Mediální proroci

Akademická obezřetnost na příkladu arabského jara

2012-01-30T15:20:00.000-08:00

V eseji zpracovávám článek Bruce Etlinga, Johna Kellyho, Roberta Farise a Johna Palfreya Mapping the Arabic Blogosphere: Politics and Dissent Online.[1] Tento článek je zkrácenou verzí původní studie stejného názvu, jež vyšla roku 2009 v rámci projektu Internet & Democracy, zaštiťovaným Berkman Center for Internet & Society na Harvard University.[2] Autoři zde zpracovávají data sbíraná během let 2008 a 2009 z 35 000 blogů arabského regionu (ač nejen v arabštině, ale i francouzštině a angličtině), aby se pokusili prozkoumat, zda lze na daném příkladu nalézt rysy „zesíťované“ (ve smyslu do sítě propojené) veřejné sféry, jak ji chápe Yochai Benkler ( Mapping […], New Media and Society, str. 1224.), a to i s jejími pro demokracii nadějnými důsledky. Jejich velmi pečlivá volba metod (kombinace rovnou tří metodologických, jak kvantitativných, tak kvalitativních postupů) i citlivost při zpracovávání získaných dat mi posloužila jako příklad „akademické obezřetnosti“. Ta článku zaručuje zajímavost i navzdory tomu, že vyšel sotva pár dní před vypuknutím arabského jara, které by mohlo jen trochu radikálnějším textem otřást doslova v základech.

Použité zdroje:
Blight, Garry, Pulham, Sheila and Torpey, Paul, "Arab spring: an interactive timeline of Middle East protests", The Guardian, přístupné na http://www.guardian.co.uk/world/interactive/2011/mar/22/middle-east-protest-interactive-timeline [cit. 29. 1. 2012].
Etling, Bruce, Faris, Robert, Kelly, John, Palfrey, John, „Mapping the Arabic Blogosphere: Politics and Dissent Online“, New Media and Society, 12.8 (2010), str. 1225 – 1243.
Etling, Bruce, Faris, Robert, Kelly, John, Palfrey, John, Mapping the Arabic Blogosphere: Politics and Dissent Online, Berkman Center Research Publication No. 2009-06, 2009, přístupné na http://cyber.law.harvard.edu/publications/2009/Mapping_the_Arabic_Blogosphere%20 [cit. 29. 1. 2012].
Galtung, Johan, Ruge, Mari Holmboe, „The Structure of Foreign News“, Journal od Peace Research, 2.1 (1965), str. 64 – 91.
Huang, Carol, „Facebook and Twitter key to Arab Spring uprisings: report“, The National, http://www.thenational.ae/news/uae-news/facebook-and-twitter-key-to-arab-spring-uprisings-report [cit. 29. 1. 2012].
„Mapping Facebook“, Arab Social Media Report, přístupné na http://www.dsg.ae/NEWSANDEVENTS/UpcomingEvents/ASMRGeneralFindings3.aspx%20 [cit. 29. 1. 2012].
„Mapping Twitter“, Arab Social Media Report, přístupné na http://www.dsg.ae/NEWSANDEVENTS/UpcomingEvents/ASMR_MappingTwitter3.aspx [cit. 29. 1. 2012].
Sunstein, Cass, „The Daily We“,Boston Review,přístupné na http://bostonreview.net/BR26.3/sunstein.php [cit. 29. 1. 2012].

[1] Etling, Bruce, Faris, Robert, Kelly, John, Palfrey, John, „Mapping the Arabic Blogosphere: Politics and Dissent Online“, New Media and Society, 12.8 (2010), str. 1225 – 1243.
2] Etling, Bruce, Faris, Robert, Kelly, John, Palfrey, John, Mapping the Arabic Blogosphere: Politics and Dissent Online, Berkman Center Research Publication No. 2009-06, 2009, přístupné na http://cyber.law.harvard.edu/publications/2009/Mapping_the_Arabic_Blogosphere [cit. 29. 1. 2012].

Podpis: junova

Jonathan Zittrain a budoucnost internetu

2012-01-30T14:45:00.000-08:00

Jonathan Zittrain ve své knize The Future of the Internet – And How to Stop It. (Yale University Press, 2009) dotýká těch aspektů současných technologických trendů, které se nejspíš brzy stanou hlavní překážkou dalšího rozvoje internetu v dosavadní podobě. Vychází přitom z předpokladu, že internet jako technologický ekosystém funguje (a bude fungovat) nejlépe tehdy, je-li založen na možnosti nezávisle s ním experimentovat a tvořit tak přidanou hodnotu v podobě nových aplikací nebo obsahu. Totéž platí i o zařízeních, na kterých je provozován. Internet a PC se podle něj v zájmu větší bezpečnosti a pohodlí uživatelů stále více uzavírají individuálnímu experimentování, což v konečném důsledku poškodí celé odvětví.

Literatura:

Wu, Tim. The Master Switch: The Rise and Fall of Information Empires. Vintage, 2011.

Zittrain, Jonathan. The Future of the Internet. Yale University Press, 2009.

Mapování digitální říše

2012-01-30T14:28:00.000-08:00

První část této eseje vychází ze studie Jasona Farmana Mapping the digital empire: Google Earth and the process of postmodern cartography, která byla uveřejněna v září 2010 v časopise New Media & Society. Jako podklad pro druhou část pak posloužil článek z The Guardian - Google Earth used to target Izrael.

Úvod práce Jasona Farmana je věnován Apollu 8, které v roce 1968 pořídilo první snímek Země z vesmíru (tzv. Earthrise). Studie dále pokračuje historií kartografie a mapování Země. Dále se pak krátce zastavuje i u prvního předchůdce Google Maps – MapQuestu, který položil základy nové éry kartografie. Hlavní část práce je následně věnována samotnému Google Earth. Google Earth je dobrým příkladem participační kultury a kolektivní inteligence. Díky Google Earth Community se stává Google Earth živou sociální sítí, která nabízí svým uživatelům se aktivně zapojit do jeho tvorby. Kromě mnoha pozitiv má však Google Earth i svou temnou stránku. Na tu poukazuje závěr práce, který je věnován jeho zneužitelnosti, problémům s interaktivností a kritice geografických informačních systémů. Pro ilustraci byl pak použit příklad Izraelsko-palestinského konfliktu.

FARMAN, Jason. Mapping the digital empire: Google Earth and the process of postmodern cartography. New Media &Society [online]. 2010(12) [cit. 2012-01-30]. Dostupné z: http://nms.sagepub.com.ezproxy.is.cuni.cz/content/12/6/869.full.pdf+html

CHASSAY. Google Earth used to target Israel. The Guardian [online]. 2007(-) [cit. 2012-01-30]. Dostupné z: http://www.guardian.co.uk/technology/2007/oct/25/google.israel

Jak se prosadit v uživatelské komunitě

2012-01-30T13:27:00.000-08:00

Stránky jako Amazon.com, Yelp.com nebo IMDb.com soustřeďují komunitu uživatelů a zakládají svůj obsah převážně na jejich recenzích, komentářích a jiných příspěvcích. Velké množství těchto příspěvků musí být ale tříděno a organizováno a metoda této selekce je klíčová pro úspěch celého projektu. Jak funguje organizace jednotlivých komunit a čím se vyznačují úspěšné příspěvky je předmětem výzkumu doc. Otterbacherové a jejího týmu. Kvantitativní analýza se soustřeďuje na formální charakteristiky mediálních obsahů a jejich autorů.

OTTERBACH, Jahna. Being Heard in Review Communities: Communication Tactics and Review Prominence. Journal of Computer-Mediated Communication. 2011, vol. 16, no. 3, p. 424–444.

Internet a možnosti publicity

2012-01-30T11:57:00.000-08:00

Ve své práci se práci se snažím vyložit a částečně okomentovat studii Brentona J. Malina s originálním názvem A very popular blog: The internet and possibilities of publicity, čili Internet a možnosti publicity. Článek byl poprvé publikován online již 21. června 2010, na stránkách časopisu New Media & Society se objevil v březnu roku 2011.

Malinova studie se zabývá dvěma způsoby publicity, publicitou podněcovanou a publicitou otevřenou, a jejich důsledky na tradiční versus online komunikaci. Přestože se zdá, že struktura internetu vede k otevřené publicitě, kdy má uživatel přístup ke všem dostupným informacím, není tomu tak. Nová média jsou v silné závislosti na těch etablovaných, která využívají strategii podněcované publicity, kdy existuje gatekeeper, který vyhodnocuje, která informace je důležitá. Potvrzuje to myšlenku, že internet není tak neutrální, jak se snaží být. Pokud tedy chceme, aby měl internet demokratický potenciál, je nutné začít u mainstreamových kanálů.

VÝCHOZÍ ČLÁNEK:

MALIN, Branton J.: A very popular blog: The internet and the possibilities of publicity. In New Media & Society, March 2011, p. 187-203 (cit. 2012-01-27)

Dostupné z: http://nms.sagepub.com.ezproxy.is.cuni.cz/content/13/2/187.full.pdf+html

Creative Commons jako ochrana autorských práv?

2012-01-30T07:55:00.000-08:00

Ve své práci vycházím ze článku od Minjeong Kim uveřejněném v časopisu Journal of Computer Mediated Communication, který se jmenuje "The Creative Commons and Copyright Protection in the Digital Era: Uses of Creative Commons Licenses" nebo-li Creative Commons a ochrana autorských práv v digitálním věku: Použití licencí Creative Commons. Jak již název napovídá, zabývám se problematikou licencí CC.

Tyto licence jsou souborem veřejných licencí, které přinášejí nové možnosti v oblasti publikování autorských děl. Autor díla prostřednictvím CC uzavírá smlouvu s uživateli a za určitých podmínek jim dovoluje užívat jeho dílo.

KIM, Minjeong. The Creative Commons and Copyright Protection in the Digital Era: Uses of Creative Commons Licenses. Journal of Computer-Mediated Communication. 2007(13). Dostupné z: http://jcmc.indiana.edu/vol13/issue1/kim.html

Cheating in Computer Games – má hlubší smysl?

2012-01-29T23:55:00.000-08:00

Ve své práci se zabývám tématem „cheatování“ v počítačových hrách v sémiotickém kontextu a snažím se o posouzení jeho vlivu na videoherní komunitu. Vycházím ze studie britského teoretika Juliana Kücklicha „A Techno-Semiotic Approach to Cheating in Computer Games“.
V první části textu prezentuji detailní analýzu Kücklichova článek. V následující části jej porovnávám s názory čtyř dalších teoretiků a ve třetí části uvádím výsledky analýzy internetových diskusních fór týkající se právě „cheatování“.
Pojem „cheatování“ a „cheaty“ je nejen v kontextu herních komunit notoricky známý. Pro většinu lidí má však značně negativní nádech. Odborníci nicméně prezentují celou řadu pozitivních aspektů, mezi které patří například maximální využití herního prostoru.

VÝCHOZÍ ČLÁNEK:
KÜCKLICH, Julian. A Techno-Semiotic Approach to Cheating in Computer Games: Or How I Learned To Stop Worrying and Love the Machine. Games and Culture [online]. February 2009, vol. 4, issue 158 [cit. 2012-01-21]. Dostupné z: http://gac.sagepub.com/content/4/2/158

Výzkum digitální propasti a situace v ČR

2012-01-29T11:30:00.000-08:00

Ve své práci jsem vycházela z článku autorů Alexandera van Deursena a Jana van Dijka nazvaného „Internet skills and the digital divide“ publikovaného 6. prosince 2010 v New Media Society, který se zabývá problematikou tzv. sekundární digitální propasti. Autoři provedli výzkum znalostí práce s ICT (informační a komunikační technologie) a Internetem u nizozemského obyvatelstva. V textu sleduji změnu přístupu k fenoménu digitální propasti – od původního pojetí rozdílů ve fyzickém přístupu k ICT a Internetu k novému přístupu s důrazem na osobní digitální dovednosti, což lze chápat jako znalost práce s Internetem a schopnost využít ICT k získávání informací. Van Dijk tyto digitální dovednosti rozděluje na čtyři dílčí dovednosti: funkční (provozní), formální, informační a strategické. Výsledky výzkumů van Deursena a van Dijka porovnávám s výzkumem dvou českých autorů Petra Lupače a Jana Sládka, kteří problematiku digitální propasti zpracovali ve své práci „The Deepening of the Digital Divide in the Czech Republic“. Lupač a Sládek se, kromě porovnávání důležitosti různých faktorů na úroveň informačních znalostí, ve své práci zabývají otázkou, proč lidé Internet nevyužívají.
Z porovnání přístupů k pojmu digitální propasti a výzkumů, které byli provedeny lze usoudit, že nerovnost vyplívající z materiálního přístupu úzce souvisí s nerovností tvořenou rozdílnou úrovní dovedností práce s ICT a Internetem.
V dnešní informační společnosti se tyto schopnosti stávají součástí každodenního života, určují pozici lidí na trhu práce i ve společenském životě. Lidé, kteří nemají přístup k Internetu, se stávají znevýhodněnými a vyloučenými z určitých sociálních skupin, což se může negativním způsobem projevit v každé oblasti života.

DEURSEN, Alexander van a DIJK, Jan van. Internet skills and the digital divide. New Media. 2010, 13(6), 893-911. DOI: 10.1177/1461444810386774. Dostupné z: http://nms.sagepub.com/cgi/doi/10.1177/1461444810386774

„MOMMY BLOGGERS“ – hodné uznání, či odsouzení?

2012-01-29T10:50:00.000-08:00

Článek pochází z databáze SAGE a nese název „The radical act of 'mommy blogging': redefining motherhood through the blogosphere“. (Radikální čin blogujících maminek: změna významu mateřství prostřednictvím blogosféry). Studie vyšla v roce 2009 v časopise New Media and Society a pojednává o internetových stránkách, kde se sdružují maminky, které si, zjednodušeně řečeno, píší postřehy o svých dětech. Nicméně to není jediné zmiňované téma. Často zde řeší další problémy, které se týkají rodičovství. Ačkoli jsou tyto blogy velice populární, často jsou kritizovány a popisovány jako něco, co mezi skutečné blogy (které se zabývají „opravdovými“ tématy – jako je politika či ekonomie) nepatří. Tato esej (s využitím dalších studií a zdrojů) článek shrnuje a pokouší se ho vyložit jako příklad kolektivní inteligence a produsage. Zároveň zmiňuje termíny jako např. stereotyp či mediální obraz.

Odkaz: LOPEZ, L. K. The radical act of 'mommy blogging': redefining motherhood through the blogosphere. New Media [online]. 11(5), 729-747 [cit. 2012-01-25]. DOI: 10.1177/1461444809105349. Dostupné z: http://nms.sagepub.com/cgi/doi/10.1177/1461444809105349

Kyberšikana - anotace

2012-01-29T02:33:00.000-08:00

Práce vychází především ze dvou studií, které se kyberšikanou zabývají.

První z nich je studie belgických autorek Heidi Vandebosch a Katrien van
Cleemput z University of Antwerp¹, která zkoumá profily pachatelů a jejich obětí. Druhou je studie, kterou zpracoval turecký autor
Özgur Erdur-Baker z Middle East Technical University v Ankaře².
Ta se zabývá především vztahem tradiční šikany a kyberšikany a rizikovými
faktory kvůli kterým ke kyberšikaně dochází. Obě práce zmiňují velké množství výzkumů na téma kyberšikana. V eseji jsou tyto dvě studie sumarizovány, jsou zde přetlumočeny a zhodnoceny výsledky předkládaných výzkumů a zároveň je problematika kyberšikany zhodnocena i v českém kontextu. Práce je deskriptivní, klade si za cíl popsat a přiblížit danou problematiku.

¹VANDEBOSCH,
Heidi a Katrien VAN CLEEMPUT. Cyberbullying among youngsters: profiles of
bullies and victims. New Media & Society [online]. 2009(vol. 11, 8),
pp. 1349-1371 [cit. 2012-01-28]. DOI: 10.1177/1461444809341263. Dostupné z: http://nms.sagepub.com.ezproxy.is.cuni.cz/content/11/8/1349.full.pdf+html

²ERDUR-BAKER,
Özgür. Cyberbullying and its correlation to traditional bullying, gender and
frequent and risky usage of internet-mediated communication tools. New Media
& Society [online]. 2010(vol. 12, 1), pp. 109-125
[cit. 2012-01-24]. DOI: 10.1177/1461444809341260. Dostupné z: http://nms.sagepub.com.ezproxy.is.cuni.cz/content/12/1/109.full.pdf+html

Cyber hate - pravicový extremismus v digitální éře

2012-01-15T13:48:00.000-08:00

Ve své práci jsem vycházela ze studie Jessie Danielse Cloaked websites: propaganda, cyber-racism and epistemology in the digital era. Zabývala jsem problematikou cloaked websites s rasistickým obsahem v širším kontextu, tedy jako jednou z forem projevu tzv. cyber hate - nesnášenlivých projevů v prostředí internetu.

V první části jsem se pokusila definovat pojem cyber hate a jeho vztah ke svobodě projevu, v další části jsem se věnovala konkrétním aktivitám pravicových extremistů v kyberprostoru v ČR a konečně v poslední části jsem se soustředila na výše zmíněné cloaked websites.

Cloaked websites, v překladu zahalené stránky, představují relativně neznámý fenomén - tyto stránky se snaží se působit legitimním dojmem a tím zakrýt, že se ve skutečnosti jedná o propagandu. K tomu využívají různé strategie. Většinou se svým názvem snaží zatajit skutečného autora a cíl. Nejedná se však jen o stránky cyber-rasistické, na které jsem se (stejně jako Daniels) zaměřila, mohou propagovat jakoukoliv agendu. Takovouto zahalenou stránkou, skrytě propagující nadřazenost bílé rasy, je například http://www.martinlutherking.org/. Po zadání hesla Martin Luther King, se tento nabízí na předním místě výsledků vyhledávače Google. Je tedy pravděpodobné, že jedinec, který se bude chtít seznámit s osobou Martina Luthera Kinga, bojovníka za lidská práva, narazí právě na tuto stránku, kterou může být manipulován.

Podstatná část práce je rovněž věnována právnímu postihu cyber hate.

Ke kořenům znalostí pomocí nových médií

2011-12-18T03:30:00.000-08:00

Teorie aneb Terkel má problém

Odzadání práce až do doby, než jsem na svém příspěvku začalpracovat, se mi vůbec nelíbilo, že bychom měli svůj textodevzdat na konkrétní blog konkrétní společnosti. Mám totižstále na mysli boj o pozornost, který svádí všechny informačníkanály naší doby. Musím ale uznat, že to má svou logiku asouvisí to se sdílením znalostí i s "produžíváním",ke kterým se máme vyjádřit. Snad by tyto souvislosti mohliexplicitně zaznít při zadávání práce dalším ročníkům.Proč bychom jinak měli zvyšovat návštěvnost a atraktivitukonkrétního média, pokud tím zároveň neprohloubíme znalosti,nebo prakticky nevyzkoušíme něco z teorie. Vtipem blogu Mediálníproroci tedy je, že zde vystupujeme zároveň v roli tvůrce iuživatele obsahu a naplňujeme tak termín „produžívání“(produsage), jak jej popisuje Axel Bruns v knize Blogs, Wikipedia,Second Life, and Beyond: From Production to Produsage.

Produsage (především na internetu) chápu jako proces - informační šum,ze kterého občas vzniká něco hodnotného, ale často jde jen opovídačky. S tím rozdílem, že na rozdíl od běžného hovoru,tyto zůstanou uloženy v databázích. Důležité je, žemyšlenkový prostor v síti serverů a jejich uživatelů existujea nové myšlenky zde vznikají, aplikují se a vystavují se kriticei konkurenci. Pierre Lévy ve své knize Collective Intelligence[Cambridge, MA: Percus Books, 1997, str. 1-10] včásti Introductionříká, že tento znalostní prostor (knowledge space) je zatímnejvyšším antropologickým stupněm naší identifikace. Základnímstupněm, je jméno, druhé je „teritorium“, ve kterém žijeme atřetí komodity, kterými disponujeme. Podle Lévyho „je internetpouze nástroj, jak se v tomto znalostním prostoru pohybovat azásadní bude schopnost jednotlivce filtrovat informace podle svépotřeby“.

Virtuální univerzita zdarma naučí hodně, ale diplomy nedává

Zkolektivní inteligence (stav nebo proces?) jsou zajímavé hlavnětakové informace a myšlenky, které jsou úspěšné, mají velkoupřidanou hodnotu pro společnost, nebo v ní rezonují. Napříkladzmíním projekt virtuální univerzity KhanAcademy, která siklade za cíl „poskytnout zdarma vzdělání na světové úrovnikomukoliv a kdekoliv“.Narazil jsem na ni díky blogu Josefa Štěpánka. Jde o neziskovou vzdělávací organizaci založenou v roce 2006Američanem původem z Bangladéše. Salman Khan začal vroce 2004 doučovat svou sestřenici matematiku, ale když po němstejnou pomoc chtěli další příbuzní a přátelé, přišlo mupraktičtější nahrát videa na YouTube. Pomáhat ostatním lidemsvými znalostmi mu nakonec přišlo užitečnější, nežstávající práce. Částečně i díky vzdělání z MIT dotáhl projekt takdaleko. [http://en.wikipedia.org/wiki/Khan_Academy]

Myšlenkavirtuální univerzity, kde se lze naučit novému, připomenoutzapomenuté, a která je zdarma online přístupná celému světu,byla oceněna v roce 2008 spolu s dotací dvou milionů dolarů odspolečnosti Google v projektu „10 to the 100“.

KhanAcademy dnes obsahuje více, než 2 700 videí s lekcemi zmatematiky, fyziky, historie, chemie biologie, medicíny a dalšíchoborů. Samotný kanál na YouTube doplňují další funkce přímona stránkách projektu. Snadno se můžete přihlásit pomocí účtuGoogle nebo Facebook, procvičovat znalosti v příkladech z 200oblastí matematiky a sledovat zlepšení nejen u sebe, ale případněi u svých žáků, pokud jste vyučující. Ke zvýšeníatraktivnosti cvičení (prozatím jen matematiky) je použitoherních principů – za splněná cvičení získáváte odznakyznalostí.

Největší přínos mají ovšem samotná videa,která jsou přehledně uspořádaná nejen podle oboru, ale také odnejjednodušších oblastí po složitější. Samotný výklad jedobře srozumitelný a konkrétní. Takže možná budeme vídat studenty,kteří si cestou do školy opakují látku z videa na chytrémtelefonu místo ze sešitu se zápisky.

Coje na projektu kolektivního, když se znalosti šíří jen odjednoho autora (dnes už skupiny autorů)?

Videajsou šířena po licencí Creative Commons Attribution-NonCommercial-ShareAlike 3.0 a jsou původně namluvena vangličtině. Protože mají ambice vzdělávat po celém světě,kdokoliv k nim může přidávat (a upravovat) titulky, a při většímzájmu je možné videa i dabovat. Tím se z uživatelů stávajíspoluautoři – projekt využívá kolektivní inteligence formoutzv. crowdsourcingu k překonání jazykové bariéry. Podkaždým videem je navíc možné přidávat komentáře ať užpřímo na stránkách projektu, nebo na YouTube (což je zaseprodusage).

Internetje dnes plný zajímavého obsahu, stejně jako svět mimo počítačovéservery. Myslím, že úkolem naší „generace C“ [Axel Bruns] jenaučit se tento obsah používat i vytvářet ku prospěchu všech.

2011-12-15T08:28:00.000-08:00

Módní fanoušci sobě

Na Internetu existují tisíce různých stránek, diskusních fór, které se věnují rozličným tématům, pro snad každý lidský zájem nějaká vznikla. A mnoho z nich je interaktivních, vtahujících své čtenáře do procesu jejich spoluvytváření. Dnes se můžete na Internetu vyjádřit k ledasčemu, participovat na ledasčem, v nafukovacím virtuálním prostoru je místa dost. Jaké oblasti lidských zájmů, která se zrcadlí na síti bych se měla věnovat ve svém skromném příspěvku? Tak mě napadá, že poměrně dosti rozšířený je mezi lidmi zájem o fenomén jménem móda. Móda je nesmrtelná. Móda je zkrátka v módě. (Téměř) pořád. Dříve se o ní ale diskutovalo pouze u kávy, psalo v časopisech.

Když už lidem přestaly stačit tištěné módní lifestylové magazíny, které nereflektovaly (a ani to nebylo v jejich možnostech) veškeré módní dění v českých ulicích, začaly v českých internetových vodách pomalu vznikat módní blogy. Dělo (a děje) se tak často na základě inspirace přicházející ze zahraničí, kde se takto zaměřené blogy začaly rodit o něco málo dříve a těší se značné popularitě, stejně jako někteří úspěšní blogeři sami. Módní blogy jsou zejména důsledkem potřeby lidí podělit se o své názory na módu s ostatními, inspirovat a nechat se inspirovat, zviditelnit sebe, zkrátka zasáhnout do virtuálního veřejného prostoru.

Převážnou část těchto blogů proto tvoří fotografie, ať už bloggerů samotných ve vlastních „outfitech“ oděných, nebo lidí, jejichž módní kreace se jim zalíbily a v prostředí ulice je zachytili. Případně se zde objevují nepůvodní fotografie ze světa módy (např. modely návrhářů). Zároveň si na těchto blozích lidé mohou povyměňovat své postřehy z české módní krajiny. Kromě na módu orientovaných blogů existuje v prostoru Internetu také mnoho portálů, které se fenoménem módy také zabývají, ale jsou spravovány pouze týmy profesionálů, interaktivita zde není žádná, nebo omezená.

Pomyslnou třešničkou na dortu tohoto virtuálního „fashion“ světa, ve kterém se sdílejí módní nápady a existují profesionální magazíny, je vznik internetových stránek czechoriginalfashion.cz které jsou syntézou obého. Záměrem tohoto projektu je propojit profesionály i obyčejné lidi, zkrátka všechny, kteří se na vytváření české městské módy jakýmkoliv způsobem podílejí. V jedné úrovni se na tvorbě webu účastní „redaktoři“, tedy ti, kteří jsou pověřeni psaním tematických článků, vytvářením reportáží z různých akcí, módou se zabývajících a celkovou správou webu. Jsou to publicisté, stylisté, designéři, fotografové, kteří mají oficiálně „know-how“. Průběžně tak na stránky přidávají informace o (nejen) módních akcích, výstavách, obchodech – zkrátka novinky ze světa české módy.

Druhou, výraznější a podstatnější úrovní je sdružování lidí se zájmem o odívání a módu. Kdokoliv se může na této stránce zaregistrovat, a jakožto uživatel sdílet s ostatními jak názory na módu, tak především vlastní módní fotografie , tedy svůj „módní styl“. Tato druhá úroveň webu vznikla na principu „produsage“, neboli „produžívání“. Tímto pojmem, který jako první použil australský profesor Axel Bruns, se rozumí stav, kdy uživatel je zároveň producentem mediálních obsahů, tedy tyto dvě role splývají. V současné době (k 12. 12. 2011) je na této stránce registrováno 1919 uživatelů a k prohlédnutí jsou tisíce fotografií s módní tematikou. Aktivně zúčastnění se touto formou podílí o svůj módní svět. Je to jakási koncentrace módních blogerů na jednom místě.

Registrovaný může ve svém profilu vytvořit galerii z vlastních fotografií s přidanými popisky. Zároveň může reagovat na příspěvky druhých, jak formou komentářů, tak hodnocením. Nejlépe hodnocení uživatelé pak mohou postoupit do vyšších módních kategorií. Tímto jsou do určité míry naplněny prvky principu kolektivní inteligence, který spočívá ve vizi dosažení lepšího poznání spojením poznání více jednotlivců. Uživatelé webu tak svým hodnocením selektují konkrétní fotografie či celé profily do různých kategorií. Tato oblíbenost a příslušnost k jednotlivým „módním levelům“ by měla korelovat s kvalitou a originalitou outfitů či uživatelů. Díky tomuto systému se člověk (i neregistrovaný) snadno dostane k žádané módní inspiraci.

Příspěvky jsou rozřazeny také podle mnohých kritérií, jako je už zmiňovaná popularita, styl, příležitost, módní značka atp. Z profilů uživatelů je pak snadné se dostat na jejich případné osobní blogy, které toho často prozradí mnohem více.

Zdroj obrázků: czechoriginalfashion.cz (stahováno 12. 12. 2011)

Je to jenom plechovka

2011-12-14T17:43:00.003-08:00

Stejně jako mnoho kolegů jsem se rozhodla psát tento příspěvek o něčem, co je mi blízké a milé. Můj příklad začal v roce 2006, kdy studio Pixar uvedlo do kin rodinný animovaný film Auta. Jde o příběh z prostředí automobilových závodů. Hlavním hrdinou je nováček Blesk McQueen – zprvu pyšné závodní auto, které usiluje ze všech sil o výhru trofeje Zlatý píst. Tento počin režiséra Johna Lassetera se pyšní například oceněním Zlatý glóbus za nejlepší celovečerní animovaný film (historicky první udělená cena v lednu 2007).

Snímek byl úspěšný a tak následoval proces, kterým se řídí mnoho odvětví zábavního průmyslu. Vzniklo několik počítačových her (hlavně pro mladší kategorii), byly založeny fan pages, vyrábí se neuvěřitelné množství produktů s filmovými hrdiny – Carrera autodráhou počínaje, přes oblečení, sluneční clony do auta až po lucerny určené ke kempování. Samozřejmostí je také kolekce Lego pro mladší i starší fanoušky. Prostoupení trhu napříč rozličnými mediálními kanály podtrhuje i u nás dostupný měsíčník Auta. Výrobci se snaží o vyvolání dojmu, že jejich „produkty“ naplňují charakteristiku transmediálního vyprávění (dále TV) a proto by měl divák (či uživatel) sledovat co nejvíce typů komunikace za účelem dosažení komplexního zábavního zážitku.

Díky značnému úspěchu, kterému se film těšil, se diváci dočkali letos v létě pokračování. Mně osobně druhý díl neoslovil zdaleka tolik jako první, ale recenze snímku není mou ambicí ani cílem tohoto příspěvku.

Dle mého názoru tento model však zcela nesplňuje představu Henryho Jenkinse. Ten hovořil o tom, že by každé médium mělo příběh rozvíjet. Jednotlivé texty by měly být na stejné úrovni a přispívaly by důležitými informacemi o fiktivním světě. Takže přesto, že je příběh rozličně rozšiřován či reinterpretován, tak o klasickou ukázku transmediálního vyprávění zřejmě nejde.

Jako druhý úhel pohledu jsem si vybrala „produžívání“. Procházela jsem si výsledky vyhledávání na dotaz „cars disney“ na youtube.com. Chtěla jsem zjistit, zda i v tomto případě se budou uživatelé podílet na tvorbě obsahů. Čekala jsem spíše standardní ukázky z filmu, trailery, oblíbené úryvky fandů apod. Co mě ale překvapilo, tak existují také například videa, kde má uživatel natočenou sbírku svých plyšáků, které si opatřil na výpravě do Disneystoru. Co se každopádně nedá Cars upřít je slušná fanouškovská základna. Na sociální síti facebook.com má fan page Cars téměř 6mil. fanoušků. Zároveň existuje profil Disney Pixar Cars games, kde si fandové sdílejí informace ke hrám, svoje zkušenosti atd. Tento profil má více než 97tis. uživatelů.

Já osobně jsem Auta viděla dvakrát v kině a potom společně s dcerkou ještě nesčetněkrát doma na DVD. Nepatřím sice k tak kovaným fanouškům, abych se přidávala do komunity na facebooku. Filmu se však nedá upřít jistá lyričnost a přínos pro děti (i dospělé) v podobě morálního ponaučení. Hlavní hrdina, který tolik toužil po vítězství v závodě, si díky novým přátelům totiž uvědomí, že trofej je jen plechovka a to opravdu důležité je někde jinde.

Možná je to vaše ulice. Možná jste to vy.

2011-12-14T03:27:00.000-08:00

Když si člověk může vybrat, o čem chce psát, vždy se rozhodne pro něco, co v něm vzbuzuje notnou dávku emocí (ať kladných či záporných) a když už o něčem má psát, tak většinou objektivně.

V tomto svém díle (možná přehnaně vznešený obrat) však objektivní být nemusím, proto jsem se rozhodla naplnit svoji práci obdivem a nadšením. Ne snad proto, že bych měla s tímto dílem (v tomto případě už to koresponduje mnohem lépe) něco společného, ale proto, že je za co ho obdivovat. Ať jste či nejste jeho fanouškem, v našem mediálním světě se tento seriál udržel velmi dlouho, a to i s tím „handicapem“, že to není americký seriál, nýbrž náš, dámy a pánové, český. To si myslím zaslouží minimálně se nad ním pozastavit a popřemýšlet, čím je tak výjimečný, bez ohledu na to, zda ho sleduje nebo ne. Zkuste popřemýšlet, jak je mediálně konstruován a jištěn. Je na čase odhalit formát, který jsem se vám několika nápovědami snažila odhalit, ale co by to bylo bez pořádného antre, tak tedy…

Kolik znáte seriálů, které běží den co den už několik let? Kolik znáte herců a příběhů, kteří vám „stárnou před očima“? Já vím o jednom – Ulice.

Seriál je vysílán už od roku 2005 na TV Nova a právem si tak vysloužil označení nekonečný seriál. Ulice se snaží žít se svými diváky každý den od 18. 30, kromě víkendů. Postavy v seriálu stárnou a provozují všechny rutiny všedního života, jako každý obyčejný člověk, a tak divák může prožívat pocit sounáležitosti s postavami a občas má pocit, že je vlastně jejich soused, protože jim v přeneseném smyslu vidí do oken. Postavy se stávají součástí jejich života.

Ke své práci jsem si ale tento seriál nevybrala proto, že bych s ním byla jakkoliv spjatá, ale protože obsahuje tyto tři jevy: transmediální vyprávění, produseage a kolektivní inteligenci. Všechny tyto jevy se objevují na internetových stránkách pořadu (www.ulice.nova.cz) a na stránce Ulice na fb, ale to předbíhám, pojďme si trošku přiblížit internetové zázemí Ulice.

Na stránkách naleznete snad úplně vše: novinky, epizody, postavy, rubriku móda Ulice, hry, foto, video, rozhovory, diskuze, věci ke stažení. Na fb stránkách zase naleznete typické fan page, kde se objevuje spousta fotografií, a diskuzí k jednotlivým hercům, postavám, příběhům.

Diskuze je jednou z ukázek tzv. transmediálního vyprávění – lidé zde často domýšlejí příběhy jednotlivých postav a pomocí kolektivní inteligence budují prozatím fiktivní pokračování děje. Komunikují spolu pomocí klasického „přidat komentář“ a tím společně sdílejí své názory a domněnky.

Jak už jsem psala, na fb stránkách naleznete příspěvky jednotlivých fanoušků ve formě fotografií, které buď pro herce vyrobili, nebo fotografií z akcí, na kterých herce potkali. To je třetí jev, který jsem vám chtěla v Ulici představit – produseage. Fanoušci se tedy sami podílejí na tvorbě mediálního prostředí daného mediálního produktu a navíc vytvářejí další možnosti pro rozvíjení kolektivní inteligence v diskuzi pod těmito příspěvky.

Tohle všechno jsou obvyklé jevy, které se na většině fan stránek vyskytují, co mě ovšem zaujalo, jsou hry Ulice, domnívám se, že tak daleko se v ČR na stránkách pořadů dostal jen málokdo. Je to jeden z dalších způsobů (levelů) jak „žít“ v Ulici (transmediální vyprávění).

Tato stránka je plná těchto pro mě ještě před pár měsíci neznámých principů, jak vtáhnout diváky do děje, jak v nich vytvořit fiktivně skutečný svět, jak dosáhnout toho, že herce na ulici oslovíte jmény jejich postav a budete se divit, jak je možné, že chodí, když jsou přeci v seriálu na vozíku, jak si vytvořit představu, že to nejsou herci, a že příběh se nenatáčí v Hostivařských ateliérech, ale někde ve skutečné ulici. Tyto tři jevy jsou nedílnou součástí úspěšnosti tohoto televizního formátu a tvoří základnu pro vrytí si seriálu pod kůži.

Na závěr bych konstatovala, že se mi bohužel nepodařilo pro Matěje najít holku, ale alespoň doufám, že jsem ve vás vzbudila několik námětů k diskuzi pod tímto článkem, protože kolektivní inteligence je více než jedna.

A máme to na talíři!

2011-12-13T14:04:00.000-08:00

Jako svůj příspěvek na tento blog jsem se rozhodla vybrat pořad Prostřeno!. Tato televizní soutěž běží na TV Prima každý všední den od 18 hodin a trvá zhruba 40 minut. Smyslem této hry je předvést vlastní umění v kuchyni ostatním soutěžícím a pokusit se je svým menu natolik ohromit, že jejich body přiřknou jednomu účastníkovi výhru 40 000 Kč. Již to, že ostatní účinkující mají možnost se vyjádřit jak k jídlu, které jim bylo nachystáno, tak k chování, bydlení a charakteru konkrétních osob, by se dalo považovat za kolektivní inteligenci. Diváci porovnávají své názory doma u obrazovek se členy vlastní rodiny, s nimiž pořad sledují, i se soutěžícími v televizi.

Pro ty, kdo nestihli nějaký díl přímo ve vysílání TV Prima, je k dispozici web této televize www.iprima.cz/prostreno, kde nalezne všechna videa včetně receptů pro přípravu konkrétních pokrmů. Každý si tak snadno může vyzkoušet jakékoliv jídlo uvařit. Popravdě řečeno, nejednou jsem této možnosti využila i já a některé recepty byly opravdu výborné.

Kromě receptů se mohou návštěvníci stránek zapojit i do diskuse, která je u každého dílu zvlášť. Mohou reagovat na příspěvky ostatních, pochválit i zkritizovat, případně navrhnout vylepšení prováděných jídel. Kreativitě se meze nekladou. Není ani výjimkou, že na sociálních sítích, jako je např. www.facebook.com, se objevují odkazy právě na tyto stránky s vtipnými, pochvalnými či kritickými komentáři. Během těchto diskusí a sdílení na sociálních sítích dochází u cílové skupiny k vytváření kolektivní inteligence, jak ji definoval kanadský filosof Pierre Lévy. Ten říká, že kolektivní inteligence je „schopnost skupiny najít větší množství, anebo kvalitnější řešení nějakého problému“ (http://cs.wikipedia.org/wiki/Kolektivn%C3%AD_inteligence). V našem případě se jedná o problém vaření a reality show, kdy se lidé mohou dohadovat, nebo naopak shodnout, o tom, co se týká mínění o soutěžících a jejich umění v kuchyni. Podle názorů jak přímých účastníků pořadu v TV případně v totožných videích na internetu, tak přispěvatelů do diskusí na výše zmíněných stránkách, si ostatní lidé mohou vyvodit názor na konkrétní pokrm, bez toho, aby hledali další zdroje.

To, že je možné díky sdílení a komentování diskusí šířit mediální obsah dále, napovídá tomu, že, aniž by si to mnozí uživatelé internetu a vlastníci televize uvědomovali, se všichni ti, kteří se na tomto podílejí, zúčastňují produžívání, tedy produsage. Tento proces popsal A. Bruns ve své knize The Art of Produsage: Distributed Creativity. Charakterizuje produsage jako služby sdílení obsahu, tvorbu (production) a užívání (usage). Pokud jeho charakteristiku budu chtít vztáhnout k pořadu Prostřeno!, řeknu asi toto: administrátor stránek televize Prima vkládá na web videa všech dílů reality show, na které se mohou návštěvníci dívat, kdykoli je napadne, hodnotit a porovnávat názory své a ostatních, a zároveň sdílet videa na rozličných sociálních sítích pomocí odkazů a přispívat svými komentáři do diskuse, která se někdy stává vskutku vášnivou. No posuďte sami!

http://www.iprima.cz/prostreno/ucastnici/veronika-muranova

Navíc se i tento pořad snaží potěšit své diváky tištěnou verzí. Tvůrci Prostřena! v této době jako dárek k Vánocům vydávají již druhý díl knihy receptů Prostřeno!, a to díky spolupráci s autorkou Marií Formáčkovou. Prvního dílu této „kuchařky“ se prodalo téměř 50 000 výtisků, což svědčí o popularitě soutěže mezi lidmi. Od druhého dílu si všichni slibují podobný úspěch, dokonce je tato kniha obohacena o doprovodné fotografie a z neuvěřitelných 582 receptů si jistě každý něco vybere.

V tomto směru si myslím, že pořad Prostřeno! zahrnuje i další mediální oblast, a to storry telling, tedy vyprávění příběhů, které si dá člověk úplně dohromady až po nastudování všech možných zdrojů vztahujících se k tomuto tématu. Sledováním pořadu totiž nezjistíme konkrétní recepty a celý průběh jednotlivých večerů. To by se do 40 minut vysílání skutečně nevešlo. Proto je vydaná již druhá kniha s recepty, a proto fungují stránky pořadu, aby se lidé dozvěděli více o zákulisí a mohli si vyzkoušet nové recepty.

Zkuste i vy sledovat tuto show a zapojit se do diskusí. Uvidíte sami, jak vás to zaujme!

Zdroje: http://cs.wikipedia.org/wiki/Kolektivn%C3%AD_inteligence