To, že se rodiče, a to v podstatě otcové leckdy stejnou měrou jako
matky, podílejí na sociálních sítích o své unikátní (samozřejmě, protože
s dětmi je přeci všechno tabulkové a ordinérní…) zážitky se svými
ratolestmi všech věkových kategorií, není pro nikoho z nás žádnou
novinkou. Jenže postupem času se sociální sítě stávají stále častějším
společníkem čím dál většího počtu lidí, a tak není divu, že i co do obsahů,
jsou sociální sítě hřištěm, na kterém platí stále volnější pravidla. To, co
jsme si dříve nechávali pro sebe a prožívali za zavřenými dveřmi, maximálně se
svými nejbližšími, dnes dáváme dobrovolně na odiv celému světu, a na druhou
stranu tyto informace s otevřenou náručí přijímáme, aniž bychom si
uvědomili, že kdybychom naprosto totéž udělali v reálném prostředí
každodenního života, byli
bychom s největší pravděpodobností za blázny. A tak se lidé předhánějí
v tom, čí dítě má více umazané ručičky, legračnější hlášky, ale i
v tom, kdo snáz a lépe porodil, kde, kdy, za jakých okolností a v čem
byl jejich porod lepší než ty všech ostatních.
Jenže žádná mince nemá jen jednu stranu, mnoha lidem může pomáhat, že se
mohou obrátit na jiné lidi s podobnými zkušenostmi nebo v podobných
situacích skrze sociální sítě, konkrétně třeba Facebook. Často se za tímto
účelem zakládají různé tematické skupiny, kde mezi sebou lidé sdílí své životní
příběhy a prosí o rady ve specifických situacích. V těchto skupinách se
jasně promítá Jenkinsova teorie participační kultury, tedy to, jak se
z oddělených rolí konzumentů a tvůrců médií stává jedna role spojená,
řekněme „prozument“, tedy někdo, kdo zároveň produkuje a zároveň konzumuje. Už
nejsou jasně dané limity, jestli vám radí někdo, kdo má hluboké znalosti a
vzdělání v daném oboru, nebo si jen osobně prošel podobnou situací a sdílí
tak svůj vlastní zážitek, z něhož si můžeme něco vzít. Zároveň zde
narážíme na teorii kolektivní inteligence Pierra Lévyho, kdy se právě
v podobných skupinách sdílí různé zkušenosti a rady, a každý z členů
ví něco jiného, než ti druzí. Dohromady jsou tak v komentářích
k vznesenému dotazu schopni poskládat radu, případně shodnými názory
přehlasovat druhou stranu.
Za konkrétní případ jsem si vzala skupinu Porod v domácím prostředí,
která je sice uzavřená, ale s celkovým počtem skoro šesti tisíc členů je
zde velká variabilita názorů. Ženy, které se rozhodly, že své potomky přivedou
na svět v domácím prostředí, což je samo o sobě pro mnoho lidí trnem
v oku, protože se přeci děti musí rodit v porodnici a za dohledu co
největšího počtu zdravotního personálu, se zde ale nejen chlubí svými porodními
příběhy, k nímž se za chvilku dostanu, ale velmi často si sem chodí pro
radu v momentě, kdy se jim stane něco, co se velmi vymkne „standardní“
situaci, ať už v těhotenství nebo během porodu samotného. Jedná se o různé
stavy, například takové, při nichž žena krvácí několik dní a do skupiny se jde
poradit, jestli má „plašit“ a jít navštívit doktora, načež jí většina žen poradí,
že to není nutné, ať je raději v klidu doma, což danou ženu uklidní a pak
už se mnohdy nedozvíme, co se stalo dál.
Kromě osvědčených babských rad se zde ale především sdílejí porodní momenty,
kdy ženy ještě v průběhu porodu píšou příspěvky typu „holky, už cítím
hlavičku, myslíte, že to je ono?“ U takových příspěvků člověka překvapí, že
jsou schopny držet v ruce telefon, případně sedět u počítače, a ptát se
ostatních matek na drátě, co a jak. Jak je možné, že i tak intimní okamžik,
jako je porod dítěte, ještě navíc v tak osobním prostředí jako je domov,
naruší něčím takovým jako je sociální síť? Lze se domnívat, že v dnešní
době zkrátka považujeme Facebook jako běžnou součást našeho života a posunuli
jsme si hranice toho, s kým své niterné okamžiky sdílíme tak daleko, že
nám nevadí, že je s námi u okamžiku zrození nového života šest tisíc
dalších žen. Opět jsme u momentu, kdy by bylo dobré uvědomit si, jak by nám
bylo ve skutečnosti? Jak by se těm ženám rodilo před šesti tisíci svědky?
No a když už je konečně po porodu,
je čas sepsat porodní příběh, ideálně ještě za tepla, zhruba hodinu po porodu
placenty. Takovýto příběh obligátně doprovází fotografie dítěte právě přisátého
k prsu s ještě neodstřiženou pupeční šňůrou a placentou
v ručníku. Je pochopitelné, že když se žena stane matkou, chce svoje
štěstí vykřičet do celého světa, ale je opravdu nutné svěřovat první okamžiky
oslavy nového života ve virtuálním prostředí? Navzdory tomu, že se kromě jiného
takovýmito příběhy ženy vzájemně podporují v tom, aby se nebály poslouchat
své tělo a porodily doma, což je obdivuhodné a krásné, zdají se být sepsané
příběhy s fotografiemi spíše jakýmsi závodem, soutěží o to, kdo měl porod
přirozenější a více rituální, kdo měl lepší éterický olej a komu hrála povzbudivější
hudba. U mnoha žen totiž tyto příběhy nekončí jen ve skupině, která byla za
tímto účelem vytvořena, ale mají je zcela veřejně přístupné na svých
Facebookových zdech, může si je tedy přečíst nejen kdokoliv z jejich
přátel, ale v podstatě kdokoliv, kdo se dostane na jejich profil. Ale to
uživatelé vědí, sami si svoje stránky spravují. Dávají tak sami sebe na odiv a
přilákávají k sobě pozornost (stejně jako je to v tisíci dalších
případů jako spoře oděné dívky, vypracovaní svalnatí muži, apod..). Samozřejmě,
že porod není tabu, ale je nutné, sdílet ho s celým světem? Nebo je to jen
ego, které promlouvá a křičí: „Podívej, takhle jsem to měla já, je to snadné.“
Co se na to podívat z druhé
strany. Jaké to pro děti bude, až jednou vyrostou a zjistí, že jejich příchod
na svět prožívali jejich rodiče jako něco veřejného, jako něco, co není
zahrnuto spoustou lásky a vnitřních prožitků v rámci rodiny, ale ví o tom
celý virtuální svět. Nebo už jim to bude jedno, protože je to svět, do kterého
vyrostou a i oni jej budou prožívat stejně? O těchto a mnoha dalších otázkách
týkajících se sdílení fotografií malých děti na sociálních sítích pojednává
článek Quentina
Fottrella. Zajímavý názor sdílí i Melissa Willets ve svém článku, kde
hovoří o tom, že
sdílení fotek dětí může vést k tzv. digitálnímu únosu.
Ať se na to díváme
z kteréhokoliv úhlu, bylo by dobré si uvědomit, že stát se rodiči
s sebou nese i povinnost chránit naše děti a ten první moment je právě
v okamžiku jeho příchodu na tento svět, pro dítě nový a neznámý, který se
i nám v tu chvíli obrací vzhůru nohama a my bychom naši novou úlohu měli
s úctou a pokorou respektovat a přijímat…
Diana Walsh
Literatura:
- Jenkins, H.:
Convergence Culture. New York 2006, ISBN 978-0-8147-4281-5
- Lévy, P.:
Collective intelligence: Mankind‘s Emerging World in Cyberspace. Cambridge
1997, ISBN 9780738202617
- Steiner-
Adair, C., Baker, T. H.: The Big Disconnect: Protecting Childhood and Family
Relationships in the Digital Age. New York 2013, ISBN 978-0-06-208242-8
- Uhls, Y.:
Media Moms & Digital Dads: A Fact-Not-Fear Approach to Parenting in the
Digital Age. New York 2015, ISBN-13: 978-1-62956-084-7
No comments:
Post a Comment