na nejrůznější seriály a filmy. Za pozornost stojí také hry na ICQ, které můžete sdílet na Facebooku a lákat tak své přátele, ať si také zahrají. Při prvním spuštění jste dotázáni, jestli ICQ může posílat zprávy o hrách na všechny přihlášené sociální sítě. Když okno s hrami zavřete, zeptá se vás, jestli nechcete umístit ikonu her na plochu počítače.

Jaké jsou výhody a nevýhody ICQ?

Mezi hlavní výhody ICQ bych zmínila posílání smsek do všech mobilních sítí zdarma. Tuto možnost například Facebook nenabízí. Je ale možné připojit se z účtu ICQ na Facebook a využívat tak této služby na ICQ a zároveň být na Facebooku. Právě tato služba by mohla udržet některé uživatele na ICQ. Možnost připojení k Facebooku a také ke Google Talku není novinkou. Tato funkce byla možná již ve verzi ICQ 7.6 v srpnu loňského roku. Další funkcí ICQ je on-line připojení k PC, Tabletu a Mobilu, audio a video hovory. Největší nevýhodou ICQ je velká konkurence, zejména Facebook a celkový rozvoj technologií.

 

ICQ pod taktovkou Novy

Nový majitel ICQ je zjevný na první pohled. Celá aplikace je v modré barvě TV Nova. Vznikla nová aplikace Nova Zones, která nabízí obsah portálů spadajících pod TN.cz a přehrávač Voyo. Nova Zones bohužel slouží pouze jako rozcestník na web, což je podle mého názoru promarněná příležitost Novy, protože uživatele nic nenutí aplikaci ICQ používat. Nicméně společnost CET 21 má na českém trhu zajímavou pozici, především díky mediálně silné Nově. Pokud se bude Nova snažit, jistě přiměje spoustu svých diváků k vyzkoušení nového ICQ. Nova tak díky tomu získá vyšší návštěvnost na svých webových stránkách, které budou i pro inzerenty zajímavější. Toto spojení může být přínosné také pro Voyo.cz. Pokud nejste příznivci Novy a chcete si zkusit novou verzi ICQ 7.7, můžete si stáhnout surovou verzi na http://www.stahuj.centrum.cz/komunikace/instant_messengers/icq/icq/?utm_source=zive&utm_medium=button&utm_campaign=stahujzive.  

 

 

Má ICQ novou šanci?

Většina lidí již ICQ pohřbilo. Ve svých začátcích bylo sice velice úspěšné, protože jako jeden z prvních programů umožňoval instant messaging, ale v dnešní době ICQ převálcoval Facebook. Nyní má ICQ novou šanci, aby přilákalo nové uživatele a udrželo si své věrné klienty. Ale je to reálné? Fakt je ten, že ICQ má mnoho věrných klientů. Facebook některé své uživatele omrzel a již ho nepoužívají a je tedy šance, že se uživatelé vrátí ke „starému dobrému“ ICQ. Nyní ale vše záleží na Nově, jestli bude mít ICQ budoucnost a nebo ztratí i své věrné uživatele a navždy se pohřbí.

 

Přikládám anketu z blogu http://blog.blog.cz/1203/icq-novy-prirustek-do-internetove-rodiny-tv-nova:

Anketa

Kterou službu upřednostňujete pro instant messaging? (posílání zpráv v reálném čase)

ICQ		26.4% (52)
XMPP (Jabber)		2% (4)
Skype		28.9% (57)
Google Talk		2.5% (5)
Facebook		33% (65)
Nějakou jinou		7.1% (14)

Blogy, co Vás zamrazí až do morku kostí. Pro- Ana Thinspiration…

Blogy, co Vás zamrazí až do morku kostí.  Pro-Ana Thinspiration…

Slyšeli jste někdy termíny jako Pro-Ana, Pro-Mia a Pro-Ed? Já ne. Zkratky, které pojmenovávají nám známější realitu, jako anorexie, bulimie a jiné poruchy příjmu potravy (eating disorders) už jsou jiná liga. Celosvětové fenomény dívčích poruch a nemocí. Hladovky a kruté diety, sebepoškozování ve jménu „krásy“, mentální a fyzické poruchy organismu, to vše jen kvůli módě. Zmiňovat, že nastavené trendy a symboly krásy modelingu a médií  a to nejhubenější ženy, se drží  ukotvené už řady let, asi nemusím. Trend je trend. A Internet trendy a lidské chtíče podporuje. Shromažďuje bratrstva různých koníčků a obsesí. Pro mne se jeden z nich nazývá Thinspiration - inspirace k hubnutí a je hlavním mottem a motivem dívek, které tak činí hubnoucí metodou Pro-Ana (pro-anorexie(i)). Jedná se o to zhubnout, drasticky, až na pokraj normálu a pokud možno při tom absolutně nejíst. Pít jen vodu, zelený čaj, vyčítat si každé sousto, bavit se hladem. Nepřijmout to jako trest, ale jako módní a životní styl.

Jsi Pro- Ana? Respektuji Tě, chci být jako ty!

Pojďte si trochu zasurfovat. Vyťukejte Pro-Ana. Výsledkem jsou miliony odkazů, převážná část je mocná galaxie blogosféry. Blogy většinou velmi mladých dívek, které je používají k popisu svých stravovacích aktivit a soukromí svého života. Jsou to jakési deníky, osobní váhy a kuchařky, v kterých se  řeší, co dívky jedly k snídani, k obědu a k večeři. Šok možná bude to, že vedle kolonky o jaký druh jídla se jedná, svítí z větší části jen velké „NIC“.  Nejedla jsem nic a cítím se skvěle. Jejich pocity štěstí a zoufalství jsou hned v druhém pořadí, převažují však depresivní nálady a splín. [1] Nechybí ostatní názory jiných blogerek, které pevně stojí za dotyčnou v jakékoliv situaci, povzbuzují ji, litují a nebo ji obdivují za její „NIC“ v jídelníčku.   

Nyní zkuste zadat heslo Thinspiration. O něco méně milionů, ale stojí za povšimnutí. V praxi heslo reprezentuje většinou obrázkový katalog hubených mladých žen s detailem na vyhublé nohy, útlý pas, nebo vystouplá žebra na jejich holém těle. Spousty fotek standardních těl modelek mezi kterými se sem tam objevují celkem nezdravě vypadající ženy, nemocné hladem. Dívky fotografie glorifikují, stejně jako píší své pocity z toho, jak je pro ně důležité cítit se hubené a jak je úžasné mít hlad: „Anorexie není dieta, ale životní styl. Já jsem silnější než jídlo! Tohle tělo je moje a já si s ním budu dělat co chci!!! Miluju ten pocit, být křehká a jemná. Miluju čtení váhy, když čísla jdou dolů.“ [2]

Musí se zakročit!

Na úvod asi dost o tom, co už se na Internetu objevuje řady let. Šokantní je na tom to, jak hluboko to člověka pokaždé zasáhne, když pročítá komentáře a životní názory zmíněných slečen a říká si v duchu: „Kdybych byl rodičem takové dívky, bratrem, sestrou, nejlepším přítelem. Zakázat. Rušit. Mazat jim tyhle tajné weby, kde nebezpečně diskutují  a hrají s životem ruskou ruletu. To dá zdravý rozum“! Podobnou hlídku, policii, které hledají bezpečnostní opatření  proti sebezničujícím webům, zvláště pak zaměřených na poruchy příjmů potravy si dala za úkol organizace Tumblr.[3] Na jejich webových stránkách naleznete proti čemu se vymezují a co chtějí potírat. Na první pohled to zní velice logicky. Stručný manifest. Přidejte se ke skupině lidí, co berou tyto „anorektické blogy“ jako vážnou hrozbu a chtějí se touto problematikou aktivně zabývat. Na začátku manifestu však prohlašují, že jsou pro volnost na Internetu, ale někde se musí určit limity hry. Věčná otázka bytí! Stovky kauz, co smí a nesmí být na internetu. Příklady s dětskou pornografií, či neonacistickými portály. Mráz po zádech. Jak říkám, velice logické argumenty.

Nezakročovat. Názor sociologů

Avšak v této kauze je i druhá strana mince. Reakce sociologů. Příkladem je reakce Antonia A. Casilli z BodySpaceSociety, který tvrdí, že toto aktivistické odhalování může mít naprosto opačný a dost negativní efekt. Konkrétní headline jeho článku: „BANNING PRO-ANA WEBSITES? NOT A GOOD IDEA, AS WEB CENSORSHIP MIGHT HAVE A ‘TOOTHPASTE TUBE EFFECT“ [4], znamená v překladu, že cenzoři těchto webů mohou narazit na větší problém. A to na více ochranných prvků v komunitní správě těchto blogů a portálů. Na více tajného kódování a obecně mnohem užších vazeb a stmelování těchto subkultur. A kde není optimální viditelnost, není bohužel pomoci. Ztrácet minimální dohled a přehled o tom, o čem se na těchto blogech lidé baví, tím že je cenzura dožene k šifrování a k v podstatě většímu semknutí, fanatičtějšímu odhodlání, může mít nedozírné následky. Příkladem je tři léta starý projekt Anamia research project [5], který studoval weby hlásající se k Pro – Ana a k podobně smýšlejícím organizacím. Projekt narazil brzy na to, že tyto weby mají svou organizaci a nové softwary, které hledají cesty, jak se vyhnout cenzuře. Tím více, čím se veřejnost dozvídala o podobných projektech, jako o tomto výzkumu, administrátoři těchto webů hledali větší a větší  kličky, šifry a více své nadšence popouzeli k uzavření do menších komunit a k větší intenzitě ve vlastní komunikaci mezi jednotlivými uživateli. Co ale bylo zajímavé, rozproudilo to rozšiřování Pro – Ana do jiných zemí. (první výskyt byl v UK). Začal fungovat „TOOTHPASTE TUBE EFFECT“ ; počet obsahů populárně označovaných webů se na oko zmenšil v centrálních vodách Internetu, ale přesto se tyto obsahy začaly rozšiřovat do větších periferií, méně známých webových stránek a blogů. A to ve větší frekvenci.

Ve slepé uličce

Proto je dnes pro profesionální zdravotnické organizace, média, rodiny a charity, které se snaží porozumět problémům lidí s  mentální a fyzickou poruchou v příjmu potravy nebo s vážnými sebedestruktivními sklony, větší oříšek, najít a posléze proniknout do těchto struktur. Zjistit nová témata jejich „manifestů“, jejich nové rozměry ve smýšlení, změnu v jejich komunikaci a přístupů k těmto tématům. Porozumět jim lépe a nabídnout případnou pomoc, když už svůj chtíč a honbu za krásnými těly vyženou do mezí, kde již může jít o otázku života a smrti. Slepá ulička, která rozděluje odborníky a jinak zainteresované v této kauze na dva tábory, kterým jde o stejnou věc, ještě zdaleka zůstává oslepenou.

Video nejslavnější anorektické modelky, která na tuto nemoc před dvěma lety zemřela...

Zdroje:

[1]  http://pro-ana.pismenkuje.cz/

[2] http://rooftops.blog.cz/1201/jidelnicek-8-1-2012

[3] http://staff.tumblr.com/post/18132624829/self-harm-blogs

[4] http://www.bodyspacesociety.eu/2012/04/04/the-toothpaste-effect-of-web-censorship-the-case-of-pro-ana-websites/

[5] http://www.iiac.cnrs.fr/CentreEdgarMorin/spip.php?article455,

Nikdy nevíte, co se může stát v ráji

Je obdivuhodné, jaký rozruch dokáže způsobit jeden jediný pořad, který je založený pouze na principu zoologické zahrady, do které se nechá dobrovolně zavřít parta jednotlivců. Téměř kohokoli  se ve svém vzdělaném okolí zeptáte, jestli sleduje novou reality show Hotel Paradise, pohoršeně vám odpoví něco ve smyslu, že rozhodně ne, že je to „banda blbců“ a že „mají všichni sotva maturitu“. Tito lidé pak vášnivě píší na blogy a vyjadřují tam peprným slovníkem svůj názor na tento fenomén dnešní doby. 

V návaznosti na tyto četné názory je překvapující, že člověk v lecjakém prostředku hromadné dopravy téměř pokaždé narazí na dvojici slušně vypadajících občanů, kteří detailně rozebírají, jak Leo včera řekl všem, co si o nich myslí a jak se dočetli, že Nick natočil lechtivé video s mužem (velmi mírně řečeno).

Přestože televizní pořady založené na principu reality show jsou téměř stejně staré jako televize sama, tak k jejímu velkému rozmachu došlo až na konci devadesátých let a na přelomu tisíciletí. Ať už se jedná o soutěže, ve kterých  účastníci bojují o určitou odměnu; pořady, ve kterých se hledá určitý talent, ale především jde o proslavení se a o uznání; reality show v dokumentárním stylu, jejichž cílem je většinou nastolení určité problematiky; nebo právě reality show vztahovou, kde lidé hledají partnera, tak je sledovanost vetšinou rekordní. Lidé se nemohou dočkat nějakého reálného skandálu nebo opravdových slz, o kterých si druhý den budou moci vyprávět s kolegy z práce.

Jedna z prvních velmi populárních reality show v Čechách (přičemž tento termín tehdy ještě nebyl používán) byly dokumenty Heleny Třeštíkové, které Československá televize začala vysílat v roce 1987 a jednotlivé díly mapovaly život šesti mladých manželských dvojic od jejich svatby po dobu šesti let. V roce 1999 se Česká televize ve spolupráci s původní tvůrkyní  rozhodla k párům vrátit a zjistit, jak se páry vyvíjely po dobu dvaceti let. Tento koncept byl zejména na dobu předrevoluční relativně kontroverzní vzhledem k tomu, že zde bylo zjevně vidět, jaké problémy způsobené režimem dané páry mají. Větší rozruch (již s názvem reality show) rozpoutala dvojice pořadů, které se na obrazovkách objevily v srpnu roku 2005. Byly jimi VyVolení na televizi Prima a Big Brother na Nově. Princip obou těchto pořadů byl převzán z jiných zemí a mezi oběma show panoval velký konkurenční boj, který překvapivě s přehledem vyhráli VyVolení.

Velmi důležitá na tomto typu pořadu je spoluúčast diváků. Ti mají většinou možnost nějakého typu hlasování pro to, jak se budou příběhy jejich reálných hrdinů dále vyvíjet. Tento chytrý marketingový tah dává za prvé divákům pocit zúčastněnosti z toho, že mají osud účastníků dané soutěže ve vlastních rukou a za druhé to, že tvůrcům soutěže úspěšně naplnují kapsy penězi. I v případě Hotelu Paradise se v průběhu soutěže mají dostat ke slovu diváci, nicméně ještě nikdo neví kdy a jakým způsobem. Hotel Paradise je kombinací soutěže a vztahové reality show, což ho dělá zajímavějším. Do luxusního hotelu v Dominikánské republice bylo převezeno deset soutěžících, kteří pro začátek měli mezi sebou pouze utvořit páry a užívat si luxusu a exotiky vše pod drobnohledem desítek kamer. Druhý den je ovšem čekalo překvapení v podobě dalšího soutěžícího, jehož úkolem bylo rozvrátit jeden ze stávajících párů a poslat jednoho z konkurentů domů. Poté co se tak stalo, vstoupil do hotelu další soutěžící. Jejich počet tak zůstává stále stejný a vždy je jeden ze soutěžících bez partnera, kterého si ale příště zase může vybrat. Pravidla jsou velmi záhadná a nejsou pevně daná, jediné pravidlo zatím je, že se pravidla mohou kdykoli běhšm hry změnit, neboť „nikdo předem neví, co se může stát v ráji“. Několikrát už se tedy stalo, že si jeden ze soutěžících musel sbalit věci a okamžitě hotel opustit. Produkce si tak dopřává volnost kdykoli osudy obyvatel hotelu pořádně zamíchat a rozpoutat četné debaty mezi fanoušky. Tyto debaty na různých webových stránkách spojených s tímto pořadem jsou velmi různorodé. Samozřejmě se na nich vyjadřují jak zastánci tak i odpůrci. Osobně se nechci stavět ani na jednu stranu, protože pořad nesleduji pravidelně, ale spíše příležitostně a jeho sledování, stejně jako v případě jiných reality show, vnímám spíše jako sociologickou studii a zároven posilování vlastního sebevědomí. Po přečtení několika internetových diskusí musím ale konstatovat, že mě opravdu udivuje elán s jakým odpůrci v diskusích vystupují a kolik času a úsilí věnují tomu, aby hanili něco co by mohli prostě a jednoduše ignorovat. Člověka, který celou věc nebere moc vážně a sleduje ji s rezervou, potěší komentáře na facebooku typu: „docela mě sledování těch prvoků v hotelu baví“, přičemž komentující zřejmě uznává, že příliš duchaplnosti tato soutěž nepobrala, ale zárověn přiznává, že jeho sledování může být zábavné.

Jediná věc, která se na obranu „prvoků“ dá říct, je fakt, že se, vzhledem ke komplikacím vzniklým nejrůznějšími faktory, jedná opravdu o kombinatoriku na vysoké úrovni. Rozebírané taktiky některých ze soutěžících člověk bez matematického a analytického myšlení opravdu nemá šanci následovat. Pravdou je, že nemají celý den opravdu nic jiného na práci než nad těmito taktikami přemýšlet, i tak je ovšem tato jejich schopnost relativně obdivuhodná.

Již v roce 2006 předpovídali mediální prorokové ve svých článcích na internetu, že fenomén reality show ustupuje, a že během několika let vymizí úplně. Toto proroctví se nenaplnilo a je na každém z nás, aby se rozhodl, jestli tomuto vývoji náleží komentář „bohužel“ a nebo „bohudík“.

Faktem je, že reality show nejen že neustoupila, ale dále se rozmnožila. Když se v současné době podíváme na stránky jedné z komerčních televizních stanic, tak je velká většina pořadů založena na principu reality show. Například na televizi Prima se v současné době (podle webových stánek http://www.iprima.cz/) vysílají následující pořady s prvky reality tv: Jste to co jíte, Prostřeno, Aréna národů, Farmář hledá ženu, Jak se staví sen, Česko na talíři, Faktor strachu, Amerika hledá topmodelku, a další.

Otázkou ale zůstává, proč nás tyto typy soutěží tolik fascinují? Proč nás tolik zajímají osudy, konflikty, slzy a radosti lidí, které vůbec neznáme? A proč jsou tak atraktivní situace a místa, která jsou fiktivní a postavena pouze za účelem vytvoření pořadu a nemají žádný reálný základ? Odpovědí na tuto otázku může být zřejmě jen to, že právě to je na těchto situacích zvláštní a v každodenním životě by se člověk do takové situace nedostal. Účastníci těchto pořadů jsou vystavováni extrémním situacím a diváci si užívají, že je při tom mohou pozorovat a že jejich emoce jsou pravé. Dále hraje roli již zmíněný faktor pocitu účasti na tvoření osudů soutěžících.

V současné době se dá předpokládat, že trend reality show s námi ještě nějakou dobu zůstane a budou se pouze hledat nové a nové koncepty, na jejichž právech prodaných do ostatních zemí zbohatne nejeden kreativní scénárista.

 

http://www.prima-love.cz/paradise

deviantART: where art meets application

Ve 20. století se spojily dvě zdánlivě neslučitelné entity – umění a průmysl – a nejdříve vzniklo odvětví označované jako „cultural industries“, kulturní průmysl. Toto pojetí však v současnosti získalo povážlivé trhliny, neboť s technologickými možnostmi dostala dříve výhradně konzumentská masa lidí možnost nejen se k dílům snadno dostat, nýbrž i vyjádřit svůj názor, případně sám něco vytvořit a moci to ukázat ostatním. Fanoušci rozšiřují dané kánony, píší fanfiction, kreslí obrázky, natáčejí amatérské pocty svým oblíbeným filmům – a mají potřebu to všechno někde zveřejňovat; ti s nejlepšími nápady mají šanci stát se součástí originálu a dále jej rozšířit (markantní zejména v případě Star Wars, snad vůbec nejrozsáhlejšího transmediálního vyprávění). Z informační společnosti povstala společenská třída tvořících, „creative class“, která nejen konzumuje, ale je dále inspirována k přemýšlení a k vlastní tvorbě.

Z cultural industries se stává creative industries, kreativní průmysl, zasahující výrobu i služby. Cení se jakýkoli nový nápad, přitažlivost obsahu, a ani nemusí být zaplacen, stačí, když je uznáván a navštěvován: vždyť co by byl Internet (který je samozřejmě placený jako médium a tedy výdělečný) bez obsahu? V počátcích Internetu byl problém vůbec jej technicky rozšířit, začal sloužit hlavně ke spojení mezi lidmi, ale to nestačilo; jeho pravá síla tkví v rozmanitosti jeho obsahů. Nelze nabízet stále to stejné, proto přišla na řadu kreativita. Na sociálních sítích, které se stále těší veliké oblibě, jde přece právě o obsah: fotky uživatelů, statusy, sdílení obrázků, vtipů, videí, hudby. Virály, které se šíří, jsou z většiny dílem právě oné masy „konzumentů“ médií a zábavy, lidí, kteří měli nápad a pokusili se jej sdělit ostatním. Stali se prosumenty, tvůrci a konzumenty zároveň.

Komunitní server deviantART založili v srpnu 2000 Angelo Sotira, Scott Jarkoff a Matt Stephens jako portál pro začínající i zkušenější umělce. Registrovaní uživatelé, kterých je cca 20 milionů, nahrávají svá díla, která takto mohou ukázat ostatním, i neregistrovaným, a dočkat se kritiky (více či méně fundované). Veškeré uživatelovo dílo se shromažďuje na profilu v tzv. galerii, kterou je možno rozdělit do libovolných složek.

Portál deviantART je členěn do kategorií, takže se vyhledávání dá poměrně přesně zúžit; významně převažuje výtvarné umění, ale objevuje se i dost literatury, videa, úprav pro různé aplikace, případně tutoriály od zkušenějších umělců nebo volně použitelné fotografie (stock). Uživatel, který se rozhodne nahrát vlastní výtvarné dílo, má dokonce na výběr, jestli z něj udělá tzv. „print“ – prodatelnou kopii, z níž dostane určité procento zisku a zbytek obdrží server. Toto je výhodné hlavně pro oblíbené a etablované umělce, např. pro zkušené fotografy, ať už prodávají akty či krajinky. Uživatel si také může přidat jiného uživatele, jehož dílo se mu líbí, do sledování (deviantWatch), a pak mu bude přicházet upozornění, kdykoli se objeví od vybraného umělce nové dílo. Dobří umělci mají tisíce „pozorovatelů“. Je rovněž možné zařadit jednorázově něčí dílo mezi své oblíbené - Favourites, taková díla se pak objevují jako samostatná galerie v uživatelském profilu. Je to (kromě vlastních děl) také ukazatelem uživatelova vkusu.

V tomto smyslu funguje deviantART jako předchůdce plnohodnotné sociální sítě: umožňuje navázání kontaktu mezi uživateli a vzájemnou interakci, uživatelé mají své osobní profily, často velmi pečlivě vedené až vyšperkované; je také možné sdružovat se do skupin podle témat a názorů, tyto skupiny obvykle agregují tematická díla. Kromě této personalizované úrovně zde funguje i „metaúroveň“ – např. nejnavštěvovanější umělecká díla dne jsou označena jako „daily deviation“ a zobrazují se na dolním konci hlavní stránky, což zvyšuje jejich návštěvnost o to více. Uživatelé zakládají nejrůznější dotazníky – polls. Dále, vedení deviantARTu a vlivné skupiny posílají všem uživatelům upozornění, „notices“: vypisují se výtvarné soutěže nebo se diskutuje o důležitých uměleckých tématech.

http://techgnotic.deviantart.com/art/The-Future-of-Storytelling-Has-Arrived-293860261?utm_source=elnino&utm_medium=messagecenter&utm_campaign=040312_NET_Storytelling&utm_term=button

Jedna taková diskuse se otevřela právě v těchto dnech. Nese název „The Future of Storytelling Has Arrived“ a vznikla, jak uvádí zakladatel a pisatel úvodního materiálu $techgnotic, ze dvou příčin: první je ohlášená změna v jádru příběhu Teenage želv Ninja a druhou hráči odmítaný konec hry Mass Effect 3. Jak se zde píše, po celém světě se naprosto nevídaným způsobem rozhořela diskuse nad vztahem mezi tvůrci zábavy a příjemci/konzumenty zábavy. Zdá se, že již dále není možné přehlížet názor fanoušků na jejich oblíbená díla, není možné ponechávat stranou jejich přání – neboť jsou to právě fanoušci, kdo je klíčem k úspěchu zábavního díla (potažmo transmediálního vyprávění) v dnešní době.

Mimo názorů novinářů a tvůrců je zde prostor pro uživatelskou diskusi, v úvodu jsou kladeny velmi důležité otázky. Měli by tvůrci počítačové hry podlehnout a předělat její konec, pokud jsou hráči s tím původním naprosto nespokojeni? Měl by se brát ohled na reakce fanoušků, kteří se doslechnou o připravovaných pokračováních a vyjadřují k nim svůj názor? Je autorství ve své původní podobě odsouzeno k zániku?

V úvodním článku k diskusi jsou zmíněni tři oblíbení umělci z deviantARTu, kteří přistoupili na tento nový model důležitosti zpětné vazby (doslova je zde nazván „new storytelling paradigm“). Shodují se, že pokud je dílo tvořeno pro diváky/fanoušky, měl by být rozhodně brán ohled na hlas lidu. Každý z těchto tří má u svých výtvarných příběhů více než milion návštěv a museli se pročíst množstvím komentářů, z nichž si mohli udělat jasný názor na to, co si publikum myslí.

Pro příklad si představme ruského uživatele alexiuss (6,26 milionu návštěv), jenž si získal oblibu svým pochmurným kresleným seriálem „Romantically Apocalyptic“ ze světa po jaderném výbuchu. Své čtenáře přímo vyzývá, aby se stali součástí pokračování: ať už je žádá o názor na příběh, nebo vyloženě říká „pokud mi pod dílo vložíte určité množství komentářů, bude se příběh ubírat tímto směrem“. Jistě by se to dalo považovat za manipulování, případně vykrádání nápadů od publika, ale lze na to nazírat i jinak; je vidět, že alexiuss má základní linii příběhu od začátku rozmyšlenou, ale o detailech a alternativách je ochotný diskutovat. Fanoušci pak také mají pocit, jako by se sami stávali součástí výtvarného díla, čímž k němu získávají ještě bližší vztah: můj názor přece něco znamená! Dlužno poznamenat, že alexiuss tvoří i díla mimo rámec svého příběhu Romantically Apocalyptic, a postěžoval si prostřednictvím deviantARTu svým příznivcům, že jeho obraz „Seasonscape“ byl ukraden do reklamy na televizní přijímače, samozřejmě za absolutního nerespektování autorských práv.

Přístup k autorským právům na serveru deviantART je čistě na každém uživateli. Má možnost si na své dílo přidat vodotisk (watermark), což je velmi rušivý prvek a kazí radost ze stažení, může je též nahrát jen v malém rozlišení, aby pouze navnadilo k zakoupení printu. Ve velké většině se však nic takového neděje, ani u respektovaných autorů; možná jsou si vědomi, že pojetí autorství se mění a že lze mnohem pravděpodobněji dosáhnout slávy a uznání (ještě stále), než získat za své umění mnoho peněz.

Dalo se možná očekávat, že server deviantART s masivním nástupem Facebooku začne odumírat, ale toto očekávání se nesplnilo. Každou vteřinu sem uživatelé nahrávají nová díla: fotografie, kresby, manipulace, povídky. Jedinečných příspěvků tu najdeme téměř 200 milionů. Jak je možné, že stránka, která je ve své podstatě statická, zůstává stále tak oblíbená? Můžeme zmínit několik faktorů: deviantART je zavedený, známý a „velký“. Pomáhá mu v tom i jeho profilace na výtvarné umění. Umělci ukazují svá díla v podstatě celému světu, nejen svým přátelům, které mají v seznamu; vyhledávat a prohlížet mohou i neregistrovaní uživatelé. Dále, deviantART drží krok s dobou – sází na neobtěžující interaktivitu; nabídku účastnit se výtvarné soutěže nepřijme sice každý uživatel, ale mnoho z nich ano. Diskuse o aktuálních trendech v kultuře a zábavě jsou velmi přesně cílené a inspirativní.

Zdá se, že deviantART porozuměl pravidlům toho „správného“ uměleckého života: ctít svobodu, nabízet mnohé – a inspirovat.

Zdroje:

• http://www.deviantart.com/
• http://techgnotic.deviantart.com/art/The-Future-of-Storytelling-Has-Arrived-293860261?utm_source=elnino&utm_medium=messagecenter&utm_campaign=040312_NET_Storytelling&utm_term=button
• http://en.wikipedia.org/wiki/DeviantArt
• HARTLEY, John. Creative Industries. Oxford: Blackwell, 2008.
• JENKINS, Henry. Convergence Culture. New York: New York University Press, 2008.

Wiki jako ratingová agentura? Bude na to naše kolektivní inteligence stačit?

Na jaře 2010 se Švýcar Dorian Credé, zaměstnanec jedné curyšské IT firmy, rozhodl vytvořit projekt umožňující nezávislé úvěrové hodnocení států a velkých korporací. Využil k tomu platformu MediaWiki, na které je postavena i slavná internetová encyklopedie. Podkladová data pro stanovení ratingu tak může poskytnout každý, stejně jako hlasovat o samotné výsledné známce. Jak se ale kolektivní inteligence internetové komunity popere s tak náročným úkolem, na jehož splnění mají etablované ratingové agentury armády odborníků?

Wikirating je online platforma pro úvěrové hodnocení států a korporací, do které může přispět každý. Spuštěna byla v říjnu 2011. Jak tvrdí její autoři, projekt by se měl stát „nezávislým a transparentním“ zdrojem informací o úvěrové spolehlivosti, který bude spravován internetovou komunitou laiků i expertů. Wikirating je zcela samostatným projektem a nemá žádnou spojitost s Wikipedií ani s organizací Wikimedia Foundation.

Primárním cílem Wikiratingu je vybudovat aktivní komunitu lidí, kteří mají zájem shromažďovat a publikovat spolehlivá a důvěryhodná data o úvěrovém hodnocení založeném na transparentní metodice. Vizí Wikiratingu je „celosvětová komunita jednotlivců a expertů, která může mít mnohem větší vliv než snaha orgánů veřejné správy regulovat ratingové agentury“. Pomoci by k tomu měl právě zmíněný Wiki koncept – veškerá data a získané výsledky jsou zveřejněny, včetně metodiky, která byla k výpočtu použita, a mohou tak být ostatními posouzeny, připomínkovány, opraveny či vylepšeny.

Proč Wikirating?

Tvůrčí tým Wikiratingu přiznává, že stimulem k založení webu se staly události spojené s průběhem finanční a ekonomické krize v letech 2008 a 2009, které odhalily „vážný nedostatek transparentnosti, účinnosti a objektivity v hodnocení finančních rizik“.

„Banky, firmy i vlády odvozovaly svoje hodnocení rizik od dat poskytnutých několika velkými a zavedenými ratingovými agenturami a nyní je zřejmé, že tato data nebyla spolehlivá a že metody úvěrového hodnocení musí být zásadně vylepšeny a musí také podléhat kontrole.“ Stránka Wikirating.org chce v budoucnu nabídnout seriózní alternativu k informacím poskytovaným soukromými odbornými agenturami, které mají v současnosti ve finančním světě zcela výsadní postavení.

„Tvrdá data“ i názory uživatelů

Wikirating (momentálně stále ve vývoji) nabízí kreditní hodnocení států, korporací a strukturovaných finančních produktů. Ukazatele jsou v zásadě dvojího typu: ty první vychází z tzv. tvrdých dat a jsou spočítány pouhým dosazením do vzorce – tak je tomu v případě ukazatele Sovereign Wikirating Index (SWI), který hodnotí úvěrovou spolehlivost vlád, a chystaného Corporation Wikirating Index (CWI), zjišťujícího úvěrovou spolehlivost firem. Způsob jejich výpočtu je veřejný – vytvořili jej zakladatelé služby Wikirating, kteří si velmi zakládají na otevřenosti celého procesu.

SWI bere v úvahu výši veřejného dluhu a deficitu veřejných financí, úroveň HDP, inflace a nezaměstnanosti. Vedle toho ale započítává i index lidského rozvoje, index vnímání korupce či index politické nestability.

Druhý způsob, jak získává Wikirating úvěrové hodnocení, je pomocí prostého hlasování registrovaných uživatelů (registrace je nutná proto, aby se zamezilo vícenásobnému hlasování téhož uživatele), kteří mohou podle svého názoru hodnotit solventnost jak států, tak korporací. Podle dostupných statistik bylo mezi 18. listopadem a 30. prosincem 2011 rozdáno celkem 2542 známek mezi 198 zemí, z nichž pouhých 61 získalo více než deset hodnocení. V přibližně stejném období si pak celkem 200 firem na seznamu rozdělilo 932 hodnocení (a pouze 27 z nich bylo hodnoceno více než desetkrát). Mezi těmito společnostmi jsou například: Walmart, ExxonMobil, Royal Dutch Shell, BP, Toyota Motors, Volkswagen Group, General Electric či Allianz.

Hledáme dobrovolníky. Zn.: Spěchá

Projekt Wikirating je v raných stadiích svého vývoje, a tak se nelze divit, že prakticky na každé zobrazené stránce se objeví výzva k účasti – ať již jako pravidelný přispěvatel či přispěvatelka, kteří budou „krmit“ výpočtovou mašinu potřebnými daty (a samozřejmě pečlivě zdrojovat), či jako technická podpora samotného webu. Fanoušky hledá Wikirating i prostřednictvím Facebooku. Vše se odehrává na dobrovolnicko-prozumentské bázi. Alespoň zpočátku.

Autoři totiž doufají, že jakmile Wikirating dosáhne určité „critical mass“ (ve smyslu počtu registrovaných uživatelů a jejich příspěvků), budou schopni odměnit ty nejaktivnější členy. Do budoucna uvažují dokonce i o licenčním modelu pro komerční využití Wikiratingu, který je nyní financován z kapsy svého zakladatele Doriana Credé.

Jak si stojí Česko?

Wikirating používá stejnou hodnotící škálu jako zavedené agentury – od nejvyšší známky AAA až po nejnižší známku D (default neboli bankrot). Jak si ve „všelidovém hlasování“ vede Česká republika?

Prozatím získala známku BBB– na základě 41 hlasů, hodnota jejího SWI indexu je BBB+. Wikirating nabízí i srovnání svého hodnocení a ratingových známek velkých agentur, jako jsou například Standard and Poor's, Moody's a Fitch. A nutno říct, že internetová komunita je svém hodnocení úvěrové spolehlivosti mnohdy přísnější – většina zemí si vyslouží horší známky na Wikiratingu než u odborných agentur. Česká republika od tří výše jmenovaných institucí obdržela AA–, A+ a A1, a to buď se stabilním, nebo pozitivním výhledem.

A co na to mediální studia?

Z pohledu mediální teorie se v případě Wikiratingu propojují tři koncepty známé ze studia nových médií: Web 2.0 (využití Wiki platformy), produsage (zapojení uživatelů do tvorby webu) a kolektivní inteligence. Právě poslední z nich je pro budoucnost tohoto projektu zásadní: je vůbec možné kolektivní inteligenci úspěšně uplatnit v tak odborných záležitostech, jako je úvěrový rating?

Záměrem autorů bylo vytvořit nezávislý a transparentní model – do jaké míry ale mohou tento cíl naplnit? Přispívají do něj uživatelé, laici i odborníci, kteří mohou a nemusí být nezávislí a jimi vkládaná data nemusí být nutně více transparentní než ta od specializovaných agentur. Co jim ale nelze upřít, je jistá obezřetnost při přidělování známek – jak již bylo zmíněno výše, většinou udělují přísnější hodnocení než profesionální agentury. A právě obezřetnost a přísnost jsou tím, čeho se finančním trhům před poslední krizí často nedostávalo.

Budoucnost Wikiratingu je proto podle mého soudu značně nejistá – a i jeho relativně pomalý rozjezd tomu nasvědčuje. Jedná se totiž o „nudnou“ problematiku, plnou čísel, výpočtů a nesrozumitelných termínů, do které se čistě ze zájmu ponoří jen málokdo. Kromě toho, cílovou skupinou, která ratingová data používá, nejsou většinou běžní občané, ale spíše investoři (ať už soukromí či institucionální). Pokud investoři sami nejsou odborníky na finanční trh, mají peníze na to, aby si odborníky najali. Proč by měli považovat zrovna hodnocení Wikiratingu za důvěryhodné?

Kdo ví, webová stránka Wikirating.org se možná jednou stane respektovaným zdrojem informací o solventnosti vlád a firem. Nebo se zařadí po bok svých etablovaných konkurentů s rozporuplnou pověstí. A nebo – a to je ten nejpravděpodobnější scénář – se nestane vůbec nic.

Fanoušci scenáristy, aneb: Bring Bobby back! Aktuální v 80. letech i dnes

Sice zemřel, ale tak úplně mrtvý není. To platilo v osmdesátých letech o Bobbym Ewingovi, milované postavě televizního seriálu Dallas, který zemřel při autonehodě, ale po obrovském tlaku fanoušků na tvůrce seriálu se do děje vrátil. Na přelomu let 2011 a 2012, kdy dopisy nespokojených diváků nahradily sociální sítě a názorová fóra, se obdobná praxe dotkla i jiného seriálového Bobbyho.

Bobbyho Ewinga z nekonečného příběhu o americkém snu milovaly miliony lidí. Ien Ang jim ve své knize Watching Dallas říkala poněkud neutrálně „letter-writers“, tedy pisatelé dopisů, mnohem obecněji se do podvědomí ovšem dostal výraz „fan“, tedy fanoušek, oddaný aktivní konzument média. (Myšlenkou aktivní participace příjemců médií na jejich obsahu se zabýval například Henry Jenkins v knize Television Fans and Participatory Culture.)

Dallas byl fenoménem osmdesátých let, pomocí nějž se mnoho lidí, zejména žen, emocionálně sebeprojektovalo, jak koneckonců naznačuje i Ang ve své studii. Vznikla silná, ovšem neorganizovaná a vzájemně nepropojená komunita fanoušků (podle Oxfordského slovníku je výraz „fan“ odvozen od pojmu „fanatic“ a je definován “přehnaným nadšením a často také intenzivním nekritickým oddáním se věci”). Intenzivní oddání fanoušci Dallasu prokázali zejména při úmrtí Bobbyho Ewinga v polovině roku 1985, kdy většinou nezávisle na sobě psali produkci dopisy, v nichž kritizovali její rozhodnutí postavu z děje odstranit. Tlak diváků byl tak silný, že jeden z tvůrců seriálu Larry Hagman přesvědčil Patricka Duffyho (představitele Bobbyho), aby se po roce do děje vrátil. Scéna, kdy se Pamela Ewing budí, nachází svého „mrtvého“ manžela ve sprše a zjišťuje, že celý rok příběhu byl jen její noční můrou, patří mezi nejslavnější v historii televizní produkce.

Ve věku Internetu a mediální konvergence (sbližování dosud odlišných typů médií způsobené technologickým vývojem) fanoušci už dávno nemusejí čekat celé roky, než se jejich názory odrazí v ději oblíbeného seriálu. A ony se odrazí, protože na zájmu diváků – tedy na sledovanosti – celý koncept televizní zábavy, jakožto byznysu a zdroje zisku, stojí a běží.

Nejnovější příklad participace příjemců mediálního sdělení na jeho obsahu můžeme pozorovat ve fantaskním seriálu Supernatural, který vysílá pátá nejsledovanější celostátní televizní stanice v USA – CW. Scenáristé pod taktovkou Sery Gamble se totiž v sedmé sezóně rozhodli zabít hned dvě titulní postavy – anděle Castiela (Misha Collins) a Bobbyho Singera (Jim Beaver). Zejména u Beaverova Bobbyho to fanoušci vzali těžce, jelikož postava byla v seriálu – silně založeném na rodinných vazbách – přítomna celých sedm let.

Zabít oblíbenou postavu se nevyplácí
„Tím, že zdůrazníme potěšení, které lidé ze sledování Dallasu měli, přiznáme, že diváci obecně mohou mít naplňující hedonistický vztah k seriálu,“ píše Ang ve své studii. „Podle Adorna a Horkheimera, například, je ovšem potěšení v masové kultuře falešným zážitkem. Je totiž součástí triku, který má masy manipulovat efektivněji k tomu, aby pokojně směřovaly k věčnému statutu quo.“ V případě Supernaturalu je statutem quo situace, kdy mají hlavní hrdinové (bratři Sam a Dean Winchesterové, kteří bojují s nadpřirozenem) oporu ve svém strýci Bobbym a kdy jim pomocnou ruku vždy rád poskytne přítel Castiel. Sedmou sérií tento status quo narušili sami tvůrci a ukázalo se, že se jim toto rozhodnutí nevyplatilo. Fanoušci se, zejména prostřednictvím sociální sítě Facebook, proti těmto dějovým změnám totiž doslova vzbouřili.

Profil seriálu na Facebooku má téměř devět milionů příznivců a tvůrci ho využívají při komunikaci se svými fanoušky poměrně hojně. Kromě klasických příspěvků typu „Co si myslíte o minulé epizodě?“ a poděkování za různá ocenění (naposledy získal Supernatural People’s Choice Award for Best Network TV Drama a People’s Choice Award for Best Network Sci-fi Drama – v obou případech šlo o internetové hlasování fanoušků) vyzývají tvůrci diváky k výraznější participaci, když se zajímají, jaká je jejich oblíbená postava nebo moment v ději, jakou frázi toho kterého hrdiny mají rádi a proč. V posledních měsících se také na profilu pravidelně objevuje fotografie z nadcházející epizody a fanoušci ji mají, pokud možno vtipně, „otitulkovat“.

Bring Bobby back!
Castiel zemřel hned v první epizodě sedmé série (září 2011), Bobbyho smrti pak tvůrci věnovali celý emotivní desátý díl (prosinec 2011), kdy muž leží v kómatu a, zatímco mu kulka v hlavě maže jednu vzpomínku za druhou, snaží se uniknout stvoření, které ho chce převést „na druhou stranu“.

Rozhořčení fanoušků po této epizodě vygradovalo na Facebooku až do té podoby, že na veškeré dřív populární otázky štábu odpovídaly tisíce lidí stručně: „Bring Bobby and Cas back!“ Jen devět dní po jejím odvysílání se pak na zdi seriálového profilu objevila jednoduchá otázka: „If you could choose between Castiel or Bobby coming back to Supernatural, which one would you pick and why?“ Většina fanoušků se ovšem nenechala odbýt a hlasovala pro oba. Několik dní nato tvůrci oficiálně oznámili, že se postavy do děje vrátí.

Anděl Castiel se znovu zjevil v sedmnácté epizodě (březen 2012) s názvem „The Born-Again Identity“ a Bobbyho čeká plnohodnotný návrat na konci dubna v devatenácté epizodě „Of Grave Importance“. Dilema zesnulé postavy vyřešili tvůrci příznačně nadpřirozeně – vrátí se jako duch. Oběma návratům dávají tisíce lidí v komentářích na Facebooku „like“, tedy jsou za ně rádi. Za víc než dvacet let, které uběhly od návratu Bobbyho Ewinga, se tak reakční čas mezi produkcí a fanoušky zkrátil z jednoho roku na dny.

Fanoušci jako doplněk, objekt i gro
Supernatural má mezi nespočtem amerických seriálů jedny z nejvěrnějších fanoušků – podle věrnostního indexu Nielsen Company, která v USA monitoruje sledovanost, je momentálně 14. na žebříčku seriálů s nejstabilnějším publikem (celkem 90,3 % jeho sledovanosti tvoří pravidelní diváci). Pro srovnání: na stupni vítězů je CSI: New York, NCIS a Mentalist. Naopak na spodních příčkách se umístily seriály, které český divák zná jako Simpsonovi nebo Dva a půl chlapa.

Fanouškovská základna Supernaturalu čítá kromě příznivců na sociálních sítích také stovky „fan fiction artists“, tedy amatérů, kteří kreslí, malují, skládají, píší nebo jinak tvoří se seriálovou tematikou. Jejich shromaždišti jsou zpravidla fóra a fanouškovské stránky, webová základna televize CW v tomto případě vlajkovou lodí rozhodně není. Seriál je také transmediálním fenoménem – vyšlo k němu několik doplňujících knih nebo animovaný seriál s alternativními epizodami.

Rychlé a kompaktní propojení fanoušků a seriálu prostřednictvím Internetu je důležité pro obě strany – scenáristé dokonce sepsali několik epizod, kde se bratři Winchesterové se svými fanoušky setkávají – a funguje velmi dobře. S největší pravděpodobností proto můžeme očekávat i osmou sérii.

-------------------------------------------------------------

Literatura:

ANG, Ien. Watching Dallas. Soap Opera and the Melodramatic Imagination. Vyd. 1. Amsterdam : Methuen & Co. Ltd, 1985.148 str. ISBN 0-415-04598-3

JENKINS, Henry. Textual Poachers: Television Fans and Participatory Culture. USA : Taylor & Francis Ltd, 1992. 256 str. ISNB 0-415-90572-9.

Kyberfeminismus a žena-stroj

Plánujete delší cestování a chcete srazit náklady na minimum? Pořiďte si zelenou kůži! Rostlinné chloroplasty implantované do kůže umožní vašemu tělu přijímat živiny při vystavení pleti slunečním paprskům. Zelená kůže vás ochrání před hladem v jakémkoli prostředí, kde je alespoň minimum světla. Za 1000 eur si ji můžete objednat z eshopu Cyborg. Najdete zde také skákací kyčle, lidské žábry, multifunkční končetiny, nezničitelné titanové kosti (doporučované jako náhrada přilby pro cyklisty a dělníky). Za vyšší obnos (2000 – 4000 eur) si na stránkách můžete opatřit navyšovač IQ, paměťový čip, rozpoznávač obličejů a mnoho dalších užitečných zlepšováků těla a mysli.

Zakladatelkou tohoto obchodu pro kyborgy je chorvatská umělkyně Andreja Kuluncic. Projekt je samozřejmě vtip - alespoň zatím. Autorka prý chce pomocí něho iniciovat diskusi o budoucnosti, kdy budou všechny tyto věci proveditelné. Vznáší tak otázky na etické aspekty technických „doplňků“ lidského těla a na možnou existenci kyborgů. Myšlenka kyborga (člověka – stroje) podle ní fascinovala lidstvo odjakživa. „Je to vize nesmrtelného a zdokonaleného života.“

Kyberfeminismus

Andreja Kuluncic je jednou z představitelek kyberfeminismu, moderního směru feminismu, který kritizuje současné uspořádání světa a prostřednictvím reflexí témat, která vystupují do popředí v kyberprostoru, vytváří svoji vizi společenských změn. Snahou kyberfeminismu je mimo jiné i to, aby se ženy aktivně zapojily do spoluvytváření informační a komunikační společnosti. Podle české teoretičky Denisy Kery jsou změny, které přinášejí informační technologie, „historickou šancí pro ženy stát v prvních liniích a nečekat, aby jim muži otevřeli dveře do těchto nových oblastí. Kyberfeministky se nezabývají minulostí, ale jen budoucností, v které vidí možnost pro ženy dosáhnout svých cílů a postavení, a tím i smazat historické křivdy.“

Pro kyberfeminismus se tedy klíčovým bodem stávají moderní technologie a z toho logicky vyplývající boj proti klasické dichotomii příroda/technika či přirozené/umělé, přičemž v době silně patriarchální dominance je ženě ve většině případů přisuzována příroda a mužům technika a technologický pokrok. V jistém smyslu je toto hnutí pravým opakem ekofeminismu a hnutí, která věří v esenciální ženskost, potlačovanou během dějin, k níž je třeba se vrátit a dosáhnout původní nevinnosti až božskosti. „Cílem není univerzální solidarita a pochopení mezi ženami, ale vytváření společnosti, která bude tolerantní k různosti a pluralitě ve světě, ve kterém nic není dané, ale všechno možné, ať už je to přeměna na kyborga nebo jen změna pohlaví,“ píše Kera.

Termín kyberfeminismus se poprvé objevuje počátkem 90. let v práci britské feministky a teoretičky kyberkultury Sadie Plant a v manifestech australské skupiny umělkyň VNS Matrix. Plant kyberfeminismus popisuje jako „povstání proti majetkové a materiální složce patriarchálního světa, rozptýlený, nespojitý vývoj tvořený spojením mezi jednotlivými ženami, ženami a počítači, počítači a komunikačními spoji, těmito spoji a sítěmi spojení.“ Pojem postupně přebírá řada umělkyň a teoretiček, které se v roce 1997 sdružují do první kyberfeministické aliance Old Boys Network. Tato skupina vydává manifest nazvaný 100 antitezí s podtitulem Kyberfeminismus není... Pro vznik kyberfeministického hnutí bylo zásadní vydání několika dalších manifestů. Jednou z nejvýznamnějších teoretiček a autorek těchto manifestů je Donna Haraway, autorka Manifestu kyborga (The Cyborg Manifesto) z roku 1985.

V hnutí kyberfeminismu nejde o teoretické paradigma v tradičním smyslu. Jedná se spíše o síť aktivit v umění, kultuře, teorii, politice, komunikaci a technologii. Kyberfeminismus úspěšně dobývá všechny oblasti kyberprostoru – od počítačových her po pornografii. Mezi kyberfeministkami nalezneme ženy teoretičky, ženy umělkyně, ženy programátorky, IT specialistky a webmasterky. Ty všechny spojuje metafora kyborga.


Žena-kyborg

Kyborg, člověk–stroj, je zhmotnělou vizí představy kyberfeminismu o spojení člověka a moderní technologie. Zahrnuje vše, co je pro kyberfeminismus důležité: spojení s přírodou, technikou, kulturou. Kyborg znamená novou identitu a vytváří nový vztah společnosti k genderu.
Bioložka, historička vědy a socialistická feministka Donna Haraway ve svém manifestu popisuje kyborga jako tvora, který se vymyká všem „přirozeným“ kategoriím a symbolizuje tak nedostatečnost těchto kategorií. Kyborg narušuje svojí biotechnologickou identitou pohlavní dualismus i ostatní „dané“ kategorie. Podle Haraway jsme na konci 20. století „všichni chimérami, teoretizovanými a zkonstruovanými křiženci stroje a organismu, stručně řečeno jsme kyborgy. Kyborg je naše ontologie.“ Staré struktury jsou překonané. Kyborg existuje v post genderovém světě. Kyborgové a další zázraky biotechnologie, které nemají „božský“ původ ani nejsou žádným obrazem boha nebo muže, jsou proto blízké ženám a symbolem jejich emancipace.

Představa kyborga je námětem řady kyberfeministických umělkyň. Spojení tradičních ženských činností s novými technologiemi inspirovalo například Patricii Piccinini při tvorbě soch geneticky modifikovaných monster, která se v budoucnosti budou starat o děti nebo dělat domácí mazlíčky.

Natasha Vita , kterou New York Times označil za první filosofku transhumanismu, zas chápe vlastní tělo jako materiál vhodný k biotechnologickým experimentům s různými látkami a protézami a názorně ukazuje, jak vypadá radikální biodesign.

Ačkoli nám idea kyborgů může připadat jako hodně odvázané sci-fi, musíme si uvědomit, že současné realitě není až tak vzdálená. Za posun směrem k přeměně na kyborga můžeme považovat každé obohacení těla o jakoukoli mechanickou nebo elektronickou součástku(kardiostimulátor, protézu, různé šroubky a titanové tyčky, silikonové implantáty). Už dnes proto můžeme velkou část lidstva považovat za polokyborgy. Protože lidská schránka je křehká a medicína se neustále vyvíjí, lze předpokládat postupné nahrazování dalších a dalších částí lidského těla technickými „zlepšováky“. Je tedy možné, že jednoho dne se všichni staneme kyborgy, kteří „jsou schopni žít na pomezí a kteří ukazují cestu ven z labyrintu dualismů, v jejichž mřížkách jsme se naučili myslet a hodnotit sebe i okolní svět,“ jak předpovídá Donna Haraway.


Zdroje

Kera D.: Kyberfeminismus: mezi uměním a aktivismem, 2002, [cit. 25.7.2006].Dostupné z: http://uisk.jinonice.cuni.cz/kera/sylabus2002/03tema5.htm

Miss M., Plant S., Dement L.: An interview with Sadie Plant and Linda Dement,1996,[cit.26.7.2006].Dostupné z: http://www.t0.or.at/dolores/interviews/intervwtoc.htm

Haraway D.: A Cyborg Manifesto: Science, Technology, and Socialist-Feminism in the Late Twentieth Century, 1991, [26.7.2006]. Dostupné z: http://www.stanford.edu/dept/HPS/Haraway/CyborgManifesto.html

http://www.obn.org/reading_room/fs_read.html

http://www.cyborg.com.hr/about.php