WikiLeaks[1]
se na svých webových stránkách proklamuje jako nezisková mediální organizace, jenž
si klade za cíl poskytovat veřejnosti ‚důležité‘ informace. Na svém serveru
zveřejňuje zprávy po boku původních zdrojů tak, aby jejich pravdivost a
transparentnost byla nezpochybnitelná. Principy jejího fungování vychází ze
Všeobecné deklarace lidských práv, přičemž se na základě kombinace špičkových
bezpečnostních technologií, žurnalistiky a etických principů snaží osvětlit
fungování státu. Její databáze zdrojů je volně přístupná a často je zdrojem
zpráv uveřejněných v mainstreamových médiích.
WikiLeaks vznikla na přelomu let
2006/07 a již krátce po jejím vzniku si zajistila svou kontroverzní pověst
odhalením informací o Sarah Palin, Hilary Clinton nebo útocích amerických
vojáků na neozbrojené irácké civilisty, hlavní boom ale nastal až v listopadu
2010, kdy server zveřejnil více než čtvrt milionu tajných depeší Ministerstva
zahraničí a Pentagonu a i další citlivé materiály. Bradley Manning, který
informace předal serveru WikiLeaks, byl za tento čin v srpnu letošního
roku odsouzen k trestu odnětí svobody na 35 let. On a především Julian
Assange, zakladatel WikiLeaks, se tak stali celosvětově známými.
Výzkum autorů textu Elisabeth
Blanks Hindman a Ryana J. Thomase se zaměřuje na reakce starých, tradičních
médií na vstup a jednání nového aktéra do mediálního pole. V současné
době, kdy publikovat na internetu může v podstatě každý, jsou hranice mezi
žurnalistikou a ne-žurnalistikou rozmazané a nejasné – vyvstává tak otázka, kdo
a co se v dnešní době dá považovat za novináře?
Server
WikiLeaks autoři textu definují jako nové médium, jehož činnost, na rozdíl od
novin, není omezená vnějšími strukturami. V době, kdy nové technologie
prakticky ‚zničili‘ mediální prostředí tak, jak jsme ho dříve znali, se nyní
tradiční novináři musí o prostor dělit s novými aktéry. Vědci prohlašují,
že vznikla celá nová generace kontrolních subjektů (‚new watchdogs‘). Otázka,
na kterou se autoři v rámci výzkumu snažili najít odpověď, tedy zněla:
Jakým způsobem byl vztah WikiLeaks a žurnalistiky reprezentován
v mainstreamových amerických novinách?
Metodologie a data
Autoři zvolili kvalitativní
přístup ke zkoumání problematiky, konkrétně kvalitativní obsahovou analýzu.
Výzkum byl založen na rozboru editoriálů hlavních mainstreamových novin v
období od 28.11.2010 do 28.12.2010. Data byla získána za využití databází
LexisNexis a NewsBank a v potaz se braly pouze ty jednotky, které se
týkaly konkrétně zveřejnění těchto depeší, nikoli dalších kontroverzních
činností Assange.
Autoři v článku citují řadu
autorů, například Cassidy staví do protikladu ‚tištěnou žurnalistiku‘, která
klade důraz na investigativní a interpretativní funkci médií, zatímco ‚online
žurnalistům‘ záleží především na rychlosti, kterou se zpráva šíří. Další autoři
pak hovoří o strachu z nových médií a jejich nerespektování role, kterou
mají média ve společnosti zastávat. Nejedná se tedy o existenční problém založený
na finančních aspektech, nýbrž o otázku hodnot nebo přístupu k práci.
Zástupci tradiční žurnalistiky chápou důsledky technologického vývoje, ale
nesouhlasí s praktikami, které přináší.
Na základě výzkumu definovali
čtyři kategorie, v rámci kterých probíhají hlavní spory mezi starými a
novými médii, jsou to 1) rozdíl mezi ‚zdrženlivostí a dospělostí‘ tradičních
médií a uspěchanými akcemi WikiLeaks; 2) potřeba starých médií (a hodnot z nich
vyplývajících) v prostředí ovládaném novými médii; 3) napětí mezi právem
veřejnosti na informace a národní bezpečností a 4) odkaz na Pentagon Papers
jako na případ vytyčení hranic mezi starými médii a jejich možnou budoucností.
‚Vyspělá zdrženlivost‘ vs. neblaze proslulí online aktéři
Tradiční média se situují do role
správce veřejného zájmu, oproti tomu WikiLeaks se, dle analyzovaných periodik,
těchto hodnot nedostává. Její činnost byla v editoriálech hodnocena jako
agresivní, bez otisku zodpovědnosti vůči veřejnosti, i správného úsudku. Žurnalistika
neznamená pouze poskytovat informace, nýbrž poskytovat informace uvědoměle, být
gatekeeperem veřejné sféry. Jelikož WikiLeaks postrádá abilitu ‚filtrovat‘ před
zveřejněním informace, nemůže být považována za legitimního aktéra mediálního
pole. Tímto způsobem se navíc propast mezi novými a starými médii stále
zvětšuje. Toto téma autoři uzavřeli citací z deníku Daily News, která Juliana Assangea označuje za ‚anti-Američana a
kriminálníka, jehož zbraní jsou pouze náhodou informace‘ a jeho podporovatele vidí
jako bláhové.
· Stále potřebujeme stará média
I v této situaci jsou
tradiční média nepostradatelná – obrovské množství informací umístěných na webu
je před otisknutím v novinách nutné projít, dát jim tvar, zarámovat je
tak, aby jim publikum porozumělo, a také ho uchránit od informací, které nemusí
vědět. Redaktor se musí stále ptát: ‚Kdy zveřejnění informací není vhodné?‘. Mezi
deníky, které převzaly některé materiály ze serveru WikiLeaks patřily i The New York Times, The Guardian nebo Der Spiegel. Přístup těchto periodik byl
hodnocen kladně, jelikož k informacím přistupovaly zodpovědně, jejich
právo publikovat tyto původně tajné zprávy bylo obhajováno. Vyvstává ale
logický problém: jak by tradiční média mohla otisknout podobné informace,
ačkoli na to má právo, bez zapojení třetí strany, whistleblowera WikiLeaks?
· Právo vědět?
V úvodnících bylo dále často
artikulováno téma napětí mezi právem veřejnosti na informace a snahou státu zachovat
národní bezpečnost a zájmy občanů. Především v souvislosti s teroristickými
útoky na WTC z roku 2001 je veřejnost vůči této problematice citlivější. Kromě
kritiky, ale byly slyšet i hlasy podpory. Činnost médií by neměla ze strachu ustupovat
vnějším podmínkám jejich existence a tím omezovat svou činnost. Toto názorové
křídlo podpořily například Los Angeles
Times nebo Pittsburgh Post-Gazette.
· Vztah k dějinám žurnalistiky
V roce 1971 Daniel Ellsberg
předal deníku The New York Times vládní dokumenty známé jako Penthagon Papers popisující
vztah USA k Vietnamu. Soud Ellsberga s přihlédnutím k právu na
svobodu projevu nepotrestal. Distinkce mezi tímto precedentem a WikiLeaks
nabývají stejných rysů jako je to u vztahu k tradičním médiím – zatímco Daniel
Ellsberg je považován za hrdinu bojujícího za demokracii, činnost WikiLeaks je
lehkovážná a bez hlubšího poselství.
Závěr
Právě z důvodu odlišného
fungování nových médií v čele s WikiLeaks je těžké její činnost zhodnotit.
Kdyby byly publikované informace zasazeny do určitého rámu, jak je tomu u
tradičních médií, úmysl Assangea by bylo jednoduché rozpoznat, zatímco v tomto
případě záleží spíše na výkladu jednotlivých aktérů a tím pádem i na jejich individuálních
charakteristikách, názorech a zkušenostech. Překvapivé bylo, kolik periodik
zastávalo názor, že by určité informace neměly být veřejnosti vůbec dostupné.
Tato studie poskytla pohled na
reakci tradičních médií na velmi významnou událost v mediální sféře, jenž
souvisí se změnami, kterými v důsledku technologického vývoje tato oblast prochází.
Ačkoli budoucnost WikiLeaks není jasná, zcela jistě tato organizace zanechala v dějinách
médií výraznou stopu a současně dala vzniknout řadě právních i etických diskusí.
Jaká je tedy platnost novinářských hodnot v čase?
V českém
prostředí aktér podobný WIkiLeaks neexistuje a spíše než se zveřejňováním
tajných informací, zde řešíme problém se zneužíváním politických pravomocí. Podstata
činu, který vyvolal rozsáhlou veřejnou diskusi, je asi přirovnatelná
k publikovaným seznamům bývalých spolupracovníků StB. Aktivista Stanislav
Penc zveřejnil tyto materiály v roce 2009 na svých stránkách. Svůj čin
před soudem obhajoval tím, že v případě, kdy budou tyto informace veřejně
známé, nebude již možné někoho vydírat kvůli jeho minulosti. Soudní stíhání
Pence z důvodu podezření z porušení zákona o ochraně osobních údajů bylo
v roce 2011 zastaveno[2].
Zveřejněné
informace byly zavádějící, protože kromě spolupracovníků tajné služby
obsahovaly i jména těch, které měla StB sledovat. Česká veřejnost tedy také postrádala návod, rámec,
jak tato data číst.
Výzkum autorky textu, Elisabeth
Blanks Hindman se zaměřuje především na prolnutí mediální etiky a práva a na
institucionálně zakotvenou zodpovědnost médií[3].
Hindman od roku 2002 působí na Washingtonské univerzitě, kde získal doktorát
druhý autor článku, Ryan J. Thomas. Ten v současné době pracuje jako
asistent profesora na Univerzitě v Missouri a jeho výzkum se soustředí na
normy, praktiky a etiku žurnalistiky a způsob, jakým jsou tyto principy definovány
jednotlivými aktéry[4]. Společně
publikovali již například stať Journalism’s “Crazy Old Aunt”: Helen Thomas and Paradigm
Repair[5] popisující přístup novinářské obce poté, co bývalá
dopisovatelka Helen Thomas po odchodu do důchodu zveřejnila své antisemitské
poznámky a ohrozila tak důvěryhodnost své profese i Bílého Domu[6].
Tématu etiky a pohledu tradiční žurnalistiky na kontroverzní témata tak i
nadále zůstávají věrni.
by Veronika Čípová
[1] WikiLeaks [on
line]. 2013 [27.11.2013]. Dostupné z www: http://wikileaks.org/About.html
[2] Tento zákon
se nevztahuje na archiválie.
[3] The Edward R. Murrow College of Communication [on line]. 2013 [23.11.2013]. Dostupné z www: http://murrow.wsu.edu/directory/faculty/elizabeth-blanks-hindman
[4] Missouri School of
Journalism [on line]. 2013 [23.11.2013].
Dostupné z www: http://journalism.missouri.edu/staff/ryan-j-thomas/
[5] April 18, 201310.1177/1077699013482909
Journalism & Mass Communication Quarterly June 2013 vol. 90 no. 2 267-286 Dostupné z www: http://jmq.sagepub.com/content/90/2/267.abstract
[6] Více
např. zde http://washingtonexaminer.com/report-press-threw-helen-thomas-under-bus-to-save-its-reputation/article/2530559
No comments:
Post a Comment